Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 14. Jed

Od , 18.Bře 2011 v 13:21 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah               Melodie na pozadí

14. Jed

Bylo ráno, po dešti a tak se mokrý les probouzel k životu jen velmi pomalu.
Také Tsutey strávil mokrou noc u ohníčku pod jednoduchým přístřeším z listoví,
kam si včas nanosil suché dříví, než stačilo zmoknout.
Dlouhou deštivou noc strávil pečením yerika a pochutnáváním si na této dobrotě.
A protože se neměl s kým podělit, byl nyní nacpaný k prasknutí.
Chyběly mu jen aromatické byliny, které dodávaly masu skvělou kořeněnou příchuť.
V klanu měli několik starších žen, které vynikaly uměním připravit chutnou pečeni
a jejich služby byly velmi žádané.
Ale přebytek masa býval u klanu vzácností.
Snad jen po úspěšném lovu obřích talioangů, kdy se celý klan podílel na jejich zpracování.
Protože hlavní úlohou lovců bylo nasytit početný klan, tak na ně samotné kolikrát ani nezbylo.
Úspěšný lovec se proto těšil oblibě nejen náčelníka, ale i sytého lidu.

Tsutey seděl opět u cesty Nebešťanů a sledoval dění.
Po dvou dnech měl konečně plné bříško a krátký ranní spánek ho dostal trochu do kondice.
Asi i nepřátelé využili deštivé počasí a odpočívali.
Nikde nikdo.
Sluníčko začínalo hřát již vysoko na obloze a kolem neprojel ještě ani jediný stroj.

Když se stále nic nedělo, dostal Tsutey nápad.
Slezl ze stromu a po chvíli hledání nalezl ostnatý keř.
Odlomil kousek suché větvičky s ostrými ostny.
Vytáhl z loveckého vaku nádobu na pití, co sebral zabitému vojákovi.
Vypil zbytek exotického ovocného nápoje a ušklíbl se. Začínal v teple kvasit.
Pak do opletení kolem láhve zastrčil ostnanou větvičku.
Vytáhl nádobku s jedem a velice opatrně některé trny otrávil.
Poté se přiblížil k cestě, rozmáchl se a čutoru hodil daleko na mokrou cestu.
Jako že ji některý voják včera večer cestou ztratil.
Následně se vrátil na stanoviště na stromě, pohodlně se usadil ve větvích a usnul.

* * *

Tsutey sebou trhnul a otevřel oči.
Zaslechl hluk strojů Nebešťanů.
Přelezl na lepší místo na stromě a rozhlédl se.
Od Pevnosti se blížil konvoj prázdných strojů, doprovázený spoustou ozbrojených vojáků.
Někteří se vezli na strojích a jiní šli vedle pěšky.
Zaútočit na tak početného nepřítele by byl naprostý nesmysl.
Tsutey ale klidně vyčkával.
Nastražil past a čekal, jestli sklapne.
Jeden z vojáků si čutory všiml a oddělil se od ostatních.
Zvedl nádobu a prohlížel si ji.
Najednou ucuknul a pohlédl si na ruku.
Pak ostnatou větvičku zahodil, připnul si nález k opasku a vrátil s k ostatním.
Tsutey se na něj zaměřil a bedlivě ho sledoval.
Voják ušel ještě několik kroků.
Najednou začal vrávorat a vykřikl.
Kamarádi se k němu seběhli, ale nechápali, co mu je.
Voják spadl na zem do bláta a začal se třást.
Jeden druh se ho snažil ošetřit.
Další mluvil do krabičky na rameni a celý konvoj se zastavil.
Rozruch kolem vojáka vystřídal hluk motoru a přijelo malé vozidlo.
Naložilo vojáka a rychle odjelo zpět k pevnosti.
Vojáci se ještě chvíli dohadovali a pak se dal konvoj opět do pohybu k dolu.

Tsutey se usmál.
Věděl, že voják na malé píchnutí nezemře ihned, ale byla to jen otázka času.
Zabít nepřítele, aniž by si toho sám vůbec všiml, to je věc!
Sám přitom zůstal v bezpečí úkrytu a nikdo o něm nevěděl.
Dokonce by tady ani nemusel čekat na výsledek, ale to by nebyla ta pravá zábava.
Tsutey věděl, že podruhé mu lest již nevyjde a bude muset střílet.
Stejně už neměl další návnadu pro nepřítele.
Vyčkával tedy na nákladní stroj vracející se do Pevnosti s kamenem.

