Avatar FanFiction

Nolaah – 6. Strážce ohně 3

Od , 24.Led 2012 v 22:10 , zařazeno v Klan Modrého ohně

Začátek příběhu

Nolaah – 6. Strážce ohně 3

Otočil jsem se od děvčete, aby neviděla mé rozpaky.
V hlavě mi ještě zněla její slova o mě a Minari.
Srdce mi rychle bušilo a mě připadalo, že je to na mě vidět.
Ta malá potvůrka s copánky byla víc všímavá, než by mě napadlo.
Zachránit ji jsem bral jako svou povinnost, to by udělal každý.
Navíc jsem to slíbil jejímu otci. Bude mít radost. I jeho žena.
Teď už to děvče zvládne samo.
Myslel jsem, že si smotám lano a ponechám ji v bezpečí vysokých větví.
Ale ne, držela se mě, sledovala mě a pořád mluvila.
Měla strach. Právě přežila jistou smrt.

Představu radostného setkání rodičů s dcerou v mé mysli vystřídala jiná.
Bezvládné tělo plovoucí ve vodě.
Ze břehu sledované mrchožrouty, čekajících na svou příležitost.
Otřepal jsem se a na chvíli zavřel oči, abych se vyhnul oslňujícímu záblesku.
Prááásk!
To bylo hodně blízko. Možná tam, odkud jsme zrovna odešli.
Doufal jsem, že Minari je tak dobrá plavkyně, jak jsem právě slyšel.
Bude to potřebovat.
Pohlédl jsem pod sebe do vody. Bouřící hladina byla na dosah.
Kupodivu se mi ulevilo. Všechno je lepší, než nečinnost.
Pokývl jsem děvčeti a seskočil z jen malé výšky větve do vody.

Voda zde tekla prudkými peřejemi a tak i rozvodněná řeka,
na rovném úseku nebrzděná četnými stromy, nabrala na divoké rychlosti.
Čekal jsem silný proud a proto jsem pevně tisknul vak ke své hrudi.
Ale nestačilo to.
Obrovská síla mi ho vyrvala z rukou a já zmizel pod hladinou.
Ucítil jsem prudké trhnutí, jak se řemen napnul. Málem mi vyrazil dech.
Přemohl jsem nutkání, polknul malý špinavý doušek a zadržel dech.
Ztratil jsem orientaci. Kde je nahoře a dole, jsem už nepoznal.

Pak přišel silný náraz a hned na to jsem se začal rychle otáčet.
Udělalo se mi mdlo, točila se mi hlava.
Studená voda mě však držela při vědomí.
Točení se zrychlilo a já myslel, že budu zvracet.
Ruce, nohy, ocas i copánek mi to táhlo bolestivě od těla.
Točení trvalo a neustávalo. Uvízl jsem.
Vzduch mi docházel. Plíce bolely a žádaly si nadechnutí.
Začal jsem propadat panice, zmítat sebou a oddalovat nevyhnutelné.
Marně.
Neudržel jsem zavřenou pusu a vypustil drahocenný vzduch.
V mžiku jsem ji měl plnou vody.
„To je konec,” pomyslel jsem si…

Pak mi jako záblesk ve světlé chvilce došlo, co se to děje.
Uvízl jsem ve vodním válci za nějakým podvodním skaliskem.
To byl ten náraz. Stejná věc se mi přece stala při skoku z vodopádu.
Jestli mě to nepustí, můžu se tu točit i několik dnů, než voda opadne.
Proto asi Oloeyktan jen málokdy našel své lidi stržené vodopádem.
Cítil jsem, jak se mi provaz bolestivě zařezává v pase do těla.
Zatím ve vodě vydržel.
Silou jsem si přitáhl lokty k tělu a dlaně na břiše spojil.
Otáčení se zrychlilo.
Udržel jsem pusu zavřenou a velkým bolestivým douškem polknul
vodu v puse, abych ji nevdechl.
Cítil jsem silné pálení na prsou a přicházející mrákoty.
Z posledních sil jsem oběma rukama nahmatal napnuté lano.
Jeho smyčky namotané mým otáčením kolem pasu se zase uvolňovaly přes nohy.
Začal jsem provaz na jednu ruku navíjet a druhou ho jistil.
Ostře se zařezával do kůže.
Náhle jsem ucítil silné trhnutí. Přetrhl se!

