Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 30. Tunel

Od , 31.Kvě 2011 v 19:30 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                 Melodie na pozadí

30. Tunel

Řinčení kovové trubky kolem něj bylo nesnesitelné!
Už nevěděl, do jaké polohy uši sklopit, aby ulevil bolesti.
Držel si ruce na svých citlivých zvukovodech, ale to nepomáhalo.
Nebešťané zvenku do trubky mlátili co mohli, aby mu způsobili bolest.
Tsuety se chvílemi zkroutil do klubíčka a sténal.
Vzpomněl si na sen, který měl, když vyráběl svůj nový šíp.
V duchu viděl smát se tancující opilé vojáky i jejich šklebící se tváře.
Smáli se mu a jeho bídnému konci, nehodného lovce a bojovníka.
Oči ho pálily, slzný kouř dusil, hrdlo mu vyschlo a dávivě kašlal.
Pokoušely se o něj mdloby.

Ale ten randál nedovolil, aby ho od bolesti vysvobodila temnota nebytí.
Hluk za ním vždy na chvíli ustal, aby se pak ozval s novou silou přímo kolem něj.
Tsuteye už naplno přepadla panika!
Naprostá tma mu nevadila, na tmu a šero byl zvyklý a nebál se.
Přesto ztratil sebekontrolu a panicky lezl stále jedním směrem.
Pryč od toho hluku a pryč od štiplavého kouře, který ho stále doháněl.
Ostrý písek pod koleny a dlaněmi ho ostře řezal, ale on už tu bolest nevnímal.

A pak na to narazil!
Plnou silou vrazil hlavou do překážky, až to zadunělo a jemu zajiskřilo před očima.
Pak, jako by ho někdo vypnul, nohy a ruce se pod ním podlomily.
On se rozplácl na dně trubky a nemohl se pohnout.
Z posledních sil natáhl dopředu ruku a nahmatal kovový povrch.
Byl hladký, pevný a kupodivu chladný.
Nikde žádná mezera.
Bezmocně se rozplakal.
Trubka zde nečekaně končila a dál nevedla!

* * *

Grace se po návratu na základnu vracela rovnou do své ubikace.
Na rameni se jí houpala dýchací maska, jejíž sklo bylo orosené.
Na laboratoř a práci neměla ani pomyšlení.
Na nikoho.
A zítra se asi hodí marod.
Po množství alkoholu, co se dnes večer chystala zkonzumovat, to jinak nepůjde.
Na základně byly alkoholické nápoje zakázané, panoval tu polovojenský režim.
Neoficiálně se ale tolerovaly, když to nenarušovalo práci a bezpečnost.
Lidem to pomáhalo překonat odloučení od domova a zdejší drsné podmínky.
Těmi lidmi se mysleli především místní vojáci.
Jako jinde, kde je více lidí daleko od civilizace, i zde kvetl drobný černý obchod
s cigaretami, pitím, pornem, navijskými artefakty a podobným zbožím.
I ona měla nějaké tekuté laboratorní vzorky, ulité z dřívějška na horší časy.
Daly se za ně pořídit nedostatkové věci a protislužby, když peníze zde hodnotu neměly.
Ona tak získávala třeba svou oblíbenou značku cigaret.

Proto ji na chodbě překvapilo, když jí cestu zastoupil strážný voják:
„Doktorko Augustinová, máte se dostavit na marodku.“
„Zvláštní,“ pomyslela si,
„vždyť mě to teprve před chvílí napadlo, někdo mi snad dělá psychoanalýzu?“
Nahlas ale tvrdě odmítla:
„Dnes už mám po službě, pošlete tam někoho jiného!“
„To nepůjde, ten voják si žádá pouze vás.“
„Voják?“
„Ten, co se dnes málem utopil v dole.“
To Grace zaujalo.
Tak kývla a následovala hlídku.
Že by plukovník na ni zase něco chystal?
Na marodce jí hlídka ukázala na postel v rohu a odešla.

