Avatar FanFiction

Nolaah – 1. Nebezpečný lov

Od , 31.Čvc 2011 v 0:13 , zařazeno v Klan Modrého ohně

(V prohlížeči Internet Explorer a možná i v dalších hraje v příbězích od Vlastika
na pozadí soundtrack, v záhlaví se zobrazí přehrávač.)

Nolaah – 1. Nebezpečný lov

Bylo brzké ráno.
Kolem nedaleké řeky byl dosud noční klid.
Chyběl zpěv hmyzu i skřeky vodních tvorů, ukrývajících se v travách na druhém břehu.
Nolaah si zkontroloval nůž v pouzdře u boku a pohlédl nahoru na oblohu.
Velký modrý zabíral skoro celé nebe a malý hnědý před ním marně unikal.
Slunce se skrývalo za kouřící horou a dávalo o sobě vědět zatím jen světlající oblohou.
Otřásl se chladem a těsněji se zabalil do svého koženého obleku, vycpaného senem a jemným peřím.
V duchu pomyslel na vyhřátou jeskyni, kde mohl ještě spát, ale dnes měl jiné plány.
Vykročil, stále s pohledem upřeným k obloze a noha mu podklouzla.
Málem upadl. Ani ranní rosa na kluzkých kamenech se nestihla odpařit.

Jeskyni opustil ještě za tmy, aby se vyhnul přidělení práce na další den.
Několik posledních dnů od rána kopal a s dalšími mladíky vorem navážel mazlavou hlínu,
kterou odpoledne ve velkých jamách nedaleko jeskyní bosýma nohama zpracovávali
na tuhou tvárnou hmotu. Každá jáma měla jinou barvu, jak se do hlíny dosypával
barevný prášek ze sušených rostlin, drceného hmyzu nebo rozmělněného kamene.
Byla to studená a špinavá práce, která se dělala hlavně za vlhkých období dešťů,
protože hlína musela mnoho dnů zrát, aby měla ty správné vlastnosti a nesměla vyschnout.
Večer u ohně je snadno poznali podle obarvených nohou a byli tak cílem posměšků vrstevníků.
Hlínošlapové!

Práce se nebál, ale tato se mu nelíbila. Nebyl sám.
Raději modeloval v sedě krásné zdobené nádoby, což byla vážená práce, kterou neuměl každý.
I jeho otec a děd byli dobří umělci a od něho očekávali pokračování rodu.
Proto otec nerad viděl jeho lovecké výpravy.
Život lovce byl plný nebezpečí a často krátký.
Mladí lovci se kolikrát vraceli bez kořisti, byli vážně zranění nebo se nevrátili vůbec.
Jen málo se jich dožilo věku, kdy se stali váženými lovci,
kteří pokaždé přinesli velký úlovek a byli tak živiteli klanu.
Jejich výpravy je vedly daleko do vzdálených lesů a trvaly i mnoho dnů.
Nolaah snil o tom, že se stane úspěšným lovcem, kterého si budou dospělí vážit
a děvčata obdivovat. Měl na mysli konkrétní dívku, ale ta byla pro něj nedostupná.
Na chvíli zastavil a zavřel oči, aby si vybavil její krásnou tvář…

Povzdychl si, přehodil si přes rameno dlouhý luk, který dosud držel v ruce a přidal do kroku.
Za přívozem ho už čekali jeho dva kamarádi.
„Co tě tak zdrželo? Zase jsi o ní snil?” dobírali si ho.
„Vy máte tak co říkat,” odpověděl jim.
Moc dobře věděl, že i oni koukají po stejné dívce a stejně tak marně.
Často se o ní bavili a sázeli se, kdo ji první osloví a co jí řekne.
„Otec nechtěl usnout, asi něco tušil a hlídal mě. Zná mě dost dobře.”
„Ten můj večer usne a vzbudí se až ráno. Takové problémy já nemám.”
Oba se obrátili ke třetímu, ale po chvíli mlčení Nolaah debatu uzavřel:
„Promiň, zapomněl jsem, že už otce nemáš.”
Nechtěně si připomněli loňskou tragédii, kdy dva starší odnesl Poslední stín.
Byli už pomalí a nestihli doběhnout včas do úkrytu mezi skály.

