Pohled Neytiri: Pohybovala se tiše v korunách stromů, sledujíc každý pohyb v husté vegetaci. Pohled upřela na stopy v mechu, které tam zanechal její muž. Jake Sully zůstával na svých strážích. Každý den se vydával na obchůzky lesem se svou zbraní, ačkoliv už to nebylo třeba. Uběhlo již několik měsíců od doby, kdy se poražení Nebešťané vrátili na svou Zemi. Bezpečí jejich domova bylo znovu pevně ukotveno v symbiotickém spojení s přírodou Pandory. Zůstávala pouze smutná z toho, že v Jakeově nitru stále sídlil strach. Cítila jeho napětí, přestože zrovna nebyl na blízku. Její srdce se kroutilo bolestí, při pomyšlení, že muž, jehož milovala, se neustále trápí. Vypadalo to, jako by se ztratil ve stínech minulosti, v dobách, kdy válčil na Zemi.
Dnes však Jake nebyl na svém obvyklém místě. Seskočila na mechovou pěšinu a dále se pohybovala pružně mezi stromy, citlivému sluchu neunikl sebemenší šum listí. Netrvalo dlouho, zahlédla Jakea jak se proplétá skrze liánovým porostem. Už nebyl tak neohrabaný jako při jejich prvním setkání. Vysoká utlá postava se mezi liánami proplétala mrštně jako černý Thanator. Byla rozhodnutá konfrontovat jeho obavy, zrychlila krok. “Jake?” zavolala tiše.

***

Pohled Jakea: S každým krokem měl pocit, že se vzdaluje od lesa. Pohledem klouzal po kapradinách neschopen vnímat všudypřítomnou zeleň. Vzpomínky na doby kdy byl mariňákem na Zemi, jej pronásledovaly jako stíny. Myšlenky dennodenně tíhnuly k nejvzdálenějším hranicím. Atmosféra lesa zmizela v pomyslném požáru. Co když něco přehlédl v tom tichu? Hlas za ním se připlížil jako šepot větru. Trhl sebou a rychle se otočil, zbraň v rukou se naučeně zvedla do obranné pozice. Když zahlédl onu postavu, napětí v jeho tváři se vytratilo jen z části. “Neytiri, promiň… já jsem jen…”

***

Neytiri k němu krokem přistoupila, překonávajíc vzdálenost mezi nimi. Pohled na Jakea s nabitou zbraní jí hořce připomenul chvíle, kde se jejich životy spojily v boji proti vnější hrozbě. Její zlaté oči spočinuly na Jakeovi s láskyplnou dávkou starostlivosti. “Jsme v bezpečí. Nemusíš být stále na stráži. Klan tě teď potřebuje jako svého náčelníka. Všechny hrozby jsou už pryč.”

Jake se pokusil uvolnit sevření zbraně, ačkoliv byl stále napjatý. “Sakra…” Zamumlal, spouštějíc zbraň. Pohlédl do očí Neytiri, v jejich hloubce nacházel klid a jistotu, kterou potřeboval. “Mám jen pocit, že bych neměl přestat být ve střehu. Víš, když jsem ještě byl na Zemi, bylo to tak, že i když zrovna vše bylo v bezpečí, nikdy nebylo jisté, zda-li se situace nezmění. Nevím, co by mohlo přijít zítra.”

Neytiri mu poskytla uklidňující úsměv a tiskla jeho ruku, ve které stále třímal zbraň. “Vím, Jake, vojenská disciplína je součástí tebe, jsem ti vděčná, že jsi svým vůdcovstvím a odhodláním, ochránil mě a lid Omaticaya, ale není potřeba myslet na válku. Tento les, tento svět, je náš. Už nám nic nehrozí.”

Jake se znovu zadíval do hlubin lesa, jakoby hledal něco, co ostatní nevidí. Oči upíral do velké vzdálenosti. Věděl, že Neytiri má pravdu. Stála vedle něj v celé své kráse, ale myšlenky se stále upínaly k stínům minulých válek. Něco mu říkalo, že tomuhle není ještě konec. Lid byl v bezpečí, ale na jak dlouho? To, že se budou chtít Nebešťané vrátit, bylo skoro hmatatelné. Hranice mezi obzorem míru a válkou byly stále příliš tenké. Jen těžko se přijímá ten klid, to vědomí, že nebezpečí je zažehnáno. Žil na Zemi, bojoval tam a věděl, že lidé nebudou mít nikdy dost. Tento neústupný pocit v se jeho nitru zabodl jako hrot vystřeleného šípu a ještě velmi dlouho tam zůstal.

***

Další pokračování vložím po korekci. Děkuji. Za případné připomínky budu ráda.