Nolaah – 2. Modrý oheň
Od Vlastik, 3.Srp 2011 v 6:40 , zařazeno v Klan Modrého ohně
Nolaah – 2. Modrý oheň
Nolaah vstal a pohlédl na paroží Yerika, které v jeho výklenku už rok zdobilo skalní stěnu.
Připomínalo mu nebezpečné zážitky z plání, jako by se staly včera.
Při jedné z cest našel rozbitou druhou část a kousky k sobě slepil roztavenou smolou.
Lebku Yerika přivázal na kus modře světélkující kůry, aby držela vzpřímeně.
Výsledek se mu líbil. I když byla trofej poškozená, byl na ni Nolaah patřičně hrdý.
Žádný z lovců tak velké paroží neměl a děti je chodily často obdivně okukovat.
Vyprávění o setkání s Torukem již pozbylo původního lesku a otci jen přidělalo četné vrásky na čele.
Přesto Nolaah nedbal jeho proseb a dál vyrážel s přáteli na lov na nebezpečné pláně.
Nikomu to neřekl, ale přál si další setkání s létajícím dravcem a připravoval se na ně.
Cvičně napnul tětivu luku naprázdno, posbíral pár věcí a do váčku si zasunul křesací kamínky.
Když vyšel před jeskyni, jeden z jeho dvou přátel ještě chyběl.
Čekající lovci se proto usadili nedaleko řeky a krátili si chvíli sledováním ostatních.
Měli dnes volno po uplynulých dnech těžké práce s hlínou a těšili se na samotu a ticho.
Zhotovené nádoby na slunci vysychaly a připravovaly se k vypálení.
Klanový život se odvíjel většinou zde mimo šero jeskyně, v teplých paprscích jasného slunce.
Bylo tu neuvěřitelně živo. Každý kousek prostoru byl obsazen nějakou činností.
Sledovali skupinky žen a mužů, jak spolu bez rozdílu pohlaví společně svorně pracují.
Nejbližší byli lovci ryb, kteří opravovali potrhané sítě. Zápachu rybiny se nedalo uniknout.
Jejich dnešní úlovek patřil mezi ty lepší, ale na nasycení početného klanu zdaleka nestačil.
Zkušení lovci klanu se vrátí až večer a všichni netrpělivě čekali, jaký úlovek donesou.
K přívozu se blížil vor naložený suchým dřevem na topení, co řeka vyplavila.
Muži ho odstrkovali dlouhými holemi ode dna, podél lana nataženého přes řeku na druhý břeh.
Na svahu na ležících kmenech seděly četné rodiny, které si šily obleky na zimu.
Nolaahovi ten jeho starý sežral Toruk, ale už měl nový, sám si ho ušil.
Byl prostý ozdob, ne moc hezký, ale teplý. Jednu zimu ho už zahřál.
Další skupina pletla z tenkých ohebných větví koše. Byly shora uzavíratelné a nosily se na zádech.
Koše byly třeba na sběr ovoce a ořechů, rostoucích na stromech a keřích u vody podél řeky.
Jejich neprostupné ostnaté větve se obsypané plody nakláněly až k hladině.
Nejlépe se sbíraly z loďky, protože ze břehu už bylo vše otrhané nebo spasené zvířaty.
Ozvalo se rytmické bušení.
U jeskyně v kamenné prohlubni několik mužů dlouhými kůly začalo drtit tvrdá semena na mouku.
Skupina křičících dětí zastavila a chvíli na ně hleděla. Pak se opět rozběhli k blízkým stromům.
Jedna šijící žena začala v rytmu úderů zpívat a další se k ní rychle přidávali.
Při zpěvu písní jim práce ubíhala rychleji a cítili spolu sounáležitost ke klanu.
Také Nolaah to tak cítil a přidal se ke zpěvu.
V ohybu řeky se objevily 2 loďky a pomalu se blížily.
Nolaah a jeho přítel tušili, kdo v nich asi sedí a netrpělivě je vyhlíželi.
Právě přišel třetí mladý lovec:
„Čekáte dlouho? Tak jdeme.”
„Počkej, je čas,” odpověděl Nolaah s pohledem upřeným k řece.
Příchozí druh pohlédl tím směrem a chápavě se usmál.
Posadil se k nim a přidal se ke zpěvu.
Když se loďky přiblížili k přívozu, jejich tušení se potvrdilo.
V každé loďce byly 2 dívky a mezi nimi stály koše naplněné ovocem.
Naproti jim přiběhlo několik mladíků a pomohli jim koše vyložit.
Děvčata přivázala kolébající se loďky, vzala zbylé koše a vykročila k jeskyni.
Nolaahovy oči sledovaly jen jednu jedinou dívku, stejně jako oči jeho přátel.
Její vysoká hezká postava, hrdé držení těla a hříva dlouhých černých vlasů
ji už zdálky odlišovaly od ostatních.
Byla to Minari, dcera Strážce ohně.
Kolem krku měla uvázanou stříbrnou lesklou kožešinu z neznámého zvířete,
pocházející z mrazivých oblastí na severu.
Dovezl ji jeden z kupců na směnu a dostal za ni od Strážce ohně hodně nádob.
Nolaah nikdy takové zvíře ani neviděl, natož aby ho ulovil nebo sehnal jiný tak krásný dar.
Lesklá kožešina jí padala přes ramena na záda a pod jejími hustými černými vlasy
vytvářela nádherný kontrast. Menší části vepředu jí křížem převázané zakrývaly ňadra,
ale dole ponechávaly dost prostoru obdivovat pevné bříško a roztomilý pupík uprostřed.
Část ocásku měla zkrášlený také proužkem té tajemné kožešiny, omotané do spirály.
Suknici nosila obyčejnou jako ostatní a stejně špinavou od denního používání.
Její matka stejného exotického jména nepocházela z jejich klanu a
dcera na ni byla prý podobná. Nolaah si ji nepamatoval, byl tehdy ještě malý.
Strážce si svou ženu přivezl z jedné daleké kupecké výpravy na jihu a porodila mu dceru.
Ten rok byla dlouhá tuhá zima, kdy přestala téct i voda v řece a lidé umírali od hladu.
Tehdy zemřela i její zesláblá matka, zvyklá na teplé podnebí a dcerku sotva zachránil.
Od té doby zatrpkl, nevyjel už na žádnou výpravu a přijal roli osamělého Strážce ohně.
Minari byla známá svou krásou i mezi kupci, kteří se jí dvořili a uměla toho využít.
Když bylo třeba uzavřít dobrý obchod, účastnila se jednání a přinesla kupcům občerstvení.
Ti, místo aby se soustředili na směnu, koukali po ní a klan tak získal více jídla za méně nádob.
Strážce dceru přísně hlídal a nejeden nápadník už skončil s výpraskem jeho opeřenou holí.
Když dívky procházely kolem, Minari se podívala jejich směrem.
Nolaah uviděl její zářivé veliké zlaté oči a ten pohled ho skoro oslnil.
Pomyslel si, že to jméno se k ní hodí, znamenalo totiž okatá.
Doufal, že na něj také pohlédne a jejich oči se setkají, ale dívka si ho nevšímala.
Lhostejně přehlédla skupinku rybářů, pokrčila nos a pokračovala s ostatními k jeskyni.
Nolaah za ní ještě chvíli koukal, dokud nezmizela ve vchodu do jeskyně.
Nasál nosem vzduch a ucítil rybinu. Není divu, že se ušklíbla.
Povzdychl si, zvedl se a strčil do ostatních:
„Tak jdeme.”
