Avatar FanFiction

Gravitace 3D – recenze

Od , 7.Lis 2013 v 21:37 , zařazeno v Recenze, Videa

Opět po roce jsem vyrazil na letošní sci-fi filmovou událost roku, o které se i samotný James Cameron vyjádřil pochvalně, film Gravitace 3D.

Pražané mají od letošního jara poprvé jedinečnou možnost film shlédnout v lepším kině než obřím IMAXu, a to 4DX kinosálu na Novém Smíchově. Zde vám tělesnou schránku (max. 120kg) upoutanou ve speciální sedačce důkladně protřesou, ovoní, ozáří, ofouknou, smočí či jinak amortizují za účelem ještě intenzívnějšího zážitku z filmu :-) . Chybí snad jen stav beztíže. Taky bych šel. Tady v Brně jsem se musel spokojit se skromným sálem Špalíčku, nicméně film je od začátku do konce strhující, nabitý efekty a akcí, zkrátka vám nedá za těch 90 minut vydechnout a stojí za návštěvu.

Děj se téměř kompletně odehrává ve volném prostoru na oběžné dráze Země a dá se (naštěstí) označit za jednu velkou orbitální katastrofu. Herců je zde poskromnu, dokonce snad méně než kosmických lodí a všichni víme, že jich tam mnoho nelétá. Aby nám to autoři vynahradili, tak kromě Sputniku a dnes již neexistující stanice Mir navštívíme doslova všechny.

Film překvapí propracovanou a uvěřitelnou realitou vesmírného prostoru, což ocenil i James Cameron. Hned na začátku překvapí zvukový kontrast, že zvuk ve vakuu není slyšet (vlastní dech ano), zvuky se šíří jen při doteku, setrvačnost je všude přítomná a ke smrti stačí jen chvilka nepozornosti či malá neopatrnost.

Hlavní hrdinové, lékařka Ryan Stone (Sandra Bullock) a zkušený vesmírný veterán Matt Kowalsky (George Clooney) si ve skafandrech s americkou vlaječkou plní své úkoly, což znamená, že Sandra Bullock opravuje (jak jinak) Hubbleův teleskop a Clooney testuje nový pohon skafandru, což znamená, že se kolem raketoplánu elegantně prohání tryskami skafandru a skvěle si to užívá, jako by měl dovolenou. Cloonymu to ve skafandru fakt sluší, role mu sekne, ale také z něj víc než tvář za sklem neuvidíme. Měl jsem obavy, že notoricky známá Sandra Bullock přebije hranou roli, ale na herečce se už podepisuje zub času a tak zde místo ztřeštěné puberťačky, jak ji známe ze starších rolí, uvidíme vyzrálou tvrdou ženu, která dokáže prodat své herecké zkušenosti a předat divákovi emoce ve vypjatých situacích, kterých je ve filmu spousta.

Mise se ubírá poklidnou naplánovanou cestou, výhled na modrou Zemi je nádherný, jen oprava teleskopu se nedaří a když hrdince ve stavu beztíže ulítne krásný šestihranný šroub a letí na vás, zvednete v 3D brýlích ruku, abyste ho zachytili, ale někdo vás předběhne.

Kamera prolétá s Kowalskym ve skafandru kolem raketoplánu a máte co dělat, abyste si srovnali, kde je nahoře a kde dole, ztráta perspektivy je zajímavý a opakovaný zážitek. Prostě vesmírná idylka. Jenže idylku zkazí zlí Rusové, když poškozený vojenský satelit, neschopný samostatného navedení do atmosféry, sestřelí vojenskou raketou. Vymrštěné trosky jsou v beztížném stavu rychlé obří projektily, rozletí se setrvačností po geostacionární dráze a kosí další družice, pole trosek se rozšiřuje, mění trajektorie a nastává kaskádovitý efekt. Myšlenku musím pochválit, na přecpané oběžné dráze bude třeba dodržovat jistá pravidla. Když dostane posádka raketoplánu rozkaz k návratu, je už příliš pozdě a tichá smrt se vysokou rychlostí blíží. Záběr na astronauta ve skafandru s obdélníkovou dírou v hlavě skrz naskrz je fakt drsný…

Když se jeden z hrdinů dostane konečně do raketoplánu, není to už přechodovou komorou, raketoplán je zničen.

