Avatar FanFiction

Poslední poselství – 9. Ticho

Od , 22.Lis 2010 v 18:24 , zařazeno v FanFiction, Poslední poselství

(začátek příběhu zde)

9. Ticho

Po pár dnech míru a souznění na sebe realita nenechala dlouho čekat. Opět dostáváme těžké rány od nepřátel a loajálních kmenů, které by stáli v případě války na naší straně, stále více ubývá. Ani nový náčelník nám nepomohl z této situace uniknout.  Dnes jsem se právě po dlouhé době setkal
s nájezdníkem, což by nebylo ničím zvláštní. Kdyby tomu tak bylo, jistě bych to nepsal do deníku. Tak abych to upřesnil, byla to dívka celkem mladá, ale práci s lukem a kopím ovládala dokonale, jen to plížení jí kazilo reputaci. I když nejsem rodilý Na´vi, tak si troufám říct, že ve skrývání jsem lepší než ona.

Bylo odpoledne, zdejší slunce pražilo do korun stromů a z nížin se linula mlha podobná té naší na Zemi. Zvířata si poskakovala ve větvích a nic ve výšce nenapovídalo tomu, co se děje pod korunami těchto stromů. Jako peklo a nebe byly odděleny tyto dva zdánlivě propojené světy. Na zemi probíhaly boje o jednu z vesnic ležících poblíž řeky. Kmen Omatikaya zde byl jako podpora proti Pa’llolis, kteří se rozhodli zaútočit na spřátelené vesnice. Bitvu jsme vyhráli, protože jich bylo neskutečně málo. Spíš než útok to připomínalo zoufalou snahu o přežití. Tato zoufalá bitva trvala ani ne pár hodin. Všichni z jejich klanu byli zabiti nebo si život vzali sami, místo aby byli uvrženi do zajetí jako Zinat. Věřím, že ostatní členové jejího klanu nejsou tak vnímaví jako ona, když dokáží zabít člena svého klanu bez mrknutí oka. Někdo přece jen přežil, mladá dívka krčící se pod rouškou tmy, sledující vraždění jejích přátel. Nejspíše byla moc vyděšená na to, aby něco podnikla, nebo aby si vzala život jako její spolubojovníci. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si jí všimnul, ale nikdo na ni nezaútočil. Buďto měli jen dobré srdce nebo si mysleli, že takhle stejně sama zemře. Mě to ale nedalo, jako člověk jsem byl zvyklý děti považovat za děti a ne je zabíjet. Zůstal jsem na krví prosáklém bojišti ještě několik hodin a pomáhal s pohřbíváním ostatních. Koutkem oka jsem ji ale stále měl na očích.

Po nějaké době se konečně rozhodla pohnout, pomalým, ale příliš nápadným pohybem se dostala ze svého temného úkrytu a vydala se směrem k Iknimaya. Nic mi nebránilo se za ní vydat, tak jsem ji chvíli sledoval. Dovedla mě k místu Quaritchova posledního odpočinku, zářícího modrou barvou smrti. Zastavila se na pokraji jezírka se smrtící látkou. Zavřela oči, zhluboka se nadechla, roztáhla ruce a začala padat do modré lázně. Než jsem stihl zareagovat, bylo pozdě. Ležela v tekutině bezvládně a klidně, jako by spala. Po chvíli se ale objevili bublinky a ona začala mávat ruka a nohama, nejspíše si rozmyslela svojí smrt. Vstala a s pláčem začala utíkat k vodopádům. Nebylo těžké ji sledovat, modré stopy mi dávali celkem jasný přehled o tom, kam šla. Když jsem za ní dorazil k vodopádům, seděla tam schoulená do klubíčka a plakala. Kapky vody se jí třpytili na holých zádech a krátkých havraních vlasech. Proud vody dopadající na její mladé tělo se odrážel a tvořil duhu.

Byl to smutný pohled na mladou dívku odsouzenou k smrti, na zádech měla nápadnou kresbu svého klanu a přes ni velkou jizvu. Vystoupil jsem ze svého úkrytu a chvíli trvalo, než si mě přes své slzy všimla. Vzepjala se a začala zmateně pobíhat kolem a hledat zbytky potrhaného oblečení. Když je našla, asi si uvědomila, že je to vlastně zbytečné, její oděv byl celý prosáklý tou vraždící věcí. Najednou se uklidnila a sedla si na kámen, v obličeji měla pohrdavý výraz. Dívala se na mě, jako bych byl ten nejhorší na celé Pandoře, a možná jsem taky v jejích očích byl. Věděl jsem, že mi nemůže ublížit, tak jsem se mohl bezpečně přiblížit. O mojí drzosti v tu chvíli nepochyboval ani jeden z nás, jenže ona začala couvat, konečně dala najevo svůj strach ze mě. Nemůžu říct, že by mě to nějak těšilo, když se mě bojí malá holka, ale alespoň bylo vidět, že její život je pro ni pořád cenný. Neudělala ani ne dva kroky a omdlela, to nejspíše začala působit spavá nemoc. Když se konečně probudila, byla už skoro noc. Dal jsem jí svoje oblečení, aby se trochu zahřála a rozdělal oheň. Upřímně jsem ani nedoufal, že by se mohla probudit.