Trvalo to dlouho, než zaslechl hluk prvního vracejícího se stroje.
Jel pomalu rozblácenou cestou a kolem postupovali 2 vojáci jako doprovod.
Tsutey vytáhl svůj nový dálkový šíp a jeho hrot opatrně, ale důkladně namočil do jedu.
Zkontroloval vítr, založil šíp a čekal.
Pak ho ale napadlo, že střílet na takovou dálku na pohyblivý cíl bude problém.
Bude muset mířit před vojáka, aby ho vůbec zasáhl.
Vyhlédl si tedy kámen čouhající v cestě a první naložený stroj nechal projet.
Když voják kámen minul, představil si, že vystřelil a počítal kroky vojáka.
Napočítal 4 kroky, než by šíp doletěl k cíli.
Kdyby vystřelil, minul by a navíc by se prozradil.
Uvědomil si, trefit se bude těžší, než si myslel.
Potřeboval by nějak upoutat pozornost, vojáci by zastavili, ale pak by šíp uviděli a uhnuli.
Škoda, že nevyužil příležitosti, když tu vojáci stáli ve skupině a nehýbali se.
Jak to jen udělat…

Tsutey se vrátil do lesa a našel nahnilou větev obrostlou popínavými rostlinami s nádhernými květy.
To bude to pravé lákadlo!
Vojáci zastaví a budou koukat na květy, ne k lesu.
Ulomil krátkou část s nejhezčími květy a vrátil se k cestě.
Klacek hodil na viditelné místo vedle vyčnívajícího kamenu.
Barevné květy na hnědém blátě zářily a nedaly se přehlédnout.
Opět obsadil své místečko na stromě a čekal.
Zaslechl zvuk blížícího se stroje.
Vojáci postupovali vedle něho.
Když šli kolem květů, Tsutey natáhl luk a namířil.
Už chtěl vystřelit, ale naštěstí vydržel.
Vojáci květy viděli, ale nezastavili a šli dál.
Zklamaně uvolnil tětivu.
Bude muset počkat na další stroj a zvědavějšího nepřítele.
Po chvíli se přiblížil další stroj.
Znovu natáhl luk a tentokrát měl štěstí.
Vojáci se u květů zastavili a jeden se dokonce sklonil.
Tsutey vystřelil!
Šíp opsal dlouhý oblouk a zasáhl ohnutého vojáka do místa, kde mu chyběl ocásek.
Voják zařval, vyskočil a chytil se za šíp.
Tsutey se musel ovládat, aby nepropukl v hlasitý smích.
Nebešťan tam tancoval a měl krásný opeřený ocásek!
Jenže za jiných okolností jen nepříjemné bolestivé zranění bylo nyní smrtící.
Po chvíli se voják zhroutil v křeči na zem a začal se nekontrolovatelně třást.
Jeho druh sundal zbraň a hledal nepřítele v lese.
Skrz husté stromy ale nikoho neviděl.
Vystřelil tedy dlouhou dávkou zleva doprava.
Kulky zahvízdaly kolem Tsuteye a minuly ho velmi blízko.
Voják vystřílel najednou celý zásobník a pokusil se nabít.
Byl vyděšený a neopatrný, a spálil se o rozžhavenou hlaveň.
Upustil prázdnou zbraň do vlhkého bláta a začalo se z ní kouřit.
Nechal pušku ležet a raději se sklonil se k raněnému příteli.
Ten něco ještě zakřičel a zemřel.
Vyděšený voják ho nechal ležet, pohlédl bázlivě k lesu a rozběhl se za ujíždějícím nákladním strojem.
Cestou něco volal do krabičky na rameni.

