Avatar FanFiction

Xiraxis: Pod džunglí – nová verze

Od , 4.Led 2011 v 4:45 , zařazeno v Příběhy od Xiraxise

Xiraxis: Pod Džunglí

Vzduch byl horký a vlhký.
Možná až příliš vlhký na tak pokročilou odpolední hodinu.
Nicméně to všemožným živočichům pralesa nikterak nebránilo vytvářet kakofonii trylků,
švitoření a občasných stenů, s nimiž poněkud neplánovaně korespondoval klokot motoru
mobilní vrtné soupravy, jdoucí na prázdno.

Antonio Montera vypnul motor a spustil analýzu.
Využil nastalé chvilky, než se na dotykovém displeji zobrazí výsledky.
Rozhlédl se po okolí paloučku rámovaného nepřeberným množstvím rostlin, jež se pnuly do výše
i do šíře, avšak zdejší vegetace vypadala jinak, než jak ukazovali propagační obrázky Konsorcia.
Dokonce budila i odlišnou atmosféru.
Samotné rostliny soupeřili s výškou se stromy, kapraďovité listy se přetahovaly s dužnatými listy
stromů, jejichž pravidelná šupinatá kůra připomínala tělo narovnaného hada, o každý sluneční
paprsek. Zelené rostliny, které spíše připomínali smrk, či borovici, si uzurpovali každý volný
kousek země porostlé mechem a křovinami, které byly tak cizí a přesto tak známé.

Vůbec mu ten výjev připomínal, jako by se ocitnul v ilustracích, popisující údobí vrcholného
Karbonu, které jako kluk vídával v malovaných encyklopediích o paleontologii,
a které ho nakonec přivedli ke geologii.
Vlastně když se před lety hlásil na univerzitu, ho ani ve snu nenapadlo, že se do oněch
podmanivých ilustrací jednoho dne dostane a bude mít možnost se v nich pohybovat.
Avšak nebyl na Zemi a ani v Karbonu.
Toto je Pandora, měsíc, jež je mnohem lepší, než i ty nejzdařilejší malby.

Spíše než pípnutí vrtné soupravy, která oznamovala, že analýza je u konce,
Antonia vyrušil rozlobený hlas:
„Co se zase děje, krucinál!“
K vrtné soupravě přikvačil poručík Santoro, bezpečnostní důstojník vojenské jednotky
přidělené k této expedici.
Antonio ztuhl.
Nevěděl, jak má reagovat a už se chystal vykoktat nějaké vysvětlení, když ho z této situace
vysvobodil profesor de Oliviera, který k Antoniovi přispěchal, hned jak k němu dorazil poručík.
„Teniente,“ oslovil jej jeho hodností ve španělštině.
„Nerouhejte se, buďte tak laskav,“ pokáral jej, ale nasadil při tom vlídný úsměv,
načeš dál, navzdory evidentně nakvašenému výrazu poručíka, pokračoval se stoickým klidem:
„Je třeba soupravu nejprve připravit a to se zejména díky vašemu ‘šetrnému’ zacházení
poněkud protáhlo.“
Santoro zbrunátněl.
Těžko říct, jestli kvůli profesorově kousavé poznámce, nebo příslibu dalšího zdržení.
Přesto se však ovládl se a odsekl:
„Máte ještě hodinu, pak to tu balíme.“
Ultimátum nechalo profesora naprosto klidným, což vykouzlilo na tváři Antonia úsměv.
Vždy ho fascinoval jak nezlomný klid profesora de Oliveiry, který si zachovával vždy a
za všech okolností, tak i jeho zaujetí pro práci, které oddal celý svůj život.
Profesor nepatřil mezi ty, kteří by se dali snadno odradit.
Ddokonce se zdálo, že ani samotné lesy Pandory ho nijak nevzrušovaly.
Prováděl geologický výzkum se stejným entuziasmem, tak jako by byl třeba za městem,
nebo v Kordillerách, bez ohledu na všudypřítomné nebezpečí okolního světa.

