Avatar FanFiction

Nolaah – 8. Strážce ohně 5

Od , 30.Čer 2012 v 23:39 , zařazeno v Klan Modrého ohně

Začátek příběhu

Nolaah – 8. Strážce ohně 5

Dívka se probudila a prudce se posadila.
Vyděšeně lapala po dechu. Měla strašný sen, že se topí!
Rychle se rozhlédla, ale hučící řeka byla až dole pod skálou.
Oddechla si. Před vodou byla v bezpečí. Byl to jen sen.
Kap, kap.
Pohlédla na oblohu. Byl den.
Do tváře jí nesměle dopadaly jemné kapky.
Kap, kap, kap.
Setřela si krůpěje deště z tváře a husté černé vlasy si shrnula dozadu.
S nocí bouře odešla a snad se už nevrátí.
Mraky vydaly ze sebe svou vodu a ztratily zlověstnou tmavou barvu.
Poháněny větrem, stále nízko proplouvaly nad vrcholky stromů,
které vítr ohýbal stejným směrem.
I tady dole pod stromy cítila osvěžující vánek, ale neslyšela ho.
Vše přehlušoval hukot blízké rozvodněné řeky.

Zatočila se jí slabostí hlava a opět si lehla.
Cítila, jak ji potlučené tělo bolí.
Jen na nohou cítila příjemné teplo.
Instinktivně si přitáhla přikrývku ke krku…
Přikrývka!
Hleděla na krásnou kůži, otočenou teplou stranou dolů.
Jemný déšť po ní neškodně stékal a dole zůstávala suchá.
Byla hebká a příjemně hřála.
Ihned ji poznala. S matkou na ní dlouho spolu pracovali.
Tu přece tajně dala Seveřanovi do jeho stromu!

Znovu se posadila a pohlédla vedle sebe.
Vysoký muž vedle ní ležel na břiše a spal.
V ruce pevně svíral nůž, jehož čepel vyryla do skály několik tenkých rýh.
Usmála se. I ve spánku ji chránil.
Do tváře mu přes pramen mokrých vlasů neviděla.
Natáhla se a chtěla mu ho odhrnout, ale pak si to rozmyslela.
Nechá ho spát a odpočívat, aby nabral sil.
Na starosti bude později času dost.

Tiše si prohlížela jeho hezké, urostlé a svalnaté tělo.
Bylo špinavé, pokryté blátem a kousky trav.
Přesto ji magicky přitahovalo a nemohla od něj odtrhnout oči.
Její mysl si s ní pohrávala a myšlenky nabíraly neočekávané směry…
Náhle se zastyděla a odvrátila zrak.
Na mnoha místech viděla modřiny a šrámy.
Sama na tom jistě není lépe. Měla by mu pomoci a ne ho takto drze okukovat.

Vstala, setřepala z pokrývky déšť a zlehounka, něžně, aby ho nevzbudila, ho přikryla.
Obezřetně se rozhlédla a na zemi opodál uviděla něco povědomého ležet.
Zvedla tu věc a poznala svou zablácenou roušku.
Myslela, že ji nechala na plovoucím stromě, ale Seveřan ji zřejmě našel a zachránil.
Teprve nyní si uvědomila, že na sobě nic nemá a že ji Seveřan viděl úplně nahou.
Pocítila stud a barva její tváře ihned získala nafialovělý odstín.
Znovu se kradmo rozhlédla a seběhla k řece.
Ozval se zvuk drceného dřeva, který ji na chvíli vyděsil.
V dálce na sebe narazily vodou unášené stromy.
Chvíli je sledovala a pozorně obhlížela okolí, i když nepočítala,
že by v tomto nečase některý z dravců vyrazil na lov. Nic živého neviděla.

