Avatar FanFiction

Tsuteyova pomsta – 15. Pevnost

Od , 20.Bře 2011 v 1:05 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah              Melodie na pozadí

15. Pevnost

Už se stmívalo, když se Tsutey vrátil na své tábořiště.
Na ohníčku si přihřál včerejší pečínku a dosyta se najedl.
Nebyla už tak čerstvá a voňavá jako včera, ale po náročném dnu mu vyhládlo.
Jídelníček si doplnil cestou posbíraným ovocem.
Několikrát zaslechl nedaleko lovící smečku nantangů,
tak se posilněn vyšplhal dnes raději vyspat do větvoví stromu u mýtiny.

V noci začalo opět pršet a velké kapky bubnovaly kolem něj.

Ráno se vydal obhlédnout, co se děje u cesty k dolu.
Cestou se stavil u mrtvého vojáka, ale neodřízl ho.
Ať tu na stromě uschne!
Jeho tělo bylo nebezpečné i po smrti.
Otráveno jedem by mohlo zabít nevinné hladové tvory.
Vzal si jen jeho amulet.

Nebešťané na cestě se již činili.
Měli na sobě podivné lesklé obleky, po kterých stékala dešťová voda.
Poškozený stroj vysypal za sebe všechno kamení a měl nové kolo.
Právě ho velký nenáviděný buldozer vytahoval na volnou cestu.
Z pod kamení již nečouhaly nohy nepřítele, odvezli je asi již včera.
Jakmile stroj odjel, buldozer nahrnul hromadu kamení na místo spáleného stromu.
Tsutey si všiml, že zahrnul i okolní výmoly a že některé kalužiny byly opravdu hluboké.
Za nedlouho odjely i další naložené stroje a místo zůstalo prázdné.

Tsutey dnes neměl náladu na lov vojáků.
Mohl sice některého zkusit střelit, ale zarazilo ho jejich podivné oblečení do deště.
Když se od nepřítele mohl něco nového naučit, byl mu užitečnější živý.
Včerejší zabíjení mu stačilo, zchladilo jeho hlad po pomstě.
Prozatím.
Koukal stále na rozblácenou cestu a v jeho hlavě se rodil plán.
Plán, jak se dostat nepozorovaně do Pevnosti Nebešťanů.

Tsutey se pomalu přesouval z dohledu Pevnosti směrem k dolu a hledal vhodné místo.
A našel takové.
Hluboká kalužina uprostřed stop strojů vozících kámen do Pevnosti byla ta pravá.
Tsutey si odložil věci na kraji lesa a našel vhodný klacek.
Rozhlédl se po cestě, ale Nebešťané dnes ještě nejezdili, to se mu hodí.
Přiběhl ke kalužině a změřil klackem její hloubku.
Byla mu po kolena a byla dost velká, aby se do ní vešel.
Byla ale zaplněná jemným blátem místo vodou, které se snadno zvířilo.
Tsutey si donesl plochý kámen a začal jím hrabat.
Připadal si, jako že si kope svůj vlastní hrob.
A možná tomu tak i bude, byl to šílený plán.
Ze dna tahal ostré kameny a odhazoval je stranou.
Hloubku díry tím podstatně zvětšil.
Když skončil, zbyla v jámě jen kalná voda, která díru zakryla tak, že nebyla vidět.
Vyčistil okolí od vykopaného materiálu a trsem rostlin zametl stopy.
Pak ještě odběhl do lesa a uřízl kus duté liány a očistil ji.
Když si fouknutím ověřil, že je otvor průchozí, byl spokojen.
Pak se vrátil na blízký strom a odložil si zde vše nepotřebné.
Nechal si jen jeden talisman na krku, výbušné válečky vojáků a oba kovové nože.
Všude po těle si uvázal kousky rostlin, které zakryly jeho tvar.
U cesty si připravil ještě dva větší ploché kameny a pak nezbývalo než čekat.
Pochutnával si pomalu na zbytku masa a po dlouhém čekání usnul.