Leželo tam dalších 6 raněných uniforem z nedávných bojů o kombajn.
Když se přiblížila k lůžku, voják s kapačkou v ruce si jí všimnul:
„Vy jste doktorka Augustinová?“
Hloupá otázka.
Všichni ji tady na základně přece dobře znali.
„A kdybych nebyla?“ odpověděla mu otázkou.
Voják se smutně usmál a pokračoval:
„Chtěl bych s vámi mluvit o tom, co se mi dnes stalo.
Myslím, že vy jediná mi budete rozumět.“
Grace chtěla původně rychle zmizet, ale nyní se zvědavě posadila a poslouchala.
Voják vyprávěl o svém nasazení a dostal se až k podvodnímu dobrodružství.
Popisoval, jak ho uvěznil proud vody k čerpadlu a on si myslel, že Navi ho chce zabít.
Jednal jen podle výcviku a instrukcí příručky pro přežití.
Řekl jí, že toho domorodce pořezal a pak do potrubí vypustil odjištěné granáty.
A on mu přesto zachránil život a vzal si za to jen jeho čokoládu.

Grace se při zmíňce o čokoládě usmála.
Vzpomněla si na jednu deštivou noc, kdy také jednu dostala.
Voják jí zkoumavě pozoroval tvář a pak se zeptal:
„Víte, chtěl bych vědět, co se s ním stalo.
Asi nebudu mít možnost se mu omluvit a poděkovat mu.
Když jsem nahlásil, že jsem odpovědný za zničení posledního funkčního čerpadla,
postavili mě do odvolání mimo službu a tak se nic nedovím.
Tady pobudu ještě tak den a půjdu asi do basy, než bude soud.
Pan Selfridge se prý vyjádřil, že můj život tu nemá zdaleka hodnotu
nenahraditelného čerpadla a ani za celý turnus ho nezaplatím.“
Grace se ušklíbla:
„No to je mu podobné, nesmíte ho brát tak vážně.“
Jenže voják měl pravdu, lidský život tu neměl dlouhé trvání.
Stále přicházelo více nových tváří, než se jich vracelo na Zemi.

Pak její pohled posmutněl:
„Zahnali ho do potrubí a zaplynovali slzným plynem. Ven už nevylezl.
Večer spustí čerpadlo a tím se to uzavře. Tělo zmizí s vodou v tunelu.“
Voják už nic neřekl a koukal mlčky do stropu.
Grace se zvedla a také mlčky odešla.
Pohledy ostatních vojáků ji zvědavě při odchodu sledovaly.
Něco se ale změnilo.
Už neměla chuť se opít.
Měla o čem přemýšlet.
Přece jen je tu víc lidí, kteří si navijského života cení.
A to ji hřálo na duši.

* * *

Technici namontovali opravený rozvaděč na místo a chystali se zapojit napájení.
Napájecí vysokonapěťový kabel byl vodotěsný stejně jako transformátor a tento rozvaděč.
Celá čerpací stanice byla konstruována jako železobetonový bungr,
aby vydržela tlak vody při zatopení dolu.
Byla navržena tak, aby čerpadla mohla být spuštěna na dálku i při úplném zatopení stanice.
Když dokončili diagnostiku, podali technici hlášení.
Pak oba pohlédli na potrubí, na místo, kde byl poklop.
Nyní byl pečlivě utažený všemi šrouby, aby těsnil.
Někde tam uvnitř byl možná ještě živý domorodec a za chvíli se utopí.
Vojáci jim tvrdili, že je po něm, ale co kdyby…

Základna se technikům netrpělivě připomínala, jak postupují opravy.
Pan Selfridge byl evidentně nervózní, protože deště byly na Pandoře na denním pořádku.
Satelitní předpověď dnes hlásila mohutnou oblačnost a bylo stále období dešťů.
Venku se již začaly stahovat první mračna.
Konečně bylo vše zapojeno a vodotěsně uzavřeno.
Starší technik vysílačkou požádal o připojení elektrárny.
Ve stanici se ozvalo bzučení transformátorů a ve stropě naskočila jasná světla.
Ozval se hluk pomocného čerpadla a voda, kterou se celou dobu brodili, začala klesat.