Cesta tak ubíhala za ponurého mlčení.
Ještě chvíli šli stezkou podél řeky, na jejíž hladině se zrcadlil Velký modrý.
Občasné šplouchnutí dávalo tušit, že i pod hladinou je živo a probíhá tam lov.
V místě vtékajícího potoka odbočili a jeho korytem se vydali do skal.
Jak se vzdalovali od řeky, vegetace ubývalo a museli překonávat stále větší vodopády.
Už bylo světlo, když opustili potok a vyšplhali na obrovskou pláň, táhnoucí se po úbočí sopky.
Byla porostlá hustou trávou. Jen místy se uchytil keř nebo osamělý strom.
Několikrát zahlédli rychlý pohyb.
Malí opancéřovaní šestinozí tvorové nečekali, až k nim dojdou a hbitě mizeli do svých nor.
Byla jich tu spousta uprostřed čerstvé pastvy.
Jindy by jich několik ulovili, ale dnes měli v plánu větší kořist.
Bez zastavení míjeli temné nory, z jejichž ústí se ozývalo vzteklé prskání.

Rychlá chůze do kopce je zahřála a blížící se dobrodružství probouzelo loveckou fantazii.
V kamenitém terénu raději neběželi, aby šetřili síly.
Běžící lovec snadno přehlédl nebezpečí nebo upoutal pozornost velkého dravce.
Unavený pak neměl dost sil na rychlý běh do bezpečí.
Když vyšli na vrchol pláně, oslnilo je vycházející sluníčko.
Na chvíli si sedli, aby si odpočali.
Končilo období dešťů, vyprahlá zem byla svěže zelená a plná života.
Ideální doba na dobrý úlovek.
Před nimi se otevřela druhá část zelené pláně, svažující se k soutoku řek.
Jejich stříbrné hladiny byly spoutány okolním lesem a právě tam měli zamířeno.
K soutoku se mohli dostat i po vodě nebo podél břehu řeky, ale to by trvalo celý den.
Zkratka po úbočí sopky byla kratší, ale zato namáhavá a nebezpečná.
Bez ochrany stromů nebo skal zde byli snadnou kořistí hejna Ikranů nebo velikého Toruka.
Už mnoho Naviů tu zahynulo, když zde lovili nebo si tudy krátili cestu.
Naposledy se proto opatrně rozhlédli a raději pokračovali v sestupu z nebezpečného místa.

Když dorazili k lesu, sluníčko už bylo vysoko na nebi a příjemně hřálo.
Nolaah si rozvázal kožený oblek, jak mu bylo teplo.
Všichni si sundali teplé horské oblečení a uschovali je v koruně osamoceného stromu.
Při lovu by je omezovaly v pohybu.
Luky a oštěpy nyní drželi napjatě v rukou.
Jejich citlivé smysly byly napnuté k prasknutí.
Nolaahovy uši se vzrušením sklopily a jeho oči vášnivě svítily.
Toto byla chvíle, na niž se dlouhou dobu těšil!
Hlasitě nasál vlhký lesní vzduch a jeho přátelé ho napodobili.
Krátce na sebe pohlédli a zmizeli v houštině.
Nyní si rozuměli beze slov.
Ticho a trpělivost byly předpoklady pro dobrý lov.
Otočili se směrem proti větru a opatrně postupovali podél okraje lesa.

Netrvalo dlouho a ucítili trus býložravců.
Nolaah pach opakovaně nasával, jako by se ho nemohl nabažit.
Krátce na sebe pohlédli a pomalu postupovali vpřed.
Za padlým stromem se zastavili a opatrně vyhlédli mezi stromy ven na pláň.
Pohled, který se jim naskytl, byl tak nečekaný, až je to překvapilo.
Všem jim zasvítily oči!
Na svěží zelené trávě se u okraje lesa páslo hned několik horských Yeriků.
Oproti jižním druhům tu neměli tolik nepřátel a žili proto déle.
Měli tmavě hnědou barvu a byli větší. Mláďata měli jen jednou do roka.
Samci měli členitější a větší paroží, které získali až po několika letech života.
To dokazoval statný samec, vůdce malého stáda, který hlídal na okraji lesa.
Občas se sehnul, aby si utrhl trs trávy a pak opět pozorně naslouchal.
Jen díky své opatrnosti se dožil několika let a stal se vůdcem stáda.
Jeho rozvinutá barevná blána mezi parůžky se ve větru chvěla.
Lovci na sebe opatrně pohlédli.
Nolaah ukázal na sebe a pak dál do lesa.
Pak na dalšího lovce a pokynul k zemi.
Oba pochopili.
Musí zvířata odříznout od bezpečí lesa.
Pak budou mít naději na úspěch.