Zde jsem našel první logickou chybu: když mám málo kyslíku, tak se přece i v troskách raketoplánu budu snažit doplnit zásobu nebo najít rezervní lahev, zde nic, ani snaha. Podobně jako potápěči v Jeskyni, ani zde se nepoučili, aby měli ve výbavě hadici na propojení kyslíkových systémů skafandrů pro případ nouze, i když pod vodou si mohou potápěči alespoň půjčovat náústek, ve vakuu těžko.

Stounová se pustila ramena (viz trailer) a odlétla neznámo kam, Kowalsky se ji snaží najít, ale na kilometry daleko v černém vesmíru je to těžké. (V budoucnu určitě někdy nastane podobná situace, kdy se astronaut utrhne z lana a výbava skafandrů by měla na to pamatovat, např.osobním radio majáčkem a zabudovaným zaměřovačem.) No nakonec se mu ji podaří najít a jediná záchrana je v pár tisíc km vzdálené stanici ISS. Nastaví si hodinky na 90 minut, po kterých si trosky obíhající po oběžné dráze dají druhé kolo ničení. Cesta ve dvou je dlouhá, kyslík dochází, ale výhled na Zemi je skvělý a dává divákovi možnost vydechnout před dalším strhujícím dějem. Ten nastane při dramatickém pokusu o zachycení na stanici, když vesmírný pohon je už bez paliva. Podaří se to Stounové, když potlučená a napůl v bezvědomí, dýchající už jen oxid uhličitý, konečně otevře přechodovou komoru a vleze do opuštěné stanice, aby se vzápětí nepochopitelně zbavila jediné jisté ochrany – skafandru a předvedla vesmírný stryptýz.

Opuštěná stanice ISS je poškozena, sem tam hoří a prská elektroinstalace, interiér však působí monumentálně a obrovsky, neznalý člověk by ve spleti průlezů, kabelů a hadic snadno zabloudil. Stounová se snaží najít vysílačku a spojit se se Zemí, ale nic nefunguje. Z venku viděla poškozenou návratovou ruskou loď Sojuz, která se u kotevního portu nevím proč pokusila ve vakuu použít přistávací padák a tak tu zůstala. Snaží se ji najít, když tu na stanici dojde k mohutné explozi a oheň se rychle šíří moduly. Na poslední chvíli Sojuz najde a olizujícím plamenům utne cestu uzavřením poklopu. Má výcvik, ruské nadpisy a manuál není problém, tak se odpojí od stanice, jenže loď je zamotaná padákem do stanice, mohutná lana se ne a ne přetrhnout, takže odlet je nemožný. Tedy musím říct, jestli je ten Sojuz tak ovladatelný, jak předvedli filmaři, je to skvělá loď a Rusové fakt umí. Nezbývá, než obléknout ruský skafandr a vydat se do volného prostoru ručně přeříznout lana. Samozřejmě se to nedaří, vesmír je pro uvyklého zeměšlapa zrádný, vyprší 90minut a začne znovu přilétat pole trosek. Obří ISS stanice je pro ně velký cíl, který nelze minout, takže naprostá devastace je všude přítomná. Zničení ISS stanice Sojuz paradoxně pomůže uvolnit, trosky přeletí a tak je čas na návrat na Zemi. Jenže … ručním manévrováním došlo palivo. To je konec a než pomalá smrt mrazem v ruském skafandru, volí Stoneová milosrdnou smrt zadušením…