Tsutey vyčkal, až se vzdálí z dohledu.
Pak slezl ze stromu a odnesl mrtvého do lesa.
Vrátil se ještě pro druhou pušku a odnesl i klacek s květy.
Pak všechny stopy pozpátku zametl trsem jemných listů a vlhkost v jemném blátě dokonala zbytek.
Opatrně vytáhl cenný otrávený šíp a vojáka i kořist odnesl dál do lesa a ukryl na stromě.
Ještě jednou se vrátil a stihl tak akorát zamést stopy na okraji lesa, když se ozval hluk.
Od pevnosti přijíždělo vozidlo s ozbrojenou plošinou, na které ve výšce stál voják.
Z plošiny ven čouhalo hned několik velikých zbraní současně,
byly mnohem větší, než které si nosili vojáci sebou.
Dole uvnitř stroje byli další 3 ozbrojenci schovaní v bezpečí za průhledným krytem.
V jednom Tsutey poznal toho, co utekl.
Vojáci se dohadovali a stroj přejel kolem.
Zanedlouho se vracel a co chvíli zastavoval.
Tsutey se škodolibě zašklebil.
Voják viditelně nemohl najít místo, kde k zabití došlo.
Nevěděl, že mrtvé tělo, barevné květy i všechny stopy byly odstraněny.

Tsutey si připravil již jednou použitý šíp a špičku opatrně potřel jedem.
Když se stroj přiblížil a opět zastavil, byla plošina zhruba stejně vysoko jako on na stromě.
Tsutey si všiml, že se plošina pohybuje, otáčí se a občas mění dokonce výšku.
To bylo něco nového, nepřítel využíval rozhled shora, tak jako Navi na stromech.
Voják na plošině se bedlivě rozhlížel sem a tam po stromech.
Zepředu byl za něčím ukrytý.
Tsutey ale vyčkal, až se k němu otočí volným bokem.
Pečlivě namířil a vystřelil!
Přímý zásah do hrudi.
Tento šíp by nemusel být ani otrávený.
Voják se pustil zbraní a sesunul se na plošinu.
Chvíli se ještě hýbal, než zemřel.
Válečný stroj se opět rozjel a po chvíli zase zastavil.
Schovaní vojáci si zatím nevšimli, že nahoře vezou už jen mrtvolu.
Tsutey se posunul výš do větví a sledoval, jak se kousek po kousku vzdaluje.

* * *

Mladý voják byl zoufalý.
Desátník ho seřval, že zbaběle opustil kamaráda v nouzi a ještě přišel o svou zbraň.
Marně mu tvrdil, že byl okamžitě mrtvý a nedalo se již nic dělat.
Když mu ještě sdělil, kam ho střelili šípem, křičel na něj, že si z něj snad dělá legraci:
„Na ránu do zadku se přece neumírá, ale jestli si nevzpomeneš, kde jsi ho opustil,
tak tam tebe nakopu takovým způsobem, že se to může rychle změnit!“
Tak a podobně na něj ve Swanu znovu a znovu řval,
že si nemůže vzpomenout, kde se incident vlastně odehrál.
Jako kdyby něco z toho mohl ovlivnit. Vše se odehrálo tak rychle.
Projeli celou trasu až k dolu a tělo nenašli.
Pomalu se zase vraceli zpět.
Velitel co chvíli nařizoval zastavit a chtěl po něm vědět, zda je to ono místo.
Nepoznával to tu.
Tělo mohl zatím odtáhnout nějaký dravec, ale zbraň by musela na cestě zůstat.
Nenašli ale vůbec nic.
Ať se snažil jak chtěl, džungle mu připadala všude stejná a nebezpečná.
Raději se jí vždy vyhýbal.
Když se přiblížili k bráně, obklíčila je najednou hlídka a eskortovala dovnitř.
Vojáci ukazovali někam nahoru.
Když vylezl ven, pohlédl na plošinu Swanu a uviděl jejich střelce mrtvého!
Ležel tam na břiše a z boku mu koukal šíp.
Byl to zkušený mazák a nebylo mu to nic platné.
Z plošiny kapala jeho krev.
I velící desátník při tom pohledu zbledl a konečně zmlkl.
Přiběhla ještě větší šarže a vojín se zadostiučiněním sledoval,
jak péruje zase desátníka, který ještě jen před malou chvílí řval na něj.