* * *

Vzbudil ho hluk strojů.
Stále lehce pršelo.
Pohlédl na oblohu, ale skrz mraky neviděl sluníčko, tak nemohl odhadnout denní dobu.
Kolem projely 4 prázdné stroje a vojáci se tentokrát vezli na tom prvním.
Přece jen se rozhodli dnes ještě pracovat.
Odpočatý Tsutey vytáhl z vaku plod ovoce a osvěžil se jeho sladkou dužinou.
V dešti bylo šero a když ještě počká na stmívání, pomůže to jeho plánu.
Unavené stráže u brány už nebudou tak bedlivé.
Vytrvale čekal, až se naložené stroje začaly jeden po druhém vracet.
Už zase jezdily jen po jednom.
Bedlivě sledoval, kudy kolem něj projíždějí a jestli nevjedou do jeho louže.
Zdálo se, že vše vychází, jak má.
Když kolem přejel třetí stroj, začalo se stmívat.
Tsutey věděl, že zbývá poslední a další dnes již nepojedou.
Žádný prázdný se totiž k dolu nevracel.
Nastal jeho čas.

Zajistil svůj vak na stromě a zbytky jídla zahodil, zkazily by se.
Pohlédl za vzdalujícím se strojem a ozbrojenci, až byli z dohledu.
Slezl dolů a uchopil plochý kámen a odnesl ho k louži.
Pak odnesl i druhý a nakonec zametl pozpátku svoje stopy.
Trs rostlin pak odhodil k lesu.
Vlezl do kalužiny a copánek si omotal kolem krku.
Plochý kámen si položil na nohy a druhý si připravil pro hrudník.
Fungovaly jako zátěž, jinak by se vynořil na hladinu.
Zamazal se celý od bláta, takže mu svítily jen čisté oči a suchá ruka s dutou liánou.
Zatím zůstal v sedě a čekal na poslední stroj.
Netrvalo dlouho, zaslechl hluk a v dáli ho uviděl.
Když se stroj přiblížil tak, že rozeznal jezdce v kabině, strčil si trubičku do pusy,
uchopil druhý kámen a položil si ho v leže na hrudník.
Kámen ho zatížil a on cítil, jak klesá ke dnu louže.
Rukou si držel ucpaný nos a zkusil trubičkou dýchat.
Šlo to bez problémů.
Začal ho ale příšerně pálit živý konec copánku.
Musí to vydržet!
Jednu věc nedomyslel.
Jak bez zraku pozná, že je stroj nad ním?
Ve vodě cítil vibrace, jak se těžký stroj přibližoval.
Bláto mu nateklo nepříjemně do uší.
Když byly vibrace už téměř bolestivé, nevydržel to.
Vynořil se, zamrkal a pohlédl před sebe.
Kalnou vodu měl v obou očích.
Zděsil se!
Přímo nad ním se tyčil obrovský stroj.
A jeho široké pravé kolo směřovalo přímo na něj!

V poslední chvíli shodil kameny a překulil se stranou.
Kolo ho minulo a stroj poskočil, jak projel jeho hlubokou jámou,
která se málem stala i jeho hrobem.
Voda se rozstříkla všude kolem.

Nyní šlo o vše.
Tsutey věděl, že má moc málo času se na spodku stroje zachytit.
Všechno bylo od bláta, kluzké a nebylo tak vidět povrch stroje.
Jestli mu stroj ujede, vzadu ho uvidí vojáci a na místě ho zastřelí.
Zoufale hrabal rukama nahoře po stroji a snažil se najít nějakou skulinu na zachycení.
Minula ho již přední kola a blížila se zadní.
Pak už bude následovat jen jeho konec.
Napadlo ho použít nože, co mel uvázané u pasu.
Vytáhl oba najednou a snažil se je zarazit do nějaké neviditelné štěrbiny.
Povedlo se, levý nůž zapadl a Tsutey se na něj pověsil.
Visel na noži a získal tak aspoň čas.
Po chvíli zarazil i druhý nůž a získal potřebnou stabilitu.
Potom nahmatal na spodku stroje nějaké výčnělky nohama a pověsil se na něj.
Zůstaly po něm na cestě 2 dlouhé rýhy po nohou,
ale vibrace doprovázející pohyb stroje je rychle zahladily.

Tsutey si uvědomil další nepříjemnost.
Ve stroji hořelo palivo a jeho dno bylo horké.
Stříkající voda od kol skapávala ze stroje zpět na cestu a pálila ho.
Také nohy ho pálily a co chvíli si jednu a pak druhou uvolňoval, aby ulevil bolesti.
Stroj pomalu krokem postupoval k Pevnosti.
Zdálo se to nekonečné.
Visel pod strojem před zadními koly jako pavouk.
Poloha to byla značně nepříjemná.
Nebýt pevných tenkých nožů, neudržel by se.