Nolaah se vzdálil od svých druhů zpět dál do lesa,
kde ho v bezpečné vzdálenosti vůdce stáda neuslyší.
Hlídal si vítr a rychle přeběhl kus cesty pod svažujícím se zalesněným terénem.
Pak se vrátil nahoru k okraji lesa.
Poslední kus cesty postupoval potichu až na dohled zelené pláni.
Zde si sundal z ramene luk a kousek po kousku se plazil.
Dostal se k statnému samci z druhé strany, blíže ke stádu.
Ohlédl se a uviděl, že jeho druh ho následuje o kus dál.
Nolaah vzrušením skoro nedýchal.
Jelen byl od něj, co by kamenem dohodil.
Byl už skoro na dostřel!
Kdyby se mu ho povedlo skolit, vysloužil by si pochvalu i zkušených lovců.
Byl to nádherný vzrostlý kus.
Ještě kousek popolezl a ukryl se za vyčnívajícím kořenem stromu.

Když tu se ozvalo odfrknutí.
Opatrně vyhlédl a co uviděl, ho nepotěšilo!
Vůdce stáda větřil a nervózně odfrkával.
Stádo se přestalo pást a ostražitě čekalo, co bude.
Stačil pohyb a stádo by se bleskově rozprchlo mezi stromy.
Nolaah zkusil vítr a opravdu, vál od něj.
Vítr se otočil a on si toho nevšiml!
Nemohl déle váhat.
Založil šíp a poklekl.
Vyhlédl zpoza stromu a natáhl tětivu na doraz.
Pečlivě namířil, zadržel dech a vypustil šíp.
V tom okamžiku jelen vydal pisklavý zvuk a stádo jako na povel vyrazilo k lesu.
Šíp, který ho měl zasáhnout do hrudi, skončil v zadní noze.
Jelen vypískl, svalil se na zem, ale hned zase vyskočil a rozběhl se k lesu.
Nolaah rychle založil druhý šíp a vstal, aby mohl střílet na běžící cíl.

Zvířata si ho hned všimla.
Stádo se rozdělilo do dvou skupin, aby ho oběhlo.
To byla šance pro ostatní lovce.
Lovec vlevo vystřelil moc brzy a minul.
Jak se stádo dostalo mezi stromy, začalo kličkovat a trefit je už nebylo možné.
Zato druh, co zůstal za stromem, čekal až do poslední chvíle.
Pak se rychle vztyčil a prudce hodil oštěp.
Překvapené zvíře na okamžik zaváhalo a to se mu stalo osudné.
Těžký ostrý klacek zasáhl jeho hruď a přibil ho k zemi.
Lovec na nic nečekal a s nožem v ruce ho běžel dorazit.

Nolaah také vyskočil a vyběhl stádu naproti.
Několik nepřátel zvířata zmátla natolik, že běžela zase zpět k zelené pláni.
Nolaah s nataženým lukem hledal vůdce stáda, ale neviděl ho.
Pak najednou zaslech výkřik neúspěšného lovce vlevo.
Otočil se a spatřil raněného Yerika, jak se proti němu žene se skloněnou hlavou.
Nolaah vystřelil v otočce bez míření a minul.
Na další šíp už nebyl čas.
Rozmách se proto prázdným lukem a těsně před tím, než uskočil,
jelenovi zasadil plochý úder lukem po hlavě.
Ostré paroží ho naštěstí minulo.
Tedy skoro.
Na boku cítil nepříjemné pálení.
Upustil zlomený luk a kotoulem se svalil stranou.