Rychle prošli hloučky veselých lidí, kteří zpívali jednu píseň za druhou.
Práce se všem poslední dobou dařila a tak měli důvod k veselí.
Nebude trvat moc dnů, kdy malý hnědý zmizí z oblohy a přijedou si kupci pro vypálené nádoby.
Měli novou barevnou hlínu a tak se těšili, jaký ohlas vzbudí krásné vícebarevné vzory.
Nolaah s přáteli si oddychl až pod osamělými stromy u řeky, protože stále hrozilo,
že jim někdo z nepřejících starších přidělí nepříjemnou práci, jaké bylo v klanu vždy dost.
Zde si vyzvedli z úkrytu lehký vysoký kůl a několik dřevěných kopí,
na konci opálených do ostré špice.
Teprve nyní se rozpovídali o tom, co před chvílí viděli.
Bylo jim příjemné bavit se o děvčatech a tak cesta rychle ubíhala.
Jako obvykle se dobírali, kdo a proč má u Minari větší šanci než ten druhý.
Roklí a korytem potoka se přes řadu vodopádů dostali na kamenitý začátek zelených plání.
Na první pohled se tu nic od loňska nezměnilo, ale nebylo tomu tak.
Nolaah vymyslel plán, jak by mohli v bezpečí před Torukem chodit zkratkou na lov.
Inspiroval ho zážitek, kdy se před vládcem nebes úspěšně ukryl do jedné z nor.
Na dohled od skal dorazili k první noře. Jejich obyvatele už před časem ulovili a snědli.
Nora měla 2 temné vchody, přikryté spletenými větvemi a zatíženými velkým kamenem.
Uvnitř při okraji každého tunelu leželo jedno ostré kopí pro případ, že by nora měla
nezvaného obyvatele nebo se bylo třeba bránit a prchající lovec by cestou ztratil své zbraně.
Jejich ústí bylo vykopané natolik, aby se dovnitř mohl rychle protáhnout dospělý Navi.
Uvnitř bylo místa hned pro několik lovců i s kořistí a druhý vchod byl náhradní,
kdyby rozzuřený Toruk první vchod zasypal.
Nora byla zdálky dobře viditelná díky vysokému kůlu, který byl zakopán hluboko do země
a navíc zpevněn kolem něj vysoko naskládanými velkými kameny, kterých tu bylo plno.
Kůl byl vidět už z dálky a noru šlo podle něj najít, i když okolí zapadlo vrstvou sněhu.
Navíc si zde lovci mohli uschovat věci, které právě nepotřebovali a
cestou zpátky si je zase vyzvednout.
Zkontrolovali noru a byla v pořádku.
Nolaah pohlédl do dáli a uviděl další kůl u druhé nory.
Když k ní došli, spatřil před sebou třetí kůl a zpátky za sebou ten první.
Kůly takto značily nejen záchranné nory, ale i nejkratší cestu k domovu.
Toruk na zimu odlétal za potravou na teplý jih a tehdy před ním byli v bezpečí.
Jenže se v zimě často stávalo, že sešli z cesty a zbytečně dlouhou dobu bloudili.
V mrazu to mohlo někoho stát život a nora mohla posloužit i jako provizorní přístřeší
před větrem nebo sněhovou bouří.
Když došli ke čtvrté noře, která byla zatím poslední, sedli si na kameny, aby si odpočali.
Byli přibližně uprostřed svahu.
Čtvrtá nora byla něčím zvláštní. Jako první už totiž zachránila životy.
Staří lovci je jednou míjeli a viděli jejích kopání.
Smáli se jim, že se jak malí kluci hrabou v zemi a loví malou podřadnou kořist.
To ještě netušili, že stejný den je na zpáteční cestě překvapí uprostřed pláně Poslední stín.
Otevřené pláně byly jeho loviště, z výšky měl díky ostrému zraku přehled a uměl kořist zaskočit.
Náhodou uviděli osamocený kůl a podařilo se jim doběhnout do úkrytu i s kořistí.
Když je Toruk ztratil z dohledu, přerušil útok a všichni tak ve zdraví přežili.
Doma v jeskyni se jim dostalo pochvaly za dobrý nápad a získali tak více času budovat
další úkryty místo mazlavé práce s hlínou.
Dnes se chystali založit 5. úkryt a nesli si na to potřebné vybavení.
Nolaah skouknul poslední kůly tvořící řadu za ním a pohlédl směrem k vrcholu svahu.
Rostl tam osamělý strom a toto místo si vybral za cíl.
Ukázal na ten strom a ostatní jeho návrh potvrdili.
Když se přiblížili ke stromu, zahlédli pohyb v trávě.
Obyvatel nedaleké nory je uviděl a běžel se ukrýt do bezpečí své štoly.
Jenže tento měl smůlu, chtěli nejen noru, ale i jeho maso.
Lovci se rychle rozestoupili a v husté trávě nalezli další východy z nory.
Jejich ústí zaskládali kameny a ke hlavnímu vchodu nanosili hromádku suché trávy.
Nolaah poklekl a vytáhl křesací kamínky.
Několikrát s nimi o sebe udeřil, až do sena odlétly žhavé jiskry.
Postup několikrát opakoval, dokud tráva nezačala doutnat.
Lehl si na zem a opatrně ohýnek rozfoukával, až vyskočil jasný plamen.
Na rozhořenou suchou trávu pak hodil pár hrstí mokré a vyvalil se bílý štiplavý dým.
Všichni pak obstoupili vchod do nory a s napřaženými kopími čekali.
Nemuseli čekat dlouho.
Obyvatelé nory se marně snažili uniknout ostatními východy a pak jim nezbylo,
než použít právě ten, který hlídali. Jakmile oheň dohořel, ven vyběhlo první zvíře.
Nadýchané dýmu se nejistě potácelo na malých nožkách a jeden z lovců ho hbitě ulovil.
Za chvíli vyběhl druhý velký kus a pak tři skoro dospělí mladí.
Jejich utrpení rychle ukončili ostrým nožem.
Dnešní malý lov byl úspěšný, měli hned 5 kusů kořisti!
Krátce proto poděkovali Eywě, že si vzali jejich životy i jejich obydlí.
Pak znovu uvolnili kameny od ostatních vchodů, aby se dým z nory vyvětral.
Pod stromem pak nasbírali spadané větve a rozdělali si stranou malý oheň.
Jedno mládě rychle vyvrhli a naporcovali.
Na kopích se pomalu opékaly šťavnaté kousky masa a po okolí se nesla vůně pečínky.
Málokdy si lovci dopřáli ten přepych, že svou kořist snědli ještě na lovu.
Věčně hladový klan měl přednost.
Dnes ale měli více masa, než mohli unést a tak rozhodování bylo snadné.
Zatímco se maso opékalo, pustili se do kopání.
Jeden mladík se protáhl do nory a zespodu kopal, druhý venku mu odebíral hlínu
a třetí ji odnášel stranou. Takto šla práce nejrychleji kupředu.
Čas od času si vyměnili místa, aby si každý přišel na své.
Poslední vždy zároveň bedlivě hlídal, jestli odněkud nehrozí nebezpečí.
Než se maso opeklo, měli jednu štolu prokopanou až do nory.
Pak ze sebe oklepali hlínu a šli se najíst.
Rozvážně a mlčky jako praví lovci ukusovali malá horká sousta a pochutnávali si na vzácném mase.
Na takové chvíle se Nolaah těšil, kdy si se svými dobrými přáteli vychutnával lovecký úspěch.