Konečně stroj zastavil a ozvaly se hlasy Nebešťanů.
Pohlédl stranou a uviděl jejich nohy ve vojenských botách.
Teď se o všem rozhodne!
Napnul svaly a přitáhl se rukama těsně ke stroji.
Hlavu schoval mezi ruce, ovázané nyní zabahněnými rostlinami.
„Už na tebe čekáme, jsi dnes poslední,“ zavolal strážný.
Pak šli ke stroji, aby ho zkontrolovali.
„Shora dobrý,“ ozvalo se z věže.
Tsutey ani nedýchal.
Už se setmělo.
Vojáci obešli stroj a svítili na něj.
Podvozek byl celý zablácený, tak pod něj nelezli.
Jeden krátce posvítil na Tsuteye.
„Na kardanu máš přichycené nějaké křoví, tak si to očisti,“ ozval se voják.
„Dobrý, můžeš jet!” zavolala hlídka z věže.
„Pro dnešek končíme. Zavírám bránu a spouštím palebný systém!”
Ozvalo se pípnutí a pak stroj nastartoval a rozjel se.
Tsutey si oddychl.
Strachem úplně zapomněl na křeč svalů na rukou a pálení nohou.
Bolest se nyní přihlásila plnou silou.
Ale byl šťastný.
Podařilo se.
Byl uvnitř, nezpozorován a hlavně živý!

Jakmile stroj odjel mimo světla brány, Tsutey využil příležitosti, aby zmizel v šeru.
Pokusil se vytáhnout nože.
Jeden vytáhl, ale na druhém zůstal viset a tak mu nezbylo, než se pustit.
Podle hluku poznal, že se blíží k rafinérii.
Moc času na únik mu tedy nezbývalo.
Napovídala tomu i jasná světla na příjezdové cestě k ní a zřetelný zápach.
Nerad by propásl šanci zůstat nezpozorován.
Když se pustil a stroj nad ním odjel, odplížil se za blízké malé vozidlo.
Snažil se vybavit si, jak Pevnost vypadala z pohledu křídel ikrana, ale skoro nic nepoznával.
Pamatoval si jen široké stavby uprostřed, vysokou kouřící rafinerii,
obrovskou plochu létajících strojů a stejně tak veliký pás zeleně.
Stejně nechápal, proč si Nebešťané hlídají vlastní zeleň, když za plotem jí bylo tolik.
Napadlo ho, že mají strach z otevřené džungle plné různých tvorů.
Rafinerii odtud viděl, půjde tedy k ploše strojů.
Opatrně se rozhlédl a odplížil se předpokládaným směrem.

Tsutey netušil, že právě vojenská oblast je nejpřísněji hlídaná část Pevnosti.
Netušil ani to, že je hlídána automatickými infra kamerami, které ho jen náhodou nevidí,
protože je celý zamazaný od bláta a navíc pokrytý rostlinami.
Jemu to připadalo jako přijatelné noční maskování v džungli, tak se ho prozatím nezbavoval.
Stejně to za něj zanedlouho udělá vytrvalý jemný déšť, který ho po pálivé bolestivé jízdě
na podvozku nákladního stroje nyní příjemně chladil na nohou.

Tsutey se plížil od stroje ke stroji a nespěchal.
Ze zkušenosti věděl, že lovce prozradí spíše rychlý pohyb než nehybný obraz těla.
Některá vozidla obešel a jiná podlezl.
Pohledem na oblohu zjistil, že noc pokročila.
A najednou se zarazil.
Uviděl něco, co vůbec nečekal, že najde.
Na volné ploše před ním se nacházel vůz, co vozí palivo!
O tom, jak je tento vůz důležitý pro nepřítele, svědčilo i to, že ho hlídali 2 vojáci i uvnitř pevnosti.
Tsutey už chtěl přeběhnout volný úsek k další skrýši, když uslyšel rytmické kroky.