Když se otočil, spatřil otřeseného jelena, jak se zvedá ze země.
Jeho krví podlité oči nevěstily nic dobrého.
Mohutný samec bránil stádo a raněný ztratil svou přirozenou plachost.
Sotva se otočil, ihned znovu zaútočil.
Nolaah vytáhl z pochvy nůž a očekával útok.
Jenže jeho nůž od těla jelena dělilo nebezpečné paroží.
To nemůže dobře dopadnout…

Náhle se v boku zvířete objevil šíp a nohy se mu v běhu podlomily.
Nolaah uskočil před ostrým parožím a ihned ležící zvíře zaklekl.
Jeho dlouhý nůž pak rychle ukončil trápení jelena přes jeho dýchací otvor.
Statné zvíře přesto ještě chvíli hrabalo v listí a nebezpečně házelo ozbrojenou hlavou.
Nolaah musel odskočit a počkat, až smrtelná rána dokoná své dílo.
Pak se zvedl ze země a rozhlédl se po okolí.
Stádo bylo pryč a bylo ticho.
Zleva k němu přicházel lovec, v jedné ruce svůj luk a ve druhé jeho rozbitý.
Když viděl, že je Nolaah v pořádku, hlasitě hvízdl.
Kousek od nich se ozvala stejná odpověď.
Nolaah na něj kývl a vzal si svůj luk.
Pak oba chytli jelena za paroží a táhli ho ven z lesa.
Byl pořádně těžký.

Kousek zpátky stál nad svým úlovkem třetí lovec.
Když k němu dotáhli paroháče, uznale přikývl.
Jeho malá srna se vůdci stáda zdaleka nemohla rovnat.
Lovci odložili zbraně, poklekli ke zvířatům a jednohlasně pronesli
poděkování Eywě za nádherný úlovek a mrtvá zvířata poprosili o odpuštění.
Následoval obřad vyvrhnutí vnitřností a ochutnání krvavých jater.
Jejich kousek si předávali mezi sebou, dokud nebyl snězen.
Celý rok snili o velkém úlovku a nyní se jim ho konečně dostalo!

Nolaah si sáhl na bok na pálící ránu.
Nebyla hluboká, jen nepříjemně krvácela.
Na dnešní den mu zůstane jako památka jizva, jedna z mnoha, co ještě přijdou.

Teprve nyní si ale uvědomili, že je čeká nečekaný problém.
Jak dostat ve třech tak velký úlovek domů do jeskyně?
Srnu by uvázali za nohy na větev a ve dvou odnesli.
Ale statného samce takto neunesou, ne tak daleko.
Zvířata mohli snést lesem k řece, jeden z nich by se vrátil do tábora pro loďku.
Ale to by trvalo víc jak den.
Nebo by mohli postavit vor, jenže s ním se nedostanou přes četné peřeje,
na to je jich málo a nemají ani dlouhá silná lana.
A zanechat zde část úlovku také nechtěli.
Nakonec se shodli na jediné možnosti.
Postavit smyk a obě zvířata na něm odtáhnout jako koně.
Bude to namáhavé, ale do večera jsou doma.

Představa nadšeného uvítání klanu je popoháněla vpřed!
Ze dvou silných větví postavili kostru, kterou zpevnili příčně pružnými větvemi
a svázali k sobě lýkem. Na ně naskládali velké listy a tak vznikla plošina na odvoz.
Ve třech naložili jelena a k němu nakonec srnu.
Zvířata pevně uvázali, aby jim cestou nespadla.
Nolaah se nechtěl vzdát těžkého paroží, bude skvělou trofejí v jeho výklenku.
Pak se všichni zapřáhli do smyku, nadzvedli okraj a pomalu šli k osamocenému stromu,
zřetelně viditelnému na okraji lesa, kde zanechali své horské oblečení.

