Avatar FanFiction

Nolaah – 7. Strážce ohně 4

Od , 4.Úno 2012 v 6:32 , zařazeno v Klan Modrého ohně

Začátek příběhu

Nolaah – 7. Strážce ohně 4

„Aááááá…grrrrrr…úúúííííí….” nesl se nedalekou hladinou řev.
Ta bolest byla příšerná!
Cítil jsem štiplavý zápach kouře.
Vytřeštil jsem oči a uviděl kolem sebe jako v mlze pohybující se stíny,
způsobující mi intenzivní bolest. Chtěl jsem znovu vykřiknout a uniknout jim.
Něčí ruce mi ale hbitě do pusy strčily mokrý klacek a já se do něj zakousnul.
Zaslechl jsem praskot drceného dřeva a ucítil pachuť dřevěných třísek.
Chtěl jsem je vyplivnout, ale ty ruce, držící klacek, mi to nedovolily.

Intenzivní bolest mi vracela zrak.
Rozhlédl jsem se a uviděl několik mužských navijských postav.
Klečeli mi na rukou i nohou.
Pokusil jsem se je setřást a vzepjal se.
„Držte ho pořádně!” zakřičel něčí hlas.
Ohlédl jsem se po hlase a uviděl postavu, která mi byla povědomá.
„Podejte mi další,” rozkázala a natáhla se pro něco.
Sledoval jsem to něco a poznal to.
Oči se mi rozšířily hrůzou, jak se ta věc blížila k mému tělu.
Slabě žhnula!

* * *

Minari z klanu Hřmící vody ležela na mokrém břehu.
Hrdlo ji bolelo od častého kašle a cítila se strašně slabá.
Hleděla na tvář před sebou…

Tohoto muže poprvé spatřila před 2 roky, když k nim přijel s kupeckou výpravou.
Seveřan byl vyšší než ostatní a měl takový zvláštní, zamyšlený výraz tváře.
Říkali, že jsou z klanu Modrého ohně, co hoří dnem i nocí a nepotřebuje dřevo.
Neuměla si takový oheň představit, co hoří sám od sebe. Kouzlo.

Ve svém ohni dokázali vyrobit ty nádherné zdobené hliněné nádoby,
co na poklep zvoní a nepropouští vodu.
I v jejich klanu to zkoušeli, ale s bídným výsledkem.
Díky vodopádu kupci už dál na jih po řece nemohli a tak u nich směnili vše, co zbylo.
Žádný z klanů, co sem jezdili za obchodem, nic takového neměl.
Kupcům z jihu se nádoby moc líbily a stalo se pravidlem, že za ně vozili cennou sůl.
Výměnou tak klan dostal mnohem více, než za ně dal a tak byli seveřané velmi vítáni.
Díky vodopádu byli jediným klanem na dolní řece, který měl takové nádoby na směnu.

I další rok přijeli severští kupci obchodovat s nádobami.
Přišli je všichni k přístavišti nad vodopádem uvítat, byla to vítaná událost.
Zvědavě hledala známou vysokou postavu a našla ji.
Jenže s děvčaty v klanu se Seveřan nebavil a ani s ní.
Jistě měl doma svou rodinu a ženu. O takového muže musel být zájem.
Minari si všimla, že po ní sem tam kouká, ale to dělali všichni kupci.
Už ustála několik jejich námluv a matka to vždy zařídila, aby zase v pokoji odešli.
Jednou dokonce i proti její vůli, ale nyní toho už nelitovala.
Nechtěla odejít z domova, od svého klanu a rodičů.

Matka ji jednou přistihla, jak Seveřana na slavnostní hostině z povzdálí sleduje:
„Tobě se ten Seveřan líbí?” zeptala se jí přímo. Nic jí jako obvykle neuniklo.
„No, je jiný než ostatní, takový zvláštní.”
„Ano, je jiný než ostatní…” řekla tehdy zamyšleně matka.
Měla schopnost číst v lidech a odhadnout je.

