Avatar FanFiction

Poslední poselství – 7. Zinat

Od , 11.Lis 2010 v 8:26 , zařazeno v Poslední poselství

(začátek příběhu zde)

7. Zinat

Už je to mnoho dní, co jsem naposledy zapisoval do deníku.
Naše Moat podlehla spavé nemoci a rada starších se pořád zmenšuje.
Skoro to vypadá, jako by se někdo záměrně snažil o rozpad klanu Omaticaya.
Sousední klan se již dostal z mučivého sevření spavé nemoci.
Nnaši vesnici však tato nemoc zasáhla v největší síle až nyní.
I přes to, že jsme nejsilnější klan a máme na svém území Strom Duší,
se nám nedaří odolávat spavé nemoci.
Pověra, že jsem já příčinou této zhouby, se začala šířit mezi ostatní kmeny.
Naštěstí jsou jejich vůdci natolik soudní, že věří v mou nevinu.
Možná bych se měl vrátit k událostem, jenž se staly během několika předcházejících týdnů.
Naše vězenkyně, ta co se pokusila zabít mou rodinu, se mnou vedla dlouhý dialog
o důvodu jejího lidu mě zabít.
K mému překvapení jsem se dozvěděl i pár zásadních věcí.

Dnes mi poprvé za dobu, co tu se mnou je, řekla:
„Zřím tě“, což mě velice překvapilo.
A tak začal náš dlouhý rozhovor.
„Taky tě zřím,“ odpověděl jsem udiveně.
„Když jsem tě poprvé viděla, měla jsem v hlavě jen pomstu a touho po tvé krvi.
Byl jsi Démon, který na nás seštval zlobu Eywy, jenže během té doby, co jsem tu uvězněná,
se ke mně nechováš jako démon, chodíš sem za mnou každý den a dáváš mi vodu a jídlo.
To jsou věci, které by démon neudělal. V době války s Nebešťany jsem byla jedna z prvních,
kdo se přidal na tvou stranu, protože velikost a síla Toruk Makto je nezpochybnitelná.
Vedl jsi nás do boje za svobodu a svůj holý život, jenže jakmile jsi se vzdal svého Toruka,
důvěra mého lidu v tebe upadla,“ řekla mi a já jen stál se zatajeným dechem.
Musel jsem tedy reagovat:
„Něco podobného jsem čekal, ale ne v takovém měřítku.
Jen to, že jsem se vzdal svého Toruka, nemůže být příčinou toho všeho.“
Ona se na mě jen zkoumavě podívala pousmála se a pověděla mi o nositeli znamení Eywy:
„Taky že nebylo, veškeré naše pochybnosti by se daly jednoduše rozprášit v prach,
jenže pak přišel nositel Znamení Eywy a všem nám řekl, že jsi to ty, kdo na naši zem
uvrhl zlobu matky a že jsi to ty kdo za to musí zaplatit.“

Jsou věci, které bych čekal a jsou i věci, které mě doslova vyrážejí dech.
Jednou z těch věcí je právě přítomnost Nositele.
Je to Na’vi s obrazen semene věků, vyobrazeným na čele.
Povídá se, že takový Na’vi se rodí jednou za tisíc let a jeho hlasem k nám promlouvá Eywa.
Jenže já od Eywy vím, že to není pravda, že já nejsem příčinou toho všeho.
Dovolil by si snad Nositel lhát svému lidu?
A proč by to vlastně dělal?
Napadli mě jen dvě řešení: buď se tu objevil další avatar nebo je tu někdo kdo se za Nositele vydává.
Po chvíli ticha opět promluvila:
„Naši starší mu zprvu nevěřili, jenže jeho znamení bylo jasné.
A nikdo z nás si nedovolí odporovat přání Eywy.
Tak začal hon na tebe dlouhé přípravy a výběr těch nejlepších lovců v naší vesnici.
Jasně určili mě a mého bratra na tento úkol.
Hrdě jsme se ho zmocnili a vydali se na naší misi.
Nepočítali jsme, že se můžeme vrátit živí.
Ten den jsi mě neskutečně ponížil a vzal jsi mi můj život a kvůli tobě přišel o život také můj bratr.“

Rozplakala se.
Toto bylo poprvé, co jsem ji tak viděl.
Vždy na mě hleděla s odporem a vražedným výrazem ve tváři.
Dnes tu ale přede mnou klečela přivázaná na kolena sražená žena, které už nezbyl žádný důvod žít.
Jen jsem stál a díval se na ni.
Nedokázal jsem nic udělat.
Sehnul jsem se k ní a obejmul ji.
Škubla sebou, odtrhla se a zakřičela:
„Tak už mě zabij! Můj život stejně nemá smysl!
Moje rodina je pryč, můj kmen umírá a já tu jen sedím a nemůžu nic dělat.“
To, co po mě chtěla, jsem nemohl udělat.
Nechtěl jsem to udělat.
Byla tady kvůli mně.
To kvůli mně tady tak trpí, proto sem přišla.
A já ji teď mám zabít?
Zbavit jí života jen proto, že nedokázala splnit špatný rozkaz?