Odhrnula z hladiny nečistoty a začala roušku v kalné vodě prát.
Pak ji vyždímala a odhodila na břeh. Bude to muset stačit.
Sama vstoupila do vody a opláchla se od bláta a nečistot.
Ocásek držela vysoko zdvižený nad hladinu.
Jeho zablácený konec nebyl k poznání.
Kdyby ji takto špinavou viděla matka, ta by jí dala!
Vzpomínky na rodinu a klan jí v mysli vyvolaly teskné myšlenky.
Nikdo netuší, jestli přežila nebo se utopila.
Musí mít o ni strach a už ji jistě hledají.
Jenže sama neví, kde je. Nepoznává to tu. Za povodní vše vypadá jinak.
Počkají zde tak den dva, aby nabrali síly a pak se vydají proti proudu.
Snad zatím voda trochu opadne.
Umyla si ocásek a z copánku prsty stáhla přebytečnou vodu.
Náhle uviděla něco, co ji vystrašilo.
Na rukou měla krev!

Vyděšeně vyskočila z vody, popadla roušku a odběhla stranou.
Rychle ze země sebrala silný klacek a hledala nebezpečí.
Žádné neviděla. Hladina hučící řeky zůstávala u břehu stále stejná.
Prohlédla se, zda krev není její či snad nemá zranění.
Jako dospělá žena už věděla, co hledat. Ale nebyla její.
Rychle si připnula roušku, pozvedla klacek a obezřetně se blížila k řece.

Hledala ve vodě nějaké raněné nebo mrtvé zvíře.
I malý tvor může být smrtelně nebezpečný, když mu jde o život.
Klackem odhrnovala u břehu trávu, až našla zakrvácené místo.
Vodou naředěná krev zde stékala do řeky.
Rychle se otočila a uši se jí sklopily dozadu rozčilením.
Krvácející zvíře musí být blízko, velmi blízko!
Přímo tady na jejím břehu, pár kroků od ní a přitom ho stále nevidí!
Rozčileně pátrala.
Holí odhrnovala trávu a sledovala zbarvený pramínek vody.

Pomalu postupovala nahoru, když ji přepadlo neblahé tušení…
Zvedla hlavu ve směru pramínku a vykřikla!
Více dál nehledala a rozběhla se nahoru na skálu.
Už zdálky křičela na Seveřana, aby se vzbudil.
Neslyšel ji.
Odhodila hůl a vyběhla k nehybnému tělu.
Přiklekla k jeho hlavě a zatřepala s ním.
Marně.
Tak z něj strhla pokrývku a rozhrnula trávu pod ním.
Krev!
Ztěžka ho obrátila a zvedla mu jeho koženou suknici.
Vykřikla…

Uviděla škaredou krvácející ránu!
Zoufale se znovu a znovu snažila ležícího muže probudit.
Konečně zasténal a pohnul se. Žije!
Ale to bylo všechno. Aspoň že žije.
Otevřela mu víčko a uviděla jen nehybné bělmo.
Je v bezvědomí.
Co teď?
Dívka si zoufala. Ještě nikdy nebyla v takové situaci.
Co by v této chvíli udělala jejich moudrá Tsahik nebo její matka?
Zastavit krvácení a vyčistit ránu!
To bude ono.
Rozhlédla se a zrak jí padl na vak s uvázaným provazem.
Rychle ho zvedla, ale byl stejně jako vše kolem od bláta.
Potřebuje něco čistého. A potřebuje čistou vodu.