* * *

Dr. Augustinová  přišla do centrály na příkaz plukovníka Quaritche.
Vojáci se rozčileně dohadovali mezi sebou.
„Můžete nám říct, co vidíte?“ vyzval ji plukovník a ukázal na stůl.
Na stole ležel velký navijský šíp a jeho zakrvácený hrot byl zabalen do ochranné fólie.
Chtěla šíp zvednout, ale vedle stojící vojenský laborant jí v tom zabránil:
„Nesahat, je otrávený!”
Tak si ho prohlížela zblízka na stole.
Měl kroucený hrot a kormidla byla také do spirály.
„Takový šíp jsem ještě neviděla. Omaticaya takové šípy nemají, to vím určitě.“
„Jste si jistá? Tento šíp dnes zabil vojáka na ozbrojené plošině a je určitě navijský.
Dnes je to už druhé úmrtí jedem a dalšího vojáka pohřešujeme.
Podle vyprávění hlídky byl střelen do pr…., hmm, do zadku a zemřel v křečích asi do minuty.
Když se tam hlídka vrátila s ozbrojenou plošinou Swan pro tělo,
nenašla vůbec nic a přišla tímto šípem o dalšího muže, aniž si toho vůbec všimla.“

Pak pokynul laborantovi, aby se vyjádřil.
„Provedli jsme spektrální analýzu toho jedu a nevíme si rady, co to vlastně je.
Obsahuje to složky zastavující srdce i dýchání, paralyzuje nervovou soustavu,
rozkládá to tkáně a sráží krev. Některé rozkládající enzymy vůbec neznáme.
Při větší expozici smrt nastává téměř okamžitě a není na to protijed.
Dopoledne dovezli vojáka, co jel teprve na hlídku.
Nikdo z jeho týmu si žádného útoku nevšiml, najednou se prostě zhroutil.
Našli jsme jen drobné zranění na ruce, 2 malé vpichy jako od hada.
Zkoušeli jsme dialýzu, krevní konzervy, všemožné léky, co se jen dalo.
Nic nezabralo a voják po 4 hodinách v bolestech zemřel na masivní selhání orgánů.
Jak se to jednou dostane do krve, je konec.
Pomohla by snad jen okamžitá amputace ruky, jinak mě nic nenapadá.
Ale budeme to dál analyzovat a …“

„To stačí,“ přerušil ho plukovník a on hned uposlechl.
Pak se ptal dál Grace:
„Takže tu máme nového hráče. Může to být někdo z jiného klanu?“
„Možná někdo po proudu znečištěné řeky nebo od moře,“ odpověděla doktorka.
„Tento šíp nese prvky vyspělejší kultury než mají Omaticaya.
A jiné místní kmeny skoro neznáme, ani nevíme, kolik je na planetě klanů.
Kdysi prý mezi nimi probíhaly intenzivní války, ale to je již minulost.
Nemůžete se divit, že na vás útočí, když jim ničíte jejich zemi.
Kdybyste mi dovolili …“ ale plukovník ji přerušil:
„To stačí, doktorko Augustinová.“
„Ale …“ chtěla Grace pokračovat, nedostala však možnost.
„Řekl jsem, že to stačí, odchod!” nařídil plukovník a ozbrojená hlídka ji odvedla z centrály.

* * *

Spokojen s dnešním výsledkem 3 zabitých nepřátel se Tsutey vrátil k tělu mrtvého vojáka.
Byl to starší muž s chlupy ve tváři.
Tsutey už znal oblečení vojáků a věděl tak, co kde hledat.
Zkušeně proto mrtvého prošacoval.
Našel další 2 malé smrtící výbušné válečky, kouřovou zbraň lsti a zásobníky munice.
Otevřel nádobu na pití a ochutnal.
Vzápětí vyjekl a doušek vyplivl.
Pálilo ho celé hrdlo!
Čekal opět exotický ovocný nápoj, ale nebyl tam.
Starý voják pil pálivou ohnivou vodu.
Musel si odběhnou napít se čisté vody, aby se pálení zbavil.
Pokračoval v prohlídce, ale našel už jen to, co znal.
K jeho velkému zklamání voják u sebe neměl žádnou hnědou tyčinku, co mu tak chutnaly.
Tělo nechal zatím uvázané na stromě, aby sem nepřilákalo dravce.

