Avatar FanFiction

Poslední poselství – 0. Úvod

Od , 11.Lis 2010 v 8:12 , zařazeno v Poslední poselství

BerretW: Poslední poselství


Příběh od zakladatele tohoto webu !


0. Úvod

Píše se rok 2160. 6 let po bitvě o naší domovinu. 6 let od posledního sjednocení kmenů Na’vi. Cesta z planety Země k nám trvá 6 let, takže se přeživší vojáci teprve teď vrátili domů. To, co mě ale děsí nejvíce, je možnost, že se za dalších 6 let vrátí pomstít ti, kzeří tu nechali své přátele. Každý den žijeme ve strachu z budoucnosti, z nájezdů poutníků a z hrozby spavé nemoci. Všechny tyto problémy nastaly po válce mezi námi a posádkou ze Země, ke které jsem dříve patřil. Možná, že díky svému původu zůstanu poslední svého druhu, na celé Pandoře. A tak příběh, který vám chci říct, už nikdo jiný nezopakuje…

Před necelými dvěmi lety jsem se já a moje milovaná Neytiri vydali prozkoumat vraky lodí po lidech. Možná náhodou, možná vlivem osudu, našli jsme tělo plukovníka Milese Quaritche, který toto všechno zavinil. Jako jediné ze všech lidských těl nebylo po válce pohřbeno, protože kmen Omatikaya věří v čistotu energii, kterou nám propůjčuje Eywa. Celou tu situaci si vybavuji, jako by se to stalo včera. Milesův zarostlý a zničený mechanoid ležel vedle nefunkční a zubem času ohlodané transformní stanice. Toto místo mi umožňovalo v konečné bitvě proti lidem stát bok po boku Na’vi. A na tomto místě jsem také málem zemřel…

Pozoroval jsem, jak moc se okolní krajina za tu dobu změnila. Nedokázal jsem si vybavit něco, co by chybělo nebo naopak přebývalo. Vše bylo na svém místě, tak jak má být. Pandora žije, neumírá ani se nerodí. Stále žije a já to věděl. Nevím, co jsem hledal. Po chvíli pozorování okolní krajiny jsem si všiml modré záře u Milesova těla. Vycházela ze zvláštní ampulky připomínající zkumavku na krev. Tekutina uvnitř nebyla rudá, ale svítila tmavou modří. Nechal jsme ji tam na pospas osudu stejně, jako tělo mého bývalého velitele. S Neyteri jsme toto prokleté místo opustili. Tehdy se objevil první případ spavé nemoci… A tehdy jsem začal psát tento deník. Protože to, co se stalo by mě nenapadlo ani v mých nejhorších nočních můrách. Teď už je po všem, deník je dopsán, a já přísahám, že už do něj nezapíši ani čárku. Ale to příliš předbíhám. Co se to vlastně tehdy, roku 2158 stalo?

(pokračování zde)


Obsah:

0. Úvod
1. Podivný den
2. Zázrak stvoření
3. Modrá
4. Díky za každé nové ráno
5. Vězeň osudu
6. Pa’llolis
7. Zinat
8. Normální den
9. Ticho


Napsat komentář

2 Komentářů k tomuto příspěvku