Avatar FanFiction

Tsuteyova pomsta – 5. Útěk

Od , 12.Úno 2011 v 1:15 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah               Melodie na pozadí

5. Útěk

Sylwanin, překvapená mohutným výbuchem stroje, se snažila v pádu zachytit větví, ale nepodařilo se.
Tlaková vlna rozkývala malé i silné větve stromu, které ji v pádu bičovaly a vytrhávaly se jí z rukou.
Žhavé kousky dřeva poletovaly vzduchem a vytvářely v letu červeně a žlutě svítící čáry.
Při dotyku žhavě pálily.

Dopadla na zem, potlučena, poškrábána a popálena, do měkké vrstvy mechu, kapradí a listí.
Chvíli tak setrvala. Vzpamatovávala se z otřesu.
Pomalu zkoumala, zda nemá vážná zranění. Z nosu jí tekla krev a žebra ji bolela.
Najednou zaslechla hlasy. Zvedla hlavu z mechu a strnula.
Na dohled od ní vstávala ze země skupina Nebešťanů. Také je zasáhl výbuch.
Zatím si jí na zemi nevšimli.
Sáhla po noži – nenalezla jej. Asi jí vypadl při pádu.
Rozhlédla se, svůj luk také neviděla.
Přikrčila se ke skoku jako kočka s pohledem upřeným na 4 nepřátele a vyčkávala.
Oči přivřela, aby ji jejich odlesk v šeru neprozradil.

Padající uhlíky zapalovaly v okolí suchou trávu a vznikaly tak malé požáry
kolem rozvětvených kořenů stromů, které se šířily.
Vojáci se proto rychle zvedli, prohlíželi se a pak koukali na buldozer.
Mohutný stroj se nezměnil, stál tam nehnutě vedle druhého.
Jen už díky požáru a kouři nebyl žlutý jako dříve.
Stoupal z něj černý těžký dým.
Hořící postava zmizela.
Shledávali po zemi nějaké ztracené vybavení.
Jeden něco vykřikl a ukázal na druhý stroj.
Vyšší z vojáků, asi velitel, přikývl a ukázal do lesa. Držel něco v ruce.
Dali se na pochod.
Spadlý strom, zarostlý hustým křovím, je donutil ho obejít.
Vedl je přímo k ležící navijské ženě.

Dívka nehnutě ležela a doufala, že ji obejdou bez povšimnutí.
Najednou nečekaně změnili směr a šli přímo k ní.
Jeden z nich vykřikl a ukázal na ni.
Uviděl v šeru 2 velké zelené oči a vyděsil se.
Ještě měli v živé paměti setkání s Thanatorem, na kterého byly jejich
automatické zbraně slabé a nyní měli už jen osobní pistole.
Objevili ji !
Velitel zvedl ruku a ji oslnilo jasné světlo.
Zvedla si ruku před oči a hleděla na ně stejně překvapeně jako oni na ni.
Vojáci zjistili, že nejde o nebezpečného dravce, ale o raněného nepřítele, ležícího na zemi.
A byl sám.
To jim dodalo odvahy a rychle ji obklíčili.
Na útěk bylo pozdě…

„Podívejte, co tu máme ?“ vykřikl jeden voják, přiskočil a vojenskou botou ji silně
nakopnul do břicha.
Sylwanin zalapala po dechu, zkroutila se do klubíčka a oči se jí bolestí protočily dozadu.
Vojáky ten jev překvapil, když na ně opět pohlédla jen bělmem a nepřátelsky zasyčela.
Litovala, že hned neutekla. Třeba má ještě šanci.
Zamrkala, aby se jí oslněný zrak vrátil.
Rychle se rozhlédla, vyskočila do pokleku a vrhla se do temna lesa.
Ozvala se rána z pistole!
Uprostřed skoku se zhroutila a chytla se za pravé stehno.
Příšerně bolelo. Ucítila vlhkost. Rána silně krvácela.
Vojáci k ní přikročili, chytli ji za obě ruce a přitáhli ke spadlému stromu,
tam jí ruce natáhli od sebe a stoupli na ně.
Další bolest !
Velitel se k ní naklonil. Plivla mu nenávistně do obličeje.
Následovala rána zbraní do obličeje a proud krve z rozbitého nosu se jí obnovil.
Velitel jí posvítil zblízka do tváře a prohlížel si ji.
Jeden z vojáků překvapeně řekl:
„Vždyť je to mladá holka. To na nás zaútočili jejich děcka?“
Velitel jí rukou otáčel tvář sem a tam a prohlížel si ji.
V jeho špinavé tváři zahlédla kupodivu zvědavost. Zmátlo ji to.
Uvolnila napětí těla a vojáci to pochopili tak, že se vzdala. Rychle dýchala.
„Mají kousek odtud školu. Staří mají rozum a proti střelným zbraním by nešli,“ řekl velitel.
„Zastřel ji a jdeme do tábora počkat na posily,“ navrhl voják.
„Ne, vezmeme ji sebou. Zajatec se bude hodit. Na základně ji vyslechneme.“
Velitel myslel strategicky dopředu.