Vyběhla nahoru na skálu k lesu a zůstala překvapeně hledět na podivný skalní útvar.
Chvíli zaváhala a běžela dál do blízkého lesa.
Vyšplhala na vyvrácený strom a utrhla veliký list.
Dole list několikrát složila a okraj sešila jeho vlákny ze stonku.
Trvalo jí to jen chvilku a bylo znát, že v podobných věcech je velmi zručná.
Přesto se jí zdálo, že je dnes velmi pomalá.
Do zhotovené nádobky nachytala čistou vodu, stékající po popínavých rostlinách.
Když se vrátila, chtěla raněnému vymýt ránu.
Ale když se jí dotkla rukou, muž se pohnul a bolestí zasténal.
Chvíli zaváhala, přiklekla k jeho hlavě a dala mu zbytek vypít.
Pak uchopila jeho nůž a odřízla mu ze suknice několik proužků kůže.
Znovu se vydala do lesa, kde kousky kůže důkladně umyla a nabrala čistou vodu.
Vrátila se k raněnému a důkladně ránu vymyla. Neobešlo se to bez sténání.
Byla hluboká a vypadala ošklivě. Ruce se jí rozčilením třásly.
Váček s léčivými rostlinami ztratila, nemá do rány co dát na hojení.
Později zkusí nějaké v lese najít.
Aspoň ji zakryla proužky složené kůže a pevně stáhla provazem.
Očistné krvácení sice ustalo, ale rána znečištěná vodou z řeky se zanítila.
Cítila horkost jeho těla. To není dobré…

Co dělat?
Potřebuje zchladit.
Sebrala prázdný vak a běžela opět pro čistou vodu.
Tentokrát chvíli hledala, než našla vydatnější proud stékající vody, vak umyla a naplnila.
Cestou zpět ani necítila jeho tíhu, jak pospíchala.
Opatrně horké tělo polila vodou a smyla z něj všechnu tu špínu a krev.

Když pohlédla Seveřanovi do tváře, čekalo ji překvapení.
Měl otevřené oči a hleděl na ni!
Viditelně se mu trochu ulevilo.
Měla takovou radost, že málem vak upustila a rozlila.
Přiklekla k němu a položila si jeho hlavu na klín.
Shrnula mu vlasy z tváře a z listu zhotovené nádobky mu dala opět napít.
Když jí naznačil, že má dost, pokusila se ho zvednout.
„Můžeš chodit?“ Zbytečná otázka.
Bylo jasné, že je sotva při vědomí, natož aby vstal.
Přesto se o to se zatnutými zuby pokusil.
Výsledkem ale bylo, že se obvaz uvolnil a rána začala opět krvácet.
Donutila ho opět ulehnout a ránu opatrně převázala.
Pokrývku mu složila pod hlavu. Jemný déšť mu tělo ochladí.
Ozbrojena nožem v ruce si lehla vedle něj a hladila ho po tváři.
Seveřan už ale o tom nevěděl. Vyčerpáním usnul.
Nešťastně co chvíli sledovala, jak sebou ve spánku hází a něco mumlá.
Neuměla mu pomoci.

Může jen doufat, že se tu rychle objeví záchranná výprava z klanu.
Znovu se jí vybavila skála, co nahoře viděla.
Vzpomněla si.
Nyní už věděla, kde je a srdce se jí sevřelo obavami.
Zaneslo je to mnohem dál, než si myslela.
Tak daleko je hledat nebudou. Nenajdou je!
Neudržela slzy a rozplakala se.
Jen jednou jedinkrát takovou skálu viděla, když byla na několikadenní výpravě s matkou.
Vypadala jako 2 balvany, které někdo položil na sebe.

* * *

Silný vítr hnal těžký temný mrak oblohou přímo naproti vysokému kopci.
Kopec byl obrostlý hustým lesem, jemuž dominovalo několik vzrostlých stromů.
Vítr si z kopce nic nedělal a vrcholky stromů tak rozčísly temný mrak na několik částí.
Téměř okamžitě oblohu ozářil jasný blesk, následovaný obrovským rachotem.
Jeho elektrizující záblesk se rozdvojil a sjel hned po dvou nejvyšších stromech.
Jeden obrovskou silou rozštípl a druhý, nasáklý vyschlou smolou,
začal hořet žlutým plamenem po celé délce až k zemi.
Chvíli trvalo, než blesk zhasl.
Za světla hořícího stromu se rozervaný strom s rachotem kácel k zemi,
strhával sebou hustou síť popínavých rostlin i okolní menší stromy
a vytvářel tak v lese širokou holou průrvu, shora osvětlovanou plameny.
Následovaly další údery blesků, už menší a ještě jeden vysoký strom vzplál.