Jednou se na to profesora zeptal, načež mu se stejnou vlídností a klidem,
jako otec vysvětluje svému synovi, jak věci chodí, odpověděl:
„Drahý Antonio, bezpečí je jen iluze, ve zvířecí říši neexistuje a ani člověk se jej moc neužije.
Nakonec na každého jednou dojde a když se to stane při bohulibé činnosti,
která je libá i jemu samotnému, tak se k bohu vydá s úsměvem.“

Na druhou stranu chápal neklid vojenského velitele.
Konec konců se slunce kvapně blížilo západu a v lesích padne tma rychle.
Už takhle se obranný doprovod, ale i ostatní geologové, vyjma profesora,
otáčeli za každým šustem, či pohybem ve stínech v obavách.

Krom toho se kvůli tomuto sondážnímu vrtu vzdálili od hlavní výzkumné expedice
na stovky metrů, kde zbytek týmu prováděl hlavní průzkumný vrt za účelem sběru vzorků.
Avšak i na tuto vzdálenost přeci jen slyšely duté hučení dvacetimetrové vrtné věže
namontované na šasi staronového logistického, přepravního kamionu Oshkosh LVSR,
upraveného pro podmínky Pandory.
Ale to jim bylo jen mizivou útěchou.

Trvalo ještě dalších deset minut, než se motor soupravy konečně znovu rozeřval a
diamantový vrták se zakousl do hlíny mechovitého paloučku.
Profesor prohlédl údaje na displeji a Antonio sledoval vrták.
Santoro si upravil řemen své útočné pušky zavěšené na rameni,
aby ji mohl mít v případě nutnosti v okamžiku připravenou k odpovědi.
Pohlédl k dvěma svým mužům, kteří dřepěli na kraji paloučku a
sledovali každý podezřelý pohyb v zrádných houštinách.

Když si Santoro vyslechl nabídku velení Mexické armády spolu s celou základnou
Fort Irwin v Californii, s tím, že Wayland-Yutani ve spolupráci s UNASURem a
Mexickou konfederací hledá dobrovolníky k zajištění bezpečnosti výpravy
na tak chorobně známém měsíci Pandora, rozhodl se, že do toho půjde.
Uuž hlavně kvůli penězům, které několikanásobně převyšovaly jeho normální žold.
Avšak dokud nevstoupil na tuto proklatou, bohem zapomenutou půdu, byl naivně
přesvědčen, že výcvik výsadkových jednotek ho připravil na všechny možné alternativy.
Pandora ho velice rychle přesvědčila, jak šeredně se mýlil.
Nikdo ho nikde nepřipravil na situace, kdy se jakoby odnikud objeví mnohametrová
neprůstřelná bestie, která z celé jednotky během okamžiku nadělá žalostnou krvavou kaši.
Nebo na záhadné mizení členů skupiny beze stopy, jako by je pozřela samotná džungle.
Nikdo ho ani nepřipravil, co dělat, když je napadne masožravý strom!

Ale nejnebezpečnější ze všech byly ti modří domorodci.
Měli možná jenom klacky a kameny, ale sakra dobře s nimi uměli zacházet!
Navíc se pohybovali jako přízraky.
Vv jeden moment byly před ním a hned v druhý v jeho týle.
Mohli střílet všude kolem sebe a nezasáhnout nic.
A sotva jim došla munice, tak kde stál voják, náhle ležela mrtvola s dva metry
dlouhým šípem v prsou či mnohem větším oštěpem.

Společnosti podařilo s několika kmeny uzavřít mír.
Ddokonce si ty modré divochy najímali jako průvodce.
I tato mise měla jednoho.
Santoro jim ale za mák nevěřil.
Slyšel o tolika jejich bezbožných krvavých rituálech, že nic než démonická temnota
v jejich černých srdcích není.
Opět se rozhlédl po paloučku a opět nic nezaregistroval, ale to tady nic neznamená.
Nadzvedl svoji masku, aby si otřel pot vyrašený na tváři vinou nesnesitelného, vlhkého horka.
Zády se opřel o soupravu.