Zbytek masa uschovali na zpáteční cestu.
Dneska ještě vedle vchodu vztyčí vysoký kůl a půjdou domů.
Na místě vydloubnutého kamene hroty oštěpů vykopali úzkou hlubokou jámu.
Do ní umístili kůl a zatímco ho jeden muž držel, ostatní kolem něj zatloukali malé kameny,
aby v otvoru pevně držel. Poté začali nosit velké kameny, aby kůl obeskládali do výšky.
Hromada kamenů kolem kůlu zajistila jeho stabilitu i za silných větrů nebo dešťů.
Nolaahovi se najednou zdálo, že se mu zatočila hlava.
Upustil těžký kámen, co zrovna nesl, udělal pár kroků, ztratil rovnováhu a upadl na zem.
Chtěl se zvednout, ale znovu ztratil rovnováhu.
Rovné nohy mu pod tělem podivně uhýbaly do stran!
Zůstal tedy raději ležet a rozhlédl se kolem sebe.
I jeho druhové leželi na zemi a koukali překvapeně kolem sebe.
Pak pohlédl na kůl, který před chvílí usadili.
Jeho horní konec sebou házel. Sem a tam.
Konečně mu to došlo…
Zemětřesení! Sopka se probouzí!
Po stráni se začaly kutálet uvolněné kameny, které na dlouhém svahu získávaly smrtící rychlost.
Nolaaha právě jeden těsně minul, sotva stačil uskočit.
Vylekaní lovci se po čtyřech doplazili k osamělému stromu.
Jeho koruna se prudce kymácela, tak na něj vyšplhali jen s velkými obtížemi.
Země se stejně rychle uklidnila, jako se začala třást.
Nolaah si toho hned nevšiml, protože se křečovitě držel své větve, která se ho snažila shodit.
Držel se rukama, nohama i ocasem zároveň a málem to nestačilo.
Dole pod nimi se dál valily uvolněné kameny a on na ně vyděšeně hleděl.
Některé balvany byl obrovské a zanechávaly za sebou v zelené trávě dlouhé tmavé rýhy.
Občas některý s rachotem narazil do stromu nebo hromady kamení u jejich kůlu.
Plání se neslo hlasité pištění malých tvorů, kteří vyděšeně vybíhali ze svých nor.
Bylo jich tolik, že se jimi tráva doslova hemžila.
Zmateně pobíhali kolem svých nor a naráželi do sebe navzájem nebo
lezli do cizích nor a opět z nich vybíhali ven.
A mezi nimi se hustě valily z kopce kameny.
Mnoho jich v trávě zůstalo raněných ležet a jejich nářek se nesl strání,
jakoby to byla mnohonásobná ozvěna jediného tvora.
Když se kývání stromu uklidnilo, Nolaah uvolnil sevření a pohlédl nahoru k sopce.
Z jejího kužele stoupal široký sloup černého kouře.
Na stoupající proužek šedého dýmu si už zvykli, ale nyní byl mnohem větší a černý.
Ze zkušenosti věděl, že se to čas od času stává a pak všude padá popílek,
prší špinavý déšť a nakonec hynou ryby v řece, jejíž voda se dlouho nedá pít.
Lavina kamenů pomalu ustávala a s ní utichalo i pískání vyděšených zvířat.
Nolaah pohlédl rozšířenýma očima na své druhy a vykřikl:
„Musíme se vrátit!”
Ještě chvíli počkali na menší opozdilé kameny a pak bezpečně slezli ze stromu.
Věci nechali na místě, jen posbírali své úlovky a rychle klopýtali dolů ze svahu.
Nolaaha poháněl vpřed strach o jejich lid a tak své druhy popoháněl ke spěchu.
K řece tak přiběhli naprosto vyčerpaní a už jen krokem se blížili k jeskyni.
Už z dálky se k nim po hladině nesl nářek jeho lidu!
Když konečně zadýchaní došli k jeskyním, s údivem uviděl,
že všichni vypadají v pořádku. Neviděl mrtvé ani raněné.
I vysychající vlhké nádoby tu stály nepoškozeny v dlouhých řadách.
Přesto všichni naříkali. Záhada.
Shodil z ramene zabité zvíře a šel se někoho zeptat na příčinu toho všeho zmatku.
A pak se to dozvěděl: Jejich modrý oheň v jeskyni vyhasl !!!
Posvátný Modrý oheň už hořel bez přestání celou generaci.
Od doby, co měli výborného Strážce ohně, ani jednou nevyhasl.
Ale ani sebelepší Strážce nic nezmohl proti obrovské sopce.
Zde ani Eywa, samotná velká matka a ochránkyně života, nemohla pomoci.
Bez ohně nevypálí nádoby a nesmění je za jídlo a další věci potřebné pro přežití zimy.
Nakonec umřou hlady nebo umrznou. Spíše obojí a ne nutně v tomto pořadí.
Museli by opustit své rodné sopečné údolí a přesunout se na teplý jih,
odkud přišli i jejich kočovní předkové.
Ale tam dnes žijí jiné početné klany a narušili by křehkou rovnováhu života.
Pro všechny by nebylo dost potravy, hlad by vedl nakonec k válce a zase ke smrti.
Nolaah bral Modrý oheň jako samozřejmost, jako něco, co patřilo k jejich klanu od nepaměti.
Nyní si poprvé uvědomil, že tomu může být i jinak.
Že se jejich způsob života může drasticky změnit.
Vchod do jeskyně střežilo několik ozbrojených bojovníků včele se Strážcem ohně.
Když se k nim přiblížil, hlídači ho ostře okřikli, aby se vzdálil.
Hlídali u vchodu, aby dovnitř někdo neopatrný nevešel.
Nolaahovi připadalo neskutečné, že se tak bojí vejít do jeskyně,
kudy chodil denně celý svůj život. Nakouknul proto dovnitř, ale nic tam neviděl.
Strážci něco chystali a Nolaah se zvědavě držel v blízkosti.
Jeden z nich se právě pokoušel na jeden nádech dojít k ohybu chodby,
zda tam neuvidí ležet někoho, kdo potřebuje pomoc.
Vzal si přes obličej mokrou roušku a uvázán na laně vyrazil dlouhou chodbou dovnitř.
Muži venku navazovali a odvíjeli lano, které za sebou táhl.
Za chvíli zmizel za rohem a lano se po chvíli zastavilo.
Když se lano stále nehýbalo a nikdo zevnitř neodpovídal ani na volání,
Strážce ohně křikl na ostatní a ti začali za lano tahat.
Zpoza rohu vytáhli bezvládné tělo!
Dva muži mu chtěli běžet na pomoc, ale Strážce je výkřikem zarazil.
Zdálo se to nekonečně dlouho, než toho odvážlivce vytáhli ven na čerstvý vzduch.
Polili ho vodou. Pak s ním chvíli třepali, až se po pár pohlavcích probral k životu.
Rozespale jim sdělil, že za ohybem nikoho neviděl.
Ale to, že omdlel, si vůbec nepamatoval!
Nolaah vyděšeně polkl.
Na vlastní oči viděl, že všechny ty legendy o Modrém ohni a neviditelné smrti jsou pravdivé!
Bylo veliké štěstí, že se pohroma udála ve dne, kdy všichni byli venku.
Mohli také v noci spát hlubokým spánkem a než by se probudili a
v tom zmatku se dostali ven z jeskyně, bylo by mnoho mrtvých.
