Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 16. Mezi nepřáteli

Od , 25.Bře 2011 v 18:37 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                 Melodie na pozadí

16. Mezi nepřáteli

Tsutey se probudil a zasténal.
Cítil se jako po pijácké oslavě a bolela ho hlava.
S úsilím zvedl hlavu k obloze.
Byl den.
Pomalu si začal vzpomínat, co se vlastně stalo.
Sáhl si na bolavé uši a ucítil krev, která mu z nich vytékala.
Bolestivě se mu mimovolně stáhly dozadu.
Ale aspoň už slyšel!
Na sobě měl stále zbytky rostlin a bláta.
Vystrčil hlavu z trávy, aby zjistil, kde se nachází.
Byl schovaný v hromadě rostlin, kterou by Nebešťané nazvali kompost.
Kolem byl klid a nikde nikdo.
V dálce se ale ozýval křik, hluk strojů a k nebi stoupal černý dým.
Všude byl cítit zápach spáleniny.

Opatrně vylezl ven a s údivem uviděl pravidelné řady rostlin obtěžkaných
několika druhy velkých plodů ovoce, které dobře znal.
Rostliny stály osamoceně a kolem nich nerostlo vůbec nic jiného.
Nezastíněné tak měly velké silné listy a mimořádně veliké plody.
Nebešťané také sbírají semena rostlin, pomyslel si.
Několik plodů si drze utrhl a vrátil se do měkkého úkrytu.
Pomalu ukusoval šťavnatou dužinu a přemýšlel, jaké škody nepříteli asi způsobil.
Když se naposledy ohlédl, viděl zničený zásobník paliva a hořet několik strojů,
včetně pojízdné cisterny na palivo.
Konečně cítil naplnění svého poslání.
Dnes byl dobrý den, Sylwanin je pomstěná!
Způsobil nepříteli takové škody, o jakých se nikomu z klanu ani nesnilo.
A Nebešťanům jistě také ne.
Písně lidu Omaticaya budou oslavovat jeho statečnost a hrdinské činy.
Tedy pokud přežije a někdo se o nich vůbec doví.
Je na čase myslet na návrat a jak se dostat přes plot ven do bezpečí lesa.

Najednou zaslechl hlasy.
Uši mu ještě moc nesloužily, tak se nadzvedl a snažil se zjistit směr, odkud přicházejí.
Uviděl hlídku 2 vojáků, jak prochází těsně kolem.
Bavili se mezi sebou:
„Tak poslední noc si Pandorský duch zase zařádil.”
„Řekl bych, že tentokrát povýšil na Pandorskýho ďábla.”
„No já myslel, že místní satan je plukovník Quaritch?”
Oba se zasmáli a šli dál.
Skrčil se a počkal nehybně, až přejdou.
Pak zaslechl další hlasy, z druhé strany.
Zněly ale jinak, než mluvili vojáci.
Rychle dojedl a vyplížil se za tím zvukem.
Jeden hlas mu byl povědomý.
Kde ho jen slyšel?
A pak konečně ten hlas poznal.
Grace!

* * *

Doktorka Augustinová a někteří vědci žili dvojím životem.
Přes den se starali o těla avatarů, večer pracovali jako lidé v laboratoři a
v noci se snažili urvat trochu času na spánek.
Tentokrát to bylo jiné.
Byli už dva dny zavření v ubikaci pro avatary, protože plukovník Quaritch
chtěl mít jistotu, že nemají nic společného s nedávnými podivnými nehodami.
On si snad myslí, že když vypadají jako místní, že tak i smýšlejí a jednají.
Ale lepší alibi na uplynulou noc si nemohli přát.
Výbuch a obrovský požár sledovali z dálky z pod mříží,
zamčení a hlídaní plukovníkovými vojáky.
Jak skončí zmatky kolem ohně, bude žádat omluvu a konec internace.
Tím ukončila dohady s druhými avatary a šla si užít trochu soukromí.
Ostatní dál hráli karty.