V trávě za nimi zůstávaly 2 hluboké rýhy po smyku.
Táhnout takový náklad bylo těžší, než čekali.
Navi byli zvyklí chodit rychle a nalehko, jenže údělem lovce je i dopravit svou kořist ke klanu.
A cesta do kopce po prudkém kamenitém svahu sopky byla pěkně namáhavá.
Zelená tráva pod sebou ukrývala četné díry a ostré kameny, takže co chvíli klopýtali.
Unavení nesledovali pozorně cestu, jen se těšili na vrchol a utěšovali se snadnou cestou dolů.
Když konečně zpocení dosáhli vrcholu pláně, slunce již minulo nejvyšší bod na obloze.
Vyčerpaně si lehli do trávy na záda a odpočívali.
Všichni cítili vzrušení z lovu a těšili se na uvítání v klanu.

Nolaah si představoval, jak mu přísný otec poklepe na rameno a uzná, že jako lovec uspěl.
Otevřel zasněné oči a něco uviděl.
Nebo se mu to jen zdálo?
Zaclonil si rukou jasné slunce a jeho oči se pomalu vzpamatovávaly z oslnění.
Uviděl na obloze velkou tečku, která se zvětšovala, jak se blížila.
Vypadala jako stín na obloze.
Stín…
Poslední stín!
Nolaah hlasitě vykřikl a vyskočil.
Když i ostatní pohlédli směrem, kam ukazoval, rozeznal už červenou barvu.
Byl to opravdu Toruk!
Mazaně využil denního světla a snášel se na ně ze slunce, tak si ho všiml jen náhodou.

Nolaah zoufale pohlédl na úlovky.
Jeho sen o uvítání v klanu a přijetí mezi lovce se mu právě rozplynul.
Možná by mohl vzít aspoň menší srnu a velký kus Torukovi nechat.
Jenže obě zvířata byla pečlivě přivázaná ke smyku.
Vytáhl nůž z pouzdra.
Jeho druhové pochopili jeho úmysl a odtrhli ho od úlovku.
„Na to už není čas, jestli neutečeme, je po nás!”
Měli pravdu, pohlédl k obloze a rozeznal už i barvu Torukových křídel.
Zastrčil nůž a vykřikl na ostatní:
„Rozdělte se, každý poběží jinudy, všechny nás nemůže ulovit!”
Byla to jediná možnost, protože dolů to bylo daleko.
Oba druhové tryskem vyrazili ze svahu směrem k jeskyním, přímo k nejbližším osamělým keřům.
Nolaah zaváhal a pak se otočil do kopce ke skalám.
Nebylo to daleko, ale nevěděl, jestli tam najde nějaký úkryt.
Doufal, že Torukovi bude stačit úlovek a je nechá na pokoji.
Na víc nečekal a také vyběhl!

Sotva však urazil pár kroků, zakopnul a spadl.
Pozvedl hlavu nahoru.
Strašný Toruk už byl tak blízko, že zřetelně viděl jeho obrovské natahující se pařáty!
Znovu se chtěl zvednout, když si uvědomil, že se propadl do jedné z četných nor ve svahu.
Temná díra měla už zřejmě svého obyvatele, ale to mu bylo nyní jedno.
Pozpátku se do těsné díry nasoukal a ústí zakryl travou.
Ani nedutal a hleděl skrz stébla na uvázanou kořist.
Najednou na něj padl stín, uslyšel hlasité pleskání křídel a ucítil silný vítr.
Toruk přistál hned vedle kořisti a hleděl jeho směrem.
Nolaahovi se zdálo, že jeho srdce tluče příliš hlasitě a Toruk ho musí slyšet.
Když se nehýbal, dravec se otočil po svahu a hleděl dolů.
Ale neodlétal.
To je dobře, jeho druhové tak stihnou doběhnout do bezpečí.

Pak se Toruk pustil do jejich kořisti.
Nolaah ze vzdálenosti pouhých pár kroků viděl, jak jeho obrovský zobák drtí silné větve,
držící  přivázané Yeriky a trhá jejich úlovek.
Praskot drcených kostí se mu nepříjemně zarýval do uší.
Když se Toruk píchl o ostré paroží, hlasitě zařval a jediným úderem pařátu
rozdrtil hlavu samce. Jeho paroží se rozlétlo po okolí.
Netrvalo dlouho a jeleni zmizeli, včetně kostí.
Nezbylo nic.
Toruk si spokojeně říhl a zvedl se na složených křídlech do výšky.
Nolaah doufal, že nyní zase odletí, ale nestalo se.
Obrovský dravec se jen rozhlížel.
Pak se na trávě natáhl a zůstal tam ležet.
Hleděl na něco dolů ze svahu a pravidelně dunivě oddechoval.