Nedaleko, jen kousek od průrvy, se v houštině krčilo několik zmoklých postav
a v lesku jejich očí se tiše odrážely hořící stromy, na které bázlivě hleděli.
Eywa dávala důrazně vědět, kdo je tady pánem a nezbývalo než se podřídit.
Postavy se ještě pevněji semkly k sobě, aby se navzájem zahřály.
Jasné záblesky z nebe konečně ustaly a spustil se déšť.
Tedy aspoň si mysleli, že to bude jen déšť…

„Kerr!“ zaprskal jeden lovec a chytil se za hlavu.
„Kerrr!“ přidal se druhý a sáhl na zem pro kámen, který ho praštil.
Překvapeně pak koukali na malá bílá vejce, kterých na zemi přibývalo.
Z nebe se jen sypala.
Měla kulatý tvar a nárazem na kameny se často rozbila na kousky.
Museli si držet ruce nad hlavou, aby jim nenatloukla!
Vedoucí lovec jedno zvedl a ochutnal.
„Je to jen studená ztuhlá voda, co padá z nebe,“ zasmál se.
Ostatní ho napodobili.
Za chvíli už všichni křoupali bílé kuličky a šklebili se na sebe.

„Eywa nechce, abychom dnes v lovu uspěli. Vrátíme se.“
„Tak. Zvířata jsou v bouři dobře ukrytá a stopy smyl déšť.“
Skupinka počkala, až krupobití přejde a vylezla z úkrytu.
Nebe bylo zatažené a temné, nešlo poznat, jak moc den pokročil.
Ohlédli se do svahu. Malý lesní požár už dohoříval.
Větve hořících stromů zmizely, zůstaly jen kmeny trčící vzhůru.
„Co se neschovalo, před pachem ohně jistě uteklo.“
Vzduchem se nesl silný pach spáleniny.

Skupinka začala pomalu sestupovat ze svahu podél zříceného stromu.
Náhle se ozvalo slabé, sotva slyšitelné zapísknutí.
Lovci nehybně strnuli jako jeden muž a rozhlíželi se.
Znovu zapísknutí. Teď už to slyšeli všichni.
„Tam!“ ukázal vedoucí lovec před sebe k padlému stromu.
Ostatní mu udělali místo.
Zvedl oštěp a připraven k hodu, pomalu postupoval vpřed.
Pečlivě volil každé došlápnutí, aby měl stabilitu a na mokrém svahu neuklouznul.

Najednou se tráva před ním rozhrnula a na něj se vyřítilo zvíře.
Hlavu mělo bojovně sehnutou a mířilo na něj nebezpečně špičatými parohy!
Lovec se duchapřítomně v poslední chvíli přikrčil za nastavené kopí,
které zapřel do země a vykřikl na ostatní.
Náraz byl přesto tak silný, že se mu oštěp vytrhl z rukou a zvíře ho zalehlo.
Chvíli se ještě zmítalo a bolestivě ho kopalo.
Rukama se snažil udržet hlavu s nebezpečným parožím z dosahu svého těla.
Pak nastal klid.
Když mu ostatní lovci pomohli, zvedl se na nohy a obhlížel nečekaný úlovek.
Statný samec Yerika, podle paroží tříletý. Pěkný kus.
„Jsi celý?“ zeptal se ho jeden druh a on do něj rozverně strčil.
Lovci se na sebe radostně dívali a poplácávali se po ramenou.
Tak přece jen nepřijdou ke klanu s prázdnou.
Poraženecká nálada se jim okamžitě zlepšila.