Grace si sedla na zem na okraj místnosti, zavřela oči a nechala si do tváře
foukat vítr a padat osvěžující osamocené kapky vody, jak venku poprchávalo.
Pramen vlasů s barevnými korálky ji spadl do obličeje.
Zaklonila hlavu a usmála se.
Když opět otevřela oči, uviděla zbídačenou navijskou tvář zamazanou od bláta.
Lekla se!
Chtěla vykřiknout, ale postava za mříží ji naznačila, aby mlčela.
A pak tu tvář poznala.
Tsutey!
Už dlouho ho neviděla, co přestal chodit do její školy.
Otevřela ústa, že se ho zeptá, kde se tu bere.
Jak se sem vůbec dokázal dostat?
Pekelná brána byla střežená lépe než bájné ostrovní vězení Alkatraz.
Ale pak si uvědomila, že tuší, co tu dělá.
Tsutey se měl stát dalším náčelníkem klanu a když mu zabili Sylwanin,
nemohl to nechat jen tak být.
Nemůže ho prozradit a také neví, jak zareagují ostatní.
Pusu zase zavřela a kývla mu na pozdrav.
Události jí náhle začaly zapadat do sebe.
Všechy ty podivné nehody přece začaly po masakru ve škole.
Ano!
To Tsutey je ten Pandorský duch.
Usmála se a Tsutey jí úsměv opětoval.
Aspoň to tak zamýšlel, ale rozbitá tvář mu to moc neulehčila.
Bylo jí ho líto.
Viděla na něm, jakým si prošel peklem.
Ohlédla se k požářišti, odkud stále stoupal černý dým.
Doslova.

Od karet se ozvalo:
„Končím, mě už to nebaví. Hrajeme 2 dny pořád to samé.“
A modrá postava se zvedla a šla ke Grace.
„Doktorko Augustinová, co tam venku vidíte?“ zeptala se.
Grace se lekla a trhla sebou.
Pohlédla na spolupracovnici z labáku a odpověděla:
„Vzpomínám, jak jsme tu začínali. Na první setkání s Omaticaya.
A tam daleko za tím lesem leží má škola. Byl to můj splněný sen.“
Pohlédla zpátky ven, ale tvář Tsuteye už tam nebyla.
Ale ona nějak tušila, že tam někde je a také poslouchá.
„Vyprávějte, jak to bylo,“ prosila ji kolegyně.
Od karet přišli i ostatní a přidali se k ní:
„Ano, doktorko, vyprávějte prosím.“
„Vždyť všechno přece dávno znáte … tak dobrá,“ nechala se přesvědčit.
A vyprávěla.

Vzpomínala na přílet na tento podivuhodný svět a její první průzkumy v terénu.
Na první nasbírané vzorky, které zkoumali na tehdy skromném vybavení.
Na přílety dalších modernějších a větších lodí Venture Star s novými osadníky.
Jak rostla místní základna a postupně se měnila ve vojenskou pevnost.
Na první své setkání s klanem Omaticaya, za pomoci projektu AVATAR tváří v tvář,
kdy poprvé získala jejich důvěru.
Kdo ví, jestli ještě na Zemi žije její starý otec.
Povzdechla si.
To díky němu se dostala do projektu a mohla se podívat na tento kouzelný svět.
Vzpomínala na jednu mimořádnou ženu, tsahik Moat,  díky které se zdokonalila
v řeči Navi natolik, že si získala důvěru klanu a mohla zde otevřít vlastní školu.
O škole mluvila nejraději a bylo to cítit i z jejich slov.
Vyprávění prokládala navijskými výrazy, což kolegové chápali jako zpestření příběhu.
Ale nebylo to tak.
Doufala, že tam někde dole jsou další 2 uši, které naslouchají.
Vzpomínala s láskou na své první a nejlepší žačky, Neytiri a Sylwanin,
báječné sestry, se kterými si tak dobře rozuměla.
Připomenula několik obzvlášť povedených vyučovacích dnů a příhod.
Ale musela skončit smutnými událostmi, kterými její projekt školy definitivně skončil.
Pak se odmlčela a také ostatní mlčeli.
Jeden po druhém se zvedli a mlčky odcházeli ke své posteli.