* * *

Desátník Wainfleet si za své řeči o Pandorském duchovi před plukovníkem vysloužil večerní hlídku.
Že mu huba neupadla.
Zase.
Zatímco jeho kamarádi popíjeli v baru, on se musel ploužit kilometry pěšky po táboře
a vysílačkou hlásit kontrolní věži, kde je a že je vše, jak má být.
Příšerná otrava v dešti, s orosenou maskou na tváři.
Právě se blížil k palivové cisterně, když uviděl něco, co i jemu připadalo neskutečné.
Přímo u vchodu do budovy palivového sila se rozsvítilo červené světélko,
jak si jeden voják na stráži připaloval špačka od druhého.
Věnovali se oblíbené to činnosti vojáků, kouření půlky cigarety pod maskou.
Zastavil se a zalapal po dechu.
To bylo moc i na něj.
Pak zrychlil, aby oba provinilce přistihl na své neplánované obchůzce.
„Hovada!” zařval a blížil se.
Vojáci si ho všimli a strnuli.
Čím byl desátník blíže, tím si oba vojáci připadali menší.
„Vy hovada!“ zařval na ně znovu.
„To máte místo mozku pandorské bláto nebo neumíte číst?“ křičel a
ukázal za ně na velikou červenou ceduli.
Stálo na ní: Pozor hořlavina, kouření přísně zakázáno!
Vojáci se otočili a ceduli si četli, jako by ji viděli poprvé v životě.
„Jestli neznáte abecedu, tak obrázek přeškrtnuté cigarety snad poznáte!” přisadil si.
Vychutnával si jejich strach a respekt.
Každému strhl masku, vytrhl z pusy nedopalek a pečlivě ho zašlápl vojenskou botou na zemi.
Jeden ještě držel krabičku cigaret, tak mu ji pro jistotu zabavil.
Když vojáky seřval a stáli oba v pozoru, ozval se vysílačkou:
„Centrálo, tady Wainfleet. Načapal jsem hlídku, jak si klidně kouří před skladem paliva,
ale už jsem je postavil do latě! Pokračuji v obchůzce, konec.”
„Promiňte pane, my nevěděli … když prší … “ snažili se vojáci o omluvu.
„Vy hovada nikdy nic nevíte a proto jste taky jen vojíni a já desátník!” zařval na ně.
„A stůjte v pozoru, kdy mluvíte s nadřízeným!“ dodal, když odcházel.
Vojáci se za ním dívali, jak si zapaluje cigaretu z jejich zabavené krabičky.
„Ty debile na desátou!” ulevil si jeden a oba se zasmáli.

* * *

Tsutey se stal nečekaným divákem vystoupení desátníka s vojáky.
Pomalu se učil zvyky nepřátel a tak pochopil komičnost situace a škodolibě se v přítmí šklebil.
Nejdříve si vybral za cíl palivový stroj, ale nyní pochopil, že vojáci nehlídají jen stroj.
I do něj se odněkud muselo palivo nalévat a on právě našel jeho zásobárnu.
Od stroje vedly dlouhé duté věci dovnitř stavby.
To byl cíl, o jakém se mu ani nesnilo!
Bez paliva budou stroje nepřátel nehybné.
Vyhladoví je a už se nepohnou!
Potřebuje jen zlikvidovat hlídku a dostat se dovnitř.
Vrátil se kus zpět a oběhl volné prostranství stínem.
Pak vyčkal, až jeden z vojáků bude provádět pravidelnou obchůzku.
Jakmile zabočil za roh, tiše se k němu přiblížil a udeřil ho držadlem nože po hlavě.
Voják se sesunul k zemi.
Tsutey vykoukl za roh a vyčkával.
„Když se druhý voják neměl k tomu, aby ho následoval, zavolal anglicky:
„Help! Help!”
To zabralo.
Tsutey se stáhl za roh do stínu a čekal.
Voják obešel roh a uviděl ležícího druha.
Když se nad ním sklonil, Tsutey ho také omráčil.
Pak je oba odtáhl do tmy mezi velké nádoby, podle zápachu na odpadky.
Prohledal oba nepřátele a objevil pravé poklady.
Našel hned 4 výbušné válečky a vzal si ještě druhý nůž.
Navíc měl jeden ty báječné sladké tyčinky, to ho moc potěšilo.
Vojákům ještě sebral z krku jejich amulety.

