Avatar FanFiction

Nolaah – 9. Strážce ohně 6

Od , 30.Pro 2012 v 20:09 , zařazeno v Klan Modrého ohně

Začátek příběhu

Nolaah – 9. Strážce ohně 6

Tmavé šlachovité tělo se mihlo v koruně stromu a opatrně přeskočilo z mokré větve na sousední strom. Noha se mu smekla, ale šelma se stihla rychle znovu odrazit a zachytit se drápy na vedlejší větvi. V tlamě něco držela. To něco sebou bezmocně mrskalo a kňučelo. Šelma přeběhla po větvích nad vodou a seskočila na vyvýšený vyvrácený strom. Sem voda nedosáhla. Ostražitě se rozhlédla a nasála okolní pachy. Spokojena s výsledkem průzkumu seskočila na zem a zmizela mezi rozeklanými kořeny stromu. Její oči uvyklé na šero rychle našly, co hledaly. Něco se tam ve tmě pohnulo. Došla k tomu a položila vystrašený uzlíček na zem. Spokojeně pozorovala, jak se štěně pohnulo. Za chvíli se už obě její mláďata radostně vítala, kňučela a dováděla, jakoby zapomněla na uplynulé hrůzy, když voda vyplavila její doupě. Samice Nantanga obě mláďata několikrát s láskou oblízla, ale neměla stání. Opět vyběhla ven. Vracela se stejnou cestou zpět k řece, kde zanechala poslední své mládě. Naráz je odnést nedokázala a musela nejdřív najít nový bezpečný úkryt. Když doběhla na místo, kde ponechala třetí štěně, nic nenalezla. Začala hledat a očichávat okolí. Pach ji vedl dolů k vodě. Tam stopa končila. Vystrašeně zavyla. Pak se tiše vydala po proudu řeky. Zanedlouho uviděla malý ostrůvek trávy a naplaveného dřeva, který proud řeky rychle odnášel od břehu. Na něm se vystrašeně v kruhu točilo bezmocné štěně. Matka nemeškala, nadběhla si kousek po proudu, kde do řeky zasahoval padlý strom, vyběhla až na jeho konec a skočila mláděti na pomoc. Proud ale ostrůvek stahoval ke středu řeky, kde zrychloval a tak se mládě matce vzdalovalo. Plavala za ním do proudu a vysílena ho nakonec dostihla. Pod jejími tlapami se ale malý ostrůvek potopil a tak sotva stihla zuby uchopit mládě za hřbet. Štěně vyděšeně pískalo a zmítalo se matce v tlamě, která musela pevněji stisknout, ale to je zase bolelo a nářek mláděte se tak nesl nad hladinou. Zoufalá matka se snažila plavat ke břehu, ale proud byl silnější. Náhle zahlédla plovoucí strom, který se k ní rychle blížil. Změnila směr a plavala mu naproti. S posledních sil se po mokrých větvích vyškrábala nahoru a pustila štěně. Vysíleně oddechovala. Náhle zahlédla pohyb. Nebyla na kmeni sama! Vycenila své silné zuby, ale už nezavrčela. Nebezpečí nehrozilo. Po kmeni se k ní blížil maličký koloušek Yerika. Vyděšeně pískal, volal svou ztracenou matku a hledal pomoc. Kopýtka mu na vlhké kůře kmenu klouzala, chvěl se zimou, sotva se držel na nohou. Samice Nantanga ho překvapeně sledovala. Nečekaný úlovek ji tak překvapil, že mu dovolila, aby se k ní sám přiblížil. Přišel až k ní, lehl si a přitulil se. Nechala ho a obě mláďata si přitiskla k svému mokrému tělu, aby se navzájem zahřáli. Mateřský instinkt zvítězil. Její dvě mláďata jsou v bezpečí a jak se dostane na břeh, odnese tam i třetí. Stačí počkat, až se strom přiblíží ke břehu, což se dříve nebo později stane. Uvolnila své tělo a tiše podřimovala. Netušila, jaké nebezpečí se nezadržitelně blíží a nelze mu uniknout.