Tento rok připluli kupci dříve, vor byl delší a měli více nádob než obvykle.
Zřejmě pluli bez zastávek u jiných klanů na řece přímo k nim.
Seveřan byl tentokrát viditelně nervózní a uhýbal před jejím pohledem.
Co se děje, zjistila, až skončilo hlučné dohadování o ceně nádob.
Seveřan odkryl dosud zakrytou tajemnou hromádku a řekl, že tyto nejsou na směnu.
Že je to dar pro Oloeyktana a jeho rodinu.
Otec nádoby obdivně prohlížel, stejně jako ostatní. Takové ještě neviděl.
Byly nádherně zdobené barevnými motivy řeky, stromů, zvířat a vodopádu.
Svému tvůrci musely dát mnoho pečlivé práce.

Její matka se prohlídky nezúčastnila, jen podezřívavě stála opodál.
Jakoby na něco čekala. A pak to přišlo…
Seveřan rozpačitě požádal o možnost se o ni ucházet v námluvách!
Na ni se ani nepodíval. Jeho nesmělé jednání vzbudilo smích.
Jiní její nápadníci vystupovali sebevědomě a dávali okázale najevo své přednosti.
Překvapilo ji to. Nedal jí dosud nijak najevo, že o ni stojí.
Pohlédla na matku, která ji také upřeně sledovala.
Otec a matka si spolu krátce promluvili a ona přikývla.
Pak si Oloeyktan sjednal ticho, dar přijal a k námluvám svolil.

Většina nápadníků se zalekla hned první zkoušky odvahy, skoku z vodopádu.
Místní ale věděli, že nejde ani tak o odvahu, jako o způsob, jak se zbavit žadatelů,
kteří to nemysleli až tak vážně a nebyli ochotni pro svou věc i zemřít.
Jen 2 cizinci to zatím dokázali a další už nevyplavali. Většina se ale zalekla a odjela.
Minari s obavou sledovala Seveřana, jak obhlíží vodopád a pak odchází nahoru.
Klan se rozestoupil po balvanech, vyčuhujících z vody, aby obsáhl šířku vodopádu.
Uviděla mihnout se nahoře padající tělo, které rychle zmizelo v mlze z vodní tříště.
Cizinec si vybral místo, kterému by se místní určitě vyhnuli. To není dobré.
S napětím čekali, jestli vyplave, ale nic se dlouho nedělo.
Už několikrát takto čekali a nedočkali se ani mrtvého těla.
Jenže tento Seveřan se nedal, vyplaval a ještě vylezl na břeh po svých.
Přes viditelná zranění od skalisek pod vodou měl pevnou vůli se nevzdat.
Otcovu nabídku od námluv se ctí odstoupit rázně odmítl.

Jeho lidé odpluli a on se zapojil do života v klanu.
Obtížný úkol postavit si sám obydlí na nejhorším stromě v osadě dokázal způsobem,
jaký nikdo z klanu nečekal. Zaslechla dokonce své bratry, jak o něm obdivně mluví.
Pak začala jeho služba klanu, která nekompromisně odhalí jeho ctnosti i nedostatky.
Seveřan byl šikovný a rychle si získával v klanu přátele.
Ukázalo se, že umí skvěle rybařit, potápět se a je i dobrým stopařem a lovcem.
Dokázal vedle svých povinností donést klanu i pěkný úlovek a sám si nic nevzal.
Jaká skromnost. Žádné práci se nevyhýbal a dělal ji co nejlépe uměl.
Často ho zpovzdálí pozorovala, jak zručně opravuje obydlí nebo dělá něco jiného.
I její kamarádky se o něm stále více bavily a trochu závistivě na ni koukaly.
Sama se přistihla, že na takové řeči žárlí. Ten pocit dosud neznala.
Došlo jí, že tajemný Seveřan je mimořádný muž.
Lepší, než kterýkoliv její předchozí nápadník.
A že to bude asi ten pravý muž i pro ni.