Otáčení polevilo a ruce se mi vymrštily od těla.
Prudké trhnutí mi je málem vyrvalo z ramen.
Provaz se mi u pasu přetrhl, ukroutil se, ale na rukou stále držel.
Kdybych se ho nechytil, byl by pryč a s ním i jediná naděje na záchranu.
Okamžitě jsem ucítil, že zase plavu v proudu.
Pozvedl jsem hlavu a uviděl jasný záblesk.
Obloha se točila. Nebo se točil já?
„Jsem na hladině!” To jediné bylo důležité.
Oslněn jsem se konečně nadechl a začal vykašlávat vodu.
Jaká to úleva! Mysl se mi vyjasňovala.
„Žiju!”
Víření vody ustalo.
Minul jsem nebezpečné peřeje.

Přitáhl jsem si vak pod sebe, znovu přivázal lano a nabíral síly.
Uvolněná ruka od lana se mi opět prokrvovala.
Byl jsem tak šťastný, že jsem přežil, že jsem polevil v ostražitosti.
Varování přišlo, když do mě zezadu narazila větev.
Uvědomil jsem si nové nebezpečí.
Kolem mě rychle plavaly klacky a zrychlené peřejí dole narážely do pomalejší vody.
Zablesklo se.
Uviděl jsem, že se tu nakupila spousta naplaveného dřeva.
Neslo mě to přímo tam a nedalo se mu vyhnout.
Snažil jsem se plavat, ale proud byl rychlejší.
Narazil mě do spleti větví.
„Hlavně se udržet na hladině!” byla jediná moje myšlenka.

Vak se okrajem zachytil blízké větve.
Trochu mě zbrzdil a tak jsem se ve vodě otočil.
V té chvíli do mě něco prudce udeřilo.
Ucítil jsem pronikavou bolest v pravé noze!
Lekl jsem se a vak na laně se mi vytrhl z rukou.
V mžiku jsem měl hlavu pod vodou a opět se napil.
„Klid, klid!” křičel jsem v duchu. Když zpanikaříš, zemřeš.
Překonal jsem paniku a jednou rukou ohmatal bolestivé místo.
Narazila do mě velká ulomená větev.
Její ostrý konec končil v mé slabině a tlačil mě před sebou.
„Těsně vedle…” pomyslel jsem si s úlevou, no bolest tím nezmizela.

Chtěl jsem větev odstrčit, ale jedna ruka na to nestačila.
Byla těžká. Větší, než jsem čekal.
Uvolněné lano vaku se zatím napjalo a ještě více mě narazilo na hrot.
Vyjekl jsem bolestí!
Chytil jsem dřevo pod vodou pevně oběma rukama.
Zabral jsem a zbavil se té ostré věci. Bolest polevila.
Rána ale jistě krvácí. A ve vodě si ji nemůžu ošetřit.
Zkusil jsem pohnout zraněnou nohou a způsobilo mi to další bolest.
Větve jsem obeplul pozpátku a opět se otočil po proudu.

Pak do mě opět něco zezadu narazilo.
Ne, není tu bezpečno.
Stále vyšší a širší voda povodně sebou strhávala vše, co jí stálo v cestě.
Řeka byla plná nebezpečných ostrých předmětů.
Zatnul jsem zuby a hledal stabilní kmen nebo větší větev.
Bolest jsem skoro nevnímal.
Musím se vytáhnou nahoru na plovoucí dřevo do bezpečí!

Konečně jsem uviděl větší kmen, vyrvaný a unášený i s kořeny.
Plul pomaleji než okolní voda a tak do něj četné klacky narážely.
Odstrkoval jsem na hladině plovoucí dřevo a plaval se k němu.
Konečně jsem byl na dosah.
Mokrý kmen ale klouzal a ve vodě se otáčel, nebylo se čeho zachytit.
Ne, tudy to nepůjde.
Musím se dostat na jeho konec s kořeny, tam vylezu, aniž se otočí.
Pomalu jsem ručkoval podél kmenu.

Náhle se mi něco drsně otřelo o záda.
Otočil jsem se, že větev odstrčím jako jiné, ale nebyla to větev.
Zezadu se ke mě tiše přiblížil jiný kmen. Byl velký a dlouhý.
Nebylo mu kam uhnout a ponořit pod něj jsem se už nestačil.
Kmen na mě prudce narazil a drtivou silou mě přimáčkl ke druhému stromu.
Vyrazilo mi to dech a před očima jsem náhle viděl hvězdičky.
Spoustu hvězdiček. Hlava mě příšerně bolela.
V ústech jsem cítil sladkou pachuť. Krev!
Jakmile sevření polevilo, po paměti jsem došmátral ke kořenům.
Z posledních sil jsem se snažil vytáhnout nahoru.
Kousek se to i podařilo, než mě bolesti zbavila milosrdná temnota…

* * *

Otevřel jsem oči. Byl den.
Chtěl jsem se zvednout, ale nešlo to.
Hlava mě bolela, jako by mi v ní kutali velcí lesní dřevožraví brouci.
Zasténal jsem. Cítil jsem se slabý. Moc slabý.
Zvedl jsem aspoň hlavu a rozhlédl se.
Plul jsem na konci kmenu, zachycen mezi polámané kořeny.
Nohy jsem měl stále ve vodě.
Kolem mě plavalo nehnutě množství listí, trávy a větví.
Spousta úlomků dřeva byla všude, kam jsem pohlédl.
Jindy čistá a průzračná hladina řeky zmizela pod nánosem špíny.
Uvědomil jsem si svou žízeň, ale taková voda se pít nedá.