Rozvodněná řeka, živená vydatnými dešti, nemohla pojmout prudké přívaly vody. Dávno opustila své obvyklé koryto a zaplavila okolní lesy. Strhávala vše, co jí stálo v cestě. Podemílala břehy a unášela četné větve i celé větrem vyvrácené stromy s kořeny. Na některých se vystrašeně krčila zvířata, která měla to štěstí, že se jim podařilo z rozbouřené vody vyšplhat do bezpečí plovoucího stromu. I tato zvířata byla odsouzena k smrti. Hučící obrovský vodopád se roztáhl do šířky a polykal vše, co mu divoká řeka přinášela. S blížícím se hukotem vodopádu zvířata zneklidněla a když uviděla bílou mlhu, zvedající se před nimi, propadla panice. Některá skočila do vody a snažila se smrti uplavat. Marně.

Také samice Nantanga si nebezpečí všimla. Vyskočila a vyšplhala na silnou větev, tyčící se od stromu do výše. Znala četné Pandorské vodopády a zneklidněla. Rozhlížela se kolem a sledovala vzdálené břehy, které stále rychleji mizely dozadu. Viděla, jak z okolních stromů seskakují mnozí zoufalci a snaží se marně uplavat. Zvedla hlavu a táhle zavyla. Kdesi ze břehu jí přišla odpověď jejího druhu. Chvíli hledala a uviděla jiného Nantanga, jak ji podél vody sleduje, až dále nemohl. Seskočila dolů, sebrala své mládě a rozběhla se zpět po kmeni stromu. Ale strom po pár skocích končil. Marné počínání, ze stromu nebylo úniku. Vrátila se zpátky k vystrašenému kolouškovi, položila k němu své mládě a oba mateřsky oblízla. Vyděšená mláďata se trochu uklidnila. Když se hluk vodopádu stal už nesnesitelným, oba tvorečky objala předními tlapami a zalehla. Své mládě jemně uchopila za kůži do tlamy, zavřela oči a čekala na svůj osud. Víc udělat nemohla…

* * *

Navijská hlídka se přiblížila k vodopádu a z koruny vysokého stromu nad vodou hleděla na běsnící hrůzu. Jindy krásná bílá vodní tříšť byla nyní špinavě žlutě zbarvená. V hukotu nebyl slyšet ani křik, tak jeden Navi zvedl ruku a ukázal na vodopád. Velký strom se nahoře překlopil přes hranu vodopádu a mihl se tříští jako maličké stéblo trávy. Nebyl sám. Dole z vodopádu vyplouvaly kusy větví, roztříštěných o skryté skály v mlze. Hladina byla poseta zbytky zeleně. Sem tam viděli i mrtvé zakrvácené zvíře, ale v rozvodněné vodě bylo mimo jejich dosah. Měli hlad a zoufale potřebovali maso. Tady si jen tak plavalo, ale nebylo v jejich silách se k němu dostat. Lano s dřevěným hákem na konci, které sebou měli, bylo krátké. Snad až přestane pršet a voda trochu opadne. Pokývli na sebe a vraceli se zpět k místu, kde k nebi stoupal bílý dým.

Oloeyktan pokývnutím přijal hlášení hlídky o stavu řeky. Déšť ustal, ale vody přesto neubývalo. Doufal, že některá dvojice bude mít štěstí a najde utonulé zvíře, uvízlé u břehu. Řeka jich unášela mnoho a přece se k nim nedalo dostat. Za pár dnů, až voda opadne, bude maso zkažené a nepoživatelné. Povzdychl si. Vydal přísný zákaz pouštět se na řeku a nikdo nesměl chodit nikam sám. Dobře si pamatoval, jak se mnozí odvážlivci vydali na rozvodněnou řeku v člunu a už se nevrátili.