Vzal do ruky nádobu s pálivým pitím, že znovu zkusí štěstí s pastí.
Do opletení vložil trnitou větvičku a tentokrát si dal záležet, aby nebyla vidět.
Pak ho napadlo něco lepšího.
Otevřel láhev a vylil páchnoucí obsah do hlubiny pod stromem.
Vytáhl výbušný váleček a zkusil, jestli projde otvorem v láhvi.
Neprošel.
Zklamaný Tsutey přemýšlel, co dál.
Sundal opletení čutory a vojákovým lesklým nožem do ní vyrazil v boku otvor.
Pak nůž otočil a otevřel držadlo.
Věděl už, že tam najde tenký provázek a kousek si odmotal.
Protáhl provázek hrdlem a uvázal na víčko láhve, než ji zavřel.
Druhý konec pak přivázal na očko výbušného válečku a ten vložil dovnitř.
Do volného prostoru přidal i druhý stejný váleček.
Zbytek pak vycpal nalámanými větvičkami,
aby válečky uvnitř držely a provázek zůstal napnutý.
Spokojen se svým dílem, opět přihnul vyříznutý pás kovu na místo
a čutoru opět oblékl do opletení.
Píchl se přitom o trn, ještě že nebyl otrávený.
Hroty tedy opět opatrně otrávil jedem a nádobu hodil na cestu jako minule.
A čekal.

Jiné dny tudy jezdil jeden stroj s kamením za druhým, ale dnes ne.
Dlouho trvalo, než se ozval hluk, ale zněl jinak.
Tsutey sledoval, jak se blíží naložený stroj s kamením.
Nejel ale sám, jelo jich hned několik za sebou a také vojáků v doprovodu bylo více.
Uvědomil si, že nepřítel změnil taktiku a stroje již nejezdí po jednom jako dříve.
Doprovod byl silnější a Tsutey si moc dobře pamatoval,
jak mocné jsou pušky v rukou vycvičených nepřátel.
Vepředu šla skupina 4 vojáků a bedlivě hlídala okolí.
Další 4 tvořili zadní voj.
Když se přiblížili k čutoře, mladší voják se pro ni chtěl sehnout, ale starší ho okřikl.
Dostali nové instrukce na nic podezřelého nesahat.
Odkopl čutoru stranou do kalužiny, úmyslně přímo pod dvojité zadní kolo
právě pomalu projíždějícího těžkého stroje.
Ale to neměl dělat.
Ozval se třeskutý výbuch!
Roztrhané kusy obří tlakové pneumatiky vystřelily do okolí.
Sprška bláta se rozlétla kolem a hlasitá ozvěna výbuchu se nesla okolím.
Ani samotný výbuch granátu by nebyl tak smrtící jako exploze
dvou silně natlakovaných pneumatik, navíc plně naloženého stroje!
Nezbylo z nich vůbec nic, jejich kusy ležely všude kolem.
Dva bližší vojáky to na místě roztrhalo a odhodilo stranou.
Další dva, co šli kousek za nimi, zakrvácení sténali na zemi.
Konvoj se zastavil.
Zadní stráž se rozběhla kamarádům na pomoc,
i když také schytali několik ran zbytky pneumatiky.
Těžce naložený nákladní stroj se v rozmočené cestě naklonil na chybějící kola.
Ozval se rachot a na oba raněné vojáky se sesunulo pár tun kamení.
Ozbrojenci zadního voje stačili sotva uskočit a zachránit si tak život.
Od Pevnosti se ozvala siréna …

* * *

Plukovník Quaritch zuřil.
Měl proč.
Právě obdržel zprávu o dalším incidentu na cestě k dolu.
Samotnou ránu od výbuchu slyšeli všichni v táboře, jak byla hlasitá.
Vojáci mu hlásili 4 mrtvé, tedy půlka zkušeného doprovodného týmu konvoje.
Dnes již tedy zemřelo 7 vojáků!
Jeho vojáků, pod jeho velením.
To nepamatoval.
Taktika konvoje se naprosto minula účinkem.
Nejen že zdržovala vykládku kamene, ale i oběti byly ještě větší.
Od útoku na navijskou školu se snad proti němu spikla celá planeta.
Co ho však rozpálilo, bylo, když v hlášení dostal zprávu, že náklaďák zřejmě najel na minu.
„Velím tu snad armádě tupců?“ rozčiloval se.
„Místní primitivní domorodci přece nemají miny!“
Nechal přesto zkontrolovat vojenské sklady a dostal zprávu,
že žádné podobné vybavení nechybí.
„Možná jim pomáhá někdo od nás?“ naznačil desátník Wainfleet.
„No to snad nemyslíš vážně?“ obořil se na něj plukovník Quaritch.
Přesto nenechal nic náhodě a nařídil dočasnou internaci avatarů v jejich ubytovně.
Nerozuměl jim a čemu nerozuměl, to se snažil eliminovat jako hrozbu.
Nesnášel ty stále nespokojené vědce, na které musel brát ohled.