Podívala se na mě a asi z rozespání nebo ze strachu ze smrti mě objala.  Anglicky neuměla vůbec a psát Navijsky nemá do deníku smysl. To co říkala, nebyla slova pomsty, ale lítosti a zármutku. Nazvala mě svým bratrem, nejspíš v tu chvíli netušila, kdo jsem.

“Bráško sem tak ráda že tu se mnou jsi. Moc se mi po tobě stýskalo, prosím drž mě pevně. Udělala jsem něco hrozného, ještě nechci umřít!!” začala mi vzlykat na rameni. Její až do teď pevný stisk povolil a na rameno mi ukápla její slza. “Vzpomínáš, jak jsme byli malí? Hráli jsme si spolu a tys mě nikdy nikomu nechtěl nechat? Aby mi nikdo neubližoval? Tak proč jsi musel odejít?  Udělala jsem ti snad něco špatného?” Nastala noc a Eywa, jako by věděla, co přijde, utišila kolem nás nespočet hlasů přírody. Tuto temnou atmosféru prořezávalo jen vzlykání a čím dál těžší dýchání. Nemohl jsem pro ni nic udělat, jen sem ji držel, aby si alespoň teď myslela, že je se svým ztraceným bratrem. Nakonec omdlela a já ji položil na studenou zem. Ještě na chvíli otevřela oči a podívala se do plápolajícího ohně. Spustil se déšť a ona začala plakat. Jak oheň pomalu uhasínal, tak i její duše opouštěla toto mladé tělo. S posledním plamínkem uronila i svoji poslední slzu. Ani já sem se neudržel a rozbrečel jsem se. Byla škoda tak mladého života, který se nedal zachránit. Jestli mají Na´vi nebe, tak doufám, že ona se v něm jednou setká se svým bratrem. Ráno jsem jí vykopal hrob a se všemi náležitostmi ji pohřbil. Nikomu jsem to neřekl, ani Neytiri, nemělo by to smysl.

(pokračování někdy příště)


Napsat komentář

7 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Barča

    Je to fakt moc dobrý. Já totiž moc nečtu, ale tohle stálo za přečtení.
    Doufám, že brzy napíšeš pokračování. Už se nemohu dočkat a předem moc děkuji.

  • avatar
    Vlastik

    Dnes jsem si přečetl znovu Poslední poselství, abych nasál atmosféru Berretova vyprávění vedle mé pozemské mise. A znovu musím pochválit velmi zdařilé díly 5.Vězeň osudu (smyslně popisuje intimní vztah Jakea s Neytiri) a skvěle napsanou 7.Zinat (osud zajatkyně z jiného kmene). Děkuji Berrete za hezké chvíle u Tvého čtení :-)

  • avatar
    Vlastik

    Moat je jednou z mála postav známých z filmu a tak důležitou Tsahik jen tak odepsat na pozadí a ani ji nepohřbít a neoplakat, mě dost překvapilo…

  • avatar
    berretw

    Nahodou to mam vymysleny :-D Na spavou nemoc se umira po 48hodinach v pripade neprimy kontaminace, tzn nanapijes se modry sracky. Jake pokud si dobre vzpominam se toho taky dotkl a mel na krajicku behem chvilky stejne jako ona. Proto umira tak rychle. Dusevne zralej Navi by si do toho nikdy nelehl tak nemohl umrit tak rychle. Jinak sem psal ze Moat taky podlehla spave nemoci tzn… s tou je kaput…

  • avatar
    AnubisXXL

    Velice zajímavě napsáno. Jen mi tak trochu hlava nebere na co zemřela. Na spavou nemoc se umírá až 48h po usnutí. Nebo se pletu? Nebo mi jen něco uniká.

  • avatar
    Vlastik

    Dvě pokračování v jeden den, Berrete, ty se překonáváš :-)
    Válka a smrt jdou ruku v ruce.
    Žádné jméno, tedy ani vzpomínka u společného ohně.
    I tento příběh je plný citu a smutku.

  • avatar
    berretw

    NO tam výplod za nákou hodinku.. Už sem dlouho nepsal tak se všem omlouvám, nejspíš proběhla změna ve stylu psaní :) Doufám že se bude líbit :)