Voják se ale nedal:
„Tak se aspoň podíváme, co skrývá pod tou rouškou.
Vždycky jsem chtěl vidět, jak vypadají místní holky.“
Její holá pevná prsa ho viditelně dráždila, částečně skrytá pod ozdobami.
A to, že ležela na zemi znehybněná, mu dodávalo pocit moci nad ní.
Na nic nečekal, sklonil se k dívce a uchopil volný konec roušky.
Ta rychle pochopila jeho chlípnost, nehybně vyčkala, až se přiblíží
a zdravou nohou ho prudce nakopla do rozkroku.
Voják zesinal, roušku upustil a padl na kolena.
Ostatní se rozesmáli a velitel dodal: „Tys byl vždycky prase, Bushi!”

Pak vytáhl vojenský nůž a sklonil se k Navijce.
Hrot nože jí přitiskl zespodu pod bradu a přitlačil.
Vytryskla kapička červené krve. Chytil ji za vysoké lícní kosti a stiskl.
Chtěl si vynutit její poslušnost, ale posměšně se mu dívala do tváře a mlčela.
Ne, tak to nepůjde, uvědomil si. Smrt ji neděsí. Je součástí jejich života.
Pustil její tvář, sáhl jí za hlavu a přitáhl její copánek.
Cukl jím na doraz a napnul ho.
Přiložil k němu nůž a naznačil řez.
Reakce byla okamžitá.
Sebevědomý pohled zmizel a dívka vykřikla hrůzou.
Znovu jí stiskl lícní kosti a ona vyděšeně několikrát přikývla.
Nechal propadnout copánek mezi prsty a uchopil až jeho konec.
Zblízka si ho prohlížel.
Mezi vlasy se na konci živočišně kroutila tenká živá vlákna jako červi.
S odporem cop odhodil a otočil se ke stále klečícímu vojákovi:
„Opasek!”
„Cože?“ nechápal voják.
„Dej sem svůj opasek. Je to rozkaz!”
Voják poslechl a začal se rozepínat.
Dívka ho při tom upřeně pozorovala.
Sundal si opasek a podal mu ho.
Velitel se sklonil k raněné noze dívky a pohlédl na ni.
Pochopila a přikývla. Nebránila se.
Velitel jím stáhl dívce ránu, aby přestala krvácet. Potřeboval ji živou.
Ohmatal nohu, jestli není kost zlomená a může chodit.
Měla nohy atleta, dlouhé, štíhlé a samý sval.
Vstal, znovu uchopil její copánek a pokynul ostatním, aby ji pustili.
Pak jí nožem naznačil, aby vstala.
Poslechla.
Její tvář prozrazovala přemáhání veliké bolesti.
Druhý voják přiskočil a začal jí svazovat ruce za zády.
Použil ozdobný řemínek, který měla na ocásku.
Většinu rozpletl a zbytek utáhl na uzel.
Ruce jí pevně stáhl ke kořenu ocásku, jehož konec sebou nervózně švihal sem a tam.
Proto ho také připoutal k rukám a vytvořil tak bolestivý malý kruh, za který ji držel.
Nechala se.
Bylo to velmi potupné spoutání, které hrdí Navi nepoužívali.
Ve stoje je výškou převyšovala téměř o metr a i raněná a spoutaná budila respekt.
Velitel ji pevně držel za cop.
Několikrát jím škubnul a strčil do ní, aby vykročila.
Snažila se udržet rovnováhu a hrdost jí bránila sténat.