Jednou se vrátila do rodného stromu a všichni na ni významně hleděli.
Věděla, co se bude dít a bála se toho.
Rodinná rada se pokaždé sešla, aby zhodnotila nápadníka a rozhodla se, co bude dál.
A pokaždé to zatím dopadlo stejně. I nyní se hádali.
„Je to cizinec z dalekého mrazivého severu. Odvede sestru a už ji neuvidíme!”
argumentovali její bratři. „Měli bychom ho donutit odejít jako ostatní.”
„Není jako ostatní před ním. Je chytrý a učenlivý.
Váží si názoru ostatních a pomáhá klanu, jak může. Počkala bych,” na to matka.
Bratři na ni překvapeně hleděli.
Obvykle to byla matka, která doporučila námluvy ukončit.
„Je výborný lovec a mezi muži má přirozený respekt. Je mladý a silný.
Kdyby zůstal, byl by cenným členem klanu a mohl by se stát i Oloeyktanem,” zase otec.
„No to snad nemyslíš vážně?” ohradili se bratři.
„Víte dobře, že Oloektanem se stává jen ten nejlepší, kterého si zvolí lid.
Že jste mí synové, nic neznamená. Rád bych viděl vás dva na jeho místě.”

Minari mlčky seděla opodál a poslouchala rozličné názory rodiny na Seveřana.
Bratři chtěli, aby odešel. Matka zase překvapivě jeho odchod nežádala.
Otec viděl jeho mužské kvality a srovnával ho s jinými nápadníky.
Ať ho probírali z kterékoliv strany, nemohli mu upřít charakter a snaživost.
Zatím si vedl více než dobře.
Nakonec se usnesli, že námluvy nechají probíhat dál a uvidí se, jak to dopadne.
Jí se na názor nikdo nezeptal. Taky proč. Když ho odmítne, stejně nic nebude.

Bratři rozčileně vyběhli ven a hádka skončila.
Matka jí pokynula, ať přistoupí.
„Minari, tobě se Seveřan líbí, že?”
„Ano, matko,” odpověděla s rozpaky a sklopila oči.
Usmála se.
„Vím to už dávno, už od prvního dne, ale museli jsme se s otcem zeptat.
Jsi už dospělá žena a dříve nebo později si najdeš muže.
Jen tví bratři si myslí, že to takhle bude napořád.”
Pak významně pohlédla na otce.
Ten vstal a vyšvihl se do horní části stromového obydlí.
Vrátil se se srolovanou kůží, na které poslední dny s matkou pracovali.
Minari překvapeně na matku pohlédla.
Byla to nejhezčí pokrývka, kterou doma měli, úplně nová.
Sotva ji spolu dokončili. Hebkou kůži nedávno směnili za nádoby seveřanů.

„Jestli chceš, můžeš ji dát svému Seveřanovi. Udělá mu to radost, nemá to teď lehké.
Ale tak, aby neviděl, kdo ji přinesl. Pro případ, že by námluvy třeba nevyšly.
Později pochopíš, proč. Není špatné mít malé tajemství,” spiklenecky na ni mrkla.
„Fakt můžu?” zeptala se radostně a pohlédla na otce.
Usmál se a přikývl:
„Jdu ho zavolat, promluvíme si s ním tady. Počkej zatím venku.”
A podal jí srolovanou pokrývku.

Minari sledovala z vedlejšího stromu, jak Seveřan s otcem vlezli do jejich obydlí.
Prošla osadu po visuté lávce až k nejnovějšímu stromovému obydlí u řeky.
Opatrně se rozhlédla a vyšvihla se dovnitř.
Ještě tu nebyla a tak se překvapeně rozhlížela.
Vnitřek byl malý a skromný jako každé nové obydlí.
Ale překvapivě prakticky zařízen množstvím poliček, lavic a stolků z propleteného proutí.
Zblízka si prohlížela precizně zhotovené doplňky, líbily se jí.
Bylo to tu nezvykle jiné, než byla zvyklá u jejich v klanu.
Našla lůžko, pokryté vrstvou suchého sena a na něm hrubou kůži.
Pohladila ji a pak ji srolovala a odložila na jednu z polic vpletené u stěny.
Rozbalila novou pokrývku a rozprostřela ji na lůžku.
Přejela ji rukou a cítila její hebkost.
Představovala si, jaké bude překvapení muže, až se vrátí domů a pokrývku najde.
Nebude vědět, od koho je. Ale bude něco tušit.
Možná se bude trápit, když nebude vědět jistě, jestli je od ní nebo není.
Usmála se při té představě. Její matka je opravdu chytrá žena.