V tom se harmonické broukání motoru změnilo v hlasitý řev, doprovázený pištivým skřípotem.
Santoro vmžiku uskočil.
Zprvu se domníval, že to způsobil sám, jak se o stroj opřel.
Ale podle reakcí vědců to vypadalo, že to spíše očekávali.
„Patrně jsme už narazili na granitové podloží,“ pronesl věcně Antonio,
který na panelu okamžitě změnil intenzitu vrtání, ale profesor zamyšleně zavrtěl hlavou:
„Tohle je tvrdší.“
„Že by čedič?“
„Možná, anebo jen žula s větší hustotou… no jo, plutonické horniny, mršky jedny tvrdý.“
Po několika klepnutích na panel se souprava opět uklidnila a vrt se vrátil do původního mručení.
„Profesore, je docela s podivem, že jsme…“
Vtom se zvuk opět změnil.
Ttentokrát to ale spíše připomínalo, jako  když se obyčejná vrtačka provrtá skrz naskrz desku.
Dokonce i vrták sjel po kolejnici příliš rychle.
Antonio okamžitě zastavil vrt.
„Že by lávový tunel?“
„Takhle brzo?“ pohlédl namítavě profesor na Antonia a namířil svůj ruční detektor plynů
a radiace ke vzniklému otvoru.
Údaje nehlásily žádné nebezpečí.
„Třeba jsme narazili na geodu,“ zažertoval Antonio a profesor se zasmál:
„To by bylo něco!“

Santoro tomu nikterak nerozuměl, ale pochopil, že se něco zadrhlo.
„Nějakej problém?“ vypálil na de Olivieru.
„Spíše nepatrná komplikace, teniente. Narazili jsme na vzduchovou kapsu,“ vysvětlil profesor
a podíval se do temné díry.
„A možná byly vaše modlitby vyslyšeny… Antonio, podej mi, prosím tě, baterku.“
Antonio vyňal z kapsy malou svítilnu a podal ji profesorovi.
Ledva ji však uchopil, země se pod nimi otřásla a o notný kus propadla.
Jejich pohledy se střetly v náhlé hrůze, kterou ihned vystřídal prudký nával adrenalinu.
Profesorův výkřik:
„Běž!“ pohltil rachot hroutícího se paloučku.
Antonia, pod jehož nohama se půda sesunula jako uvolněný výtah, uchopily silné paže jednoho z vojáků
a zachránili ho tak před pádem do neznámé hlubiny.
Sotva jej voják vytáhl na pevnou zem, tak se okamžitě ohlédl po profesorovi.
Spatřil pouze poručíka Santoru, jak leží na břiše u kraje právě vzniklé jámy.
Držel profesora doslova za prsty.
„Podejte mi druhou ruku!“ supěl, ale než to profesor stihl udělat a než Santorovi
přiskočil na pomoc třetí voják, de Oliviera se neudržel a pustil se.
Santoro jen marně máchl druhou rukou do prázdna a hlasitě zaklel!

Antonio, jehož výraz ztvrdnul šokem, se co nejrychleji připlazil k okraji.
Spatřil profesora, ležícího za překocenou a potlučenou soupravou v hromadě suti.
Uulevilo se mu.
Ač byla kapsa poměrně hluboká, profesor byl naživu!
„Profesore? Jste při vědomí?“
„Ano, ano,“ ujistil ho profesor a zaúpěl bolestí.
„Asi jsem si udělal něco s nohou.“
„Co maska?“ ozval se tentokrát Antonio.
„Je maska v pořádku?“
„Maska je dobrá, děkuji,“ zasupěl profesor
„Vydržte,“ zahřměl Santoro.
„Hned vás odtamtud dostanem!“
Následně na to stiskl tlačítko na své hrdelní vysílačce a zařval:
„Propadla se tady země, potřebuju okamžitě posily a lana. Hned!“
Pak opět zavolal na profesora, aby získal jeho pozornost.
Sundal si pušku z ramene, kterou mu pak spustil dolů.
„Jestli tam zahlídnete nějakej pohyb, nepřemýšlejte a střílejte!“
Profesor poručíkovi věnoval pouze vyděšený pohled a zbraň si poněkud neochotně vzal do náruče.
„Kryj ho odsud a ty hlídej vnější perimetr!“ rozdal Santoro příkazy oběma vojákům.
Sám vyrazil k okraji paloučku, odkud měly přispěchat posily i s lany.

„A co já?“ ozval se Antonio.
Santoro si pohledem změřil geofyzika a pak sebral vojákovi, který měl hlídat okolí,
pistoli a nabídl ji Antoniovi.
„Zůstaň u kraje a hlídej profesora.“
De Oliviera těžce oddechoval a rozmasírovával si bolavý kotník.
Nevypadalo, že je zlomený, ani vymknutý.
Zřejmě byl jen naražený.
Nnejhorší z toho všeho byl pouze šok, z něhož se pomalu vzpamatovával.
Zbraň na prsou ho tížila a spíše překážela.
Sice chápal, proč mu ji poručík hodil, ale to nemělo nic na faktu, že mu vadila.
Nicméně menší průzkum z místa snad neuškodí a to nejen kvůli případným predátorům.
Aspoň si zadostiučiněním zběžně ověří, jakého původu a v čem je ta kapsa vyhloubena.
Vytáhl kapesní svítilnu a ostrý paprsek halogenového světla.
Jakmile kužel světla osvítil protější stranu kapsy, v úžasu vydechl.
To, co spatřil, ani v nejmenším nečekal!