Pomalu obcházel ohniště, tu a tam s někým prohodil pár povzbudivých slov, utěšil plačící dítě nebo vydal příkaz ohledně dřeva na oheň. Prací zaměstnával lid, aby neměl čas si zoufat. Sám na tom nebyl lépe, ale zatím se držel. Nejraději by se s rozbřeskem vydal hledat ztracenou dceru, kterou odnesla řeka, ale nemohl. Klan měl přednost, musel zůstat. Musel jít příkladem. Svůj příděl jídla věnoval rodinám s dětmi. Když obešel už poněkolikáté velký oheň, odbočil stranou k převislé skále, o níž stál opřený provizorní přístřešek. Nadzvedl kůži a vklouznul dovnitř. Sem odnesli tělo zesnulé stařenky. Jeho žena ji zdobila na pohřební obřad. Na hlavě měla stařenka tu podivnou čelenku, co jim ukazovala. Všiml si, že jí dala své krásné ozdoby a sama si nechala jen lesklý náhrdelník. Když vstoupil, strnula. Sedl si k ní a objal ji. Neudržela se a rozplakala se. Zde, v soukromí, mohla popustit uzdu svému žalu.
Konejšil ji slovy naděje:
„Hned jak bude postaráno o klan, vydáme se ji hledat. Žije, umí přece dobře plavat. Věř, že se vrátí.“
Zvedla hlavu a pohlédla na něj svýma velkýma očima, plnýma slz. Byly červené od pláče.
Věděl, že potřebuje naději. Ještě pevněji ho objala. Hladil ji po vlasech a konejšil.
Přijít v jeden den o matku i dceru, bylo strašné.
Trvalo dlouho, než přestala plakat.
Drželi jeden druhého v náručí a více než kdy jindy cítili, jak moc se potřebují.

Náhle se zvenku ozval hluk.
Oloeyktan zvedl hlavu. Uvědomil si, že usnul. Oba usnuli.
Kůže se nadzvedla, někdo nakouknul dovnitř a zvolal: „Lovci se vrátili!“
Pohlédl na svou ženu, také už nespala.
Vyběhli oba ven. Kolem ohně bylo najednou živo.
Tváře dětí byly veselé.
Ozvalo se zapísknutí uvázaného mláděte Yerika, které hladily.

Oloeyktan se prodral hloučkem nedočkavců k lovcům, kteří začali stahovat právě přinesený úlovek.
Několika hlasitými příkazy si sjednal místo a pořádek:
„Na každého se dostane, vraťte se všichni k ohni a připravte si rožně!“
Znaleckým okem ocenil kvalitu úlovku a pochvalně poplácal lovce po rameni.
Pak vytáhl svůj nůž a odkrojil kýtu masa. Z ní ukrojil menší kousek a řekl:
„Tolik.“ Maso bylo třeba spravedlivě rozdělit.
Vedoucí lovec přikývl a začal paroháče porcovat na stejně velké díly.
Ostatní lovci kousky roznášeli kolem ohně, aby si každý mohl svůj díl opéci nad plameny.
Špatná nálada klanu byla rázem pryč.
Všichni kolem se spolu živě bavili a snažili se dozvědět nějaké novinky z lovu.
Když bylo maso jelena rozděleno, přišla na řadu laň.
Tu napíchli na velký kůl a přenesli nad malý oheň vedle velikého.
Vzduchem se nesla báječná vůně pečínky a vedoucí lovec se dal do vyprávění, jak k úlovku přišli.
Když dovyprávěl, někdo začal zpívat oslavnou píseň na úspěšný lov. Další se vzápětí přidali.
Dobré jídlo, teplo ohně a naděje pozvedly v klanu náladu.