Blížil se večer, čas spánku.
Grace osaměla se svými chmurnými myšlenkami.
Zvedla hlavu a znovu uviděla Tsuteye.
Stál za mřížemi.
Už se asi nebál, že by ho někdo mohl vidět.
Protáhl ruku mřížemi a pohladil Grace po tváři.
V očích měl slzy.
Grace zvedla svou ruku a položila ji na jeho.
Chvíli si tak mlčky koukali do očí.
Pro tuto chvíli si rozuměli beze slov.
Pak ji něco napadlo.
Kývla na něj a vstala.
Odešla do místnosti, prošla několikrát sem a tam.
Pak se vrátila k mříži.
Tsutey už tam nebyl.
Přesto prostrčila dvojbarevný balíček skrz mříž a upustila ho dolů.
Dárek byl asi přijat, protože se chvíli nato mezi mříží objevila modrá ruka
a něco položila na zem.
Byla to oříšková čokoládová tyčinka!
Grace se usmála.
Mazaný Tsutey objevil už dobroty pozemšťanů.
Položila svou ruku na tu dole a pohladila ji.
Pak se zvedla a vrátila k ostatním.

Grace si rozbalila tyčinku a zakousla se do ní.
Obal hlasitě zachrastil.
„Kde jste vzala čokoládu?“ ptala se jí mlsně kolegyně vedle ní.
„Pandorský duch mi ji přinesl, řekni mu taky o jednu,“ odpověděla.
Zasmáli se spolu vtipu.
„Sakra lidi, kde mám svoje čistý oblečení na zítřek?“ ozvalo se zezadu.
„Bordelář jako vždycky, máš mít ve věcech pořádek!“ dostalo se mu odpovědi.
„Tak lidi, jdeme spát, zítra nás už snad pustí z klece ven,“ ukončila Grace
dvoudenní siestu a pozhasínala světla.

* * *

Tsutey překvapen sledoval, že i snivci jsou vězni svých vlastních lidí a vojáci je hlídají.
Musí si dávat pozor, aby ho nikdo jiný neviděl.
Využil příležitosti, že Grace byla chvíli sama u mříže a ukázal se jí.
Grace si ho všimla.
Chvíli měl strach, že ho nepozná, ale poznala.
Asi nevypadal moc dobře v tomto stavu.
Tsutey se s ní pozdravil.
Na tolik věcí by se jí chtěl zeptat!
Ale chvíle pominula a někdo z ostatních přišel.
Opět se schoval.

A pak Grace začala vyprávět.
Chvíli čekal, že skončí.
Ale pak pochopil, že to vypráví pro něj.
Vyprávěla jednoduše a neznámá slova mu překládala do navijštiny.
A on naslouchal.
Znal ten příběh a nyní ho prožíval v duchu znovu.
Seděl na mokré zemi, opřený zády o kůl a koukal do zamračeného nebe na nízko plující oblaka.
Vzpomínal na příjemné chvíle poznání prožité ve škole.
Nyní litoval, že se jich vzdal a do školy přestal chodit.
Krásné vyprávění o Sylwanin a Neytiri ho hladilo na duši a zacelovalo mu tak ránu,
kterou nezakryl tím, že nebyl na pohřbu své dívky.
Už to nešlo vrátit.
Slova Grace mu byla nyní útěchou.
Dověděl se také, co se stalo osudný den ve škole z pohledu Grace, to nikdo dosud neslyšel.
Ona se moc snažila zachránit životy 7 navijských bojovníků a skoro jí to vyšlo.
Byl ve škole a viděl stopy bojů.
Poznal, že mluví pravdu.
Nakonec ji její vlastní lidé střelili a odvlekli.
Uvědomil si, že čas pomsty skončil a on svou ztrátu začíná pociťovat jinak.
Dosud chtěl zemřít v boji proti Nebešťanům.
Nyní chtěl zase žít, milovat a lovit pro svůj klan.