K paloučku v těsně semknuté formaci přispěchala šestice ozbrojených mužů kolem bojového džípu.
Připojili se k Santorovi, který desátníka zběžně zpravil o situaci.
„De Oliviero!“ volal voják, který hlídal na kraji propadliny, když skupina i s džípem dorazila na palouček.
„Okamžitě se vraťte do světla!“
Volal jej i Antonio.
Santoro potlačil kledbu, deroucí se mu z hrdla a přikročil k vojákovi:
„Hlášení!“
„Profesor se najednou zvedl a šel hlouběji do jeskyně. Vůbec nereagoval na mé příkazy, pane.“
Tentokrát už Santoro zaklel nahlas!
„Nějaké známky nepřátelské aktivity?“
„Ne, pane.“
„Co jeho vysílačka?“ obrátil se k Antoniovi.
V tom Antonio zpanikařil, úplně na ni zapomněl!
„Tak se s ním spojte!“ zařval na něj Sontoro.
„Okamžitě se vraťte do světla, nebo se modlete, aby ste byl mrtvej! Za to vás dám zavřít!“
zaburácel Santoro do jámy.
Avšak jeho pohrůžka zůstala bez odezvy.
Santoro měl sto chutí ho tam nechat, ale místo toho vydal rozkazy,
aby dva nově příchozí vojáci připravili lana.
Zatím sám připravil zbylou čtveřici mužů jako záchranný tým.

„Profesore? Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ volal mezitím Antonio profesora.
V odpověď se mu dostala směsice přerývaných slov statickým šumem:
„Antoni… to… ní… ně… se… měl…“
Z toho, co z profesorova tónu hlasu přerušované zprávy zaznamenal, pochopil,
že je z něčeho značně rozrušený.
„Profesore, špatně vás slyším! Jste v pořádku?“
Místo odpovědi se mu dostalo jen praskání statické elektřiny a šum.

Čtyřčlenný tým včetně poručíka Santora se zatím slanil do útrob jeskyně.
Na její dno stoupli jako jeden muž.
S jejich dopadem náhle tmu rozehnala tmu pětice kuželů světla, která prokázala,
že tohle nebyla jeskyně.
Santoro si připadal jako v nějakém béčkovém dobrodružném filmu.
Stáli na podlaze uprostřed zaoblené místnosti.
Její kruhový tvar narušovala oblá stěna, zasahující ke středu pomyslné kružnice
a sloupořadí opisující tvar narušující stěny, které místnost dělilo na polovinu,
nebo spíše na půdorysu vytvářelo půlměsíc.
Zdi zdobilo nespočet reliéfů postav a tvorů.
Nedalo se rozeznat kterých, kvůli pokročilé erozi způsobené vlhkostí, plísní a  rostlinstvem.
Strop byl značně rozrušený a pokroucený.
Mnohde jej chyběli celé kusy.
Pouze sítě kořenů zajišťovaly, aby strop nepohřbil celou místnost.
Uprostřed toho všeho ležela pomlácená vrtná souprava, zavalená sutí a kamením.
Z místnosti v rozích ústily dva východy ve tvaru mandle.
Profesor tu nikde nebyl…

„De Oliviero! Ohlašte svou pozici!“ zařval.
„Jsem tady vzadu! Teda ve předu… zřejmě… je to úžasné Antonio!“
Pak se profesorův hlas opět neslyšitelně ztišil.
Santoro posunky rozdělil skupinu, protože si díky ozvěně nebyl jistý,
z kterého východu se profesor ozval.