Ušli sotva několik kroků, když se ozvala silná detonace.
Vybuchl druhý buldozer!
Tlaková vlna všechny srazila k zemi, nestihli se dostat včas z jeho blízkosti.
Druhý stroj byl ale hned vedle obrovské hořící hromady dřeva a výbuch ji rozmetal.
Okolí doslova svítilo padajícími žhavými úlomky a popelem.
Dezorientovaní vojáci začali ječet bolestí z popálenin a v panice utíkali pryč.
„Sakra, já vám to říkal, abychom ji zabili a zmizeli!” křičel jeden hlas.
Sylwanin chtěla také utéct, ale velitel si ji i přes četné popáleniny hlídal.
Znovu ji donutil vstát, ale daleko přesto nedošli.
Ozval se svist a přiletěl tichý posel smrti.
Její copánek a nůž mu vypadly z rukou.
Překvapeně zíral na obrovský šíp, jehož špička mu koukala vepředu z hrudi!
Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Nevydal hlásku.
S údivem ve tváři se zhroutil k zemi.

Sylwanin uviděla krvavý šíp a s nadějí pohlédla ke skále.
Blížili se odtud dva její přátelé. Nedbali popálenin, aby jí pomohli.
Rychle jí uvolnili pouta a vzali ji mezi sebe, aby utekli z tohoto ohnivého místa.
Popáleniny i noha velmi bolely.
Naposledy pohlédla na mrtvého velitele.
Na rozdíl od ostatních to nebyl zlý člověk.
Tak proč se tak chovají?

Teprve po chvíli, když zmizely žhavé jiskry v ovzduší, zastavili v uklidňujícím tichu lesa.
Již svítalo. Z dálky se ozval hluk létajícího stroje Nebešťanů.
Za tmy nelétají. Jistě jim teď dovezli posily. Budou pěkně zuřit.
Přes bolesti se při té myšlence usmála.

Jeden Navi vykřikl a za chvíli se k nim přidal další schovaný bojovník.
Měl nehybnou zraněnou ruku.
Sylwanin na něj pohlédla a zeptala se jich:
„Kde jsou ostatní?“
„Jeden mrtvý, dostal zásah kráčejícím strojem do hlavy. Zemřel rychle hrdinskou smrtí.
A tady on to dostal do ruky, než jsme si uvědomili nebezpečí na takovou dálku
a stihli se schovat. A tvoje skupina?“
„Jeden mrtvý a druhý se nevrátil. Zabil je také kráčející stroj, když ho zapálili.
Asi jsme zbyli jen my,“ odpověděla.
Smutek jí do očí vehnal slzy.
Vzpomínala na své mrtvé druhy a co vše hezkého s nimi prožila.
„Nepřátelé přišli o své stroje a tři z nich také zemřeli. Život za život!“ odpověděl Navi hrdě.
Nechala si ošetřit nohu léčivými bylinami.
Široký pevný řemen vojáků si ponechala jako škrtidlo, aby nekrvácela.
Ztratila dost krve a cítila se slabá.
„Je na čase se vrátit domů. Já nemohu jít a na ikranovi se také neudržím.
Musíte jít sami a mě tu nechat. Později se pro mě vrátíte na koních.“
„Ne, nikdo nikoho neopustí. Držíme spolu, jak jsme přísahali před Eywou!”
odpověděli jako jeden hlas.
Vděčně se usmála. Tušila, že celý den by nevydržela. Potřebovala pomoc.
„Budou nás hledat, slyšeli jste létající stroj. Musíme jít.“
Více než bolest ji trápila smrt druhů a přemýšlela také, jak se obhájí po návratu.
Možná ji potrestají a vyloučí z klanu. Ale jen ji, ostatní ne. Je to její vina.
Každá válka přináší oběti a ona tu svou ponese s hrdostí.