Pohlédl jsem nad sebe.
Mraky pluly nízko, jemně pršelo, ale blesky už ustaly.
Prudká noční bouře přešla.
Ztěžka jsem otočil tvář k obloze a nechal si ji omývat deštěm.
Otevřel jsem ústa a lačně lapal drobné kapky.
Zvlažily mi nateklé rty a také ustoupila ta nasládlá pachuť krve.
Pohlédl jsem na své špinavé ruce a uvědomil si bolest.
Byly příšerně pobité, plné krvavých ran a modřin.
Zbytek těla byl na tom jistě stejně.
Ucítil jsem zápach ohně. Nadzvedl jsem se a rozhlédl se.
Na břehu doutnalo několik ohořelých stromů.
Zřejmě do nich udeřil blesk a zapálil je.
Vzpomněl jsem si na svůj vak.
Našel jsem si stabilní polohu a začal přitahovat lano k sobě.
S úlevou jsem ho na jeho konci našel. Lano vydrželo.

Povzbuzen tím, že žiju, jsem se pracně vysoukal na vratký kmen.
A pak jsem něco zaslechl…

Ztěžka jsem se posadil a přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo.
„Pomoc!”
Ne, teď jsem to slyšel zcela zřetelně. Slabě, ale zřetelně.
“Pomoc! Tady jsem! Vzadu!”
Ohlédl jsem se a uviděl na vzdáleném kmenu ležet postavu.
Byla špinavá, celá od bláta, polepená travou a listím, ale určitě navijská.
Srdce se mi rozbušilo nadějí. Je to ona! Musí to být ona. Žije!
Mával jsem na ni a volal stále dokola: “Minari! Minari!”
Ožila a začala také radostně mávat!
Je to ona! Žije!
Hledal jsem ji, ale nakonec našla ona mě.

Klečela na kmeni a ruku měla něčím přivázanou k pahýlu větve.
Druhou na mě usilovně mávala.
Zřejmě se takto uvázaná v divoké vodě udržela na kmeni a přežila peřeje.
Uvědomil jsem si, že její kmen je blíže ke kraji řeky a pluje pomaleji.
Pomalu, ale jistě se mi vzdalovala.
I jí došlo, že se vzdalujeme.
Chtěla seskočit do vody, ale uvázaná ruka ji zadržela.
Odvázala se, ale nevím proč se snažila ten provaz také zachránit.
Když to nešlo, seskočila do vody a plavala ke mě.
Spousta dřeva jí to znesnadňovala, musela je obeplouvat.
Náhle její hlava zmizela pod vodou a já vykřikl.
Vynořila se a plavala dál.
Zase se ponořila a trvalo déle, než opět zvedla hlavu.
Zamávala na mě a ruka jí spadla do vody. Nehýbala se.
Voda ji nehybně unášela jako větve kolem.
Došlo mi, že je úplně vyčerpaná. Nezvládne to a utopí se!

Pokusil jsem se na kmeni vstát, abych na ni lépe viděl.
Tato neopatrnost se mi ale vymstila.
Kmen se pootočil, já ztratil rovnováhu a spadl do vody.
Naštěstí jsem si zapamatoval směr.
Přitáhl jsem si na laně svůj vak a nalehl na něj.
To mi ušetří síly při plavání.
Kopal jsem nohama a jednou rukou rozrážel trosky a plaval.
S hlavou nízko při hladině jsem ale nic neviděl.
Pomalu jsem se blížil k místu, kde jsem ji naposledy spatřil.
Rozhlížel jsem se, marně. Nikde jsem ji neviděl!
Přepadlo mě zoufalství.
Teď, když se topí a nejvíce mě potřebuje, ji zklamu!
Plaval jsem sem a tam.
Nic.
Snažil jsem se pomocí vaku nadzvednout výše nad hladinu a rozhlédnout se.
Ale vak ve vodě neměl stabilitu. Nešlo to.