Antonio klečel u kraje propadliny se smíšenými pocity.
Mluvil právě s profesorem, vysílačka jen předtím potřebovala vyladit.
Právě mu popisoval krásy podzemní stavby.
Cítil závist, že s ním není také tam dole.
A cítil úlevu, že je všechno v pořádku.
Ale také obavy, že v dómu možná není sám!
„Nejsem si jistý Antonio, ale zdá se, že jako stavební materiál byl použit hlavně andezit,
ale také žula a zřejmě asi… ano, je to diorit… mnohé reliéfy zdobí polodrahokamy a kovy,
hlavně slitiny mědi.. ale jsou tu i artefakty a ty jsou…“

„Ty vole, to je zlato?“ přerušil profesora hlas vojáka,
který našel zdobenou misku v jednom z výklenků.
„Tady je další!“ ozval se druhý.
„Prosím vás! Při všem, co je vám svaté, na nic nesahejte!“ prosil je de Oliviera.
„Držte se postupu, hovada!“ vešel do dómu Santoro, který se zdržel v zadní místnosti,
aby podal hlášení o situaci nadřízenému u hlavního vrtu.
Své muže i profesora našel ve větší a impozantnější části stavby.
Chodba ústila na kruhový ochoz, vedoucího kolem amfiteátru, jež od sebe oddělovalo sloupořadí.
Kamenné tribuny se svažovaly k centrální části s podstavcem, či nějakým oltářem uprostřed,
stojícím v zelenavě mlhavém sloupu světla, vycházejícího z kruhového otvoru  na vrcholu kopule,
jež zastřešovala celý amfiteátr.
Tak jako předešlou místnost, i tuto pomalu pohlcovala džungle a drobil čas.
Ii otvor ve středu kopule byl zarostlý všude přítomným rostlinstvem.

Profesor klečel u výklenku, kde si s nábožnou úctou prohlížel zlatou nádobu.
Santoro setřepal prvotní údiv nad tímto místem a vypálil k nejbližšímu muži:
„Hlášení!“
Ze všech stran budovy jej vojáci ujistili, že je prostor čistý.
Ppak se okamžitě vydal k profesorovi.
Cítil, jak s každým překonaným skokem v něm narůstá hněv.
„Profesore! Vy idiote! Co jste na rozkazu ‘Zůstaňte na místě’ nerozuměl?!“
„Odpusťte teniente, ale když jsem spatřil ty zdobené zdi, nemohl jsem tam jen tak stát,“
usmál se na něj profesor.
To už poručík byl u profesora, chytil jej za klopy jeho košile a vzteky bez sebe procedil skrze zuby:
„Mám za vás zodpovědnost vy arogantní kreténe! Vaše chování vystavilo všechny muže nebezpečí!
Máte tři vteřiny mi říct sakra dobrej důvod, proč vás neoddělat!“
„Poručíku,“ vytratilo se nadšení z profesorovi tváře.
„Uvědomte si prosím, čeho jsme svědky. Tohle mění úplně všechno, co o nich víme!“
„Tyhle ruiny jsou mi u prdele. Teď půjdete se mnou nahoru, kde vás zatknou.
A doporučuju vám neklást odpor!“
„Teniente Santoro!“ naštval se tentokrát už i profesor.
Ale než stihl cokoliv říct dalšího, ze Santorovi vysílačky se ozval jeden vojín:
„Pane?“
„Co je!“ utrhl se na něj.
„Tohle byste měl vidět a… a profesor asi taky.“
Santoro střelil pohledem nahoru k přední části chrámu, kde odrazy světla plazící se po stěnách
a stropu ochozu prozrazovaly další vchod.
Natáhl svoji pušku a vyběhl po strmém schodišti za vojínem, nehledě na profesora,
který se jen horko těžko nahoru škrábal se svoji pochroumanou nohou.
Ale zvědavost byla silnější než bolest.

„Po několik minutách vešel do krátké chodby mandlového tvaru.
Na jejím konci v ostrém světle zapadajícího slunce stály siluety obou vojáků
a na něco před sebou upřeně hleděli.
„Jak to, že jsme to z vrtulníku neviděli?“ zašeptal voják.
Santoro neodpověděl.
De Oliviera se mezi ně vklínil a v úžasu vydechl.
Chodba ústila na starý viadukt, jež se táhl až k velké pyramidové struktuře,
ze všech stran obrostlé vegetací.
Vypínala se majestátně nad džunglí jako osamocená hora nad zeleným oceánem.
Nebyla hladká, ani stupňovitá.
Spíše připomínala mix mezopotámského zikuratu a mexickou pyramidou slunce.
Do každého z boků, přibližně ve třetině její výšky, vedla soustava schodišť,
která se sbíhala do jediného, jež mizelo ve velkém mandlovém vchodu.

