Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 7. Sedm kamenů

Od , 18.Úno 2011 v 19:06 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                Melodie na pozadí

7. Sedm kamenů

Když už neměla slzy a nemohla ani naříkat, Neytiri vstala.
Cítila se prázdná.
Stmívalo se.
Rozhlédla se kolem a šla najít vhodné místo pro hrob sestry.
Ne, pro 4 hroby.
Obešla mýtinu a na dohled školy, nedaleko potůčku, našla pěkné travnaté místo.
Vešla do potoka a trochu se osvěžila chladnou vodou.
Poté objevila veliký těžký kámen a vynesla ho na trávník.
Prohlédla si z dálky místo a umístila kámen na okraj lesa.
Pak donesla další a položila ho kousek vedle.
Když byly v řadě již 4 kameny, zamyslela se a donesla ještě 3 další.
Shlédla své dílo a kameny vyrovnala.
V pravidelné dlouhé řadě tak bylo 7 pomníčků.
Vrátila se ke škole a odtáhla k prvnímu kameni tělo Sylwanin.
Totéž provedla s ostatními.
Musela spěchat, kolem se již rojil hmyz, co kladl do masa živé larvy.
Proto těla přikryla velkými listy.
Pak našla určitou konkrétní rostlinu a její stonky rozbila kamenem.
Objevil se výrazný nepříjemný zápach.
Vzniklou drtí přikrytá těla posypala.
Hmyz se tak držel dál, ale před dravci to nepomůže.

Nalezla plochý špičatý kámen a silný klacek, který přelomila napůl.
Odtáhla sestřino tělo kousek stranou a začala jí kopat hrob.
Zpočátku to šlo dobře, dál ale byla půda už tvrdá a kamenitá.
Kopala vytrvale dál, ale jáma se jí zdála stále mělká.

Ozvalo se vytí a chechtavý zvuk.
Nantangové (zmijovlci) se svolávali k nočnímu lovu ve smečce.
Sáhla si na bok, ale v pouzdře na nůž nic nenalezla.
Neměla ani svůj zdobený lovecký luk.
Vytí se ozývalo stále blíže a pak ustalo.
Smečka byla již dostatečně silná, aby vyrazila na lov.
Netrvalo dlouho a vlci se objevili na okraji lesa.
Jejich citlivý čich zachytil pach krve, který se nesl okolím.
Pohybovali se tiše, ale ona je stejně dobře slyšela.
Občas i zahlédla 2 zeleně svítící oči v houštině lesa.
Přibližovali se.
Zvedla několik vykopaných kamenů a házela je po nich.
Občasné zavytí jí prozradilo, že se trefila.
Vlci změnili taktiku a obklíčili ji.
Zaslechla ze školy, jak tam něco hlasitě spadlo.
Drzí vlci byli uvnitř, protože tam zůstaly velké krvavé skvrny.
Cítila je kolem sebe a pochopila, že kruh kolem ní se uzavírá.
Jindy by rychle utekla na strom a byla tak v bezpečí.
Teď nemohla.
Vlastně jí útok smečky přišel vhod.
Představila si, že vlci jsou zlí Nebešťané, kteří jí zabili sestru.
Obrátila proti vlkům všechnu svou zlobu a čekala.
Jako na tichý povel, vlci společně zaútočili.
Nešli po ní, ale po mrtvých tělech.
První začal strhávat rostliny kryjící tělo posledního bojovníka v řadě.
Rozběhla se k vlkovi a prudce ho udeřila klackem.
Přiomráčené zvíře chvíli vrávoralo a pak uteklo.
Otočila se a uviděla, jak vlci doráží na druhé straně na tělo Sylwanin.
Rychle se vrátila a uštědřila druhému vlkovi silnou ránu do čenichu.
Zakvičel a nahradil ho třetí.
Zmijovlci změnili opět taktiku a začali útočit přímo na Neytiri.
Nemusela tak aspoň pobíhat od těla k tělu, aby je ochránila.
Sápali se po ní ze všech stran a měla již několik krvavých šrámů na nohách.
Kdyby upadla, byl by to její konec, roztrhali by ji.
Takhle se mohla pořádně rozmáchnout a udeřit.
Smečka měla asi 8 zvířat, ale když většina pocítila úder její hole, s vytím se stáhli.
Nějakou chvíli ještě pobíhali při okraji lesa a pak si šli najít snadnější kořist.