Byl to smutný pohled na 4 zbědované válečníky, jak se pomalu belhali lesem.
Kdyby je nyní napadl větší dravec, neubránili by se.
Ani na strom nemohli vylézt, museli hledat cestu po zemi a zanechávali tak stopy.

* * *

Modrooký desátník Lyle Wainfleet dostal na starost vyšetřit noční incident
a svou špatnou náladu za neplánovaný ranní výlet si vyléval na podřízených.
Byl to zkušený veterán mnoha válek. Nebýt jeho problémů s disciplínou a rvaček,
byl by dávno poručíkem. Těšil se důveře plukovníka, se kterým už sloužil pár let.
Vytyčil obranný perimetr a rozeslal hlídky do okolí a na vrchol skály nad táborem.
Drobné incidenty byly poslední dobou na denním pořádku,
ale toto byl jednoznačně promyšlený útok.
Plukovník Quaritch už něco takového delší dobou očekával
a posiloval proto vojenskou přítomnost na Pandoře.

Právě přebral hlášení techniků.
Oba buldozery byly na odpis! To zdrží výstavbu proti plánu.
Roztržená palivová nádrž výbuchem a žárem u obou zdeformovala trup a poničila
hydrauliku a řízení. V pořádku byly jen radlice, drapáky, pásy a vodící kola.
Možná převodovka. Kompletně také shořelo drahé vybavení kabin řidičů.
Příště doporučí jen dálkové ovládání, je to bezpečnější a hlavně levnější.
Starší AMP vyřadila lavina kamenů shora a při požáru mu vybuchly palivové články.
Prakticky nic z něj nezbylo ani na náhradní díly a to byl drahý stroj.
Druhé bojové AMP utrpělo povrchový požár, ale po generálce bude zase funkční.
Lidské ztráty byly také velké. Včera jeden vojín sežraný thanatorem, další řidič uhořel
v noci v buldozeru a třetího vojáka zabil výbuch AMP, měl v těle zaražený píst hydrauliky.
Pohřešovaného velitele hlídky našli před chvíli, zastřelen zákeřně zezadu šípem.
„Tohle tak nenechám,“ ujistil sám sebe.

Přeživší vojáci hlásili, že při útoku statečně zajali jednoho nepřítele a velitel ho chtěl
odvést na základnu k výslechu v té jejich řeči. Když zjistil, že zajatec byla jen mladá
navijská dívka a navíc zraněná, ušklíbl se nad jejich statečností. Po výbuchu zbaběle utekli
a samotného velitele už pak domorodci snadno přemohli. Ještě si to s nimi vyřídí.

Ze skály se ozval výkřik a vojáci shora něco shodili. Přišel blíž a spatřil domorodé tělo
pomalované válečnými barvami. Navi byl viditelně velmi mladý a měl prostřelenou hlavu.
Znovu pohlédl do výšky na skálu a uznale přikývl. Dobrý zásah z tohoto úhlu.
Další tělo nepřítele našli na kraji lesa, jeden z těch, co zapálili AMP. Několik zásahů.
A nedaleko hlásili vysílačkou nález třetího, co se odplazil.
Byl postřelený do hrudi, ještě žil.
To ho zaujalo, velmi rád by nějakého útočníka osobně vyslechl.
Vydal rozkaz, aby ho donesli do tábora, v džungli nebylo bezpečno.