Pak zaslechla zvenku hovor a lekla se. Je tu už moc dlouho!
Rychle seskočila pod obydlí na lávku a uviděla sousedy.
Také ji spatřili a ustali v hovoru.
Poprosila je tedy, ať nikomu neříkají, že tu byla a nepokazí překvapení.
S úsměvem pak zpovzdálí sledovala, jak překvapený Seveřan
seskočil ze stromu a marně zpovídá sousedy.

Hodně se toho za rok událo. Klan si na nového nápadníka zvykl a přijal ho.
Jen její bratři ho stále nemohli vystát.
Netušila, jak to všechno dopadne, ale drsný zdejší život nakonec rozhodl za ni.
Přišly povodně, tentokrát horší než kdy předtím.
Nepamatovala, že by kdy museli opustit celou osadu.
Myslela si, že ve vysokých stromech jsou před vodou v bezpečí…

A nyní tu leží vedle sebe a dívají se zblízka do očí.
Riskoval svůj život, aby ji zachránil. Co víc by bratři od něj mohli chtít.
Usmála se na něj a on úsměv opětoval.
Nepotřebovali mluvit, užívali si tuto chvíli beze slov.

* * *

Prudká noční bouře přešla a zanechala za sebou spoušť.
Nad obřím vodopádem veliké řeky nadešel netrpělivě očekávaný nový den.
Po obloze tiše plují těžké tmavé mraky. Plují nízko, velmi nízko.
Skoro na dosah čtyřprsté modré ruky z koruny vysokého stromu a jsou stále plné vody.
Přes ně dnes teplé hřející paprsky sluníčka neproniknou.
I kdyby se jim to podařilo, ozářily by opuštěnou ztichlou stromovou osadu.
Jindy životem kypící osada je dnes jen stínem své včerejší krásy.
Stromy jsou pocuchané, větve polámané a vzdušné chodníčky potrhané.
V jejich korunách dnes neuslyšíme radostné švitoření ptáků
a nezahlédneme ani pohyb všude přítomného lezoucího hmyzu,
hledajícího něco k snědku nebo jen dobré místo na slunci.
Kmeny stromů jsou až ke korunám zatopené špinavou hnědou vodou.
Její hladina rychle unáší spoustu úlomků dřeva, listí a kousků zelených větví.
Jemně prší. A ještě to nějakou dobu potrvá, než období dešťů skončí.
Nejhorší noční bouře za poslední roky konečně přešla.

Na zmáčené navijské tváře tak dopadají jen ojedinělé kapky deště.
Na vyvýšené skále se k sobě tiskne bezpočet vyděšených mokrých postav.
Své ocásky si tisknou nehybně k tělu.
Zimomřivě se ve velikém kruhu choulí kolem obrovského ohně,
který se podařilo rozdělat až k ránu a to jen s velkým úsilím.
Nyní ho několik vybraných mužů a žen neustále živí zvlhlým dřevem,
jehož nekončící zásobu vyplavuje rozvodněná řeka pod skalou.
Stačí ho jen sebrat.
Dřevo skládají na hromádky kolem ohně, aby teplem trochu vyschlo.
Přesto se k obloze vine hustý bílý dým a hned se ztrácí v plujících oblacích.
Nebýt nich, z vrcholků stromů by šlo v dálce spatřit několik takových sloupů kouře.

Velké zlatavé oči okolo sedících mlčky hledí do plamenů.
Všichni se snaží nemyslet na kručení v břiše. Jen matky kojí své maličké děti.
S jídlem nyní musí všichni šetřit, zásoby jsou omezené a nikdo neví,
na jak dlouho budou muset vystačit. Svůj denní příděl dostanou až večer.
Ráno vyrazila do výše položených lesů lovecká výprava.
Pěšky, po vodě to nejde. Snad bude mít úspěch.
Horký kus vonícího propečeného masa by dnes uvítali více než kdy jindy.