Vyprávění ho dojalo.
Jindy by se za své slzy styděl, ale Grace si zasloužila jeho úctu.
Chtěla zachránit Sylwanin a riskovala pro ni život.
Když ostatní odešli, vstal a poděkoval ji tiše, pohlazením po tváři.
V této vzácné chvíli si rozuměli beze slov.
Pak mu Grace pokynula a odešla.
Schoval se opět dolů a čekal.
Pak se mezi mřížemi objevila ruka a něco mu hodila.
Nevěděl, co to je, ale bylo to od Grace.
Byl to dárek, také jí něco dá.
A podal jí jednu hnědou tyčinku.
Jestli jí bude chutnat tak jako jemu, tak to jistě ocení.
Pohladila ho po ruce, tak dárek přijala.
Po chvíli nahoře zhaslo světlo a Tsutey pochopil, že je čas zmizet.
Nakonec se stmívalo a on se musí sám také zotavit.
Ještě ho čeká nebezpečný útěk z Pevnosti.
Sebral podivný balíček a zmizel mezi rostlinami.

* * *

Následující den se rozpršelo naplno.
Déšť pročistil vzduch a zbavil ho jeho ostrého zápachu spáleniny.
Tsutey toho využil, aby načerpal sil a pořádně se vyspal.
Hlavu si přitom opatrně podpíral rukou, protože ho stále bolely uši.
Byly citlivé na ostřejší zvuk i na prudší dotek.
Ukrytý hluboko v hromadě schnoucí trávy cítil stékat po zádech pramínky dešťové vody
a tak pečlivě chránil pod sebou ukrytý balíček, omotaný velkými listy, aby se nenamočil.
Byl zvědavý, co že to dostal od Grace a těšil se na chvíli, až balíček prozkoumá.
Ten deštivý den, další z mnoha, byl kolem klid a mír.
Nebešťané také využili deště k odpočinku, aby si lízali své rány.

Když jasnou mléčnou barvu zamračené oblohy začala střídat tmavá noční namodralá,
cítil se odpočatý a hladový dost na to, aby znovu vyplenil ovoce Nebešťanů.
Vylezl ven a opatrně se rozhlédl.
Nikde nikdo.
Jen v dálce svítila malá jasná světla nepřátel.
Pohlédl směrem ke kleci snivců, ale byla také tmavá.
Spí.
Grace spí.
Tsutey nevěděl, že avataři jsou na lékařské prohlídce a v kleci tak nikdo není.

Stoupl si a pořááááádně se protááááhl!
Zvedl obličej k obloze, zavřel oči a nechal na sebe padat dešťové kapky.
Na chvíli zapomněl, kde právě je.
Cítil se odpočatý.
Lehl si na zem do bláta.
A nechal svěží déšť dopadat na celé své uvolněné tělo.
Vychutnával si tu chvíli.
Času měl dost, celou noc…

Otevřel oči a pohlédl opět na sebe.
Byl špinavý jako talioang ryjící v bahně.
Uviděl šmouhy od bláta a zbytky rostlin.
Strhal ze sebe jejich zbytky.
Pak využil hustého deště a umyl si obličej.
Opatrně si sáhl na uši.
Bolest ustoupila. Už ji téměř necítil.
To ho potěšilo. Smysly mu začínají opět sloužit.
Usmál se.
Rozhlédl se a tentokrát naslouchal.
Zaslechl šplouchání vody.
Vstal a šel za tím zvukem.
Přešel ovocný sad Nebešťanů a našel podivný pravidelný les ze silných větví,
bez listů, který se opakoval. Kmeny byly vodorovně i svisle, nízko i ve výši hrudi.
Uprostřed byla vyšlapaná pěšina.
Šel po ní a podle stop viděl, že tu někdo běhal, podlézal větve nebo je přeskakoval.
Usmál se.
Pochopil, že snivci se učili lézt po stromech nízko nad zemí, aby si při pádu nenatloukli.
Postavili si na to vlastní umělé stromy.
Obešel vysokou stěnu, ze které viselo lano.
Na druhé straně nalezl malé jezírko, kterým protékal potůček vody.
Opatrně do něj vstoupil, aby poznal, jak je hluboké.
Bylo mělké a bez ostrých kamenů na dně.
Využil příležitosti, aby se po dlouhé době v klidu vykoupal.
Sundal si roušku a odložil ji na vyvýšené místo.
Pak se celý umyl.
Zbytky trávy a bláta rychle odtékaly a špinavou vodu nahrazoval potůček čisté.
Nejvíce práce mu dal zablácený hustý copánek.
Na pálení na jeho konci si už zvykl a o to větší byla úleva,
když si jeho konec propláchl.
To je úleva!
Nakonec si vypral svou roušku a oblékl se.
Vylezl z improvizované lázně a nechal déšť, ať dokončí jeho očistu.
Modrá kůže se mu v dešti leskla a dávala vyniknout jeho vypracovaným svalům.