Strážce ohně šel po silném, ale krátkém zemětřesení, které je víc vyděsilo
než napáchalo nějaké větší škody, zkontrolovat oheň a zjistil, že vyhasl.
Horký vzduch od ohně vytvářel tah a jeskyní stabilně proudil od vchodu čerstvý vzduch.
Jindy povlávající pera na vysokých kůlech kolem ohně nyní visela zplihle dolů.
Plyn se tak hromadil v jeskyni a zanedlouho nahradil dýchatelný vzduch.
Strážce znal své povinnosti. Neváhal a ihned všechny nekompromisně vyhnal z jeskyně ven.
Sotva stihli pobrat pár osobních věcí. Sám opustil jeskyni jako poslední.
Stmívalo se.
Na stráni pod jeskyní se rozhořely malé ohně a vyděšené skupinky Naviů
se kolem nich semkli a koukali do plamenů praskajícího dřeva.
V dobách neštěstí drželi více než kdy jindy pospolu.
Nolaah se zdrceně vrátil ke svým přátelům.
I na nich bylo vidět zděšení a bezmoc.
Chtěl je nějak povzbudit, ale nenacházel slova.
Pak se od cesty vedoucí kolem řeky ozval hluk.
Lovci se vrátili!
Po zemětřesení přerušili lov a když uviděli stoupající kouř ze sopky, spěchali ke klanu.
Úlovek byl dnes proto jen skromný, nepostačí pro všechny.
Nolaah si vzpomněl, že i oni dnes něco ulovili a tak přinesli své malé 4 úlovky.
Když na ně lovci povýšeně pohlédli, nečekal na jejich posměšky:
„Na pláních padaly kameny a mnoho zvířat zranily.
Měli bychom se tam zítra vrátit a posbírat je, je to snadná kořist.”
Jejich starý Oloeyktan ho pochválil:
„To je dobrý nápad. Lid se něčím zaměstná a zapomene na své neštěstí.
Sytý klan pak lépe překoná následující těžké dny.”
Na velkém loveckém totemu zavěsili ulovená zvířata a několik Naviů se pustilo do porcování masa.
Jejich kousky se zanedlozuho opékaly na malých ohních a kolem se nesla vůně pečínky.
S dobrým jídlem a plnými ústy ustal i nářek a klan se pomalu uklidnil.
Nolaah hlad neměl. Dnes už jedl a ostatní maso potřebují víc.
Držel se poblíž rady starších, aby se dověděl, co se bude dít.
Protože dnes donesl s druhy nejvíce masa, nechali ho přihlížet.
Diskuse se rozběhla. Hlavním tématem byl, jak jinak, Modrý oheň.
Pokusí se ho zapálit od vchodu, ale když se to nepodaří, bude se muset někdo obětovat a jít dovnitř.
Při těch slovech všichni pohlédli na Strážce ohně. Ten sklonil hlavu a povzdychl si.
Věděl, jaké jsou jeho povinnosti a co ho čeká. Kdo se toho úkolu ujal, dosud nikdy nepřežil.
Moudrý Oloeyktan je přerušil:
„Předtím musíme provést sčítání lidu. Musíme vědět jistě, že uvnitř nikdo nezůstal.”
Měl pravdu. V tom zmatku se mohl někdo ztratit.’
Když se všichni najedli, od poradního stromu se ozval svolávací buben.
Klan se natlačil před vyvýšené kamenné pole, aby nikomu nic neuniklo.
Dva starší přinesli veliký hliněný hrnec se znakem jejich klanu, Modrého ohně.
Na rozprostřené kůže pak opatrně vysypali jeho obsah.
Kameny života !
Byly to malé černé ploché sopečné oblázky a na každém byla vyryta šedá značka.
Každý kamínek představoval jednoho člena klanu a jeho rodinu.
Když se někdo narodil nebo vstoupil do klanu, byl při hezkém obřadu slavnostně přijat
a do nádoby byl vhozen jeho kamínek. To ho zavazovalo pomáhat ostatním.
A když někdo zemřel, jeho kamínek mu vložili do úst a pohřbili s ním.
U jeho kostry tak navěky zůstalo i jeho jméno.
Nolaah už sčítání mnohokrát zažil.
Dělalo se na jaře po každé zimě a často byl jeho výsledek moc smutný.
Oloeyktan pokynul rukou a celý klan se usadil na zemi, protože sčítání trvalo pokaždé dlouho.
Pak z hromady bral jeden kamínek za druhým a četl vyrytou značku.
Po každém jménu jeden Navi vstal a ukázal se ostatním.
Pak se opět posadil a jeho kamínek byl vhozen do nádoby.
Když se ozvalo Nolaah a uviděl svůj kámen života, zvedl se a přešel ke svým druhům.
Občas se někdo neozval, ale to ještě nic neznamenalo.
Mnozí si potřebovali odskočit nebo se ještě nevrátili.
Oloeyktan dal kamínek stranou, později se k němu vrátí.
Ale když sčítání skončilo, na kůži zůstal ležet jeden poslední kamínek.
Po jeho vyvolání se všichni otočili k Nolaahovi.
Ten kamínek patřil jeho otci!
Nolaah strnule seděl, protože už chvíli něco tušil.
Oloeyktan ihned nařídil prohledat okolí.
Jeho kamarádi se ho snažili utěšit:
„Neboj, to ještě nic neznamená. Třeba někde uvízl a ráno za světla se vrátí.”
Marná snaha.
Jeho otec nebyl lovec a jeho nohy ho už špatně nesly, daleko nechodil,
protože šlapání studené mokré hlíny si za roky vyžádalo své.
Nolaah se tiše zvedl a odběhl pryč do tmy. Potřeboval být sám.
* * *
Druhý den celý klan napjatě z bezpečné vzdálenosti sledoval pokusy o zapálení Modrého ohně.
Když se někdo s pochodní v ruce opatrně přiblížil ke vchodu do jeskyně, nic se nestalo.
Stačilo s ní ale několikrát u vchodu zamávat a z jeskyně vyletěl malý výbuch ohně.
Zkoušeli to stále dokola se stále stejným výsledkem.
Hodili tedy pochodeň daleko do chodby, ale pomalu uhasla.
Stejně dopadl vystřelený zapálený šíp.
Napustili provaz olejem a jeden konec hodili dovnitř.
Druhý konec zapálili a s nadějí sledovali postupující plamínek.
Po chvíli uhasl.
Nepomohla ani zápalná nádoba naplněná horkým hořícím tukem.
Bylo to marné.
Jejich předkové to jistě také zoufale zkoušeli, ale neuspěli.
Někdo bude muset dojít zapálit oheň k jeho ohništi.
Musí na jeden nádech doběhnout až na místo. Cesta zpátky není.
Když se mu to nepodaří, bude muset jít někdo další.
Byl to v minulosti jediný spolehlivý způsob.
A každý z nich mohl být tím dalším.
Nedaleko jeskyně u vyhaslého ohniště s pohozenou hromádkou okousaných kostí
seděl shrbený Strážce ohně. V náručí držel plačící dceru, jinak byl sám.
Hladil ji po dlouhých černých vlasech a konejšil ji.
Byla akorát ve věku jeho ženy, když si ji sem přivezl a byla jí i nesmírně podobná.
Připadalo mu, jako by se zastavil čas a on držel v náručí svou ženu jako kdysi.
Usmál se. Nebude dlouho trvat a znovu se spolu setkají v Eywě.
Pokud se nenajde jiný dobrovolník, je jeho povinností pokusit se Modrý oheň zapálit.