Oloeyktan přistoupil k ležící postavě na vyvýšeném čestném místě u ohně.
Ležela přikrytá před deštěm pod velkou kůží, nataženou na několika dlouhých větvích.
Náhrdelník na jejím krku dával vědět, že není jen řadovým členem klanu.
Byl složený z šedých kamenů, které se k sobě neznámou silou
pouhým dotykem lepily a třpytil se v odlescích ohně.
„Jak jí je?” zeptal se.
Jeho žena pozvedla hlavu a z jejího pohledu hned poznal odpověď.
Poklekl a uchopil ležící stařenku za ruku:
„Ma Tsahik…”
Ona na něj pohlédla a ztěžka se usmála.
„Cítím, že tyto záplavy jsou moje poslední. Jsem nejstarší v klanu.
Všichni, co jsem znala, už odešli za Eywou a já jsem na řadě.
Nebuďte smutní, já se na setkání s nimi těším.”

Na chvíli zavřela oči. Už ji vyčerpávala i řeč.
Pak pokračovala k náčelníkově ženě:
„Je na čase, Minari, aby jsi převzala mé místo. Naučila jsem tě vše, co je třeba.
Byla jsi pilná žačka a jsi jako má dcera, i když pocházíš odjinud.
Musíš být silná. Vím, že se tvá dcera v pořádku vrátí. Věř Eywě, že ji ochrání.
Je proto na čase, abych ti vyprávěla příběh o tvé matce.
Ne všechno jsem ti řekla a stydím se za to.
Nejdřív jsi byla moc malá, aby jsi pochopila.
A pak jsem si tě oblíbila jako vlastní dceru. Příliš oblíbila.
Měla jsem strach, aby jsi od nás neodešla pryč, hledat klan svého lidu.”
„Ale to bych přece nikdy neudělala, opustit tě…” namítla žena.
„Jen neříkej, volání vlastního rodu je velmi silné.”

Oloeyktan pomohl staré ženě se pozvednout a podložil jí záda,
aby se mohla opřít a zachytit tak víc sálajícího tepla od ohně.
Oči klanu se stočili jejím směrem a nastalo naprosté ticho.
I jejich uši se v očekávání natočily jejím směrem.
Stařenku ten zájem potěšil a trochu pookřála.
Přehlédla nejbližší tváře. Všechny dobře znala. Byla u narození každého z nich.
„Tak poslouchejte…

Je to už dávno, co povinnosti Tsahik plnila ještě má matka.
Já byla mladá a moc ráda jsem se sama toulala po řece.
Bylo po záplavách a já samozřejmě nemohla chybět u záchranné výpravy.
Jako každý rok jsme putovali po břehu a nacházeli ty, které strhl proud vody.
Mnozí byli zranění a nemohli se sami vrátit ke klanu.
Pokaždé jsem měla nesmírnou radost, když jsme někoho našli živého.
Z naší skupiny se tak vždy někdo s raněným vracel do osady.
Ale některý rok jsme nalezli i utonulé a to bylo moc smutné.

Už jsme se chtěli vrátit, zašli jsme tentokrát opravdu daleko,
protože nám někdo ztracený stále chyběl. Jméno si už nepamatuji.
Když tu se ozvalo svolávací vytí smečky Nantangů.
Něco našli a tak jsme se šli podívat, co to je.
V kořenech na břehu jsme našli nehybnou postavu.
Mysleli jsme, že je to chybějící člen klanu, ale nebyl.
Když jsme toho nebožáka vytáhli, překvapením jsme zůstali koukat.
Byla to neznámá těhotná žena a ještě žila.
Nikdo z nás neznal lid jejího klanu.
Měla husté černé vlasy a na nich čelenku.
Na krku měla podivný lesklý náhrdelník a na sobě zdobenou roušku.
Na rukou a nohou měla četné chrániče a nebýt raněná a těhotná,
báli bychom se jí. Vypadala jako válečnice.

