Avatar FanFiction

Počátek – 1.Kapitola

Od , 22.Čer 2010 v 20:00 , zařazeno v Počátek

Jack Gray hleděl na své modré ruce třímající samopal. Poté vzhlédl a prohlížel jasně modrou ranní oblohu, na které se na pozadí tyčila silueta obří modrofialové plynné planety.  Tohle, byla jeho první expedice do tohoto nového a zatím nepoznaného světa zvaného Pandora. Byl značně nervózní, stále si nemohl zvyknout na to, že jeho pravé tělo je několik desítek mil daleko od místa kde se právě nachází. Byl na druhou stranu rád, že mu bylo poskytnuto toto náhradní tělo, jeden z největších výdobytku současného genetického inženýrství. Díky tomuto abnormálně velikému modrému takzvanému avataru, nemusel být tížen dýchací exo soupravou pro ochranu před toxickou atmosférou tohoto světa. Po chvilce ostražitého zkoumání okolí si všiml, že na něj hledí Vanessa. Jedna z týmu vědců, kterým on dělá ozbrojený ochranný doprovod. Podíval se tedy na její modrou tvář s tázavým výrazem.

„Na ten pocit si brzy zvykneš,“ řekla.

Její žluté oči se vrátily k práci. Jack si pro sebe něco zamumlal. Stále byl z tohohle všeho nějak nesvůj.

Před čtyřiceti lety se podařilo jednomu vědci jménem Hanrison Black pomocí nejmodernějšího dalekohledu objevit první vesmírné těleso které má podobný poměr pevnina/voda jako planeta Země. Objev byl označen za jeden z největších v dějinách lidstva. A za další naději na jiný domov než byla pomalu ale jistě skomírající Země, nebo Mars s uměle upravenou atmosférou, tak aby se zde mohli pohybovat lidé. O rok a půl později byla vyslána první sonda, které trvala cesta ze Země na Pandoru šest let. Na Zemi se dostala tedy o dvanáct let později s odebranými vzorky atmosféry, scany a fotografiemi povrchu. Podle naměřených údajů bylo nanejvýše jasné že, na tomto měsící ,nacházející se na oběžné dráze obřího plynného obra Polyphemuse, bude existovat život. O rok později od zpětného návratu sondy byla na planetu Pandora vypravena první loď s lidskou posádkou, složenou z vědců a vojenských jednotek. Tato expedice měl a za úkol provést první prozkoumání planety a vybudování infrastruktury. První expedice jako první poznala jak nepřátelská tato planeta pro člověka je. Poprvé popsaly bioluminiscenci flóry v noci, objevení nerostu jménem unophtanium a byl proveden první kontakt s místními domorodci a s tamější agresivní faunou.  Na základě toho byl rozběhnut projekt  AVATAR. Druhá a třetí výprava byla již poslána do vybudované infrastruktury, a byly poslány tři lodě, které převáželi lidskou posádku složenou z další várky vědců, vojáků a nově těžařů bažící po výnosné surovině.  V této, v pořadí, třetí výpravě do hvězdného systému Alpha Centaury, byl i náš Jack. Bylo mu nabídnuto celkem dobře placené místo ve vědeckém týmu, který měl provádět další průzkum nového světa. Přijal tuto nabídku téměř okamžitě, protože již jako malý kluk snil o tom, že se jednou na Pandoru podívá. Teď byl konečně tady, ale podle vyprávění ostatních si říkal, jestli náhodou neudělal chybu.

Z jeho přemítání ho probudil ostrý ženský hlas: „Hele, ty zelenej mozku! Co kdybys přestal koukat do dáli a trochu nám pomohl?!“

Jack sebou trhnul, ohlédl se po hlase. Spatřil, že se již celá skupina balí k odchodu. Vanessa stála nad svým batohem a snažila se do něho napasovat poslední vzorkovnice. Žena, která před chvílí vyjela na Jacka, stála na okraji jezírka a právě peskovala vojáky sedící nedaleko na kmeni padlého stromu. Podle všeho neměla v lásce kohokoli s puškou v ruce. Jack zatím neměl příležitost ji více poznat, podle všeho to nebyl ale člověk, který by byl ochoten se nějak blíže seznámit. Jack o ní věděl jen málo. Grace Augustínová byla vedoucí tohoto vědeckého týmu a jeden z vývojářů programu AVATAR. Byla jedna z prvních provádějící první kontakt se zdejšími domorodci.

Právě teď se opět obořila na Jacka: „Tak podívejte, pane Gray, myslíte že by jste byl tak moc hodný a pomohl nám konečné s těma zatraceně težkýma báglama? Nebo k tomu potřebujete písemnou žádost?“

Jack bez jediného slova přešel k Vanesse a Grace a popadl jeden z, opravdu těžkých, batohů, stále ale upíral oči na plynného obra nad jeho hlavou.