Pomalu se vracel zpět ke svému úkrytu.
Ohlédl se na své stopy.
Rozmočená půda je rychle díky dešti opět skrývala, jako by tudy nikdo nešel.
Cestou si prohlížel cvičný les a obdivoval jeho pravidelnost.
Pak se vrátil do ovocného sadu.
Mlsně obešel několik stromků a vybral si ty nejzralejší a největší plody.
Poté se skrčil u své hromady trávy.
Schován za ní si pochutnával na slaďoučkém ovoci a hleděl do vzdálených světel.
Čas od času se rozmáchl a hodil ohlodanou pecku na některý vzdálený cíl.
Šum deště mu ale zabránil zaslechnout, kam až dopadla.
Jestli zítra přestane pršet, čeká ho těžký den.
Bude muset vymyslet, jak se dostat z Pevnosti ven.
A pak si něco uloví a pochutná si na báječné pečínce.
Ovocná dieta se mu pomalu zajídala, to už bylo lepší i křupavé teylu (broučí larvy).
Ale ne, má ještě chutnou tyčinku, co sebral vojákovi!
Opatrně si zalezl zpět do trávy a pečlivě za sebou uspořádal vchod.
Zkontroloval zelený balíček od Grace, byl stále zde a suchý.
Tak si rozbalil poslední tyčinku a kousek ukousl.
Snažil se cucat pomalu, aby mu pochoutka co nejdéle vydržela.
Bylo to však těžší, než si myslel.

* * *

V noci přestalo pršet a mraky rozfoukal mírný vítr.
Tsuteye tak ráno probudilo jasné sluníčko, pálící skrz vrstvu rostlin nad ním.
Dlouze se protáhl a naslouchal.
V dáli uslyšel stroje Nebešťanů.
Už se zase činili.
V okolí byl klid.
Tiše vylezl z travnatého úkrytu a přikrčil se.
Nyní už musí být opatrný.
Ozval se hluk.
Zvedl hlavu.
Nad Pevností přeletěl létající stroj, asi aby obhlédl škody.
Tsutey vytáhl balíček od Grace a zamaskoval kupkou trávy vchod do skrýše.
Přikrčen, nenápadně odešel k ovocnému sadu mezi husté a vysoké rostliny.

Zde, pln zvědavosti, rozbalil balíček a zůstal na něj překvapeně koukat.
Poznal oblečení snivců.
Světlý horní díl a hnědý spodní.
Co s tím?
Proč by mu Grace dávala takové věci?
Navi přece věci Nebešťanů nenosí.
Ale pak ho napadlo, že když bude vypadat jako jeden z nich,
může se přece volně pohybovat po Pevnosti a nikdo ho nebude pronásledovat.
To je nápad!
Grace je chytrá a myslela dopředu.
Chtěla mu pomoct.