Když jsem se k ní sklonila a otřela jí tvář, objevily se puchýře.
Ta žena byla viditelně už dlouho nemocná a proto asi opustila svůj klan.
Ostatní se ihned stáhli a křičeli, ať se k ní nikdo nepřibližuje.
Tehdy žena otevřela oči a všichni ihned zmlkli.
Nikdy nezapomenu na ten pohled.
Takové oči jsem do té doby nikdy neviděla!
„Zachraňte mé dítě!” prosila.

Muži se do porodu viditelně neměli a tak to zbylo na mě.
To dítě jsem odrodila já, zdravou holčičku. Jsi to ty, Minari.
Bylo to první z řady narozených dětí v mém životě.
Žena hodně krvácela a byla velmi slabá. Bylo jasné, že dlouho nepřežije.
Když mě ostatní viděli od krve, s namířenými zbraněmi mě ponechali osudu a odešli.
Dítě jsem zabalila do své roušky a dala ji matce.
Ona ji něžně políbila a poprosila mě, abych se o ni postarala.
Pak si z krku strhla náhrdelník a vtiskla mi ho do ruky.
Chtěla jsem vědět, jaké jméno dala dítěti a jak se sama jmenuje,
odkud pochází, otázky se ze mě jen sypaly.
Ona jen povzdychla a unaveně mlčky zavrtěla hlavou.

Shora se ozval křik a já vzhlédla vyděšeně k obloze.
Nahoře se vznášel stín velkého dravce. Pokynula mi, abych rychle utekla.
Sotva jsem to stihla a obří pták se snesl k jejímu tělu.
Byl to veliký horský ikran, velmi nebezpečný tvor.
Děsila jsem se, že ji roztrhá a sežere, ale on ji hlídal a odháněl nantangy.
Dlouho jsem to podivné chování z dálky pozorovala.
A pak začal příšerně křičet. Ještě dnes ten žalostný křik slyším.
Měla jsem strach a utekla jsem odtud, aby mě plačící dítě neprozradilo smečce.
Dodnes si to vyčítám, že jsem jí nepomohla.

Do osady mě po návratu odmítli vpustit, chránili klan před neznámou nemocí.
Byla jsi cizí dítě a možná nemocné. Nikdo tě nechtěl.
Musela jsem odejít a žila na okraji lesa v osamělém dutém stromě.
Sem mi pak nosili jídlo a na matkách jiných malých dětí jsem vyprosila
i trochu mateřského mléka do skořápky od velkých semen.
Museli přijít osobně až sem ke mě, aby mléko bylo čerstvé a teplé.
Nebylo to lehké. Strašně se mi stýskalo po domově.
Až po dlouhé době, když se ukázalo, že nejsme ani jedna nemocná,
jsem se mohla vrátit. Tebe jsem si už nechala a nechtěla ani slyšet o náhradní rodině.
Moje maminka se na mě dívala od té doby tak nějak jinak.
Dospěla jsem a pochopila, co je to odpovědnost za něčí život.

Při první příležitosti jsem se vydala zpátky na místo, kde jsi se narodila.
Chtěla jsem vědět, co se tam stalo. To místo si dobře pamatuji.
Poblíž z vody vystupuje malý skalnatý ostrůvek nahoře se 2 balvany,
co vypadají, jako by je někdo postavil na sebe.
Ale tělo ženy ani její kostru jsem tam nenalezla. Asi ji ten ikran odnesl.
Nezbylo tam nic. Nebo něco přece jen tam leželo…”

Stařenka si sáhla do pečlivě zavázaného váčku u pasu a něco vytáhla.
Rozprostřela tu věc, skoro se již rozpadla. Pak si ji nasadila na hlavu.
Byla to čelenka. Kdysi bývala zřejmě bohatě barevně zdobená.
Nyní zbyly jen šedivé korálky. Nad očima měla zbytky něčeho průhledného.
„Dlouho jsem si myslela, že je to jen cizokrajná ozdoba.
Nevěděla jsem, že to má i k něčemu sloužit.
Až po čase jsem čelenku ukázala jednomu kupci z daleka a on mi řekl, co to je.
Viděl ji u klanu na jihu za mořem, kam se jednou vypravil.
Takové čelenky prý používají ti, kteří létají na velkých horských ikranech.
Čelenka slouží jako ochrana očí při letu proti větru a vodě.”