Opět se ozvalo zapísknutí.
Vedoucí lovec si sjednal zvednutou rukou ticho.
Opatrně postupovali za zvukem k padlému stromu.
Rozhrnuli větve a neskytl se jim nečekaný pohled.
Pod větvemi ležela raněná matka a vedle ní mládě, které úzkostlivě pískalo.
Lovci chvíli bez dechu koukali. Tím se to vysvětlilo.
Samec bránil svou rodinu, proto na ně zaútočil.
Lovci obstoupili zvířata.
Matka s pokusila zvednout a chránit mládě, ale marně hrabala kopýtky v hlíně.
Ostrá větev padajícího stromu jí probodla bok. Místo označovala krvavá skvrna.
Dva lovci ji zaklekli a ulomili osudnou větev.
„Přežije to?“ zeptal s vedoucí lovec.
Neměli ve zvyku zabíjet matky s mladými.
Klečící lovec se ohlédl a zavrtěl hlavou.
„Tak ukonči její trápení. Mládě vezmeme sebou živé, samo v lese nepřežije.“
Lovec přikývl, nožem zkušeně našel správné místo a bodl.
Pak zvířata dotáhli na volné místo.
„Vidíte, všechno má svůj smysl. Eywa nám dnes dopomohla k úlovku.“
„Tak. Poděkujme jí.“
Lovci poklekli, položili ruku na úlovek a vděčně pronesli krátká slova díků.
„Úlovek vyvrhneme až u klanu. Nebudeme se zdržovat.
Každý kousek je dnes dobrý, i vnitřnosti.“
Všichni souhlasili, už se těšili k teplému ohni.

Vyděšené mládě se stále snažilo upoutat pozornost mrtvé matky a neutíkalo.
Lovci mu svázaly nohy a jeden si ho přehodil přes rameno.
Třáslo se a vystrašeně pískalo.
Oba mrtvé kusy pak uvázali za nohy pod dlouhé rovné větve zbavené listí.
Takto je snáze odnesou.

Dnes byl po strašné noci dobrý den.
I když dlouho marně bloudili a hledali aspoň nějaký i malý úlovek,
vrátí se nakonec k hladovému klanu s vydatným masem.
Cestu zpátky nemuseli hledat.
Obtěžkaní kořistí sestupovali dolů podél rozvodněného potoka,
který je spolehlivě dovede až k řece.

(pokračování zde)


Napsat komentář

8 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Helion

    Opravdu dlouho jsem se sem nepodíval, dobrá kapitola a velmi se těším,
    jak to bude dál

  • avatar
    Vlastik

    Máte to trochu pomotané :-D

    Tsutey našel v jeskyni Nolaahovo tělo a dozvídá se jeho příběh.

    Linie Klan modrého ohně je už oddělena na samostatný příběh, abych mohl psát nezávisle.

    A ten, kdo zrovna vypráví, je Strážce ohně Nolaahovi.
    Nějak chudák Nolaah musí získat sebevědomí, aby se rozhodl udělat, co udělá,
    i když o tom ještě nyní neví … ;-)

  • avatar
    Dragons

    Vzpomínáte si, jak to začalo? :D Já jo a je to docela sranda, příběh v příběhu a ten je ještě v jednom příběhu :)

    • avatar
      DiGGiT

      No jasně, taky vím, že je to třetí příběh v jedné linii. :D První vypráví Tsuteyovi někdo ze stromu duší a druhý je vyprávěn Nolaahem jemu. Tsutey nevypráví, ale je o něm alespoň začátek linie. Jen si už nevzpomínám moc na posluchače Nolaaha… Budu muset kouknout do starších dílů této super linie :-)

  • avatar
    Dragons

    Moc skvělé, ja jsem tu nedal už dlouho žádný příspěvek, ale snažím se to sledovat, jestli něco nového nepřibylo… moc se těším na další díly :)

  • avatar
    DiGGiT

    Výborné překvapení, pořád jsem vyhlížel další díl. Je to super, že jsi napsal pokračování, je tak napínavé a místy i trochu lechtivé :-)
    Skvělé

  • avatar
    Taja7

    Super ! Napínavé jako vždy, nemůžu se dočkat další věty !!! :D