Nolaah se pomalu začal uklidňovat.
Přežil setkání s Torukem!
Jen málokdo se tím může pochlubit a většinou jen díky smrti jiného Naviho.
Nolaah neznal nikoho, kdo by byl tak blízko vládci nebes jako on a přežil.
Toruk si ho nevšiml nebo už o něj neměl nažraný zájem.
Pak najednou ucítil pod nohama pohyb.
Hned na to se z doupěte pod ním ozvalo zuřivé prskání a něco ho kouslo.
Obyvatel poničené nory se hlásil o svá práva a snažil se ho vyhnat ven!

Nolaah se po zvířeti ohnal nohou a nakopl ho.
Prskání v noře přešlo v zuřivý řev!
Zvíře se mu zakouslo do nohy a tentokrát se nepouštělo.
Jak může současně kousat a ještě tak křičet?
Marně kopal jednou nohou o druhou a pokoušel se zbavit trýznivé bolesti.
Pak mu konečně došlo, že v noře jsou na něj zvířata hned dvě.
Pár tu měl zřejmě mladé a nyní je statečně bránil.
Nolaah se rozhodl raději ustoupit a začal se plazit ven z nory.
Když ale rozhrnul trávu na povrch, krve by se v něm nedořezal.
Před norou ležel Toruk a díval se přímo na něj!
Jejich oči se setkaly.
Toruk pootevřel tlamu a vydal hluboký bublavý zvuk.
Nolaah na něj koukal jako paralyzovaný, nemohl se pohnout!
Tvory kousající ho do nohou skoro necítil.
Pak si konečně sáhl na bok a ucítil krev.
Rána se mu opět otevřela a krvácela.
Když k pachu krve připočte křik z nory, Toruk si ho musel všimnout.

Konečně se vzpamatoval a s pohledem upřeným na Toruka
se Nolaah začal soukat zpátky do nory.
Nedbal útočících šelmiček a tlačil je nohama pod sebou dolů.
Snad má nažraný dravec dobrou náladu a je jen zvědavý…
Neměl!
Toruk hlasitě zařval a jeho stín zmizel z otvoru do nory.
Vzápětí zemí projel jeho obrovský pařát a vytrhl celý vršek nory před ním.
Jen o kousek minul jeho hlavu.
Znovu se objevila hlava Toruka.
Nolaah neváhal a couval do nory tak rychle, jak mu to její stísněné rozměry umožňovaly.
Když překonal šikmou vstupní chodbu, prostor se rozšířil.
Mohl se dokonce posadit, kolik tu bylo místa.
Když původní obyvatelé nory znovu zaútočili, jednoho chytil, vytáhl nůž a zranil ho.
Zvíře hlasitě vypísklo, ale nevzdávalo se a odvážně dál bojovalo.
Nolaah ho chytil a nohou vykopl otvorem, kterým přišel.
Zvíře bez váhání vyběhlo ven na světlo.
Sotva zmizel jeho stín, blokující světlo dopadající do nory, ozvalo se kvílivé pištění,
které náhle utichlo, následované zvuky drcených kostí.
Nolaah strachy hlasitě polknul.
Toruk právě smlsnul jednohubku!
Nolaah se otočil na druhého dotírajícího tvora a postup zopakoval.
I on putoval ven z nory, tentokrát bez použití nože.
Zvenku se ozvalo opět pištění, které ale neskončilo, nýbrž se vzdalovalo.
Mohutné dupání shora však spustilo lavinu hlíny a kamení, které zavalily vchod!