Mladý Navi měl provizorně obvázanou ránu, čistý průstřel plic. Dívali se na sebe.
Co chvíli vykašlával krev. Přiklekl k němu, uchopil jeho hlavu za vlasy a prohlížel si ho.
I přes jeho téměř 3 metrovou výšku bylo zřejmé, že jde ještě o chlapce.
Zautočili na ně děti. Zřejmě zoufalá akce nespokojené skupiny uvnitř klanu.
Navi se třepal zimnicí a z úst mu tekla krev. Vstal a zavolal zdravotníka.
„Vydrží transport na základnu?“ zeptal se.
„To nevím, ale i kdyby vydržel, brzy zemře. Nejsme vybaveni na jejich fyziologii.“
„Takže se od něj nic nedozvíme?“ ptal se dál Wainfleet.
„Je to marné, nemůže mluvit teď a jeho stav se rychle zhoršuje,“ odpověděl zdravotník.
„To mi stačí, odchod!“ rozkázal desátník.
Beze slova vytáhl svou osobní zbraň, pohlédl Navimu do očí a střelil ho do srdce.
Byl voják a tento odvážný nepřítel si zasloužil zemřít se ctí tak jako voják.
Pochopil taktiku útočníků a musel přiznat, že byla dobře vymyšlená a efektivní.
Museli to plánovat dlouho dopředu, tu hromadu dřeva a kamení chystali jistě týden.
Pozdější analýza zjistí, kde udělali chybu a jak napříště omezit ztráty na minimum.
Zastrčil pistoli do pouzdra a zavolal hlídku.
„Ta mrtvá těla by mohla přilákat dravce a to nemůžeme potřebovat. Na pohřeb není čas.
Zdokumentujte je a pak je spalte!“ a ukázal na dohořívající hromadu žhavého popela.

Přiběhla ozbrojená hlídka z lesa:
„Znovu jsme prošli místo zajetí té holky a našli jsme stopy krve. Opakují se.“
To byla dobrá zpráva. Je raněná a druzí ji zřejmě nesou, nemohou jít po stromech.
„Můžeme je sledovat?“ zeptal se desátník.
„Řekl bych, že ano. Stopař přiletí dalším Samsonem za půl hodiny,“ odpověděl voják.
„Dobře, připravte se, jak tu bude, vyrážíme.“
Voják zasalutoval a odešel.

Nákladní Samson přistál s posilami. Nyní nabíral raněné a mrtvé na zpáteční cestu.
Stopař byl malý Argentinec s těkavýma očima, z kterého ještě páchla
včerejší pitka i přes vojenskou dýchací masku s účinnou filtrací.
Společnost ho najala, přestože stopování nebyla jeho profese, ale měl
vojenské zkušenosti z džungle a dokázal vidět věci tam, kde jiní neviděli nic.
Už několikrát se jim osvědčil a ke štěstí mu stačila plná sklenice.

Desátník se ušklíbl nad tímto stvořením, vydal ostrý hvizd a mávl rukou.
Členové jeho komanda se okamžitě hlásili, čtyři urostlí muži v plné kondici.
Stopař se postavil na konec řady a vypnul se hrdě také do pozoru.
Mezi nedaleko stojícími vojáky to vyvolalo bouři smíchu.
Sahal ostatním jen po ramena a jeho postoj se dal přinejlepším nazvat křivým.
„Jednotko, pozor!“ zařval desátník a s požitkem obešel jednotlivé muže a
vychutnal si tak své dočasné velení, které již dlouho neměl.
Když došel na konec ke stopaři, zhnuseně se znovu ušklíbl. Uniforma na něm plandala.
Sundal mu masku a vytrhl mu z pusy špačka cigarety a pečlivě ji zamáčkl vojenskou botou.
V kouři okolních ohňů to působilo komicky.
„Tak, máme stopu malé nepřátelské jednotky. Tady specialista stopař nás povede,
je důležitým členem týmu a vy se tak k němu budete chovat.“
Malý Argentinec ihned o 10cm vyrostl a zapomněl na ztracenou cigaretu.
„Před námi je několik nepřátel, nesou postřelenou ženu.
Jsou odpovědní za tohle kolem a 3 naše mrtvé kamarády.
Pamatujte, jsou tady v džungli doma, vyrostli tady a mohou vás kdykoliv zabít,
aniž je vůbec uvidíte. Takže žádné hrdinství a držet se v týmu.
Mám rozkazy útočníky najít a získat zajatce. Nebo je potrestat, pokud se nevzdají.
Za normálních okolností bychom neměli šanci, ale nesou raněné a nemohou tak na stromy.
Velení se domnívá, že jde o osamocenou akci několika mladých domorodých lovců.
Poznáme je podle válečného malování, co jste viděli, popálenin od ohně a stop boje.
Máme zákaz útočit na civilní domorodce a vyvolat tak válku.
Ale pokud zaútočí, budeme se bránit. Tato akce má domorodcům ukázat,
že podobné útoky nebudou v žádném případě tolerovány. Je to jasné?“
„Jasné, pane!“ sborově odpověděli.
„Pohov! Vemte si zbraně, jdeme si pro ně,“ ukončil brífing desátník.

