Poslední poselství – 8. Normální den
Od berretw, 22.Lis 2010 v 15:02 , zařazeno v FanFiction, Poslední poselství
8. Normální den
I za neustálého nátlaku nájezdníků a strachu ze spavé nemoci se v naší vesnici čas od času usídlí klid a mír. Děti si hrají a já s Neytiri prožívám krásné chvíle, jako by se vlastně nic nedělo.
„Nepůjdeme ven za dětmi? Dayteye pohlídá Zinat. Tak pojď,“ přesvědčovala mě má milovaná.
Jejímu volání jsem nemohl odolat a šel jsem s ní.
Bylo krásné slunečné odpoledne. Ikrani se zase vrátili do létajících hor, kterým Na’vi říkají Iknimaya. Obrovský Polyphemus ozařoval zelenou Pandoru a všude byl klid a mír. Vylezli jsme s Neytiri po Iknimaya až k hnízdu Ikranů, byl odtud nádherný výhled a mohli jsme pozorovat mraky pod námi.
Můj život mi najednou připadal tak maličký a bezvýznamný, až jsem měl pocit, že můžu klidně skočit. Neytiri mě naštěstí zastavila a s potupnou poznámkou o dítěti si sedla do mechu. Sedl jsem si k ní a pozorovali jsme mraky, drželi se za ruce a přemýšleli o budoucnosti. Ten blažený pocit nás ukolébal ke spánku. Po dlouhé době se mi zdál sen o mé rodině, byl to sen z budoucnosti, kdy jsme já, Neytiri a Daytei seděli právě na tom místě, co sedíme teď. Daytei už byl dospělý a já s mojí ženou jsme vypadali šťastně.
Když jsme se probudili, už byl večer a slunce zacházelo za obzor, vydali jsme se s Neytiri domů do vesnice. Čekalo nás milé přivítání, Zinat byla venku s Dayteyem a chovala ho v náručí. Ostatní děti si hrály na schovávanou a dospělí se vraceli z lovu. Dnes byl ten pravý den na to se bavit. Vzal jsem Neytiri za ruku a vyrazil jsem za dětmi.
„Dneska vám ukážu, jak se hraje fotbal,” po této větě jsem čekal jásání a radost. To, čeho se mi dostalo, byly však jen nechápavé pohledy. Úplně jsem zapomněl, že oni něco jako fotbal neznají, takže jsem vzal kus kůže, naplnil ho listím a vším, co jsem našel, svázal do tvaru koule, a šlo se hrát. Děti jen chvíli nechápavě koukaly, jak si bezcílně kopu s míčem, pak mě některé začaly napodobovat. Přihrál jsem jim míč a pozoroval, co s ním dokážou. Kupodivu jim to celkem šlo, některé se i trefily dvakrát za sebou.
Po chvíli tréninku nastal čas na opravdovou hru. Rozdělil jsem děti do dvou družstev, vysvětlil jim pravidla a určil kapitány, což jsem byl já a Neytiri. Můj tým se skládal ze samých kluků a v týmu Neytiri byli i nějaká děvčata. Samozřejmě jsme všichni doufali ve výhru silnějšího pohlaví, jenže jsem se hluboce zmýlil. Chlapci si nebyly schopni přihrát a někdy to vypadalo, že ani neví, o co tu přesně jde. Zato druhý tým pod vedením rodilé mluvčí vše hned pochopil a vyrazil do protiútoku. Hra skončila naší prohrou, přesto můžu říct, že se všichni náramně bavili. Byla to krásná vzpomínka na můj domov. Jestli to takhle půjde dál, tak jednou Neytiri porazíme a vybereme si svou sladkou odměnu, pro mě tedy určitě.
Útoky nájezdníků pomalu utichají a život se posunul o pár měsíců vpřed. Talkey, nová Tsahik, se plně chopila své pozice a začala promlouvat s Eywou. Nyní bylo na čase vybrat dalšího Olo’eyktana, jelikož Eytukan zemřel ve válce s Tawtute a od jeho smrti zde nebyl nikdo, kdo by byl schopný nastoupit na jeho místo. To až dnes vystoupil před Ol’o Omatikaya mladý Tan Jala z Tipani, jenž se k nám přidal po velké válce. Je to silný válečník a bojovník odhodlaný bránit náš kmen i za cenu vlastního života. A proč jsem se vlastně nestal Olo’eyktanem já? Jednoduše vím, že na to nemám. Pár dní po jeho zvolení na post vůdce kmene jsem se s ním setkal a prohodili jsme pár slov.
Listopad 23rd, 2010 on 10:41
Moat se nakazila, nepodlehla zatím, jestli se nepletu. Tan Jala
Taky hraješ? Ja jsem začal třetí kolo 
Listopad 22nd, 2010 on 17:09
Tak pravdou je že tuhle kapitolu sem vyškrábal ze zálohy celýho příběhu a zjistil sem že sem jí ještě nepublikoval
proto tu je 
.
Začínám znovu psát tak snad zítra. Možná ještě dneska bude další ep
Listopad 22nd, 2010 on 16:27
Taky jsem zvědav na další vývoj děje, čekal jsem jen nějakou napínavou situaci ke konci, příběh je potom poutavější. Moat podlehla spavé nemoci, bylo to zmíněno v některém z minulých dílů. Taky jsem zvědav na pokračování.
Listopad 22nd, 2010 on 15:50
Po dlouhé odmlce autora je tu další díl Poselství.
Poklidný děj mi však připadá jako klid před blížící se bouří.
Autor prozrazuje pohlaví potomka Jakea a Neytiri.
Ale kam se poděla Moat, přežila spavou nemoc ?
Neytiri netruchlí, dokonce si užívá pozemské hry.
Uvidíme. Těším se na další pokračování