„Kmen!” blesklo mi hlavou.
Musím vylézt na nějaký kmen a rozhlédnout se.
Odrážel jsem se nohama a cítil palčivou bolest v třísle.
Vyskakoval jsem nad hladinu a pak uviděl strom s kouskem vlající kůže.
To byl přece její kmen, na kterém ležela.
Připlaval jsem k němu a vysoukal se nahoru.
Vzal jsem do ruky ten proužek kůže a konečně poznal, co to je.
Byla to její rouška. Proto ji tu nechtěla nechat.
Rychle jsem ji sundal a přivázal k lanu vaku.
Pak jsem se opatrně zvedl na kolena a rozhlížel se.
A uviděl ji. Plavala obličejem dolů jen kousek odtud.
Proud ji odnášel ode mě.

Seskočil jsem do vody a za chvíli ji dostihl.
Zvedl jsem jí hlavu z vody.
Měla zavřené oči a nehýbala se.
Její tvář byla plná škrábanců a modřin, ale byla to ona!
Zatřepal jsem s ní.
Pohnula se, dávivě zakašlala a v křeči se opět zhroutila do bezvědomí.
„Musím ji dostat na břeh!” uvědomil jsem si. Ve vodě jí nedokážu pomoci.
Přistrčil jsem pod ni svůj plovoucí vak a lanem ho k ní narychlo přivázal.
Hlavu tak měla nad vodou.
Konec jsem měl upoutaný k pasu, aby nás proud nerozdělil.
Pak jsem začal plavat o život a táhl ji za sebou.
Co chvíli jsem se ohlížel a bál se, že ji na konci lana neuvidím.
Voda se táhla oběma směry a nešlo poznat, který břeh je blíž.
Bez rozmýšlení jsem si vybral směr vpravo, na stejném břehu byla její osada.
Plaval jsem ze všech sil, ale rychle mi ubývaly.

Připadalo mi to jako věčnost, když jsem narazil na suchý ostrůvek, trčící z vody.
Holá skála bez vegetace.
Bylo to tu plné uvízlého dřeva, které se kolem mělčiny točilo.
Zkusil jsem dno a opravdu, dosáhl jsem nohama na pevnou zem.
Povzbudilo mě to.
Přitáhl jsem dívku na laně a odtáhl ji mělkou vodou kolem skaliska.
Za ním jsem uviděl les.
Nedbaje na bolest v noze jsem odstrkoval překážky na hladině a spěchal ke břehu.

Konečně!
Stál jsem nohama na suchu a vytáhl nehybné tělo z vody.
Odvázal jsem vak a položil jí ho pod hlavu.
Zatřepal jsem s ní, ale nehýbala.
Ach ne! Co teď ?
Rozhlédl jsem se.
Hledal jsem nízkou větev, přes kterou bych ji přehodil,
aby jí mohla odtéct voda z plic. Nic vhodného dostatečně blízko nebylo.
Musel jsem improvizovat.
Zvedl jsem ji v pase a přehodil si její nohy zepředu kolem svého krku.
Na chvíli jsem se přitom rozpačitě zarazil. Byla úplně nahá…
Přes všechnu tu špínu jsem si to dřív neuvědomil.
Její ruce, zkřížené za jejími zády, jsem uchopil do svých a začal s ní poskakovat.
Z úst jí vytékala voda.
Doufal jsem, že prudké nárazy jejího těla do zkřížených rukou za zády jí rozbuší srdce
a donutí její plíce k nadechnutí. Tak nás to starší v klanu učili.
Stále nic. Zoufal jsem si a neustával. Už jsem sám neměl sil…

Náhle se v křeči prohnula a já obdržel prudký kopanec kolenem do tváře!
Nečekal jsem to a bolelo to, ale udělalo mi to nesmírnou radost.
Opatrně jsem ji položil na zem.
Dávivě kašlala a zkroutila se do klubíčka.
Třásla se, tak jsem ji uchopil do náruče a napjatě jí hleděl do tváře.
Když kašel odezněl, slabě sípavě dýchala.
To bylo dobré znamení. Opravdu dýchala!
Otevřela oči a pohlédla na mě.
Její oči byly stále ty krásné a velké zářivé oči, jaké jsem si pamatoval.
Nyní jen trochu smutné a plné bolesti. Ale to přejde.
Koukal jsem na ni něžně a snažil se usmát.
Ale vyšel z toho jen bolestivý škleb.
Ona to přesto nějak pochopila a také se usmála.
To byla ta nejhezčí odměna.
Opatrně jsem ji položil hlavou na měkký vak a lehl si vyčerpaně vedle ní.
Chvíli jsme se na sebe zamilovaně mlčky dívali a vysíleni odpočívali.
I beze slov jsme si rozumněli.
Pak jsem vyčerpáním usnul.

(pokračování zde)


Napsat komentář

10 Komentářů k tomuto příspěvku