Dosud ztichlý klan se rozezvučel. Co právě slyšeli, na všechny udělalo dojem.
Oloeyktan a jeho žena na sebe překvapeně pohlédli.
Stařenka pokynula náčelníkově ženě, aby se naklonila blíž.
„Ano, tvá matka byla Ikran Makto.
Přiletěla z tak veliké dálky, že si to neumím představit.
Chtěla asi své dítě uchránit od nemoci, kterou si v sobě nesla.
Promiň mi, že jsem ti to zatajila.
Vím, že kdyby jsi odešla hledat svůj klan, nikdy by jsi se už nevrátila.
Tomu kupci cesta trvala 2 roky. Nechtěla jsem tě ztratit.”

Stařenka si sundala čelenku a vyčerpaně se opřela.
Oloektan jí chtěl pomoci opět ulehnout, ale odmítla to.
„To ještě není všechno. Kupec poznal i tento náhrdelník.
Říkal, že takový viděl u náčelníka a jeho ženy toho klanu ikranů.
Já už tehdy byla Tsahik a každý té vážnosti nosí na sobě něco zvláštního.
Ten náhrdelník je od tvé matky a patří proto tobě.
Nyní ti ho předávám spolu s povinnostmi Tsahik.”
Pak si náhrdelník odvázala z krku.
Náčelníkova žena poklekla a oběma rukama ho uctivě převzala.
V davu kolem to zašumělo a ozvěna se šířila dál kolem ohně.
Všichni vyskočili a snažili se dostat blíž, aby jim nic neuniklo.

Stará žena pokračovala:
„Ani nevíš, jak moc se mi ulevilo.
Celá léta jsem se snažila co nejlépe sloužit klanu a držela v sobě to tajemství.
Nyní si konečně trochu odpočinu.”
Opět si lehla, s pohledem upřeným na svou nástupkyni.

Ta stále klečela a dosud jí v hlavě doznívala slova o její matce, kterou nepoznala.
V rukou držela podivný náhrdelník, skládající se z několika řemínků s kamínky,
které se k sobě podivnou neznámou silou po přiblížení lepily,
ale jen některé a jiné se zase odpuzovaly. Kouzlo.
Byly na šňůrkách odděleny uzlíky, po různých nepravidelných počtech,
jako by to byl záměr tvůrce šperku.

Stoupla si a zvedla náhrdelník vysoko nad hlavu. Z klanu se ozval sborový pokřik.
Pak si ho uvázala kolem krku a zvedla prázdné ruce. Znovu se ozval pokřik.
Poté klan ztichl a očekával proslov své nové Tsahik.
Shlédla dolů na ležící stařenku, do její ustarané tváře, která na ni stále hleděla.
Byla jako její matka, starala se o ni od dětství a vychovala ji.
Po chvíli si uvědomila, že její víčka zůstávají stále otevřená a nemrkají.
Čeká ji první úkol. Smutný úkol. V očích se jí objevily slzy.
Začala zpívat modlitbu a ostatní se k ní přidali…

(pokračování zde)


Napsat komentář

21 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Vlastik

    Díky za pochvalu, to povzbudí ;-) Pokračování určitě bude, jenom teď nemám klid na psaní tak rozsáhlého příběhu, dokončuji technický projekt a občas se chvíli odreaguji u Bushe :-D

  • avatar
    Jurajik

    Nolaah je pěkný příběh, bude pokračování? Případně kdy? Díky

  • avatar
    Vlastik

    Snažil jsem se nejen o zajímavý a logický děj, ale i o pohled z druhé strany Nebešťanů a trochu i o humor, např. prasák Bush :-)

    • avatar
      Randomka

      Prasák Bush mi tu trochu chybí :D Chtělo by to obsadit do nějakého z budoucích pokračování… Kapitolka, kde přišel k úhoně na toaletě v pevnosti pobavila (nemluvě o tom, jak mu to nandala Sylwanin…) :D