Tsutey se plížil zpět ke vchodu do palivové stavby.
Věděl, že vojáky budou zanedlouho postrádat.
Musí pospíchat.
Když chtěl vstoupit dovnitř, ozvalo se pípnutí a něco se rozsvítilo u průlezu.
Vylekal se a utekl.
Nic se ale nedělo, tak se odvážil zkusit štěstí podruhé.
Dveře, jak průlezu říkali Nebešťané, stále nešly otevřít a jiný otvor dovnitř nevedl.
Pak poznal svítící písmena ID a vzpomněl si na chování vojáků u brány.
Amulet!
Vytáhl amulet jednoho ze strážných a přiložil ho k písmenům ID.
Ozvalo se klapnutí a dveře se otevřely.
Tsutey opatrně vstoupil a do nosu ho udeřil pronikavý zápach.
Palivo Nebešťanů!
Takové věci, jako jsou dveře, vůbec nedůvěřoval a věděl, že za chvíli bude prchat o život.
Co kdyby ho pak nechtěly pustit ven!
Proto je u země zapřel ukořistěným nožem, aby zůstaly otevřené.
Pak se rozhlédl a co spatřil, ho překvapilo.
Celou stavbu zaplňovala jediná kulatá věc, posetá mnoha výčnělky a ztrácela se v šeru ve výšce.
Když překonal počáteční překvapení, začal hledat místo, kam by umístil výbušné válečky.
Kousek od vchodu uviděl schůdky a vylezl na ně.
Před ním bylo několik různě širokých černých otvorů, co mizely v té lesklé obří věci.
Lepší místo nenajde.
Viděl, co jediný váleček udělal se skálou, když zapadl do úzké trhliny.
Vhodil 4 válečky do otvoru.
Ozval se kovový zvuk, který po chvíli ustal.
Posledním dvěma výbušným válečkům vytrhl očka.
Válečky pak hodil k ostatním a upaloval tryskem pryč.

Seběhl pár kroků ke dveřím, odkopl nůž a venku prudce zatočil stranou do stínu.
Ještě ani nedoběhl ke schovaným vojákům, když se za ním zablesklo.
Ucítil horký vítr.
Obrovská síla ho nadzvedla ze země a obloukem ho odhodila daleko na stěnu další stavby.
Potlučený se zvedal ze země a uvědomil si, že neslyší.
Uši ho příšerně bolely!
Jako ve snu sledoval obrovskou ohnivou houbu,
co se zvedala z místa, kde dříve stála vysoká stavba na palivo.
Viděl, jak palivový vůz i další blízké stroje hoří.
Seděl na zemi a zíral na to ohnivé divadlo.
Nikdy v životě neviděl tak obrovský oheň, snad kromě sopky z dálky na ikranovi.
Tekutý oheň se držel v prohlubni kolem stavby, ale na jednom místě,
kam dopadly trosky, se dostal ven a blížil se k nehybným strojům.
Kterého se dotknul, ten začal ihned hořet.
Tsutey se chytil za hlavu a zasténal bolestí.
Všude kolem se rozsvěcela světla a vybíhali vojáci.
Všechno úplně potichu!
Navíc cítil žár z ohně a musel se odvrátit.
Raději si pustil hlavu, zvedl se a vrávoravým krokem se belhal do bezpečí,
kde tušil zelenou oblast.
Když se ohlédl, uviděl obrovskou pochodeň, co stále jasně hořela.
Aspoň věděl, kterým směrem prchat.
Kolem běhali rozespalí vojáci a nikdo si ho v té panice nevšímal.
V hlavě mu třeštilo.
Nevěděl, kam vlastně jde, ale šel dál.
Když konečně ucítil pod nohama mokrou hlínu, padl na kolena.
Chvíli se ještě plazil blátem.
Pak zalezl do nejbližší husté mokré trávy.
Omdlel.

* * *

Plukovník Quaritch právě vyhrál v kartách a jeho úspěch s ním zapíjeli i jeho podřízení.
Byli zrovna v prvním patře v jídelně, když se venku náhle noc změnila v den.
Všichni vzhlédli od stolů a zírali na světlo, které se k nim blížilo.
Trvalo to jen pár sekund, než tlaková vlna dorazila k jídelně a vyrazila několik oken.
Během těch pár sekund radost z výhry v plukovníkově obličeji vystřídaly postupně
další výrazy jako překvapení, údiv, zděšení a nakonec hněv.
Pevná lepená skla držela pohromadě a tak letěla jídelnou vcelku a demolovala její vybavení.
Centrální stavba se zachvěla v základech.
Spustila se všude přítomná siréna a zhaslo světlo.
Okamžitě však naskočilo nouzové osvětlení.
Vojáci se začali zvedat ze země a nasazovat si dýchací masky.
Ne všichni je ale měli po ruce …
Plukovník Quaritch měl ohnivé divadlo z prvního patra jídelny jako na dlani.
Viděl hořící stroje a viděl také tekoucí oheň, který se pomalu blížil k přistávací ploše.
Cestou zapaloval vše, čeho se dotkl.
Zatím to odnesly jen servisní vozidla.
Ale na okraji plochy stál jeho čtyřmotorový Dragon a to bylo vše, co nyní potřeboval vědět.
Jeho miláček byl v ohrožení!
Předletová příprava neumožňovala okamžitý start do bezpečí.
Léta vojenského drilu ho naučila v kritických situacích, jako je tato, neváhat.
Vedle něj se ozval vyděšený voják:
„Přepadli nás! Přepadli nás!”
Quaritch se ohlédl a dobře mířenou ranou pěstí ho umlčel.
Pak zařval: „Hlášení!” 
„Pane, to bylo naše hlavní palivové silo!” ozval se jeden důstojník.
„To vidím sám, idiote,“ okřikl ho.
„Pane, večer jsem měl obchůzku a načapal jsem ta hovada na hlídce kouřit,”
hlásil Wainfleet a ukazoval na hořící palivo.
„Hovada!” ulevil si plukovník.
„Za to je nechám popravit!” vztekal se dál.
„To asi půjde těžko, pane,“ na to Wainfleet.
„Jak to, že ne?“ zkřivil plukovník tvář hněvem a chytil Wainfleeta pod krkem.
„No asi z nich nic nezbylo, pane,“ vykoktal desátník.
„Pravda,“ pokývl hlavou plukovník a desátníka pustil.
„Pozor všichni, musíme zachránit letiště. Za mnou!“ a vrhl se ke schodišti z jídelny.
Vojáci byli zvyklí na různá cvičení, tak bleskově vyrazili za ním.
Jenomže tentokrát to cvičení nebylo.