Náčelník, když dostál svým povinnostem vůdce klanu, se vrátil ke své ženě, nové Tsahik.
Ta ukázala rukou ke stanu. Vchod byl otevřený.
Tam, pod střechou z kůží, v bezpečí před deštěm, se vznášelo semínko Atokirina.
„Eywa již čeká. Nikdy na své děti nezapomene. Pohřeb bude dnes večer. Jsem připravena.“
„Ano. Zítra za svítání vyrazíme podél řeky najít ztracené. Snad voda začne opadávat.“
Objal svou ženu a políbil ji. Pohladil ji po tváři a do ouška jí pošeptal:
„Najdu naši malou Minari, to ti slibuji.“
V její tváři spatřil naději a tu nyní všichni potřebovali.

* * *

Jak se kmen přiblížil k vodopádu, několikrát narazil pod vodou na skryté kameny.
Náraz samici Nantanga vymrštil z klubíčka s mláďaty.
Kolouška to odhodilo stranou a vypískl. Zachytil se boční větve a marně volal o pomoc.
Vlčice otevřela dosud bázní zavřené oči, vyskočila na všech 6 tlap a pohlédla jeho směrem.
Nemohla mu pomoci. Své mládě tiskla v tlamě tak pevně, až začalo naříkat.
Byla připravena ho zuřivě bránit. Jenže nebylo proti komu.
Vodopádu se bránit nešlo, voda byla všude kolem.
Strom se začal točit a naklánět, jak ho divoká řeka strhávala sebou do propasti.
Samice zaryla drápy do vlhké kůry stromu a držela se naklánějícího kmene, co to šlo.
Už viděla dolů padající vodu a strachy ztuhla. Propast pod ní byla bezedná…
Strom se převážil a strhnul ji sebou. Padala. Strachem pevně uzavřela dýchací otvory.
Myslela jen na to nepustit své mládě. Pak přišel náraz a hladina se nad ní zavřela.
Voda ji strhla a od stromu ji to obrovskou silou odtrhlo. Zmizel.
Cítila, jak se pod vodou točí a co chvíli do ní něco tvrdě udeřilo.
Začala tlapami zoufale hrabat, aby se dostala na hladinu.
Jenže se stále točila a nevěděla, kterým směrem má plavat.
Vzduch jí docházel a nutil k nádechu pod vodou.
Přišel silný náraz. Přišel druhý. A další. A zase. Pokaždé nečekaně z jiné strany.
Nakonec pocítila tupý úder do hlavy a vše kolem ztichlo…

* * *

Oloeyktan se přes noc po pohřbu staré Tsahik moc nevyspal.
Truchlil se svou ženou a usnuli až k ránu.
Ráno ji proto jen krátce objal, popřála mu úspěch.
Hned za svítání se skupinou zkušených lovců a zdatných mužů a žen,
v počtu čtyř rukou, vyrazili do nebezpečné blízkosti vody obhlédnout řeku.
Zdálo se, že voda začíná pomalu opadat. To byla dobrá zpráva.
Všude kolem břehů za sebou řeka nechávala spoušť rostlin, klacků, bláta
a mrtvolek malých zvířat z vytopených nor.
Byl to smutný pohled na jinak životem kypící svahy a stromy kolem vody.

Klan měl už za léta vyzkoušenou taktiku, jak rychle a efektivně prohledávat břeh.
Vycházeli z předpokladu, že pokud někoho odnesla voda na takto široké řece,
pokud přežije a zachytí se, zůstane na stejném břehu. Na druhý nyní stejně nemohli.
Co chvíli tedy náčelník vydal pokyn a dva z druhů se od skupiny oddělili,
vyšvihli se do větví a začali pozorně prohledávat shora břeh, což šlo velmi pomalu.
Jakmile je ztratili z dohledu, následovala další dvojice.
Ve dvou bylo bezpečněji pro případ nehody, dva si mohli v nesnázích pomoci.
Když někoho našli, jeden se s raněným nalezencem vracel ke klanu nebo
pokud našli utonulého, zůstal u jeho těla na stráži do návratu výpravy,
aby ho divoká zvířata nepotrhala a mohl být řádně pohřben.
Druhý z dvojice se zprávou o nálezu dohonil výpravu a buď pokračoval
v hledání s ostatními nebo se všichni vrátili, když už nikdo klanu nechyběl.
Tento postup fungoval a tak ho dodržovali už celé generace každé povodně.