Zavzpomínal na mrtvého vojáka, jak zkoumal jeho oblečení.
Ale to byl voják a tyto věci vypadaly přece jen trochu jinak.
Ometl ze sebe přichycená stébla trávy a setřepal si je i z vlasů.
Vzal do ruky s odporem horní díl a po několika pokusech se do něj nasoukal.
Byl pružný a přizpůsobil se jeho tělu.
Vzadu si ještě vytáhl copánek a roztáhl ruce.
Oděv mu jemně obepínal hrudník a kupodivu byl příjemný na dotek.
Překvapilo ho to.
Ale mokrý se do deště jistě nehodil. A zde pršelo skoro pořád.
Horší to bylo se spodním dílem.
Tsutey měl na sobě svou vypranou roušku, které se nechtěl vzdát.
Zkoušel se do kraťasů nasoukat, ale nedařilo se mu to.
Pak pochopil, že musí jejich mechanismus vepředu rozepnout a pak už to šlo.
Ale co s rouškou ?
Koukala mu vepředu vrškem ven.
Přebytečný kousek tedy smotal a zasunul dovnitř.
Pak se mu ten podivný oděv podařilo zapnout.
Zvedl se, ale necítil se v tom moc volně.
Smotaná rouška ho vepředu nepříjemně tlačila do břicha a dole mu to bylo zase těsné na zadku.
Tsutey si všelijak popotahoval spodní oděv, který byl všechno možné, jen ne pohodlný.
Houpající se amulet na krku si přitom zastrčil pod oděv, aby mu nepřekážel.

Chtěl pokračovat v úpravách oděvu, když se ozval křik:
„Hej ty, co to tam děláš? Na záchod se snad chodí jinam!”
Tsutey se rychle přikrčil, ale bylo pozdě.
„Jen se neschovávej, já tě dobře viděla!”
Bíle oděná postava vědce se k němu blížila.
Rychle se rozhlédl.
S těžkým srdcem kovový nůž a zbytek věcí zahrabal.
Bylo mu jasné, že vojenský nůž by ho prozradil.
Pak se zvedl a rychle odběhl.
„No to jsem si mohla myslet. Aspoň žes to po sobě zahrabal, čuně,“ ještě zaslechl nadávání.
Šel pryč z místa, kde se převlékl, směrem k cvičným stromům, když zaslechl další hlasy.
Několik snivců a vědců mu odřízlo cestu.
Nezbylo mu, než odbočit na pevnou plochu.
Vyhlédl si směr k rafinerii.
Nerozhlížel se a šel pomalu, aby nebudil pozornost během.

„Stát!” ozvalo se za ním.
Nevšímal si toho a šel dál.
Doufal, že to třeba nebylo na něj.
„Hej ty, stůj, když s tebou mluvím!” ozvalo se důrazně.
Zastavil.
Tak to bylo na něj.
Srdce mu prudce bušilo až v hrdle.
Pomalu se ohlédl.
Blížili se k němu 2 vojáci s puškami v ruce.
Zaslechl dunění a od plochy strojů se objevil kráčející stroj a také šel k nim.
Když ho uviděl, nohy se Tsuteovi téměř podlomily.
Jen tam tak stál a zíral na ně.
„Máš zastavit, když tě vyzve hlídka ke kontrole!” řval na něj voják.
„Já … nový … zde,“ vykoktal Tsutey.
„Bažant!” ušklíbl se pohrdavě voják a pohlédl na kolegu.
Mezitím k nim přišel bojový AMP a vojáci mu zasalutovali.
„Máme tu nováčka, co zabloudil, pane“ hlásili.
V kokpitu seděl desátník Wainfleet, právě mu začínala hlídka.
Jeho stroj dostal za dešťů generálku, tak ho šel vyzkoušet.
„Identifikuj se!” zařval na Tsuteye shora.
Id… identif … aha amulet, došlo Tsuteovi.
Sáhl za tričko, vytáhl amulet a ukázal ho bojovému stroji.
Pilot AMP se neobtěžoval na dálku zkoumat jeho identitu, tak se s tím spokojil.
„Dobrý, tvoje jméno?“
„Tsu….“ nedořekl.
Nemůže jim říct svoje jméno, prozradil by se.
„Cože?“ nerozuměli vojáci.
Pak si vzpomněl, co o něm říkala Grace v kleci.
„Pandorský duch,“ vyhrkl.
Čekal, že ho vojáci budou dál zpovídat, ale místo toho propukli v mohutný smích.
Překvapeně hleděl na vojáky, jak se smějí a nemohou přestat.
Desátník musel vypnout ovládání svého AMP,
protože se nemohl současně smát a zároveň řídit robota.
Jeho stroj smích přebíral jako nekontrolovatelné pohyby a v ruce měl nabitou zbraň.
„A kde máš boty?“ ptal se dál voják a ukázal na jeho nohy.
Tsutey se také podíval na své nohy. Stál zrovna v malé louži.
Pozvedl oba své palce na nohou a zase je položil.
„Mokrý,“ odpověděl.
„Tak mokrý,“ zopakoval po něm voják a všichni propukli v další smích.
„Jak to, že tě ještě neznáme?“ padl další dotaz.
„Nemoc… dlouho,“ odpověděl.
Opět smích.
„Byl jsi dlouho nemocný a dostal jsi vycházku, co?“ pokračoval smích.
„Avataři měli včera opravdu lékařské prohlídky, byl jsem tam něco předávat,“ potvrdil voják.
„Vidím, žes taky dlouho neměl ženu,“ ukázal pak na váleček rýsující se vepředu na jeho oděvu.
Vojáci se smáli, že už nemohli víc.
Tsutey nechápavě hleděl střídavě na sebe a zase na ně.
„A co děláš tady?“ zeptal se desátník.
„Hledám … Grace Augustinová,“ odpověděl Tsutey.
Voják mu místo odpovědi ukázal zpátky k ubikaci.