Mezi obyvateli základny se rychle rozneslo, že Pandorský duch opět udeřil.
Toto označení se rychle vžilo, protože ho dosud nikdo nikdy neviděl.
Začali mu přisuzovat i různé jinak obvyklé nehody a jeho popularita tak rostla.
Poslední vtipy šly o tom, že Pandorský duch minu plukovníkovi
po použití vrátil do skladu, aby mu nechyběla. Nebo že ta neoznačená bedna
ve skladu je jeho osobní objednávka cigaret přímo ze Země.
Pandorský duch mohl za ucpaný záchod, za připálenou večeři, za všechno možné.
Řeči se nedaly zastavit. Copak asi bude příště …
Jen před plukovníkem nikdo nesměl jeho nové jméno vyslovit.

* * *

Tsutey fascinovaně sledoval, co se odehrávalo na cestě.
Ani ve snu by ho nenapadlo, jakou pohromu tou malou věcí způsobí.
Během chvíle zabil 4 nepřátele, poškodil nákladní stroj a zablokoval cestu.
A přitom o něm nikdo ani nevěděl!
Nepřítel si to vlastně způsobil nevědomky sám.
Když tak koukal na nohy vojáků, čouhající z pod kamení v kalné kalužině,
dostal zajímavý nápad.
Za chvíli se to tu bude hemžit vojáky a on toho využije.

Tiše se přesunul k mrtvému tělu pro pušky.
Obě nově nabil a přepnul na trvalou střelbu.
Pak se vrátil na pozorovatelnu na stromě a pušky přivázal ke větvím stromu,
aby mířily na poškozený nákladní stroj.
Nedržely moc pevně, chtěl, aby nestřílely jen jedním směrem.
Na jejich spouště pak uvázal provázek ukrytý v obou nožích.
Provázky pomalu odmotával a postupoval až na sousední strom.
Tam na každý konec upevnil těžký vlhký kus klacku.
Zatím je bezpečně vzpříčil do vidlice mezi větvemi a vrátil se zpět.
Obě zbraně natáhl a čekal.

Zbývající 4 vojáci se zatím snažili vyhrabat své 2 kamarády.
Ozval se hluk a přijelo hned několik vozidel najednou.
Vyrojili se ozbrojení vojáci i pracovníci a obstoupili poškozený stroj.
Část vojáků pronikla i do džungle pod Tsuteyem a hlídala přímo v lese.
Přesila byla obrovská, takový útok byl hazard se životem.
Tsutey se opatrně, potichoučku přesunul na sousední strom, odkud už ale neviděl na cestu.
Uvolnil obě těžké větve na provázcích a hodil je dolů.
Na nic nečekal a rozběhl se do hloubi lesa jako o život.
A za ním se rozpoutalo peklo…

* * *

Velitel Swanu zabezpečoval na plošině část lesa před poškozeným náklaďákem
a z výšky několika metrů nervózně přejížděl mířidly kulometů po okolních stromech.
Když tu se to stalo.
Z lesa se ozvala střelba a směřovala přímo mezi pracující vojáky a techniky údržby.
Ihned se ozvaly první výkřiky raněných.
Nepřítel střílel nejdřív přesně, ale pak začal náhodně kosit okolí.
Náhodná střelba byla ještě horší, protože pokryla větší plochu a zasáhla víc lidí.
Velitel uviděl v koruně stromu záblesky dvou automatických pušek a neváhal.
Otočil plošinu a začal těžkými kulomety pálit na nepřítele na stromě.
Dřevo se trhalo a urvané silné větve létaly vzduchem.
Velitel spustil další zbraň Swanu, plamenomet.
Proud hořících plynů o vysoké teplotě prošel skrz korunou stromu a všechno zapálil.
Přesto ještě nepřítel chvíli střílel.
Pak jedna zbraň utichla a po chvíli i ta druhá.
Strom už hořel, tak vypnul plamenomet a pokračoval ve střelbě kulomety.
Ještě chvíli střílel do stromu, až se ozval praskot a hořící strom se zlomil a spadl.
Byl si naprosto jistý, že útočníky dostal.
Plameny přes ně prošly ještě když stříleli.
Nikdo nemohl přežít takový útok, ani ukrytý za stromem.
Střely jeho těžkých kulometů snadno proletěly i takovým metrovým kmenem stromu.