Nyní v plném světle viděli celou tu spoušť!
Druhé čerpadlo bylo pořádně roztrhané výbuchem.
To musela být ale síla, rozervat centimetrovou ocel.
Poškozené lopatky bude nutné zkrátit a celý rotor pak znovu vyvážit.
Zkrácení lopatek prvního stupně ale sníží výkon celého čerpadla.
Otvor se musí do roviny vyříznout a zavařit novým plátem.
Kdyby voda stoupla až na úroveň stanice, zatopí ji to.

„Snad v potrubí zůstala ještě nějaká voda na zaplavení turbín,“ poznamenal starší technik.
Evidentně se tu vyznal a kontroloval přípravy na spuštění čerpadla.
Oba na sebe pohlédli a přikývli.
„Základno, můžete začít dálkové spouštění.“
„Rozumím. Otevírám první klapku!” ozvalo se z vysílačky.
Ozval se vzdálený hluk a jedna červená kontrolka změnila barvu na zelenou.
Čekali, že zaslechnou v potrubí šplouchání vody, ale nic neslyšeli.
„Suchý. Klapky už asi netěsní. To ten písek,“ poznamenal do vysílačky.
„Dobře, otevírám druhou klapku.“
Potrubí opět tlumeně zarachotilo a tentokrát se ozvala tekoucí voda.
„Máme vodu!“ hlásil radostně.
„Potvrzuji, čidla mi to tu hlásí také. Máte hodinu na přípravu. Konec.“

Na tázavý pohled mladšího kolegy vysvětloval:
„Spouštění čerpadla na sucho je kritický moment, sací výkon je omezený
a stanice je dnes vysoko nad hladinou. Může se to celý roztrhnout.
Bez vody se motor nechladí a v něco se ten megawatt energie musí proměnit.
Nezaplavené je to jen jako obří větrák, nic nenasaje a uvaří se.
V potrubí je celkem 5 automatických klapek, bránícím zpětnému pohybu vody.
Máme tak v ideálním případě 5 pokusů na rozběh čerpadla.
Jednou ho rozjeli nouzově i na sucho, ale prý se z motoru už kouřilo.
Pak poběží nonstop třeba měsíc, když bude třeba.
Dnes v noci hlásí bouřku, tak počítej, že se možná ještě zapotíme.
Tak pojď, musíme zkontrolovat těsnost, jestli někde neteče a chladicí okruh.
Na tebe zůstala špinavá práce, promazat ložiska,“ ukázal s úsměvem
na láhev na kolečkách s ruční pumpou a hadicí.
„Zůstaneme tu i během spouštění?“
„Je to riziko, ve stanici v tu dobu nikdo nesmí být, předpisy,“ odpověděl starší technik.
Pak se zašklebil a pokynul k vojákovi, který zrovna natáčel škody na roztrženém čerpadle:
„Jen magor by chtěl ohluchnout v tom kraválu.“

Pak opět pohlédl na přišroubovaný servisní poklop a povzdychl si.
I kdyby ten domorodec dosud přežil, tak se právě utopil.
Tady za tou stěnou, jen kousek od něj.
Zaposlouchal se, ale nic neslyšel.

* * *

Tsuteye probral ze strnulosti hlasitý rachot, který se ozval přímo před ním.
Hned na to ho do obličeje udeřil závan chladného vlhkého vzduchu!
Lačně vdechoval čistý vzduch, i když ho hrdlo stále bolelo.
Oči zde potmě nepotřeboval, tak je měl pevně zavřené, aby tolik nepálily.
Přesto mu z nich tekly velké slzy, jak se jeho tělo snažilo vyrovnat se štiplavým kouřem.
Na kašel již neměl sílu.
Pozvedl ruku, aby sáhl na kovovou přepážku před sebou.
Zmizela.
Cesta dál je volná!
Překvapilo ho to a zároveň pocítil radost.
Těžce se zvedl a začal se plazit přes vystupující hranu v trubce,
která už jediná připomínala, že zde cesta ještě před chvílí byla uzavřena.