    • avatar
      Dragons

      Jsem se právě dočetl, že Film Avatar se přesouvá na rok 2016 :( škoda

  • avatar
    Dragons

    Moc mě to zaujalo (mám právě moc dobrou představivost a díky tomu rád čtu) Nejvíce mě pobavilo, jak jsi napsal:
    „Tak poslední noc si Pandorský duch zase zařádil.“
    „Řekl bych, že tentokrát povýšil na Pandorskýho ďábla.“
    „No já myslel, že místní satan je plukovník Quaritch?“
    Todle mě brutálně pobavilo, když jsem to četl asi tak kolem 3 ráno :D (16. Mezi nepřáteli)

  • avatar
    Vlastik

    Fakt moje pokračování? To jsem ani nečekal :-D

  • avatar
    Dragons

    Máš recht, většinou co mělo pokračování, tak to pojeb… ale můžem jen doufat, že to dopadne dobře. Byl bych rád, kdyby to bylo, jak přilétali na Pandoru, to by bylo něco :) Ale s tím pokračováním jsem nemyslel film, ale tvůj článek :) Ten mě zajímá dost.

  • avatar
    Vlastik

    Také se moc těším na pokračování (2014-2015). Akorát mám strach, že to dopadne třeba jako: Avatar po 10 letech nebo Se vrací (jako Batman), Neytiri má 2 děcka (pokud tam vůbec bude), půlka hrdinů pryč… Zkrátka komerce na peníze, jako zmrzačili třeba Vetřelce 3 (Ripley mohli zajmout a pak na ní dělat pokusy, místo toho ji naklonovali, děj by byl dál stejný). Ideální byl Bond s Danielem Craigem, další díl přímo navázal. Kdyby udělali pokračování, jak psal AnubisXXL, že Jake a Neytiri hledají nový domov pro klan, to by bylo! Ani na prequel o objevení Pandory, prvním přistání a setkání s Navi bych se nezlobil (Quaritch schytá své jizvy). Třeba nyní se natáčí nultý díl Vetřelce a dělá si ho sám Ridley Scott.

  • avatar
    Dragons

    Strašně se těším na další pokračování… Od doby, co dávali AVATARA do kin, jsem ho viděl 26x, z toho 1 v kině a 1 nezkrácenou verzi, bylo to úžasné :D
    PS: 26x jen od začátku do konce bez přerušení, jinak by to bylo mnohem více… :)

  • avatar
    Vlastik

    Jinak mám námět na krátkou povídku, jaké by to asi bylo, kdyby Neytiri při prvním setkání na Jakea z luku vystřelila… Všechno mohlo být jinak.

  • avatar
    Vlastik

    Koukám, ža si budu muset o víkendu udělat čas na další pokračování ;-)

  • avatar
    Taja7

    Já se zatím orientuju dobře :D No chodím sem každý den kontrolovat, jestli už není pokračování… Tenhle příběh ( celkově ) prostě miluju ! :D <3

  • avatar
    Vlastik

    K první části se určitě vrátím, další dvě se odehrávají jen na různých místech. Bude to dávat smysl, neboj.

  • avatar
    DiGGiT

    Tak tady musím pobídnout k pokračování, obzvlášť :-D tři časově nenavazující děje mi to v hlavě pěkně zamotaly. Doufám, že to brzy objasníš :-)

  • avatar
    Taja7

    Nemám slov. Geniální. Nádhera. Už se těším na pokračování ! :D

  • avatar
    Kaskarin

    Rozpálený kus dřeva nebo kovu, se dá použít jako dezinfekce rány, a také ránu zacelí. Je to sice značně bolestivé, ale pokud nemáte dezinfekci a obvaz, tak je to zcela nahradí.
    Budu pouze spekulovat, že se jedná o Minariiny bratry a o pokus pomoci našemu Seveřanovi.

  • avatar
    Helion

    Sado maso, tady se vypalujou třísky, chudák malá…