Avatar FanFiction

Příběh nekončí – 2. Návrat (4. část)

Od , 29.Led 2010 v 10:07 , zařazeno v Příběh nekončí

(začátek příběhu zde)

Vystoupali jsme do značné výšky, rozhled je fantastický. Za mnou struktura klenoucích se skal přes strom duší. Téměř hned přede mnou vznášející se pohoří Alelůja na mlžném oparu nedaleko stromu duší. Poprvé jsem ani nechtěl věřit, že je možné, aby hory visely jen tak ve vzduchu přivázané k zemi přírodními provazy připomínající kořeny obřích stromů. Obdobně jsou hory provázány i mezi sebou. Vzniká tak úchvatná pavučina svazující hory do neuvěřitelného rozložení, po kterém je možno se neomezeně pohybovat.

„Stačí, už jsme dost vysoko, výš než většina oparu. Poletíme dopředu, mezi hory,“ promluvil jsem v duchu.

Toruk okamžitě přestává prudce stoupat, stáčí se nepatrně doleva. Napíná křídla do maximální plochy. Neslyšně plachtíme směrem dopředu, krom občasného máchnutí křídel pro udržení naší současné výšky. Ohlížím se za sebe. Obří skalní oblouky se mi nyní vejdou téměř do dlaně. Při pohledu na masivní hory si přestávám připadat s torukem jako obr.

„Náklon doprava,“ pomýšlím, kam chci letět.

Toruk se naklonil. Stáčíme se do směru, který jsem si přesně vytyčil v mysli. Chci proletět mezi hory do volného prostoru. Toruk několikrát máchnul křídly, aby vystoupal o výšku kterou jsem ztratili pouhým plachtěním. Vlétáme do stínu létající hory, které je pravděpodobně ukotvena po naší pravé straně silným přírodním provazem. Jistě to nevím. Nemohu to vědět, protože díky mlžnému oparu zůstává skryto mnoho před mým zrakem. Z jiné hory, která se tyčí vlevo před námi slyším hukot vodopádu, který se ztrácí kdesi dole v mlze. Těsně před námi se z oparu nečekaně vynořuje další hora. Její celá levá strana je ukryta pod hustou mlhou. Těžko říct, co se v ní skrývá. Bude bezpečnější minout ji z druhé strany, kde je jen několik přírodních provazů, kterými musíme proletět nebo se jím vyhnout..

„Náklon do prava. Provazy přeletíme,“ pomýšlím.

Toruk se naklání doprava. Naše dráha letu se mění v pravotočivý oblouk, kterým se vyhýbáme hoře před námi. Toruk začíná stoupat do ještě větší výšky, aby jsme provazy překonali. Přeletět je se mi jeví mnohem bezpečnější než mezi nimi manévrovat. Po levé straně v dáli pozoruji hejno nervózních Ikranů. Prchají pryč s křikem, který varuje ostatní Ikrany před možným nebezpečím. Letí se schovat do spár vznášejících se hor. Už je nevidím. Výhled mi zastínila hora, kterou teď míjíme. Měla by být poslední. Prolétáme hustým mlhový oparem, který je v létajících horách téměř typickým přírodním úkazem. Dávám teď plnou důvěru torukovým instinktům. Já nic nevidím, pouze cítím vlhkost ve vzduch. Mlha ustupuje. Slunce začíná znovu prosvítat skrz. Sluneční paprsky mi znovu hladí kůži. Vylétáme z mlhy. Pod námi průzračně čisté jezero, tvořené z vodopádů, které tu padají z hor. Téměř všude pod námi úchvatné lesy, plné pandorského nebezpečí i krásy. Nebezpečí tu není tak kruté, jak se na první pohled zdá. Jsem jedním z lidu Na‘vi. Už vím, jak se tu chovat. Tím se dokážu většině hrozeb hladce vyhnout. Pokud nejsem viděn či slyšen, jsem v bezpečí. Na obloze to je jiná. Toruk je král oblohy. S jeho společností jsem v bezpečí, i kdybych zářil jako nejjasnější diamant, protože žádný dravec se k poslednímu stínu neodváží přiblížit ani na dohled. I když jsem na Pandoře skoro čtyři měsíce pořád se nemohu nasytit zdejší oblohy. Na Zemi modrá obloha není. Pouze zbarvená světle šedě od kouře z posledních zbytků fosilních paliv. Pod ní tmavě šedá města, továrny a jejich komíny vystupující do hrůzných výšek. O slunci ani nemluvím. Vůbec si nepamatuji, že by někdy proniklo špinavou oblohou. Tady to jiné. Rozhlížím se po okolí, kde by bylo možné zřídit nový domov. Rozhlížím se po jiném rodném stromě. Dítě Ma‘tul přijde brzy na svět. Nechci, aby se narodilo bez domova, bez naděje. Nejideálnější místo pro nový domov je poblíž hor a stromu duší. Protože obě místa jsou pro můj lid nepostradatelná.

(pokračování zde)


Napsat komentář

18 Komentářů k tomuto příspěvku