Avatar FanFiction

Příběh nekončí – 2. Návrat (8. část)

Od , 23.Srp 2010 v 21:48 , zařazeno v Příběh nekončí

(začátek příběhu zde)

Rozhlížím se kolem po mojí milované Neytiri. Nikde ji nevidím. Celý dav mě zase strnule pozoruje. Začíná mi to být až trochu nepříjemné. Jsem jejich olo’eyktan a Toruk Makto, ale radši bych byl prostě jen jeden z nich. Mít takové postavení má spoustu výhod, ale i obrovskou zodpovědnost. Musím se postarat o celý lid, který je teď teď bez domova a já jsem pro ně jedinou nadějí. Proto ke mně upírají svoje zraky. V přímém slunečním svitu se třásně stromu duší jeví jako téměř bezbarvé. Jen výjimečně se v některých z nich láme světlo a vytváří efekt duhy padající na okolní. V bezvětří se třásně ani nepohnou, visí pevně jak zkamenělé. Toruk si po dlouhé cestě musí odpočinout. Celý se povalil na konce kořenů podobně jako na pláži. Konečně vidím svou Neytiri. Spolu s Moat sedí pod stromem duší. Jdu k nim. Již si mě všimly a jdou mi naproti. Neytiri má divný výraz ve tváři.

„Jaku, rozhodla jsem se že znovu podstoupím zkoušku lovců,“ říká mi Neytiri se sklopenou hlavou, „Seze mi chybí a vždy chybět bude, ale chci zase pocítit tu svobodu na křídlech ikrana.“

Dost mě to překvapilo. Nemohu skrýt svůj výraz. Moat vypadá zrovna tak překvapeně. Evidentně o tom spolu nemluvili.

„Je to nebezpečné, nechci tě ztrat……“

„Je tu ještě možnost, která není tolik nebezpečná,“ přerušila mě Moat ,“Jakův Ikran.“

„Ale Neytiri mě učila, že Ikran po zbytek svého života létá jen s jediným jezdcem,“ nechápavě jsem raegoval.

„To je pravda,“ odpovídá Moat, „ale existují určité vyjjímky. Jste spolu spojeni před Eywou. Není silnějšího pouta mezi mužem a ženou. Patříte spolu k sobě na celý život. Jste neoddělitelní, jste jako jeden. Pokud je pouto dost silné Ikran přijme Neytiri jako jezdce. Věřím, že je ještě silnější, protože jsi opustil nebešťany, prošel okem Eywy a stal jsi se jedním z nás.“

Pandora mě překvapuje čím dál víc. Nestačím se divit a učit se nové.

„Ale kde je můj Ikran? Žije vůbec? Nějak jsem na něj nestihl pomyslet,“ táži se, se skloněnou hlavou pro změnu já.

„Pojď!“ Téměř vykřikla bez zaváhání Neytiri.

Popadla mě za levou ruku, a hned mě začala kamsi táhnout, až jsem lehce ztratil rovnováhu. Už vidím, kam mě to táhne. Pár kroků je před námi je můj opuštěný Ikran.

(pokračování zde)


Napsat komentář

8 Komentářů k tomuto příspěvku