Z klanu jim letos chyběli 4 z lidu a ten odvážný Seveřan, což bylo hodně,
ale zatím naštěstí nenašli žádného mrtvého.
A několik chovných zvířat, na kterých nyní nezáleželo.
Mezi ztracenými však byla jeho jediná dcera a to ho popohánělo vpřed.
Nedokázal by se podívat své ženě do očí, kdyby ji nenašel. Nebo hůř našel její tělo.
Nejistota byla asi horší. Neměli by ani koho pohřbít a kde truchlit. Eywa by ji nepřijala.
Strašné myšlenky. To on ji neuhlídal, když chtěla pomoci jiným tam, kde to on vzdal.
Stále si tu ohnivou noc přehrával ve vzpomínkách, zda nemohl jednat jinak a Minari by tu byla.
Věděl, že nemohl. Mohla shořet celá osada, jako se to už jednou stalo nad vodopádem.
Celý klan se pak musel stěhovat jinam a začínat z ničeho.
Trýznivé pocity strachu, viny a nejistoty i naděje ho hnaly dál.
Co chvíli se proto nedočkavě ohlížel, zda je nedohání jen jedna postava.
To by znamenalo, že někoho našli. Ale pokaždé byly obě.

Skupinka se postupem času zmenšila na 4 běžící postavy a zvýšila tempo.
Oloeyktan si všiml, že se ostatní po sobě začínají významně dívat.
Nahlas si ale nikdo netroufl reptat. Chápali, že hledá dceru.
Bylo mu také jasné, že takové tempo dlouho nevydrží a jednou bude muset pátrání ukončit.
Byli už dost daleko od vodopádu a stále nikoho nenašli. Už přešli i místo, kde hledali nejdál loni.
Když se den přelomil do druhé půle, ucítili kouř. Vzrušeně na sebe pohlédli.
Ze stromu pak zahlédli tenký sloup bílého dýmu, stoupajícího k obloze!
Kde je oheň, tam je jistě někdo, kdo ho rozdělal. Noční požáry dávno uhasil déšť.

Všichni se hned chtěli rozběhnout ke kouři, ale Oloeyktan trval na dodržení postupu,
aby někoho ležícího ve vodě, raněného ze břehu nepřehlédli.
Ještě 3 dvojice se od hlavní skupinky odpoutaly, než dorazili na místo.
Překvapeně v úžasu hleděli na scénu, která se jim zjevila…

U ohně seděla žena z rodiny, kterou celou odnesla voda.
Byla živá, ale sama, viditelně potlučená a sípavě dýchala.
Přesto se věnovala porcování masa, které udila nad ohněm.
Masa tam byla taková spousta, že lovci nevěřícně kroutili hlavou.

Když je uviděla, vysílené během, měla obrovskou radost ze shledání.
Věděla, že záchranná výprava přijde, jen ji čekala už předchozí den, po té strašné noci.
Po chvíli k ohni dobíhali ostatní.
Všem nabídla kus masa, který si hned vyhládle opékali nad ohněm.
Včerejší úlovek lovců zdaleka nestačil zasytit po dlouhém půstu.
Pak vyprávěla, co se od osudné strašné noci událo, když skočili do vody,
jak přišli o dceru a nalezli Seveřana, který se sám vydal dál hledat
Minari i jejich holčičku, jak slíbil. O Minari ale nic nevěděli.
Oloeyktan zklamaně seděl stranou, nejedl a jen poslouchal.