Dunění se vzdalovalo a Nolaah zůstal potmě.
Když si jeho oči přivykly tmě, uviděl slabé světlo.
Plazil se za světlem a klenba nory začala opět klesat.
Pak ucítil pach trusu a zaslechl kňučení mláďat.
Na chvíli se zarazil a pak zas pokračoval v lezení.
Za ohybem uviděl světlo.
Opatrně se vyplazil úzkou štolou ven, až se všude kolem rostoucí tráva dotkla jeho tváře.
Chvíli nehybně čekal, ale nic se nedělo.
Konečně se odhodlal vystrčit hlavu ven a rozhlédnout se.
Divadlo, které se mu naskytlo, ho téměř rozesmálo, nebýt jeho strašného hlavního hrdiny.
Obrovský Toruk přískoky po zemi honil maličké zvíře, které kličkovalo mezi jeho nohama.
Zoufale se snažilo vecpat do některé z četných cizích nor, ale bylo hned vypuzeno jejími obyvateli.
Toruk sledoval jeho počínání a čekal na výsledek takových pokusů a pak ho naháněl dál po svahu.
Viditelně se bavil a užíval si malého lovu.
Konečně se maličkému zoufalci podařilo nacpat do jedné nory, aniž byl vyhnán.
Toruk chvíli počkal a když se nic nedělo, začal netrpělivě noru pařátem demolovat.
Nory měly více vchodů a kousek od něj se ven vyhrnula celá pištící rodinka.
Zvuky upoutaly jeho pozornost a tak se po nich vrhnul.
Malá zvířata se rozprchla všemi směry a veliký dravec nevěděl, po kterém se vrhnout dřív.
Nakonec si vybral pomalou březí samici a zanedlouho už drtil její kosti obrovskými zuby.
Po svém malém úspěchu se ještě chvíli rozhlížel po svahu, ale další kořist kolem už neběžela.
Pak roztáhl svá obrovská křídla a za hlasitého plácání se zvedl ze země a zmizel dolů po svahu.

Nolaah se za ním zamyšleně díval.
Legendy vyprávěly o 4 jezdcích na velikém Torukovi.
Nedokázal si představit tak statečného lovce, který by se postavil Torukovi.
To museli být mimořádní lovci a bojovníci!
Dnes poprvé spatřil velikého Toruka úplně zblízka a strachy téměř umřel.
Pokusit se s ním spojit by byla jistá smrt.
Slýchal i příběhy o lidu Navi, kteří létají na velkých horských Ikranech a dokonce s nimi loví.
Takový Ikran, to by bylo něco!
Nemusel by se trmácet pěšky po horách a kořist by mu donesl až k jeskyni.
Každý den by mohl přinést klanu čerstvý úlovek.
Musí se poptat kupců, kde žije lid, který umí zkrotit divokého horského Ikrana.
Ta myšlenka mu od té doby nedala pokoje.

Nolaah napůl vylezl z nory a ještě dlouhou chvíli sledoval směr, kterým vládce nebe zmizel.
Konečně mohl bezpečně vylézt ven a setřepat ze sebe hlínu smíchanou s páchnoucím trusem.
Ránu na boku si bude muset co nejdříve vymýt, aby se nezanítila.
Došel k rozsápanému smyku a smutně hleděl na krvavou skvrnu v jeho středu.
Dokonce i jeho kožený oblek zmizel.
O kořist sice přišli, ale všichni ve zdraví přežili.
Sebral jedno paroží se zbytkem lebky, které zůstalo celé a začal sestupovat po svahu.
Cestou našel něčí ztracený luk.
Náhle se ozval hvizd a z křoví vylezl jeden jeho druh.
Rychle k němu seběhl a radostně se vítali.
Pak zahlédli o kus níž, jak třetí lovec slézá z osamělého stromu.
„Nolaahu, myslel jsem, že je po tobě. Když Toruk začal hrabat v noře, kde jsi zmizel
a pak něco hltavě polykal, bál jsem se, že jsi to ty.”
„Jak vidíš, ještě jsem tu. Ale jsme bez úlovku.”
„Nevadí, cestou ulovíme několik těch malých potvor, co tu na nás koukají,”
řekl druhý z lovců a ukázal na četné nory ve svahu.
„Toruk se už dnes nevrátí.”

Unavená skupinka mladých lovců sestupovala dolů po svahu.
Dnešní den jim nepřál, ale budou další dny a jednou se jim dobrý lov jistě podaří.

(pokračování zde)


Napsat komentář

16 Komentářů k tomuto příspěvku