Avatar FanFiction

Střípek – Ráno

Od , 2.Úno 2010 v 23:00 , zařazeno v Střípky

Otevírám, oči. Budí mě Neytiri.

“Zřím tě,” říkám ji ještě trochu rozespale.
“Zřím tě,” bleskurychle mi odpovídá a dodává, “chtěla by s tebou mluvit Mo’at.”

“Kde ji najdu?” Tázám se ji.
“Nedaleko odtud jsme našli skupinu mladých stromů hlasů. Najdeš ji pod jedním z nich. Zavedu tě tam.“
Zvedám se na vlastní nohy. Spolu s Neytiri se proplétám mezi lidem. Procházíme hustým lesem. Je tak hustý až mě to překvapuje.

„Směřujeme ke skalnatém průchodem, který vede k nedaleké skupince stromů hlasů,“ říká mi Neytiri, „les je tu velice hustý, proto jsme ten průchod objevily až teď.“

Vcházíme do téměř temné jeskyně. Na Pandoře nikdy není nic temné, vždy se najde něco co září i ve tmě. Ke konci průchodu mě překvapil potok který vytéká z jedné stěny a propadá se v druhé. Nechci se teď po ránu namočit, tak potok přeskakuji. To samé udělala Neytiri. Vycházím z průchodu. Vidím skupinu mladých stromů hlasu, která jsou ve stínu mnoha stromů s obrovskými listy. I když je slunce vysoko na obloze, toto místo zůstává pod nádechem tmy. Díky tomu je tady možné vychutnat si krásu jemně fialově zářících třásní stromů duší. Nechal jsem se tím úplně unést. Téměř jsem zapomněl proč tu jsem. Hledám Mo’at. Zatím ji nevidím. Mojí pozornost upoutal jeden z mnoha stromů hlasů, má jinou barvu než ostatní. Přicházím k němu blíž. Vidím zády Mo’at napojenou na několik třásní. Nechci rušit. Počkám až domluví s Eywou, alespoň získám trochu času si to tu pořádně prohlédnout. Přistupuji k nejbližšímu stromu. Chytám ho jemně, abych mu neublížil, za 4 třásně. Hned zesílily světélkování, ale ne tolik jako kdybych se  k nim připojil. Vidím detailní strukturu jednotlivých světélkujících bodu, které jsou pravidelně po celé délce třásní. Teď je pouštím z ruky. Světélkování znovu slábne. V bodě kde jsem třásně uchopil světélkování slábne pomaleji. Pokochat se přijdu jindy. Teď mám jiný úkol. Otáčím se směrem k Mo’at. Nyní už je odpojena, ale stále klečí pod stromem. Potichu se blížím zezadu k jejímu levému boku. Skláním se a pokládám ji ruku na rameno. Otáčíme na mě.

„Zřím tě,“ pozdravil jsem, tak jak se sluší a patří.

„Zřím tě Jakesully. Jsem ráda, že jsi přišel tak jak sem žádala ………………

inspirovnáno od Warewolf


Napsat komentář

2 Komentářů k tomuto příspěvku