Už to vypadá, že zemře, snižující se tlak vzduchu je nízký a možná právě proto přežije, když se otevře poklop a dovnitř se nasouká kolega Kowalsky. Náhlou dekompresi by nepřežila. Jeho optimistický věcný přístup a zajímavé rady ji donutí opět bojovat o život, jenže napůl v bezvědomí už neví, co je skutečnost a co sen. Systémy Sojuzu pořád fungují a podaří se jí zaměřit čínskou stanici. Potřebuje jen popostrčit správným směrem. Nakonec přesvědčí Sojuz, že je pár metrů nad zemí, aby zapnul brzdící trysky, poslední trochu paliva, co loď má a pohne se. Čínskou stanici ale mine, nezbývá, než riskovat. Ve vhodnou chvíli otevře při plném tlaku poklop a vzduch ji vymrští správným směrem…

Trefit se na takovou dálku na relativně malé letící těleso bez pohonu skafandru je nemožné, ale tvůrci filmu se evidentně inspirovali filmem Wally, Stounová prchající před požárem stanice ISS stihne sbalit ruční hasicí přístroj, tak uvidíme korigování letu červeným hasičákem :-)

Do čínské stanice se jí opět po tvrdém boji podaří dostat, právě když začíná vstupovat do atmosféry a je také opuštěná. Čeká ji však nemilé překvapení, všechno ovládání je popsáno v čínských znacích! Stanice se v houstnoucí atmosféře začíná rozpadat, dostane se do přistávacího modulu a odpojí ho. Při vší smůle má ale také trochu štěstí. Číňané jsou skvělí obchodníci a co si nekoupí, to jednoduše okopírují. Přistávací loď se nápadně podobá Sojuzu a má i stejně rozmístěná tlačítka. Stačí si jen představit popisky z výcviku…

Trosky padající atmosférou hoří a Stounové se na poslední chvíli podaří loď separovat na moduly a přejít do nouzového návratového režimu. Opět má štěstí, padák se otevře a strefí se měkce do nějaké řeky. Rozpálená koule se ve vodě ponoří a Stounová si podle svého zvyku opět nepochopitelně sundá skafandr v nevhodnou chvíli a odstřelí poklop pod vodou. Dovnitř se nahrne voda a tak musí vyplavat dřív, než se utopí.

Poslední scéna je na břehu řeky, kde se potlučená a zesláblá Stounová po pobytu ve stavu beztíže vyškrábe na břeh. Zde jsem očekával poslední perlu, že do vody vklouzne pěkně velký hladový krokodýl a vyrazí se posilnit kouskem astronautky. No, nestalo se tak, škoda. Ta scéna si o to zrovna říkala, něco jako “Bašta bude až příště, krokouši!” ve stylu Buda Spencera, a jako závěr filmu by to nemělo chybu :-D

I když se takto stručně převyprávěný děj zdá jednoduchý, mnohé filmové scény trvají dlouhé minuty a přesto jsou tak rychlé, že určitě bude dobré si je na budoucím BluRay nosiči vychutnat zpomaleně a opakovaně.

3D provedení filmu ve vesmíru by dnes mělo být samozřejmostí, je na úrovni, věci létají kolem vás, ale nemizí, jen se stočí stranou. Jak jsem psal na začátku, bylo by fajn si film vychutnat ve 4DX kině, ale já tu možnost v Brně nemám. Proto bych uvítal, kdyby pár řádek napsal do komentáře někdo z Prahy, kdo to zkusil a “na vlastní kůži zažil” ;-)

Film v kině byl ve 3D s titulky, ještě v kinech běží, určitě doporučuji navštívit, zde nejde ani tak o děj jako o efekty a zážitek. Připomněl mi dokument Hubble 3D, na který jste si mohli přečíst recenzi z IMAXu zde.

Odkazy:
http://www.gravitymovie.com/
http://www.csfd.cz/film/275420-gravitace/

26.12.2013
Psal jsem tu o možnosti sledovat  tento film ve 4DX formátu a teď jsem našel něco ještě lepšího – článek, že si na vlastní kůži můžete ve 4DX vychutnat přímo AVATARa ve 4DX kině Praha Nový Smíchov od 19.12.2013 po dobu 2 týdnů, více o zážítcích na vlastní orgány zde:
http://filmserver.cz/clanek/6161/report-co-vsechno-dokaze-modry-avatar-ve-4dx/


Napsat komentář