„Teda já mít takovýho zobáka v jednotce, bych mu protáhl pérka!” poznamenal ozbrojenec.
Desátník ukázal na cvičný polygon pro avatary a řekl na to:
„Tady máš možnost, ne? Nemá se tu potulovat.“
„Dobrý nápad,“ odpověděl druhý voják.
„Vidíš to, ty modrá opice? To je opičí dráha!” ukazoval mu na cvičný les.
„Chceme vidět pěkné kolečko!” a znovu ukázal na dva avatary, co zrovna přeskakovali kmeny.
Když se Tsutey neměl k pohybu, vytáhl voják pistoli a 2x mu střelil pod nohy do louže.
Voda vystříkla, ale dopadla už na prázdné místo.
Tsutey více neváhal a vyběhl jako blesk.
Rychle doběhl k začátku cvičného lesa a ohlédl se.
Vojáci běželi za ním a bojový stroj je následoval.
Nečekal na ně a rovnou se rozběhl k první překážce.
Hbitě zdolával jeden kmen za druhým, vyrazil bíle oděné vědkyni poznámky z ruky,
předběhl oba pomalejší avatary a zastavil se, až když vyšplhal po laně na vysokou překážku.
Tam se ohlédl.
Vojáci tam stáli a sledovali ho.

„Je to sice idiot, ale fyzičku má, to se musí nechat,“ poznamenal jeden voják.
„Tak konec zábavy,“ odpověděl desátník a všichni si odešli po svém.

Jakmile vojáci odešli, Tsuety se shora rozhlédl.
A pochopil, že udělal chybu, jít středem přes pevnou plochu, kde se to vojáky jen hemžilo.
Ohlédl se kolem dokola.
Nejlepší bude obejít středovou plochu po okraji, zadem kolem ovocného sadu.
Spustil se na druhé straně po laně dolů a vyhnul se tak vědcům, kteří se blížili zjistit,
kdo že je to tak rychle na dráze předběhl.
Mezi rostlinami si už dával pozor, aby ho někdo nepřekvapil a
skupinku snivců s vědci nechal raději přejít, ukrytý v nízkých hustých rostlinách.