Naviové ho obcházeli velkým obloukem, jakoby se báli, že by jim mohl nařídit mu pomoci.
Ve vzduchu byla cítit nejistota a strach. A také smrt jednoho z nich.
Strážce vstal, ale Minari se ho křečovitě držela a nechtěla ho pustit.
Musel zavolat dva muže, aby ji silou odtáhli. Prala se, škrábala, křičela, ale marně.
Pak vstal a přehlédl napjaté tváře klanu, sedícího na stráni mezi ním a řekou.
Strnule na něj bez hnutí zírali. Kromě pláče jeho dcery bylo hrobové ticho.
Pak k němu přistoupil Oloeyktan se zapálenou pochodní.
Strážce ohně mu pokynul, převzal pochodeň a naposledy se ohlédl k Minari.
Poté odhodlaně přistoupil k jeskyni…
* * *
Nolaah chodil nocí sem a tam a zoufal si.
Všiml se, že ho jeho dva přátelé hledají, ale schoval se jim. Nechtěl s nikým mluvit.
Věděl, že jednoho dne jeho otec zemře a on se s tím bude muset smířit jako každý.
A teď, když to přišlo, nebyl na něco takového připraven.
Trápila ho také strašná nejistota. Třeba se ráno vrátí ke klanu a jeho otec tam bude.
Nebo je ještě naživu, leží bezmocně v jeskyni a potřebuje jeho pomoc.
Když ráno Strážce oheň zapálí, všichni uvnitř uhoří. I jeho otec.
To nemůže dopustit. Jenže věděl, že pokud zůstal v jeskyni, je už mrtvý.
Musí být mrtvý, jinak by dávno vyšel ven sám.
Nolaahovy myšlenky se stále častěji stáčely k problému, jak zapálit oheň a přesto přežít.
Problém rozdělil na dvě části:
Jednak dojít až k ohništi a neztratit vědomí. Když omdlí, je po něm a úkol nesplní.
Druhý problém byl, jak ve zdraví přežít žár po výbuchu.
Samotné zapálení Modrého ohně, když pochodně v jeskyni uhasínaly, neřešil.
Jejich předkům se to vždy povedlo, ale nikdy nepřežil nikdo, kdo by prozradil, jak to udělal.
Asi až na místě pochopí, jak to správně udělat.
Když dnes viděl toho Naviho na laně, co omdlel , něco ho napadlo.
Pokud nemůže v jeskyni dýchat otrávený vzduch, musí si vzít zvenku dobrý sebou.
Vzpomněl si na plovoucí žoky mouky, co přiváželi kupci a vydal se do malé chladné
skladovací jeskyně mimo tábor. Nikdo tu nebyl, tak si našel vhodný pytel.
Bude jen potřebovat trochu upravit a těsněji přešít. A ještě dutou liánu do úst.
Když prohlížel věci poházené v jeskyňce, padl mu pohled na velkou hliněnou nádobu…
* * *
Když bylo slunce nejvýše, se Nolaah přiblížil k prostranství před jeskyněmi.
Věděl už, že jeho otce nenašli a smířil se s tím.
Vzpomněl si na dávnou vzpomínku zapalování ohně z dětství.
Viděl před sebou tvář mladého Strážce ohně, co se pokusil uprchnout před svým osudem
a následující výbuch. Pak zahlédl vynášet jeho ohořelé tělo, ale otec ho tenkrát odtáhl pryč.
Jeho počáteční odhodlání ho opustilo, dostal docela obyčejný strach.
Co jen si myslel?
Že on, blátošlap, co ani není lovcem, dokáže zapálit Modrý oheň a přežít?
Když se to za generace ještě nikomu nepodařilo?
Celý klan tam seděl a mlčky sledoval Strážce ohně, jak se loučí s dcerou.
Bylo to smutné loučení. Krásná Minari objímala otce a plakala.
Už se chtěl otočit a zbaběle utéct, když k Minari přistoupili dva muži a
násilím ji od otce odtrhli. Bránila se tomu, bojovala a zoufale křičela. Marně.
Nolaah se na to nemohl dívat. Ne, když Minari trpěla.
On už svého otce nezachrání, ale jejího by zachránit mohl.
Aniž dál o tom přemýšlel, jeho nohy vykročily vpřed.
* * *
Minari objímala otce a plakala.
Pevně ji držel a utěšoval ji. V jeho náručí se cítila v bezpečí.
Otec se o ni po smrti matky velmi bál a proto přestal s kočovným životem, aby byl stále s ní.
Dokonce se chopil role Strážce ohně, protože co bylo dobré pro klan, bylo dobré i pro ni.
Často si všimla, že ji kradmo zamyšleně pozoruje, když si myslel, že o tom neví.
Věděla, že je podobná své matce, kterou si nepamatovala, a asi mu ji velmi připomínala.
Sliboval jí, že až bude velká, najde si skvělého muže a on bude ten,
kdo předá její osud do jeho nových rukou. To se už nikdy nesplní.
Ne, když každého nápadníka přetáhl svou opeřenou holí a vyhnal.
Bylo toho tolik, co by mu chtěla ještě říci a nestihla to. A už to ani nestihne.
Otec se pohnul, že vstane a ona ho ještě pevněji objala.
Snažil se ji setřást, ale nedala se.
Otec něco řekl a chopily se jí další ruce a táhly ji pryč.
Slzy jí bránily ve výhledu, přesto se zoufale bránila a křičela.
Když ji odtáhli stranou, přestala bojovat.
Sesunula se na zem a upřeně koukala na otce.
Právě převzal zapálenou pochodeň od jejich starého Oloeyktana.
Doufala, že se k ní ještě naposledy ohlédne.
Jako by ji opravdu slyšel, ohlédl se a usmál se na ni.
Tento okamžik si vryla do paměti, aby na něj nikdy nezapomněla.
Trval jen krátce a přece tak dlouho.
Okamžik pominul, otec se otočil a vykročil k jeskyni.
„Počkejte!” ozvalo se najednou.
Všichni se ohlédli po hlase.
K jeskyni přicházela podivná postava.
Byla celá zabalená do kůží, včetně hlavy, rukou a nohou. Kapala z ní voda.
Na zádech měla veliký hrb a v ruce nesla za jedno ucho velkou hliněnou nádobu.
„Kdo jsi?” zeptal se překvapený Strážce ohně.
Postava odložila nádobu na zem a odhalila svou mladou tvář.
„Jsem Nolaah a chci se pokusit zapálit posvátný Modrý oheň.”
Strážce ohně mladíkova slova tak zaskočila, že se chvíli nezmohl na odpověď.
Dole od klanu se ozvaly překvapené výkřiky.
Nikdo nečekal, že se najde dobrovolník ochotný pro klan zemřít.
„Jsi ještě mladý a nevíš, co říkáš. Nemáš právo riskovat svůj život.”
„Můj otec v jeskyni zemřel. Není nikdo, kdo by měl větší právo než já.”
Strážce si překvapeně prohlížel jeho neobvyklé oblečení.
„A co je tohle?” zeptal se.
„S tím mám alespoň malou naději na přežití,” odpověděl.
Postava se otočila k Oloeyktanovi a roztřeseným hlasem zopakovala svou žádost:
„Žádám o možnost jít zapálit Modrý oheň.”
I její otec se otočil k Oloeyktanovi, aby rozhodl.
Ten se dlouze díval z jednoho na druhého.
Pak sebral jejímu otci pochodeň z ruky a podal ji mladíkovi.