„Nádherná podívaná že?“ ozval se hlas vedle.

Vanessa přešla k jeho pravému boku a pohlédla s ním na nebe, po kterém právě přelétala skupina ještěrů.

„Když jsem tu byla první den jako ty, byla jsem také unešená okolní přírodou, vlastně stále jsem.“ Usmála se.

Jack se vrátil pohledem na zem a podíval se na Vanessu. „Jak jsi tu vlastně dlouho?“

„Přiletěla jsem na palubě druhé lodi, která dorazila dva roky před tou, na které jsi dorazil ty“

Z jejich rozhovoru je opět přerušil nezaměnitelný hlas Grace. „Vy dva! Sluší vám to, ale mohli byjste pohnout kostrou? Nechci tady na vás čekat!“

„Radši jdem, než se ta fůryje zblázní,“ zašeptala Vanessa směrem k Jackovi.

Jack se potutelně usmál a rozeběhl se za Vanessou, směrem ke skupině mířící k lesu

Tento vědecký tým byl složen z tří vědců a Jacka. Pod velením to měla celé Grace. K její nespokojenosti jí, ale člověk, který má na povel jednotky RDA, přidělil ještě trojici po zuby ozbrojených vojáků, jako doprovod.

Skupina zamířila na východ k malé dva kilometry vzdálené mýtině, kde na ně čekala helikoptéra typu Samson. Cesta lesem byla pro Jacka poněkud náročná, těžkým batoh ho dřel na zádech, a puška pohupující na ramenu mu vadila v pohybu. Jeho avatar ještě nebyl v tak dobré fyzické kondici jako jeho lidské tělo, přece jenom ho teprve před pěti dny vyndali z boxu, kde probíhal jeho vývoj.  Jack nikdy nebyl zanícený biolog či botanik, na Zemi se nikdy o zvířata a rostliny moc nezajímal. Ovšem zde byl touto džunglí přímo fascinován, nejraději by se pokaždé zastavil a dopodrobna si prohlédl každou rostlinu či květ, kterého si zrovna všiml. Když procházeli lesem, stále se rozhlížel kolem sebe a obdivoval místní flóru. Oproti některým rostlinám si připadal jako malý brouk a to i v avatařím těle. Říkal si, jak malí si zde musejí připadat ti tři vojáci, kteří vedli jejich skupinu.  Po deseti minutách ostrého pochodu, si Jack všiml náznaku pohybu napravo od nich, podíval se tím směrem, ale neviděl nic jiného než neprostupnou džungli. Právě podlézali jeden z kořenů obřího stromu, když Jack, který uzavíral vědeckou skupinu, zaslechl šustění kapradí přímo za jeho zády. Prudce se otočil a automaticky odjistil pojistku svého samopalu. Opět mířil pouze na tichý a majestátný les. Jeho znepokojení si všimla Vanessa a s tázavým pohledem se zeptala: „Děje se něco?“

„Ne…nic. Já jen. Měl jsem asi jen halucinace.

Vanessa se usmála: „ No tak mariňáku, klídek. A hejbni sebou, ať se nám tu neztratíš.“

Jack sklopil samopal a zrychlil krok, aby dohnal vzdálenost, mezi ním a skupinou. I přes uklidnění Vanessy mu stále jeho instinkt říkal, že něco není v pořádku. Po další chvíli pochodu se to stalo znovu, tentokrát zachytil ve svém zorném poli siluetu živočicha podobného šakalovi. Opět semknul svou pušku a prudkým pohybem zamířil do lesa.

„Grace, něco tam je,“ zavolal směrem do čela skupiny.

Grace zastavila pochod a celkem podrážděným tónem hlasu se zeptala: „Co tam proboha zas vidíš? Já věděla, že s váma ostrostřelcema budou jen problémy.“

„Nevím! Něco jsem prostě viděl.“ Opáčil nervózně Jack.

Do rozhovoru se zapojil jeden ze tří vojáků vedoucích skupinu: „Nedivil bych se doktorko, v těhlech lesích pobíhá hodně potvor.“

„To vím i bez vás!“ opověděla stále více podrážděným hlasem Grace. „Ale čím déle tady budeme stepovat na místě, tím spíš nás tady něco sežere.“

Vanessa se obrátila k Jackovi: „ Jacku noták, cos viděl?“

„Já nevím, ale něco tam prostě je.“

„Tak dobře bando!“ zavelela Grace. „Pokračujeme, ať to stihneme. Nerada bych dorazila na základnu až večer. A pan Gray si přestane hrát na dobrodruha a přestane mířit na každej stín, který ho vyleká!“

„Ta ženská mě vytáčí!“ utrousil Jack nahlas, ale tak aby ho Grace nezaslechla.