Pak před sebou zaslechl tlumené dunění a něco se blížilo.
Stěny trubky začaly nepříjemně vibrovat.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že slyší vodu.
Rychle se blížila!
Očekával její náraz.
Otočil se na záda a zapřel se nohama o hranu v trubce, aby ho nespláchla dolů.
Zhluboka se nadechl a ucpal si uši.
Sotva to udělal, voda byla zde.
A její náraz byl drtivý!
Kdyby neležel na zádech se vzpříčenýma nohama po stranách trubky,
neudržel by se a spláchla by ho.
I tak mu odtrhla ruce od hlavy a po ostrém písku na dně ho posunula až k hraně.
Nohy se mu pokrčily až k zadku, který mu to zvedlo a vzpříčil se v trubce zapřený dole krkem.
Voda ho prudce obtékala a snažila se ho strhnout sebou.
Ale udržel se!
Cítil tlak vody v uších a dostal strach, že to neskončí a on se utopí.
Pak voda náhle odtekla a trubka byla zase prázdná.

Uvolnil napnuté tělo a pleskl sebou do louže, co zbyla před hranou trubky.
Zhluboka oddychoval.
Vzduch byl svěží a vlhký, štiplavý kouř zmizel.
Sáhl do louže, nabral trochu vody a protřel si pálící oči.
Bolest ustupovala.
Stále se mu ještě zvedal žaludek, ale slabost rychle přecházela.
Chvíli jen tak odpočíval.
Pak se vzchopil, otočil zpátky na kolena a pokračoval mokrou trubkou vzhůru.
Opět měl naději a to mu dodávalo síly!

Tsutey lezl vytrvale vpřed.
Vlhké dno už nevydávalo ten nepříjemný skřípavý zvuk písku a lezlo se mu lépe.
Jak postupoval, trubka nečekaně změnila sklon dolů.
Pak najednou sáhl do vody.
Zarazil se.
Ohlédl se, jako by v té tmě mohl něco vidět.
Opatrně vstoupil do vody a plazil se před.
Voda mu po chvíli byla až krku a stále stoupala!
Napadlo ho, že asi narazil na místo, kde přes trubku vede cesta Nebešťanů.
Viděl jich v dole spousty, když byl nahoře na kombajnu.
A v těch místech trubky mizely pod zemí.
Znovu zaváhal, několikrát rychle vydechl a naposledy se zhluboka nadechl.
Pak se odhodlaně potopil.
Trubka pod vodou vedla dál a po pár krocích se začala zase zvedat.
Tsutey vylezl z vody a zastavil se, aby si odpočinul.
Očekával, že zatopený úsek bude krátký a měl pravdu.
Napil se trochu vody a zbytek zase vyplivl.
Byla špinavá.

Pak pokračoval dál.
Trubka se začala zvedat.
Najednou narazil na něco, co už znal.
Byla to stejná hrana, jako na místě, kde trubka předtím končila.
Přelezl ji a pokračoval dál.
Dno stále strměji stoupalo a bylo mokré.
Začalo mu to klouzat a stále častěji sjížděl zpátky dolů.
Vždycky se zastavil o tu hranu.
Co zpočátku vypadalo nevinně, se ukázalo nepřekonatelnou překážkou.
Uvědomil si, že tu uvíznul.
Trubka sice vedla dál, ale sklon byl už moc prudký.
Lehl si na záda a zapřel se nohama zase o hranu, kdyby opět shora tekla voda.
Mohl jen doufat, že další voda trubku na chvíli zatopí a on pak nahoru vyplave.