Minari užasle sledovala mladíkovu tvář a marně se snažila vzpomenout.
Jen pomalu jí docházelo, že její otec možná bude žít. Několikrát naprázdno polkla.
Když uchopil pochodeň, otočil se a usmál se na ni.
Tvář jí byla povědomá, ale jinak jí nic neříkala. Jejich klan byl početný.
Pak si mládenec znovu zahalil tvář, vložil si do pusy kořen a něco vyplivl.
Druhou rukou zvedl ze země nádobu, jejíž účel nechápala a vykročil do jeskyně.
Pochodeň pohasla a několik plamenů se od ní oddělilo, aby kousek nad ní uhaslo.
Sledovala odvážného mládence, jak postupuje dovnitř, když náhle upadl.
Od klanu se ozvaly výkřiky.
Sebral síly, zvedl se a pokračoval dál, dokud nezmizel v ohybu chodby.
Minari vstala a šťastná se rozběhla obejmout otce.
Oloeyktan hlasitě zakřičel a všichni se vzdálili do bezpečí od vchodu jeskyně.
Klan v naprostém tichu hleděl k tmavé chodbě a očekával mohutný výbuch.
* * *
Nolaah převzal pochodeň a otočil se k Minari. Na tento okamžik se těšil.
Její oči ho upřeně sledovaly a četl v nich překvapení, naději a obdiv.
Co by jindy dal za takový pohled, ale dnes nebyl čas si ho vychutnat.
Draze za něj zaplatí svým životem.
Rychle přehlédl ztichlý klan, který ho mlčky upřeně sledoval.
V rozpacích se otočil zpět k jeskyni.
Pečlivě si nasadil ochrannou kůži přes obličej, ve které měl jen otvory pro oči a liánu.
Pak uchopil dutou liánu a zuby vytáhl dřevěnou zátku,
díky které byl vak na jeho zádech stále nafouklý.
Naposledy se venku nadechl a liánu uchopil pevně zuby, aby mu nevypadla.
Volnou rukou zvedl nádobu a váhavě vykročil do temného ústí jeskyně.
Ruce se mu třásly. Nyní byl ve smrtící zóně.
Měl obavu, zda otevřený oheň nezpůsobí výbuch už ve vchodu, ale nestalo se.
Od pochodně odletovaly obláčky ohně a rychle uhasínaly.
Její plamen sotva hořel, musí se vyvarovat prudkých pohybů.
Po pár krocích se mu náhle zatočila hlava a on upadl.
Uvědomil si, že se neopatrně nadechl nosem.
Dýchání liánou bylo namáhavé a vyžadovalo soustředění.
Musí si dávat pozor.
Srdce mu zběsile tlouklo až v krku, jaký měl strach.
Ještě se může otočit a vrátit se.
Vybavil si tvář Minari a její slzy, když ji odtrhávali od otce.
Ne, to jí nemůže udělat.
Jeho vlastní otec je tam někde uvnitř, musí ho najít.
Když se vzpamatoval, vstal a pokračoval dál.
Jakmile zahnul za první ohyb chodby, setmělo se.
Jeho pochodeň sotva hořela a nedávala dostatek světla.
Jestli úplně zhasne, neuspěje a bude se muset vrátit!
Přes malé otvory v kůži byl špatný výhled, tak postupoval spíše po paměti.
Jeho citlivý zrak se pomalu přizpůsoboval tmě a začal rozeznávat předměty v okolí.
Ještě několikrát zahnul a před ním se konečně otevřela temná obrovská jeskyně.
Takto ji neznal. Vždy tu bylo dost světla od ohně v jejím středu.
Opatrně sestupoval křivolakou cestou dolů a dával pozor na křehkou nádobu, aby ji nerozbil.
Přiblížil se k místu, kde hučivě hořel jejich posvátný Modrý oheň.
Nyní zde bylo ticho a tma.
Každý jeho krok vydával hlasitou ozvěnu, která několikrát doznívala.
Když došel skoro až k ohništi, málem o něco na zemi zakopl.
Položil nádobu a pochodní si trochu posvítil.
Před ním leželo nehybné Navijské tělo.
Poklekl k jeho hlavě a posvítil si zblízka.
Byl to jeho otec!
Jeho nehybné oči bez lesku hleděly na něco před ním.
Nedaleko jeho rukou ležela vyhaslá pochodeň.
Když Nolaah posvítil na jeho ruce, uviděl křesací kamínky.
Jeho otec počkal, až všichni odejdou do bezpečí ven z jeskyně.
Pak se pokusil sám zapálit Modrý oheň, dokud se v jeskyni ještě dalo dýchat.
Ale jedovatý vzduch byl rychlejší a pochodeň mu uhasil.
Znovu ji zapálit už nestihl.
Nolaahovi se v očích objevily slzy a srdce se mu sevřelo žalem.
Jeho statečný otec věděl, že někdo bude muset zemřít, aby znovu zapálil oheň.
Chtěl tomu předejít. Ale netušil, že to bude jeho vlastní syn!
Nolaah vstal.
Sebral několik nedaleko ležících kůží, otce jimi přikryl a zatížil kameny.
Nechtěl, aby jeho tělo při výbuchu ohořelo.
Náhle si uvědomil, že začíná rychle sípavě dýchat.
Vzduch ve vaku byl vydýchaný, nemá už moc času!
Rychle si k sobě přitáhl hliněnou nádobu a lehl si na zem.
S pochodní napřaženou před sebe se opatrně blížil k ohništi.
Pomalu ji zastrčil mezi kameny a očekával ohnivý výbuch.
Nic se nestalo. Vytáhl pochodeň, která skoro zhasla.
Znovu a znovu ji strkal do ohniště, marně.
Nefungovalo to. Modrý oheň nechtěl chytnout!
Nollah se zvedl na kolena a zkoušel oheň zapálit i jinde.
Nepodařilo se.
Bylo jasné, že oheň tu nemá vzduch, aby chytl.
I jeho pochodeň téměř uhasla.
Nolaah padl na zem a rozplakal se.
Selhal a zemře tu vedle svého otce.
Na cestu zpět už nemá ve vaku vzduch!
Pak si něčeho všiml.
Jak strkal pochodeň do ohniště, zvířil popel, který se pohyboval stále rychleji směrem nahoru.
Sehnul se, nabral hrst popela a rozhodil ho před sebe.
Pak couvnul a sledoval, co bude.
V jednom místě napravo uviděl u země popel vířit, jak tudy vír nasával vzduch.
Byla tam ve skále mělká prohlubeň, táhnoucí se k okraji jeskyně.
Takových prohlubní tu bylo více, proto si jí dřív nevšiml.
Z posledních sil se k tomu místu plazil.
Začínaly ho pálit plíce a před očima viděl bílé mžitky.
Dýchal už tak rychle, jak to jen tenká liána v jeho puse dovolovala.
Vzduch mu definitivně došel!
Z posledním sil přistrčil pochodeň do vířícího prachu, ale vír ji uhasil.
„To je konec,” pomyslel si a upustil vyhaslou pochodeň.
Naposledy se nadechl z liány a vyplivl ji.
Posloužila svému účela a nyní už byla zbytečná.
Snažil se zadržet dech, ale nešlo to.
A další nádech už byl z jeskyně.
Okamžitě se mu zatočila hlava a začaly ho brnět končetiny.
Tělo se mu v křeči prohnulo do oblouku.
Ztěžka se převalil na břicho, obličejem přímo do vířícího popela.
Vdechl ho a začal dávivě kašlat.