* * *

Skupina Navi postupovala stále pomaleji.
Sylwanin si uvědomila, že ztráta krve je větší, než si myslela.
Točila se jí hlava slabostí a při jedné zastávce na chvíli usnula.
Když se probrala, stáli všichni kolem ní a třepali s ní. Omdlela!
Znovu zastavili u potůčku a napili se. To jí dodalo trochu sil.
Noha ji bolela a ztrácela v ní cit.
Rozžvýkané léčivé listy na ránu nepomáhaly.
Musela na chvíli uvolnit škrtidlo, ale začala zase krvácet. Zranění bylo vážné.
Pohlédla na nebe, byl již jasný den.
Do setmění by se k Rodnému stromu nedostali.
Je to několik hodin běhu a ona nemůže ani jít.
„Nedaleko je škola. Zanedlouho tam bude Neytiri s dětmi a matka Grace. Pomůžou nám,“ navrhli jí.
„Ale tam nás budou hledat nejdříve a nemůžeme ohrozit ostatní,“ namítala.
„Takto bez pomoci v lese zemřeš. Jestli nás sledují, školu obejdeme v bezpečné vzdálenosti
a vy dva ranění se k ní vrátíte jinou cestou vodou a přelezete po nízkých větvích.
Ztratí stopu. My dva půjdeme zpět a zjistíme, jestli sledují stopu.
Vrátíme se pak za vámi a cestou nepříteli postavíme pasti.
Svedeme pronásledovatele na falešnou stopu a zmizíme jim ve větvích.
Získáme tak čas.
Musela jim dát za pravdu. Potřebovala odpočinek a pomoc.
Kývli na sebe a rozdělili se.

Oba Navi se rychle vrátili po větvích zpět na místo nočního přepadu.
Z bezpečí vysokého vzdáleného stromu sledovali situaci.
Nepřátelé se po vykácené cestě jen hemžili.
Byly tam dva létající stroje a spousta vojáků pročesávala okolní les.
Najednou vojáci donesli velké modré tělo do řady k dalším dvěma.
Jejich mrtví druhové. Nepoznali, kdo to je, ale ještě žil. Na hrudi měl bílý obvaz.
Nepřátelský velitel ho vyslýchal a když nepochodil, vytáhl zbraň a zblízka ho zabil.
Všichni jejich druhové jsou tedy mrtví!
Přišli další vojáci a něco s nimi dělali. Nakonec je okradli o ozdoby a osobní věci.
Pak jejich těla hodili do ohně a naházeli na ně suché větve, aby shořeli.
Tomu nemohli uvěřit. Oni je spálili, aby je nemohli ani řádně pohřbít!
Nikdy se tak nespojí s Eywou, jako by vůbec nežili.
Byli šokováni bezohledností nepřátel.
Velitel svolal 5 vojáků a vydali se do lesa.
Navi je sledovali, jak zkoumají místo, kde osvobodili Sylwanin a jak našli jejich stopy.
Pochopili, že nejnebezpečnější je ten malý, protože ten jediný uměl číst stopy.
Pohlédli tiše na sebe a mlčky se vydali ve větvích zpátky.

* * *

Desátník se svou jednotkou našel stopy nepřátel a postupoval kupředu.
Malý stopař se osvědčil, nahlásil stopy 4 nepřátel, z nichž jeden je raněný.
Ukazoval jim šlápoty v měkké půdě a stopy krve na listech rostlin.
Tady by je našli také, ale v kamenitých místech je našel jen on.
Viděl drobné oděrky skály, rozdrcený hmyz, ulomený lístek, drobnosti,
co jim nepřipadaly důležité, ale malý Argentinec je neomylně vedl dál.