Sáhnul si pod roušku a nahmatal sladkou tyčinku, co sebral utopenému vojákovi.
Jednu si schoval a úplně na ni zapomněl.
Ohmatával ji.
Neměla už původní rovný tvar, byla zdeformovaná,
ale její podivný chrastivý obal nepropouštěl vodu.
Věřil, že uvnitř je stále suchá a dobrá.
Zvedly se mu sliny při pomyšlení na tu dobrotu!
Chvíli odolával pokušení a pak zase tyčinku schoval.
Je to jeho jediné jídlo.
Ponechá si ho pro případ nouze, že by tu uvízl na dlouho.
Vody tu bylo dost a vzduchu také.
Pomyšlení na vodu v něm vyvolalo tělesnou potřebu.
Slezl dolů pod hranu a kousek sebe tam na zemi zanechal.
Ještě na to hodil pár dlaní písku, co shrnul ze dna.
Pak se vrátil nahoru a opět se zapřel.
Nezbývalo než čekat, jak se situace vyvine.
V rámci možností se pohodlně natáhl a snažil se usnout.
Nepříjemné myšlenky mu v tom bránily, ale únava ho nakonec přemohla.

* * *

Starší technik naposledy prošel čerpací stanici a vše zkontroloval.
Dříve poházené různé věci po zemi byly nyní vyrovnány podél stěn.
Podlaha byla sice ještě mokrá a špinavá, ale již bez vody.
Naposledy spočinul pohledem na ošklivě roztrženém potrubí druhého čerpadla.
To jim dá ještě zabrat, než ho opraví.
Pak pokynul mladšímu kolegovi a vyšli ven, kde hlídkovali 2 ozbrojení vojáci.
Zavřel vchod a silou dotáhl uzavírací páku.
Vedle vchodu na panelu po zavření dveří naskočila další zelená kontrolka.
Nedaleko se zablesklo a následoval hlasitý úder hromu.
Pohlédl nahoru na oblohu.
Zatímco pracovali uvnitř, venku se zatáhlo.
Těžká šedivá mračna plula nízko nad dolem.
Na masce se mu objevily první kapky vody.
Nejvyšší čas!

Zvedl vysílačku a spojil se s centrálou:
„Tady jsme hotoví, můžete to spustit.“
„Centrála rozumí, spouštím!“
Z budovy se ozval hlasitý hluk rozbíhajícího se megawattového agregátu.
Světlo nad vchodem na chvíli pohaslo a začalo mrkat.
I když bylo obří čerpadlo pružně uložené, cítili silné vibrace od nohou.
Se zvyšujícími se otáčkami otřesy ustávaly.
Zato rostl hluk, který z budovy vycházel.
Technik přistoupil k panelu a sledoval údaje o tlaku v sacím potrubí:
„Jsme na 10%, potrubí těsní, začínáme nasávat vodu. Vypadá to dobře!“
„Rozumím, zvyšuji otáčky na 20% a otevírám 3. klapku.“
Třetí červená kontrolka změnila barvu na zelenou.
„Otáčky 30%, otevírám 4. klapku.”
Na panelu přibylo 4. zelené světlo v řadě.
„Zvyšuji na 50% a otevírám 5. klapku.“
Z potrubí nad stanicí se ozývalo hlasité bublání.
Pak se nepravidelný zvuk čerpadla změnil v jednotvárné zvonivé bzučení.
Potrubí sebou v úchytech cuklo a ten pohyb se rychle šířil směrem nahoru.
Technik pokýval na ostatní a ohlásil se:
„Potvrzuji, že čerpadlo překonalo vzduchovou kapsu a je plně zaplavené!“
„Rozumím, přecházíme na plný výkon! Gratulujeme, dobrá práce!
Pan Selfridge vzkazuje, že na vás dnes čeká speciální teplá večeře na jeho účet!
Centrála konec.“
„Tak to měl škrťa asi dost nahnáno,“ pomyslel si technik.
Pak si mezi sebou i s vojáky potřásli rukama.
Elektronicky uzamčel dveře a zhasnul světlo.
Než odešli, starší z techniků se naposledy ohlédl dolů na čerpací stanici.
Na její střeše v šeru oranžově blikal majáček, že je pod napětím a v provozu.
Dnešní úspěch byl draze zaplacen zbytečnou smrtí…
Pak si zvedl brašnu s nářadím nad hlavu, protože se spustil silný liják a dohnal ostatní.