V tu chvíli jsem měl v hlavě hrozný zmatek.
Takový, že jsem začal sahat po noži, abych ukončil její trápení.
Nevím, co mě to napadlo.
Vzal jsem nůž, svalil ji na zem a přiložil jí ho k hrdlu.
V tu chvíli přestala plakat, jen zavřela oči a řekla mi svá poslední slova:
„Věřím, že ty za to nemůžeš. Náš lid má v tobě dobrého vůdce.“
Jsem sice mariňák, ale na tohle si nikdy nezvyknu.
Zabít někoho neozbrojeného a nebo obyčejně popravit, je opravdu silný šálek čaje
i pro ostříleného mariňáka.
Zavíral jsem oči a připravoval jsem se na tento hrůzný čin.
V tu chvíli bylo všude hrobové ticho.
Byl slyšet jen tlukot jejího srdce, které jsem měl právě já umlčet.
Její dech se zdál být klidný a vyrovnaný, jako by už byla se smrtí smířená.
Nedokázal jsem ji jen tak zabít se zavřenýma očima.
Musel jsem se na ni dívat, aby to byl trest i pro mě.
Vidět, jak z ní uniká život a tím potrestat sám sebe.
Poslední nádech a věta na rozloučenou:

„Zřím tě sestro,

a děkuji ti.

Tvá duše půjde za Eywou,

tvé tělo odevzdáme zemi,

vzpomínka na tebe tu však zůstane mezi námi.”

Sotva se objevila kapička krve na jejím krku, otevřela oči.
A já uviděl její slzy tekoucí po vyhublých tvářích, strach ze smrti a touhu po životě.
Nedokázal jsem to dokončit.
Jen jsem ji drobně zranil na krku, ale nezabil.
Rozplakal jsem se taky.
Bylo mi zle ze sebe sama.
„Jak jsem jen mohl chtít tohle udělat? Jak se ti mohl chtít vzít tvůj život?“
Nedokázal jsem to.
Ona však nebyla ochotná žít dál, ale ani zemřít.
I když v tu chvíli viděla jako jediné východisko smrt,
rozhodl jsem se že jí daruji život a svobodu.

„Jen prodloužíš její utrpení, copak to nechápeš?“
To bylo první, co jsem ten den od Neytiri slyšel.
Od toho dne jsem viděl Zinat, tak se jmenovala, potloukat se kolem vesnice,
Nejspíš se neměla kam vrátit.
Vlastní kmen ji zavrhl, protože nedokázala splnit úkol.
Bylo mi jí líto, ale zabít jsem jí nemohl.
„Neytiri, co bych pro ni mohl udělat? Je způsob, jak donutit znovu začít žít?“
zeptal jsem se své milované.
„Je. Musíš jí dát nový smysl života, nový klan, novou rodinu.
Pokud zvládneš tohle, Jakesally, získáš si její život a oddanost.“

To byla další věc, o které jsem mohl přemýšlet.
Jak přesvědčit radu, aby přijmula do kmene dalšího člena,
navíc někoho, kdo se mě pokusil zabít.
Nakonec jsem ale našel způsob.
Zaručil jsem se za ni u Talkey, nástupce Moat a ona schválila její přijmutí.
Ještě ten den jsem tu novinu oznámil Zinat.
Po opravdu dlouhé době jsem v jejích očích uviděl záblesky života.
Jakoby znovu ožila a vrhla se mi kolem krku.
Jak jsme se dozvěděli, je přibližně stejně stará jako Neytiri,
takže se z nich brzy staly kamarádky.
Teď žije v naši rodině.
A navíc její lovecké schopnosti jsou pro náš klan obrovským přínosem.

Jenže to nejsou jediné věci, které se během té doby staly.
V posledním týdnu se vyskytla nová hrozba v podobě nájezdníků.
Jsou to pozůstatky kmenů zničených spavou nemocí.
Bohužel pro nás to nejsou vojáci, kteří by neznali terén a nebo tu byli úplně noví.
Jsou to zkušení válečníci, toužící po krvi mé a mého kmene.
Dnes je to už 6 dní, co obléhají naši vesnici.
Nnaštěstí pro nás nemají žádné Ikrany, pouze Palli a touhu po krvi.
Do teď jsme přežívali bez větších ztrát, protože zvířata jsou na naší straně.
Otázkou ale zůstává, na jak dlouho…

(pokračování zde)


Napsat komentář

7 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Vlastik

    Dovolil jsem si tento skvělý Berretův díl slohově upravit,
    aby to nebyl jen souvislý blok textu.

  • avatar
    AnubisXXL

    Nebýt tohoto příběhu, nejspíše by nezvznikl můj a možná ani další.

  • avatar
    Vlastik

    Tak jsem dočetl až sem a marně hledám pokračování…
    Příběh získává spád a zároveň neztrácí citovou stránku.
    Příběh zajatkyně je podle mě mistrně napsaný :-)
    A tak se ptám: Berrete, kdypak napíšeš pokračování ?

  • avatar
    Kaskarin

    Velice zajímavé čtivo, doufám že v něm budeš pokračovat. Ani se mi nezdá že to má rychlí děj. Hlavně je to dost napínavé a nikdy přesně nevíš co se stane dál.

  • avatar
    AnubisXXL

    autora se musím zastat, ja jsem s poměrem děje a popisování spoojený, hlavně mě těší, že ,možná vtátíš k pokračování

  • avatar
    berretw

    Taky už je to moc starý :-D Timhle dílem sem založil původní web a celej tenhle nápad :-)
    No moc mě těší, že se to tu tak rozjelo, 488 Lidí za dopoledne je podle mě
    úctyhodnej výkon :) Anube, dobře to tu vedeš všechna čest :)
    Možná se znova pustim do psaní. Uvidíme :)

  • avatar
    Nazghul

    pěkné počteníčko :-D ale myslim si, že děj ubíhá moc rychle … že by možná bylo lepší trošku zajít do detailů atp. :-)