Opět zašuměla poručíkova vysílačka a on se ohlásil.
Ve tváři už neměl vztek, ani rozhořčení.
Nyní se zdál být jen roztrpčený.
Profesor nerozuměl, co mu říkají a bylo mu to jedno.
Veškerou pozornost věnoval monumentu, jež se rozléhal necelý půl kilometr před nimi.
„Už tu končíme. Profesora máme, je to tu čistý… každopádně se spojte s Brazílií
a nahlašte jim naší pozici… Tohle bude určitě nějaký hlavouny zajímat…
Podrobný hlášení podám po návratu… Konec.“
Poručíkův hlas zněl tentokrát spíše už unaveně.

Profesor stiskl tlačítko své vysílačky a zasněně promluvil, aniž by spustil oči z pyramidy:
„Antonio!“
„Profesore?“ ozval se kvapně geofyzik, dychtivý každé novinky.
„Běž dál na sever, nemusíš jít daleko, přes ty keře jsme si toho nevšimli.
Jen dávej pozor na otvor v zemi, přibližně dva metry v průměru. Pak to uvidíš!“
„Nikdo nikam nepůjde!“ vyprskl opět Santoro a přepnul frekvenci, aby se spojil s Antoniem.
„Zůstaňte kde jste nebo vás dám taky zavřít!“
„Rozumím!“ přitakal zklamaně, pak se opět ozval profesorovi:
„Profesore, co tam vidíte? Co tam je?“
„Tikal Antonio, objevili jsme Tikal…“

(Konec)


Napsat komentář

12 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Xiraxis

    Zde je opravená verze povídky… snad budete spokojeni :)

  • avatar
    Xiraxis

    Inu, vím, že jsem slíbil přepracování, respektive spřehlednění této povídky, ale nějak jsem se k tomu nedostal… sice plánuju, že bych pokračoval, ale nevím, kdy se do toho pustím… a asi by bylo pro začátek nejlepší dostát svému slibu :)

    děkuji

  • avatar
    Vlastik

    Xiraxisi, nechceš pokračovat v psaní povídek ?
    Poslední příběh vyvolal bouřlivou diskusi, což je známka toho, že se povedl a zaujal.
    Jen škoda, že nepokračoval dál, ale vím, že Ty nepíšeš romány.
    I já se trochu inspiroval svým mexickým řidičem…
    Co Ty na to ?

  • avatar
    Vlastik

    Dal jsem si práci a nalezl následující postavy:
    - poručík Santoro
    - profesor de Olivier
    - geolog Antonio Montero
    - desátník
    - teniente
    - doktor
    - geofyzik
    - vojáci
    - vědci
    - obsluha vrtné soupravy

    Ještě jeden postřeh: Najímali si Navi jako průvodce, čím jim asi platili ?

    • avatar
      Xiraxis

      Takže to asi bude v nejasných označeních… tedy:
      - Poručík Santoro je i teniente (tak jej oslovuje de Oliviera a to je ve španělštině právě poručík)

      - de Oliviera je taktéž doktor (oslovován vojáky) a taktéž i profesor (oslovován Antoniem)

      - Anonio Montero je taktéž geolog, ale přesnější zařazení je geofyzik (vojáci to nijak nerozlišují a oba, jak de Olivieru, tak Antonia označají za geology)

      - desátník a vojáci jsou ozbrojený doprovod odloučené de Olivierovi skupiny pod velením Santora (vojenská skupina se rozšíří po propadu země, kdy Santoro povolává posili od hlavní části geologicko-průzkumné expedice)

      - co se týče toho prlůvodce, to vysvětlím v nějakém příštím příběhu

      dobrá… až budu mít čas, celé to přepracuju a ujasním

  • avatar
    Xiraxis

    Dobrá, tekže jestli to dobře chápu, vytýkáte příběhu charaktery… mohu mít dotaz v čem přesně je onen problém? jestli jde o přehlednost, tak jak bych to měl vyřešit?