Kupodivu ho ale přestávaly brnět ruce a zrak se mu vyjasňoval.
Kousek couvnul mimo vířící popel a ústy u země se v prohlubni znovu nadechl.
Mohl dýchat!
Při zemi sem do jeskyně někudy proudil studený čerstvý vzduch.
Lačně vzduch nasával a mysl se mu vyjasňovala.
Byla naprostá tma.
Začal ohmatávat okolí prohlubně a na něco narazil.
Ve skále bylo něco vyryté.
Zkoumal to prsty a nahmatal 2 kolečka a několik ostrých rýh od nich.
Co to jen může být…
Pak si vzpomněl na svého otce.
Křesací kamínky!
Zhluboka se nadechl a po paměti se vracel k jeho tělu.
Našel kamínky a rychle se doplazil zpět.
Když se znovu nadechl, došlo mu to.
Některý ze Strážců ohně tu zanechal poslední vzkaz, než sám zemřel.
Vzkaz svým následovníkům, kde a jak zapálit Modrý oheň!
Nolaah vzrušeně dýchal a odolával pokušení vykřesat jiskru.
Všichni Strážci ohně před ním takto oheň zapálili a přesto uhořeli.
Musí to udělat správně.
Pak dostal nápad.
Nadechl se a převalil se na záda. Rychle tak vypustil zatížený vak.
Poté si opět lehl hlavou do prohlubně, zhluboka se nadechl a vydechl do liány.
Vytvoří si tak novou zásobu dýchatelného vzduchu.
Až dojde k výbuchu, z prohlubně se už nebude možné nadechnout.
Když vak nafoukl na maximum, po hmatu našel hliněnou nádobu a přitáhl si ji k sobě.
Pak pevně uchopil kamínky a vykřesal první jiskru.
Krátce osvětlila okolí a on uviděl vyrytou kresbu, pokrytou popelem.
Měl pravdu, skutečně ukazovala křesací kamínky.
Několikrát zakřesal a ve světle odletujících jisker našel vířící popel.
Hned první následující jiskra uvnitř víru ho zažehla!
Objevil se malý modrý plamínek, který se střídavě zvětšoval a zmenšoval.
Nolaah odložil kamínky a rychle se vzdálil.
Mohl nějakou dobu dýchat dutou liánou, tak sledoval, zda oheň vydrží a vzplane naplno.
A opravdu.
Modrý ohýnek se začal zvětšovat a začaly od něj odletovat dlouhé jazyky, které ale stále uhasínaly.
Jeskyně se rozzářila modravým světlem.
Nolaah uchopil hliněnou nádobu a odtáhl ji k tělu otce.
Lehl si vedle něj a přikryl se několika kůžemi, co ležely i na něm.
Pak už jen sledoval modré divadlo.
Oheň se stále nechtěl rozhořet a začal se dokonce zmenšovat.
Pak se ozvalo hlasité PUF a rozvířilo se množství popela z ohniště.
Ten popel ve světle modře světélkoval.
Nolaah sledoval, jak se různě točí, stoupá nahoru a obloukem se vrací zpět k hořící vířící prohlubni.
Jakmile se jí dotkl, okamžitě vzplál jasným plamenem.
Od toho okamžiku oheň získal tah a prudce se šířil směrem nahoru.
Nad ohništěm se jeho modrá barva měnila do žluté a plameny začaly olizovat strop jeskyně.
Rozšířenýma očima sledoval to úchvatné divadlo.
Pak se ozval hukot a oheň se prudce šířil do všech směrů.
Nolaah neváhal a rychle se převalil na břicho.
Na hlavu si nasadil hliněnou nádobu jako ochranu před popálením.
Ruce prostrčil dovnitř, aby ji přidržel a také utěsnil otvor kolem krku.
Ocásek i copánek si schoval pod kůže už při oblékání.
Tlaková vlna byla tak silná, že mu zalehlo v uších.
Rychle dýchal dutou liánou a začínal cítit žár.
Voda z mokrých kůží se rychle odpařovala.
V nádobě ucítil zápach spáleniny, který se dovnitř dostával okrajem.
Také vdechovaný vzduch byl stále teplejší.
Náhle ucítil, jak ho něco přizvedlo za záda.
Z duté liány ucítil spáleninu a rychle ji vyplivl.
Dýchací vak mu na zádech prohořel, dýchatelný vzduch unikl a také shořel.
Zbývalo mu jen to, co měl v plicích.
Když jas probleskující kolem okraje nádoby pohasl,
odvážil se vytáhnout ruku ven a strhnout ze svého a otcova těla hořící kůže.
Popálenou ruku si opět schoval pod nádobu.
Rozžhavená ho pálila do rukou, do krku i na hlavě do vlasů.
Docházel mu vzduch a pronikavě cítil okolní žár.
Nezbylo mu než se nadechnout vzduchu v nádobě.
Byl horký a byl cítit spáleninou. Udělalo se mu mdlo.
Jeho mozek už nevydržel další nápor bolesti a Nolaah omdlel.
* * *
Strážce ohně, Oloeyktan, Minari, Nolaahovi přátelé, celý jejich klan.
Všichni bez dechu sledovali vchod do jeskyně.
Viděli, jak Nolaah upadl, zase vstal a zmizel jim v ohybu z dohledu.
Cítili s odvážným mladíkem a přáli mu úspěch.
Jenže čas běžel a stále se nic nedělo.
Začali se po sobě znepokojeně dívat.
Strážce ohně vstal.
Také on se díval s napětím ke vchodu do jeskyně.
Nyní pohlédl na svou dceru a jejich oči se setkaly.
Sklopil svůj zrak k zemi a Minari věděla, co to znamená.
Nepovedlo se a její otec přece jen bude muset jít do jeskyně!
Chtěla vstát, když se země náhle zachvěla.
V ústí jeskyně se zablesklo a ven se vyvalil modrožlutý oheň.
Okolí jeskyně, dosud osvětlené jen z oblohy Velkým modrým a malými ohníčky,
se rozjasnilo, jako by byl den.
Výbuch byl tak obrovský, že dosáhl až k prvním řadám Naviů a opálil jim vlasy.
Tak veliký oheň nikdo nečekal. Rychle se s křikem rozutekli.
Z jeskyně se dál valila žhavá masa, ale rychle pohasínala.
Vsude byl cítit výrazný pach spáleniny.
Když oheň pohasl, zvedla se Minari ze země a rozšířenýma očima hleděla k jeskyni.
Ten statečný Nolaah to dokázal!
Také Strážce ohně vstal a napjatě sledoval dohořívající plameny.
Náhle se tah vzduchu obrátil a plameny se vrátily zpět do jeskyně.
Natáhl před sebe svou dlouhou hůl a pera na konci začala mírně vlát.
Strážce odhodil hůl a vykročil k jeskyni, ale několik rukou se ho snažilo zadržet.
Vytrhl se jim a vběhl ještě mezi dohořívající plameny.
Minari to viděla a hlasitě vykřikla!
Zoufale s ostatními hleděla do jeskyně a pak konečně zahlédla pohyb.
Její otec vyběhl ven, snažil se popadnout dech a dráždivě kašlal.
V náručí držel ohořelé tělo. Kouřilo se z něj!
Kousek od vchodu ho položil na zem.
Rychle z něj sundali doutnající kůže a polili jej chladnou vodou.
Kolem se tvořil hlouček zvědavých lidí.
Všichni chtěli vědět, jestli odvážný mládenec žije.