Když se včera vraceli proti proudu ke klanu, nalezli na břehu statného býka Sturmbeasta.
Poranil se o zlomenou větev a uvízl v bahně pod příkrým říčním břehem
mezi naplavenými kmeny stromů, odkud se sám nemohl dostat.
Přerušili návrat ke klanu a nožem uvázaným na klacek ukončili trápení
mohutného zvířete, které se raněné zuřivě bránilo, cákalo a drtilo okolní větve.
Věděli, jaký je hlad u klanu a to rozhodlo. Sami měli hlad a potřebovali jíst.
Maso utopené mrtvoly by se brzy zkazilo. Nyní bylo čerstvě zabité a dobře vykrvené.
Po kusech ho pak porcovali a nosili nahoru, kde ho nad ohněm,
který se po deštích dlouho nedařilo rozdělat, opékali a udili. Poničenou kůži rozřezali.

Celý den čekali na zachránce od klanu, kteří maso odnesou. Ti ale nepřicházeli.
Dohodli se proto v noci, že ona zůstane, bude hlídat nečekaný úlovek a její muž
půjde ráno hledat dceru dolů po proudu. Chtěla jít také, ale zranění žeber jí to nedovolilo.
Nemohla lézt po stromech. Věděli, že dým bude dobrý signál, podle kterého je najdou.
A to je vše.

Dobré jídlo všechny povzbudilo k dalšímu pátrání, ale moudrý Oloeyktan rozhodl jinak.
Ponechal si sebou jen 2 své syny a zkušeného lovce.
Ostatní budou hájit úlovek proti dravcům, zpracovávat maso a odnášet je ke klanu.
Pak přivedou pro zbytek posily. Jako náčelník musel myslet především na ostatní.
Bez loďky je to daleko, musí jít pěšky, obtěžkaní masem. Nebude to snadné.
Bylo jich zde ale hodně a měli oheň. Maso ubrání i proti Thanatorovi nebo smečce Nantangů.
Raněná žena si zde v bezpečí odpočine a počká na návrat jejího muže.
Shlédl na ni a dodal: „Až se vrátí s dcerkou.“ Vděčně mu pohled oplatila.

Sotva se trochu najedli, vzali si něco masa sebou na cestu a vyrazili.
Jen 2 dvojice postupovaly pomaleji, zase se ale stále viděly.
Den plynul, puchýře na rukou i nohou přibývaly, ale nikoho nenalezli.
Už se blížili k velkým peřejím. Oloeyktan tohle místo dobře znal.
Věděl, že zde je šance, že se někdo z vody zachytí, protože stromy tu rostly napříč řekou.
Stejně jako ostatní také věděl, že toto je místo, kde obvykle končilo pátrání.
Dál za výběžkem lesa byly podél řeky příkré skály, kde se hledat nedalo.
S obavami se blížili k tomuto místu.

Náhle se před nimi zavlnilo křoví. Všichni strnuli na místě a vytáhli nože!
Křoví se rozestoupilo a vystoupily z něj 2 postavy. Muž s malým děvčetem.
Všem se ulevilo, když se poznali a zbraně zase schovali.
Když se radostně uvítali, šťastný otec se ho zeptal:
„Našli jste kouř? Je žena v pořádku?“
„Ano, našli a je v pořádku. Ostatní odnáší úlovek ke klanu. Neviděli jste Minari?“
„Já ji viděla, plula jsem s ní na stromě, kam mě vytáhla z vody.
Ale v peřejích se kmen točil, já sklouzla a uvízla v kořenech. Seveřan mě našel a zachránil.“

Pak vyprávěla, jak se topila, jak si myslela, že jí chce Seveřan uříznout nohu
a chtěla se raději utopit celá než žít jako mrzák, bez nohy ostatním na obtíž,
nemoci už nikdy vylézt na strom, ale on ji nenechal umřít.
Ještě v noci skočil za Minari do peřejí. Moc mu přála, aby ji našel.
Její otec ji objímal a přikyvoval. Asi už to vyprávění jednou slyšel. Pak dodal:
„Je to skvělý muž. Neznám jiného, který by bez váhání pro cizí klan riskoval svůj život.“
Pohlédl přitom významně na oba náčelníkovy syny, kteří pochopili, co tím myslí.
Seveřanovi námluvy své sestry znepříjemňovali jak mohli.
I Oloeyktan na ně přísně pohlédl. Ale s tím je teď konec. Jen ať je živá.