Plukovník Quaritch měl velké štěstí.
Kolem letiště vedl odvodňovací kanál, který odváděl vodu z častých
pandorských dešťů do místní jednoduché kanalizace.
Tekoucí hořící palivo tak steklo do podzemního potrubí a odvádělo se
přes celou základnu do níže položeného lesa.
Přesto hořela četná pozemní vozidla, která bylo třeba hasit.
Záchranné práce se tak protáhly až do druhého dne.
Štěstím byl i déšť, který pomáhal hasit jindy přes den rozpálené budovy a vozidla.
S čističkou odpadních vod se zde jen pro pár set obyvatel nepočítalo.

* * *

Voják Bush, přezdívaný také prasák pro svou zálibu v sexu na všechny nevybíravé způsoby,
zrovna seděl na latríně, aby si v klidu pečlivě prostudoval odbornou literaturu,
pokoutně šířenou mezi místními vojáky, když se stěny zachvěly a zhasla světla.
To ho celkem pohoršilo, ale naštěstí brzy naskočilo nouzové osvětlení.
Kravál na chodbě, podobající se kvílení sirény, ho nechával klidným,
protože měl již po službě a jak naloží se svým volným časem, bylo jen jeho věcí.
V klidu si pokuřoval a ve slabém světle porovnával matematické proporce dvou obrázků.
Jeho odborná příručka zrovna obsahovala barevné fotografie spoře oděných krásek
při výkonu útrpného práva na neposlušných vojácích.
Každý voják si přece musí nastudovat vojenské řády, říkal si.
Zabrán do své oblíbené činnosti, nerušen žádnými dalšími vojáky ve stejné místnosti,
si nepovšiml, že splachovací záchod pod ním se začíná chvět a
voda v něm se pohybuje nečekaně a stále rychleji nahoru a dolů.
Najednou voda vystříkla, omočila mu pozadí a upoutala tak konečně jeho pozornost.
I sklonil časopis a pohlédl kolem své zrovna nyní velké chlouby do mísy a
kupodivu místo černého otvoru zahlédl červené světlo.
Roztáhl tedy nohy více od sebe a naklonil se, aby lépe prostudoval
ten podivný světelný úkaz, když tu z výtokové roury vyrazil proud plamenů!
Bush zařval, zapomněl na specializovaný odborný časopis a vylétl z latríny
přímo do cesty půvabné zdravotnice v uniformě, která se chystala na příjem raněných.
Když zahlédla zoufalství v jeho očích a ucítila zápach spálených chlupů,
velice rychle díky své odbornosti našla příčinu jeho potíží, aniž by jí musel sám žádat o pomoc.
Zranění posoudila jako vážné popáleniny 2. stupně a statečného vojína osobně doprovodila
na ošetřovnu, aby mu zachránila jeho mužské zdraví.
Bush se tak opět vyhnul výkonu služby a ještě na to dostal odborné potvrzení.
Když bude mít štěstí, třeba dostane i pochvalu za statečnost a zranění
utrpěné při výkonu nebezpečné služby na Pandoře ;-)

(pokračování zde)


Napsat komentář

9 Komentářů k tomuto příspěvku