Vojáci se s vítězoslavným pokřikem vrhli do lesa pro těla zabitých nepřátel.
Po chvíli se vrátili jen se zdeformovanými ohořelými pěchotními puškami.
Nepřítele nenašli, ani kapku krve nebo stopy v okolí, nic.
Byla to záhada …

* * *

Tsutey oběhl obloukem konvoj a v bezpečné vzdálenosti se vyšplhal na krajní strom u cesty.
Chtěl vidět výsledek svého útoku.
Ale co uviděl, ho zděsilo.
Nečekal tak devastující sílu Nebešťanů.
Zbraně přestaly střílet a z plošiny tryskal proud ohně a spaloval celý strom jeho bývalého úkrytu.
Pak se znovu ozvala střelba a mohutný strom se skácel.
Pak střelba utichla a k dohořívajícímu stromu vyrazili pěší vojáci.
Vrátili se jen se zbytky zbraní.
Poté nepřítel začal odvážet své raněné a mrtvé.

Bylo od něj prozíravé nebýt v okamžiku útoku na bojišti a díky tomu opět přežil.
Uvědomil si, že jestli chce Nebešťanům způsobit opravdu velkou škodu,
musí se dostat do jejich Pevnosti a použít výbušné válečky vojáků.
Síla nepřítele byla v jeho technice a tu mu musí zničit.
Za každého usmrceného vojáka jinak nastoupí další a
on nemůže všechny do posledního pozabíjet.
Takhle by válčil donekonečna a nakonec by ho dostali.

* * *

Jestli předtím plukovník Quaritch zuřil, nyní byl vztekem bez sebe.
Poslal vyprošťovací jednotku s plnou výzbrojí uvolnit cestu.
A nepřítel opět zaútočil, tentokrát automatickými střelnými zbraněmi.
Hlásili mu 12 raněných, z toho 3 těžce, které zrovna operují.
Jen zázrakem nikdo nebyl zabit.
Vojáci měli naštěstí ochranné vesty a přilby, jinak by byla spousta mrtvých.
Velitel jednotky se dušoval, že když použil plamenomet,
nepřátelé ještě chvíli stříleli i uvnitř plamenů a museli tak uhořet.
Přesto nikoho nenašli.
Plukovníka také zaujalo, že hlásil 2 nepřátelské střelce.
Raději nařídil evakuaci bojiště, protože se začalo stmívat.

Uvažoval o možnosti, jestli na Pandoře neoperuje konkurenční společnost ze Země.
Zájem by určitě měli a peníze mají také.
Možná podplatili někoho z jeho lidí.
Už asi začíná být paranoidní.
Za chvíli začne věřit i na toho jejich Pandorského ducha.

Šel si do jídelny pro hrnek kafe a co zaslechl, se mu vůbec nelíbilo.
Několik vojáků se právě sázelo:
„Dnes je to 7:0 pro Pandorskýho ducha proti Quaritchovi.“
„Možná to do rána dotáhne na 10:0, slyšel jsem, že ranění jsou na tom dost špatně.“
„Přijímáš sázky i na zítřek? Sázím 2 krabičky cigaret na Ducha.“
„Já taky,“ přidal se třetí voják.
„Nemůžete všichni sázet na Ducha. Copak nevěříte našim velitelům?“
„Zatím se moc nepředvedli,“ zněla odpověď.
Plukovník zapomněl na kafe a vojáky na místě seřval.
Nyní se vracel zpět do velínu.
Morálka upadá, musí s tím něco rychle udělat.

(pokračování zde)


Napsat komentář

7 Komentářů k tomuto příspěvku