Neytiri rozbitý zakrvácený klacek odhodila a vzala si do ruky druhý.
Střídavě kopala, vyhazovala hlínu a hlídala.
Ruce měla již rozedřené do krve a svaly ji bolely.
Ale neustávala, jáma stále nebyla dost hluboká…

* * *

Ozval se hlasitý křik ikrana.
Otevřela oči a uviděla nad svojí hlavou vznášet se několik atokirin (semen posvátného stromu).
Vyděšeně se posadila.
Usnula v jámě!
Rychle se rozhlédla.
Těla byla nedotčená na svých místech, přikrytá listy.
Měla příšerný sen, že na ni útočili nantangové a chtěli jí sežrat sestru.
Vylezla z jámy a zjistila, že je mnohem hlubší než bylo třeba.
Rozhlížela se po okolí a našla zakrvácený klacek.
Také objevila na vykopané zemině četné vlčí stopy.
Takže se jí to nezdálo!
Opravdu bojovala s nantangy a těla ubránila.
Teprve teď si všimla, že má na nohou řadu šrámů a i ruce má od krve.
Semena atokirina se chvíli vznášela u její hlavy a pak se vzdálila.
Byla akorát 4 a každé se zastavilo poblíž mrtvého těla a vznášelo se na místě.
Eywa jí dávala najevo, že je připravena přijmout duše mrtvých bojovníků.
Hřálo ji u srdce, že o ně bude po smrti postaráno.
Aspoň o ty 4, co dnes pohřbí. Ostatní 3 neměli takové štěstí.

Znovu se ozval křik ikrana.
Pozvedla hlavu a viděla nad školou kroužit několik lovců.
Zamávala na ně.
Za chvíli na mýtině přistál Tsutey a následovali ho 4 další lovci.
Tsutey zkušeným okem obhlédl stopy nočního zápasu a zranění Neytiri.
Zakrvácený klacek upoutal pozornost ostatních.
Pak se zeptal: „Kde je?“
Neytiri ho mlčky dovedla k tělu a sundala listy ze sestřina těla.
Tsutey si důkladně prohlédl její zranění.
Pak chvíli upřeně pozoroval její zakrvácenou tvář.
Odešel k potoku a donesl trochu vody a tvář jí umyl.
Poklekl k ní a políbil ji na víčka.
Oči měly pro lid Navi zvláštní význam, byly oknem do duše.
Pak tělo zvedl a uložil ho do jámy.
Vedle těla položil svůj krásný luk a nůž.
Sundal si svůj náhrdelník ze zubů a drápů dravců,
na který byl náležitě pyšný a položil ho Sylwanin na krk.
Neytiri to dojalo. Dal jí vše, co měl.
Snažil se skrýt slzy, ale ona to dobře viděla.
Pak se zvedl a šel si prohlédnout stopy boje ve škole.
Poté zavolal svého ikrana a odletěl směrem, kde včera vycházel černý dým.
Na pohřbu se již neukázal.

Lovci Neytiri sdělili, že Eytukan a Moat jsou s dalšími Navi na cestě na koních,
ostatním pak jeden z nich zaletí dát vědět, že pohřeb bude u školy a přijdou později pěšky.
Bylo třeba vykopat ještě tři další hroby, tak se pustili do práce.

Odpoledne, když přišla pěšky hlavní skupina lidu Omaticaya, kolem sta lidí,
Moat provedla dlouhý a krásný pohřební obřad, přerušovaný jejími vlastními vzlyky,
protože nyní s dalšími pohřbívala i svou vlastní dceru.
Otec Eytukan měl v obličeji tvrdý výraz a celou dobu mlčel.
Neytiri umístila k tělu sestry semeno atokirina, aby na jejím hrobě mohl vyrůst
nový strom života. Až přijde čas a dozraje do stromu hlasů, uslyší v Eywě její hlas.
Rodiny jednotlivých mrtvých bojovníků truchlili u jejich těl a vkládali do hrobu
dárky mrtvému, aby tak vyjádřili svoji lásku, svůj žal a úctu.
Příbuzní mrtvého si od něj mohli vzít nějakou drobnost jako vzpomínku na něj.
Neytiri si vzala jeden malý modrý kvítek, které Sylwanin ráda nosila ve vlasech.
Říkalo se jim Seze.
Rodiče těch, co neměli koho pohřbít, Neytiri poděkovali za dobrý nápad umístit v řadě
3 další kameny a do malé jámy k nim pak vkládali osobní věci a dárky.
Měli aspoň místo, kde mohli pro své drahé truchlit.