Když se přiblížil k zamřížované ubytovně, někdo na něj přece jen zavolal:
„Ty, nestůj tam a pojď mi pomoct. Jakmile jde o práci, všichni mají najednou moc povinností.”
Tsutey se nejdříve lekl, ale pak poznal Grace.
Obezřetně se rozhlédl a šel k ní.
Třídila zrovna ovoce nasbírané do velkých košů.
„Konečně někdo… „ řekla a pohlédla na něj.
A poznala ho.
Rychle se rozhlédla kolem.
„Teda Tsutei, málem jsem tě nepoznala. Ukaž se?“
Obešla ho dokola, jako by ho viděla poprvé.
Když uviděla vystouplé místo na jeho podbřišku, rozesmála se.
Tsutey se také prohlédl a až nyní v klidu pochopil, čemu se ti vojáci tak smáli.
„To je rouška, nevešla se mi dovnitř. Vojáci se také smáli,“ vysvětlil.
„Tomu se nedivím,“ poznamenala Grace s úsměvem.
„A to tě nechali jít?“ byla zvědavá.
„Chtěli vidět amulet, ptali se mě na boty a pak jsem musel lézt přes překážky.“
„Aha, typičtí vojáci že. Už víš, jak se dostaneš přes plot?“
„Z rafinerie jezdí prázdné stroje k dolu. Ale cestou tam mě chytili vojáci.“
„Rozumím,“ odpověděla a přemýšlela.
 „Mám nápad. Toto ovoce je jedlé i pro lidi. Vezmi si celý koš a cestou zastav nějakého vojáka,
ať ti s ním pomůže k rafinerii. Ostatní tě pak nechají na pokoji, nebo jim nabídni ochutnat ovoce.
Pozdravuj ode mě Moat s Neytiri. A pospěš si, někdo jde!” rychle dopověděla.
„Děkuji za vše, Grace,“ poděkoval a zmizel s košem právě včas, aby ho neviděli další příchozí.
Litoval, že zase neměli čas popovídat si více.

Táhl těžký koš za 2 ucha mezi stromky až k čistému prostoru u plotu.
Pak chvíli čekal, až kolem půjde hlídka.
První šli 2 starší nepříjemní vojáci, tak počkal na mladšího osamoceného vojáka.
S hekáním vyvlekl na plochu koš a zavolal na něj: „Help me!“
Malý voják ochotně přiběhl a vzal koš za jedno ucho.
Po chvíli chůze mu došlo, že cesta bude asi delší, tak se zeptal, kam že to nesou.
„Rafinerie,“ odpověděl.
V tu chvíli voják koš položil a pohlédl na něj:
„Ale to jsou 2 kilometry! Počkej, zavoláme si transport.“
Říkal něco do krabičky na rameni a za chvíli přijela nízká plošina se spoustou věcí na sobě.
Nahoře na vozidle blikalo žluté světlo.
Vepředu seděli dva Nebešťané, byli ozbrojení malými zbraněmi, ale nebyli to vojáci.
Jeho voják mu pokynul a spolu naložili koš na plošinu hned za zadní sedadla.
Pak naskočil a Tsuteyovi pokynul, aby si také sedl.
Překvapený Tsutey zaváhal a pak opatrně nastoupil a usedl vedle něj.
Řidič se vojáka chvíli vyptával a pak se všichni otočili na něj a ukázali na koš.
Tsutey se schválně zamračil, ale pak pokývl hlavou a každému podal plod.
Sám si také jeden vzal a pomalu ho ujídal.
Mělo to výhodu, nikdo nemluvil a na nic se tak neptal.

Cestou se několikrát zastavili u různých staveb.
Pokaždé přišli Nebešťané něco složit a jiné věci naložit.
Tsutey takové předměty nikdy neviděl a netušil, k čemu slouží.
Měl ale pohodlnou vyhlídkovou jízdu přes polovinu Pevnosti.
Ukusoval ovoce a jen se kochal okolím.
Užíval si jízdy ve stroji, na kterém dosud nikdy nejel žádný Navi.
Když se ho chtěl někdo na něco zeptat, mávl unaveně rukou a povzdechl si.
Pak se pokaždé otočil a strčil mu do ruky čerstvý plod.
Usmál se na něj a oblízl se.
Fungovalo to báječně!
Špinaví pracovníci i vojáci byli spokojení a když jedli, tak moc nemluvili.
Ani hlídka vojáků je nezastavila.
Jen ovoce v koši ubývalo …

(pokračování zde)


Napsat komentář

11 Komentářů k tomuto příspěvku