„Ještě něco,“ dodal otec dívky a vstal. Dovedl je k řece a ukázal dolů.
„Našel jsem ji dnes cestou.“ Na tázavý pohled náčelníka zavrtěl hlavou.
Seběhli k řece a uviděli chvějící se samici Nantanga v tak zuboženém stavu,
že na ni chvíli soucitně koukali. Před ní leželo viditelně mrtvé štěně.
Jeden z bratrů vytáhl nůž a šel ji dorazit, aby se netrápila.
„Ne!“ vykřikla dívka. Překvapeně se po ní ohlédli.
Její otec dodal:
„Dnes je den naděje. Jestli může přežít, dejme jí možnost. Eywa mi dnes vrátila dceru.
Třeba má někde další mladé, které bez ní uhynou hlady. Je vidět, že ještě kojí.“
Pohlédli na Oloeyktana, aby rozhodl. Ten koukal na prosebné oči malé dívky. Pak přikývl.
Věděl, jaké to je ztratit potomka a nepřál to ani zvířeti. To je moc nezdrží.

Když se k ní přiblížili, pokusila se postavit, ale nemohla na přední tlapu, tak zase upadla.
Vycenila zuby a výhružně zavrčela. Chránila své mládě, i když už bylo mrtvé.
„Klacky,“ rozkázal Oloeyktan.
Sebrali dvě silné hole, kterých tu všude bylo spousta a zvíře přitlačili k zemi.
Samice neměla sílu se bránit, jen zakňučela bolestí, hrabala a vylekaně na ně koukala.
Lovec ji zaklekl, prohlédl a řekl:
„Jen zlomená noha, zbytek se zahojí. Držte ji pevně, ať nekousne.“
Rychlým trhnutím jí napravil zlomeninu a zvíře zavylo bolestí.
Pak několika klacíky nohu znehybnil a omotal provazem. Konec zavázal.
Nakonec vytáhl svůj díl pečeného masa a před její tlamu ho rozkrájel na kousky.
Kousek nabodl na nůž a strčil jí ho mezi zuby. Masa nyní měli dost.
Pak uvolnili hole a odstoupili. Samička asi nemohla uvěřit, že ještě žije.
Nedůvěřivě je sledovala a začala kousat. Chutnalo jí. Hltavě sebrala další kousek.
„Žere, to je dobré znamení. Uzdraví se a provazu na noze se časem zbaví.“
Zubožené dívce zářily oči radostí. To bylo všem dostatečnou odměnou za tu chvíli zdržení.
Před odchodem fenku přikryli hustou zelenou větví, aby měla úkryt, než se vzpamatuje.

Pak se rozdělili. Otec s dcerou se vraceli do tábora a oni 4 pokračovali dál.
Budou muset obejít skály podél peřejí a pod nimi se vrátí k řece.
„Jak daleko budeme hledat?“ ptali se synové.
„Dokud Minari nenajdeme nebo nám nedojdou síly,“ odpověděl pevně.
Po chvíli zamyšlení dodal:
„Ta věc s Nantangem, jak děvče zachránilo raněnou fenku, mi něco připomněla.
Znám jedno daleké místo, kde kdysi dávno někoho po povodni podobně zachránili.“
Na tázavé pohledy mladíků dodal:
„Narodila se tam vaše maminka a zachránila ji naše stará Tsahik,
tehdy ještě jako mladá dívka ve vašem věku. Také jí tehdy nikdo nechtěl pomoci,
mysleli si, že to nemá smysl. Je tam zátoka, která řeku zpomaluje.
To místo vypadá zvláštně, jako dva balvany, které někdo postavil na sebe.“

(Pokračování příště)


Napsat komentář

2 Komentářů k tomuto příspěvku