Neytiri s dětmi byla poslední, kdo s mrtvými mluvil a musela tak stále dokola vyprávět
příběh o útoku na buldozery a co se stalo zde ve škole.

Jako Oloeyktan pronesl Eytukan před kmenem dlouhou řeč, ve které popsal poslední události,
které vedly mladé lovce k útoku na Nebešťany. Pochválil plán Sylwanin a řekl,
že lepší plán by nedokázal nikdo z kmene vymyslet, natož uskutečnit.
Nebýt nečekané posily druhého bojového stroje, plán by jistě vyšel bez této tragédie.
Kritizoval, že svou věc provedli za zády celého kmene a všechny tak ohrozili.
V takových věcech by přece měli držet spolu a také tak jednat.
Vzápětí se vyjádřil, že kdyby takový útok provedl celý kmen, byli by nyní ve válce.
Skupina 7 válečníků tak na sebe odvážně převzala odpovědnost a splnila úkol při zachování míru.
Obětovali se tak pro blaho klanu a to jim nikdy nezapomenou.
Ocenil schopnosti každého mrtvého lovce a poděkoval jejich rodičům, že je dobře vychovali.
Nakonec stanovil čestnou hlídku, která bude řadu dní hlídat hroby proti dravcům.
Poté bude tato oblast zakázaná a nikdo sem už nesmí, tedy ani do školy.
Také do Rodného stromu již žádný Nebešťan nesmí vstoupit, jinak bude zabit.

Byl to veliký pohřeb, jaký nepamatovala od smrti starého náčelníka, jejího děda.
Navi přicházeli až do večera a každý troškou zasypal jámu mrtvého nebo přihodil malý kámen.
Poté se posadil k ostatním a zpívali písně na oslavu činů statečných bojovníků.
Smutek se protáhl přes celou noc.
Ráno se pak všichni společně vraceli do Rodného stromu, bylo to daleko.

Neytiri ráno naposledy navštívila školu, aby se rozloučila se životem,
který už nikdy nebude tak jako dřív. Kdo ví, jestli ještě někdy uvidí Grace.
Při odchodu naposledy 7x udeřila tyčí na signální školní zařízení,
aby uctila památku 7 statečných bojovníků, kteří zemřeli, aby oni mohli žít lépe.
Džungle ztichla a naslouchala.
Mýtinou se nesl do dáli jasný zvonivý zvuk.

(pokračování zde)


Napsat komentář

4 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Vlastik

    Neytiri je Navi dívka, která každému hned řekne, co si myslí,
    aniž moc domýšlí následky slov. Snadno se rozlobí.
    Možná to lépe vystihnou slova: spontánní a vášnivá.
    A po tom, co prožila, jistě byla plná žalu a zoufalství.
    Pak je snadné vybít si vztek na nepříteli, se kterým musí bojovat beze zbraní,
    proti přesile a nemůže utéct do bezpečí. Kdo by si taky nechal sežrat sestru…
    Tvůj strach a hněv tě posílí, když ho využiješ.
    Život je třeba ctít, ale svůj a svých drahých jistě o trochu více.

    AnubisXXL: Tato část je trochu podobná tvému Probuzení, tak ji vnímáš více citlivě.
    Oči oknem do duše – jsou tam 2x, možná někdy rozepíšu smysl této myšlenky, dobrý návrh.

  • avatar
    AnubisXXL

    tak nejdříve kritiku:
    nevím jestli by Neytiri mlátila klackem do Viperwolfů vzteky… to má trochu trhlinu, protože Na´vi mají vše živé v úctě. Zkus trochu rozepsat oči – mají pro Na´Vi zlváštní výzam jsou oknem do duše. Pro lidi taky, tak by to možná chtělo trochu více rozebrat.

    Ale nadchnul mě nápad 7 úderů do tyče na zvon… Hned už jsem to před očima viděl zfilmované. :-)

    Jen tak dál :-)

  • avatar
    Kaskarin

    Nemám slov. Co na to víc říct, perfektní.