Pak se vysoký Strážce postavil a posunky si zjednal klid:
„Nolaah žije! A Modrý oheň opět hoří!!!”
Svahem před jeskyní se ozval spontánní jásot.
Lid měl co oslavovat, temná budoucnost klanu byla zažehnána.
A ten, kdo znovu zažehl posvátný Modrý oheň, dnes poprvé přežil!
* * *
Nolaah ztěžka otevřel oči a pohlédl nad sebe. Viděl rozmazaně.
Začal kašlat. Když dávivý kašel konečně překonal, rozkoukal se.
To, co uviděl, ho překvapilo tak, že si pomyslel, že snad sní nebo je už mrtvý.
Ležel na měkkém pohodlném lůžku, nad nímž visela vlající barevná pera.
Poznal ten velký výklenek, patřil Strážci ohně!
Pak pohlédl na postavu sedící u něj na lůžku.
Minari se na něj usmála a podala mu misku s vodou.
Chtěl se posadit, že se napije, ale byl příliš slabý.
Podepřela mu hlavu a nechala ho napít vleže.
Pak misku odložila a pohladila ho po tváři.
Když na ni pohlédl, naklonila se k němu a políbila ho na čelo.
Asi se netvářil zrovna normálně, protože kolem něj se ozval veselý smích.
Připadal si jako ve snu.
Rozhlédl se kolem a uviděl Oloeyktana, Strážce ohně i zasloužilé lovce.
U vchodu se tlačili další z klanu.
Všichni na něj hleděli tak upřeně, až se začal stydět.
Nebyl zvyklý být středem zájmu.
Chtěl promluvit, ale z popáleného hrdla se mu ozval jen chrapot.
Minari mu položila ruku na ústa, aby nemluvil.
Přesto ze sebe dostal jediné slovo: „Otec…”
Slova se ujal Strážce ohně:
„Tvého otce jsme pohřbili před 3 dny. Nebyl na něj hezký pohled a nedalo se to odkládat.
Je mi to moc líto. A také víme, co se snažil udělat pro klan. Byl pohřben s poctami hrdiny.”
Nolaah pohlédl na starého Oloeyktana a ten přikývl.
Strážce ohně ale pokračoval:
„Zachránil jsi nejen klan před hladem a zimou, ale i můj život a mé dceři život jejího otce.
Protože už nemáš svou rodinu a já nemám syna, přál bych si, aby jsi se stal členem mé rodiny.”
Nolaah nevěřícně koukal po ostatních, jestli je to nějaký vtip, ale usmívali se a přikyvovali hlavou.
„Tedy, jestli to neodmítneš?” dodal Strážce ohně s úsměvem.
Nolaah se také usmál a přikývl na souhlas.
Pak pohlédl do zářivých očí Minari, která ho držela za ruku a usmívala se na něj.
„Ale nezvykej si moc na přízeň mé dcery, pořád mám ještě svou hůl!” dodal
a zakroužil dlouhou opeřenou holí, až se pera na jejím konci rozevlála.
Jeho slova vyvolala bouřlivý smích, protože všichni moc dobře věděli,
jak Strážce ohně zahání dotěrné nápadníky své krásné dcery.
Únor 22nd, 2023 on 23:37
Navijská jména jsou většinou složeniny. Třeba Navi je z Natura Via, tedy přírodní lid – lidově domorodci. Oči jsou Narri a od mé oči je tak už jen kousek k Minari. Nic složitého, ale díky
Únor 16th, 2023 on 14:00
Jako vzdy velice poutavy pribeh. To jmeno Minari je genialni. Smekam.
Srpen 6th, 2011 on 19:53
Rekordně dlouhý díl je dopsán, snad se bude líbit
Srpen 6th, 2011 on 19:57
A taky je už dočten a rozhodně se líbil
Srpen 6th, 2011 on 20:12
Co chvíli jsem sem zvědavě mrkla, jestli tu zas kousek nepřibyl Moc povedené Jen taková otázka: Jak dlouho tak trvá sepsat jednu kapitolu?
Srpen 6th, 2011 on 20:24
Psal jsem to 4 dny, po částech. Nedá se to uspěchat.
Mezi psaním jsem promýšlel další děj a dělal si poznámky.
Délka: 14 stran ve Wordu, 7280 slov, 42tisíc znaků.
Rychlostí 1 znak/s bych to psal nepřetržitě 12 hodin.
Srpen 6th, 2011 on 20:57
Co k tomu dodat, tohle můžu jedině obdivovat
Jinak první část kresby – tedy samotná postava – by mohla být už hotová – jen nevím, jestli ještě nemám něco udělat s těmi barvami…
http://img.janforman.com/randomkanolaahc8ud.png
Srpen 6th, 2011 on 14:51
No chvíli jsem se divila, co se děje, ale když jsem se mrkla do administrace, bylo mi to jasné… Dál na té kresbě pracuji – plánuji to zdokumentovat screenshotem každou hodinu…
Srpen 6th, 2011 on 11:06
Taky jsi tam mohl dopsat ještě velké bum. Nebo budeš rozepisovat i to, co dělá v jeskyni ? Jinak dobrá kapitola.
Srpen 6th, 2011 on 13:15
VELKE BUM také přijde, neboj, ale v jeskyni to nebude mít tak jednoduché, jak bývá u tohoto autora zvykem
A dozví se, jak to bylo s jeho otcem. Takže se nechte překvapit.
Srpen 5th, 2011 on 14:02
Díky za komentář. Potíže jsou všude hybnou silou pokroku
Na dílu průběžně pracuji, takže tu teď bude co číst, stačí sem občas nakouknout.
Třetí část pak bude o získání Nolaahova ikrana.
Až budeš mít tvořivou náladu, těším se na barevnou verzi.
Zkus i nástin něčeho kolem něj jako strom, voda nebo skály, aby to nebylo kolem
jen takové prázdné. Vím, že takové věci umíš kreslit, jak jsem viděl na blogu.
V příběhu je třeba na lovu na travnaté kamenité pláni v pozadí s kouřící sopkou.
Bylo by mi ctí ilustraci umístit do mého příběhu.
V tomto dílu najdeš inspiraci i pro vzhled další postavy: Minari.
Srpen 5th, 2011 on 15:12
Něco tam dokreslit zkusím – tedy jestli to půjde. S Minari to také není špatný nápad…
Jinak co se týče toho blogu, přesunula jsem se nakonec na blogspot
(tak nějak mi to tam vyhovuje víc – žádné otravné reklamy a tak…).
Srpen 5th, 2011 on 20:50
Můžeš zkusit nakreslit pozadí zvlášť a až v počítači to spojit.
Srpen 5th, 2011 on 23:15
O tom jsem také uvažovala…
Srpen 6th, 2011 on 10:59
Tak na vybarvení Nolaaha už se pracuje Asi to takhle nějak udělám…
Srpen 6th, 2011 on 13:18
Zatím to vypadá dobře Jinak z blogspotu nám sem chodí dost spamu, tak když máš stejný link, hází to tvé komentáře do spamu, dokud je neschválím. Ale na to jsi už přišla, jak vidím.
Srpen 4th, 2011 on 15:40
No nazdar, zas to vypadá na potíže…
Napsané je to opět velmi čtivě a je za tím vidět kus práce
Vždycky se těším na další pokračování.
Jinak co se týče kresby Nolaaha, na barevnou verzi se samozřejmě chystám,
jen se mi ten obrázek zatím nepodařilo vyfotit tak, aby šel vybarvit
(tak nějak zatím na to bylo moc špatné světlo).