Zepředu uslyšel Vanessyno drobné uchcechtnutí.

Sklopil samopal, hodil si ho přes rameno, a opět nasadil svižné tempo. Dalších dvacet minut pochodu se Jack stále nemohl zbavit dojmu, že je někdo pozoruje, nedával to však najevo, nestál o další příjemný rozhovor s Grace. Pak se to ale stalo znovu. Nejdříve zahlédl stín napravo, pak hned nalevo a ve větvích nad ním se pohnulo také něco, do toho zaslechl podivný zvuk, bylo to něco mezi štěkotem a opičím vřeštěním. Tentokrát si byl jistý. Skupina se zastavila. Všiml si, že i vojáci v čele jsou nesví a své pušky mají v pohotovosti. Grace se obořila na velitele vojáků. Chvíli se hádali, ale pak Grace zaslechla ten zvuk také.

„ A do háje!“ ucedila mezi zuby.

Vanessa i její kolega Thomas, jeden z dalších vědců výpravy byli velice nervózní.

Napnutou atmosféru stojící skupiny, rozřízl hlas Grace: „Jsou to pandorští šakalové, nesmíme utíkat! Je vám to všem jasné? Půjdeme podobným svižným tempem, už nejsme daleko od Samsonu, ale nesmíme zpanikařit jinak zaútočí!“

„Já to říkal,“ utrousil si Jack jakoby pod vousy, ale tak aby to Grace slyšela.

„Za mnou!“ zavelela Grace a nevnímala Jackovu poznámku.

Přeběhla do čela skupiny a nasadila rychlé tempo. Dalších pár minut uháněly pralesem, pronásledováni divokým štěkotem šakalů, který se ozýval ze všech stran. Postupně se štěkot přibližoval, až se ozval přímo za Jackovými zády. Instinktivně se okamžitě otočil připraven vypálit smrtící výstřel ze svého samopalu. Instinkt ho nezklamal, na lesní pěšině za ním stál tak metr a půl vysoký šakal bez srsti a co bylo nejpodivnější měl tři páry končetin. Divoce vrčel a v přikrčeném postoji si prohlížel Jacka.

Zezadu uslyšel Vanessu: „Jacku! Nezastavuj se!“

Jack stále upíral oči na šakala, pak se prudce otočil za úmyslem dohonit Vanessu a skupinu. To byla chyba. Šakal ho očividně nechtěl nechat jen tak odejít rozeběhl se ladnými a rychlými skoky za ním a s divokým vrčením se chystal se zaútočit. Jack se na poslední chvíli otočil a automaticky zmáčkl spoušť. Samopal spustil prudkou a hlasitou palbu, ale minul. Šakal se rychle dostal z úhlu palby a zmizel v kapradí.

„Do háje! Nestřílet !“ ozval se ostrý hlas Grace. „ Jacku sakra!“

Celá skupina se zastavila a otočila směrem s Jackovi,  který ztěžka oddechoval.

„Nestřílet! Je vám to jasné pane Gray! Řvala Grace.

Jack jí však neposlouchal, za ním se totiž křoví opět pohnulo a objevilo se pět šakalů s vyceněnými zuby a divokým vrčením.

„Jsou všude kolem!“ řval jeden z vojáku.

„Žádnou paniku!“ řvala do toho Grace. „Jinak zaútočí“

Jack pomalu ustupoval krůček po krůčku do zadu. Celá skupina se semkla do kruhu zády k sobě a s vyděšenými pohledy hleděli do lesa, který se hemžil šestinohými potvorami.

Grace byla hodně nervózní, ale stále neztrácela hlavu. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí co dál. Oproti tomu tři vojáci, kteří byli značně menší než všichni vědci v avatařích tělech, chladnou hlavu rozhodně neměli. Těkali očima ze strany na stranu, jakoby se snažili spočítat, kolik mají před sebou těch krvelačných bestií. Grace se trochu roztřeseným hlasem snažila skupinu uklidnit. Jack jich měl během chvíle před sebou podle jeho rychlého odhadu, asi patnáct.

„A co snima mám asi sakra dělat doktorko!“ rozkřikl se Jack.

„Jacku uklidni se!“ snažila se Vanessa.

„Ano pane Gray, klídek,“ přidala se Grace.

Jack už je neposlouchal, jeden ze šakalů se přiblížil až moc blízko. Jackův roztřesený ukazovák zmáčkl spoušť. Do vrčení šakalů a prudkého oddychování členů skupiny se rozezněl Jackův samopal, následován i samopaly vojáků. První vlna střelby šakaly zahnala trochu dále do džungle, ale poté zaútočily v plném počtu.

Do vzniklého rámusu zazněl Gracin hlas: „ Utíkejte!“ …


Napsat komentář

8 Komentářů k tomuto příspěvku