V jednom místě se zarazil. Stopa vedla mezi 2 blízkými stromy u sebe přes pás mechu.
Na stromě byl sedřený lišejník, známka, že tudy nedávno někdo prošel.
Desátník na něj kývl, co je a proč nejde dál.
„Past!“ zašeptal a ukázal na místo mezi stromy.
„Jak to víš?“ zeptal se ho jeden voják.
„Protože tady bych ji udělal i já,“ zašeptal.
Kývl na ostatní, aby zůstali na místě, natáhl svou mačetu a bodl do mechu.
Nic se nestalo. Když mačetu stáhl zpět, mech na ní zůstal nabodnutý
a na jeho místě se objevila jáma plná ostrých špičatých kolíků.
Vítězoslavně se ohlédl na vojáky a vychutnával si svůj triumf.
„Kurva,“ ujelo jednomu z nich.
„Dávejte pozor, může jich tu být víc,“ varoval stopař.
„Fajn, raději to místo obejdeme,“ zavelel desátník.
Vojáci se kousek vrátili a na nejbližším vhodném místě odbočili ze směru.
„Au!“ vykřikl ten první a uskočil.
Ze stehna mu koukal tenký špičatý klacík, kterého si v křoví nevšiml.
Rychle si ho vytáhl a zaklel.
„Ukaž!“ vyzval ho stopař a vzal ho od něj.
Špička byla seřezaná nožem a černě namořená.
„Je otrávený,“ komentoval prohlídku klacíku stopař.
„Rychle mu zaškrťte nohu!“ zavelel desátník.
„To je zbytečné, je pozdě,“ odvětil stopař a ukázal na raněného.
Voják začal modrat v obličeji a sípavě dýchat.
Skácel se na zem a začal se nekontrolovatelně třást.
Po chvíli bylo po všem. Bez hnutí hleděl před sebe.
Byl mrtvý.
Stopař to komentoval:
„Chytře nastraženo. Ty klacíky v mechu byly jen návnada.
Máme pevné boty, neublížili by nám. Ale měly nás zavést do skutečné pasti.“
„To ale znamená, že o nás vědí. Jak je to možné ?“ ptal se desátník.
„Jediné vysvětlení je, že nás sledují. Jsou tu někde na stromech,“ odpověděl stopař.
Vojáci vyděšeně zvedli zbraně a rozhlíželi se po okolních stromech.
Za každou větví mohl číhat nepřítel.
„Fajn, co radíš, stopaři ?“ zeptal se desátník.
„Vrátit se. Je to jediná bezpečná cesta. Budou tu další pasti a všechny včas neodhalím.
Přijdeme o další lidi a poslední z nás zastřelí ze zálohy šípem do zad jako toho velitele.
Mohou nás vodit v kruhu a pak si klidně odejdou po stromech. Kompas tu nefunguje.“
Desátník sprostě zaklel a přemýšlel.
Pak řekl:
„Je jediné místo, kam tu mohou zraněni jít, škola. Vrátíme se a doletíme tam s výsadkem.
Najdeme volné místo na přistání dál od školy a neuslyší nás. Pak je překvapíme.
Vemte mrtvého, vracíme se. Pět mrtvých za den, to jim neprojde.
A zabalte opatrně ten jed, chci vědět, na co jeden z mých nejlepších lidí zemřel.“

* * *

Navi sledovali z bezpečné dálky, že past vyšla. Jeden mrtvý a nepřátelé to vzdali.
Překvapilo je, že jed nepřítele zabil tak rychle.
Navijské tělo vydrží mnohem více a často se stihne podat protijed do rány a pak žvýkat
kořen velké Torukspxam (Megahouby). Tak i přes veliké bolesti může silný Navi přežít.
Když zmizeli z doslechu, slezli a odstranili další 4 jedovaté hroty a nášlapné pasti v mechu.
Nechtěli, aby na nástrahy později doplatil nevinný tvor.
Každý lovec je odpovědný za svou past a otrávené šípy byly na lovu zakázané.
Navi znali spoustu omamných látek a jedů, pro jejich užití platila přísná pravidla.
Smrtící jedy se používaly jen kdysi za časů válek klanů a v nouzi proti velikým dravcům.
Oba lovci se více na místě nezdržovali a rychle se vraceli k raněným druhům.

(pokračování zde)


Napsat komentář

5 Komentářů k tomuto příspěvku