    Hlavní charaktery se zde objevují tři:
    - poručík Santoro (teniente znamená ve španělštině poručík)
    - profesor de Oliviera, geolog. Jen poručík, či nějací vojáci jej nazívali “doktore”.
    - Antonio Montera, mladý geofyzik, ten nazývá de Olivieru Profesorem

    - ostatní byli už jenom vojáci, a ty jsem nijak nepopisoval, neboť byli takovou omáčkou…

    Není chyba ve stylu vyprávění… sice používám tradiční pohled z třetí osoby, avšak ten je vesměs centrlizovaný na jednu postavu a zde jsem patrně chyboval, neboť jsem pohled sem tam patrně měnil z centrování na Antonia na centrování na profesora příliš často…

    co tedy myslíte, děkuji vám za pomoc.

    • avatar
      Vlastik

      Ber to jako konstruktivní kritiku, příběh je tak originálně napsaný oproti zdejší klasice, že všechny překvapil a vyvolal zajímavou diskusi.

      Já bych začal mladým Antoniem a rozvedl jeho vnitřní monolog, kde by osvětlil vztah
      k osobě profesora i cestě na Pandoru, a třeba potíže s poručíkem a vojáky.
      Z monologu by ho vyrušil třeba řvoučí poručík, čím by jeho pocity ještě upevnil.
      Takový úvodní odstavec by stačil.

      Tím je to jasné – příběhu chybí úvod, jako by ho někdo smazal.
      Poslední příběh ho měl díky pronásledování hexapodů velmi pěkný.

      Vyhnul bych se různým hvězdičkám a odkazům dole pod čarou nebo složitým vysvětlivkám. Já proto při prvním použítí neznámého slova, třeba Navijského výrazu,
      dám druhý význam do závorky a nadále používám to slovo, co budu používat i později.
      Někdy proto i v Navi řeči používám pozemské výrazy. A také proto jsem zrušil ty protivné apostrofy ze jmen a názvů, které mě obtěžují při psaní a Vás asi i při čtení.
      Konec konců píšeme v češtině, jako by to byl volný překlad originálu.

      Jinak je to Tvůj příběh a neboj se ho po zveřejnění nadále upravovat,
      aby si noví čtenáři přečetli tu nejlepší verzi :-)

  • avatar
    AnubisXXL

    Pěkný příběh. Taky jsem trochu zmatený z postav. Jelikož jsou to nové charaktery možná by bylo dobré nestřídat označovní jménem s profesí. Kdyby se mě někdo ptal kolik jich tam bylo musel bych si hodit s kostkou. Děkuji Vlastíkovi na za vysvětlení termínu Tikal. Úvodní rollbar jsem již napravil, nevím jak to vzniklo. Další originální nápad, co příběh. Těším se na další.

  • avatar
    Vlastik

    Tak tento příběh asi dost překvapil, jak je jiný, (nejen úvodním rollbarem), že tu asi proto dosud nejsou žádné odezvy? Mě zpočátku trochu chybí bližší seznámení s hrdiny – spousta nových jmen, ale autor dal již dříve najevo, že bude psát uzavřené krátké povídky bez pokračování, tak nač se zdržovat. Z textu je znát odborná příprava autora, kde my prostí čtenáři bychom asi ocenili pár vysvětlivek termínů. Děj nekompromisně skočí rovnou do podzemí a překvapí spoustou tajemství a otázek. Jen znalci karibské Mayské indiánské architektury asi znají pojem Tikal a pochopí, že nejde o jednu stavbu, ale celé ztracené město, kde nechybí ani lemuři, ostatní budou nejspíš očekávat vysvětlení v pokračování. Oceňuji nový zajímavý pohled, ukazující, že mnohá tajemství Pandora dosud nevydala :-)

    • avatar
      DiGGiT

      Přečetl jsem si pár odstavců a usoudil, že je tu hodně jmen a tak jsem čtení odložil jelikož jsem se nemohl dost soustředit na děj a na tolik jmen. Jinak nechápu proč jsou v textu vynechávané řádky…

      • avatar
        Xiraxis

        Tak toto nechápu. Moc charakterů, nebo moc označení? Mohl bys to rozvést? Já nevím jak se má psát forová povídka… toto jsou mé první odpublikované počiny vůbec, nikdy předtím jsem nedával nic svého číst k širšímu konzumentu.

        Ty vynechané řádky, nevím, v původním textu šlo o odstavce, zde je to zřejmě dané cmskem, které asi nedokáže odstavce vepsat, tak je proto nutné je odsadit, jinak by to bylo cel nepřehledná ‘block of text’