* * *

Tsuteye se probudil a zvedl hlavu.
Připadalo mu, že sotva zavřel oči.
Strašně se mu chtělo spát.
Ucítil jemné vibrace ze stěn trubky, které stále sílily.
Přicházelo to zespodu a mohlo to znamenat jediné.
Nebešťané spustili čerpání vody!
Pak zaslechl dunivý zvuk a instinktivně se nohama zapřel.
Hned na to se shora vyvalila hlasitá záplava vody.
Tsuteye opět natlačila k vyvýšenině na trubce tak jako posledně.
Zuby nehty se držel a čekal, až voda odteče.
Odtekla.

Mokrý se vzpamatovával z nečekané koupele.
Vibrace potrubí sílily a stěny začaly vydávat i nepříjemný zvuk.
Pak uslyšel další dunění.
Sotva se stihl znovu zapřít, byla tu další vlna vody.
Tentokrát ještě s větší silou.
Tsuteyovi se sesmekly nohy a protáhlo ho to místem s úchyty.
Stačil se ještě otočit a konečky prstů se zachytit za okraj.
Z posledních sil se držel, když voda odtekla.

Hluk zespodu sílil a vibrace potrubí ho začaly v místě dotyku brnět.
Zvedl se na kolena, že proleze zpátky, aby se mohl opět zapřít.
Jenže další dunění shora mu to překazilo.
Už to nestihne!
Blížila se další záplava a každá další do něj narazila s větší silou.
Lehl si, hlavu nastavil vrchem proti proudu a vší silou sevřel okraj výčnělku.
Očekával silný náraz vody a ten také přišel.
Tentokrát to bylo jako udeřit hlavou do stěny.
Ruce mu rychle povolili a on cítil, jak ho proud unáší dolů.
Točil se v trubce sem a tam a narážel do stěn.
Pak konečně voda odtekla.

Přiomráčený se posadil a ohmatával si tělo, jestli je celý.
Vibrace trubky zesílily natolik, že se po ní samovolně posouval dolů.
Pak zespodu dorazil průvan.
Vítr se zvyšoval, až mu vlasy i mokrý copánek vlály.
Blížilo se hlasité bublání.
Hluk byl už jako řev vodopádu.
Tsutey se otočil a snažil se co nejrychleji utéct.
Marný boj!
Voda ho dohnala a strhla sebou.

Snažil se udržet na hladině, která ho rychle hrnula vpřed a vzhůru.
Cítil nárazy do stěn při každé malé změně směru trubky.
Ale sotva se stačil nadechnout, potopil se a voda šla kolem něj.
Bolestivé nárazy do stěn ustaly, ale objevil se jiný problém.
Pocítil bolestivý tlak v uších, který stále sílil.
Neudržel se a vykřikl bolestí pod vodou.
Vypustil tak trochu drahocenného vzduchu z plic.
Přestal se odrážet od stěn a chytil se oběma rukama za uši.
Snažil se prsty ucpat oba zvukovody a polknout, aby vyrovnal tlak v uších.
Pak se najednou trubka narovnala a on cítil, že padá.
Tlak na uši zmizel a zalehlo mu v nich.
Instinktivně roztáhl ruce a dopadl na hladinu vody.
Rychle vyplaval.
Otevřel oči a uviděl oblohu.
Právě se zablesklo a následovalo hlasité prásknutí hromu.
Světlo!
Byl venku!
Byl živý a venku!

Poté ho dopadající voda strhla opět pod hladinu.
Pokusil se vyplavat stranou ven a povedlo se mu to.
Rozhlédl se a zjistil, že je v malém jezírku, kam shora dopadá vodopád vody.
Viditelně stále sílil.
Uvědomil, že se začíná ve vodě točit.
Jak stoupla hladina, voda začala někam odtékat a uprostřed se roztočil vír.
Pohlédl ke břehu a snažil se ze všech sil k němu doplavat.
Jenže vír sílil a stahoval ho sebou.
Když zjistil, že mu neuteče, otočil se mu čelem.
Vír se stáčel pod hladinu a šikmo do boku, kde mizel v tmavém tunelu.
Potlučený Tsutey se už nebránil a nechal se nést proudem.
Šetřil síly.
Zavřel oči, aby se mu netočila hlava.
Stále rychleji se s vírem točil.
Když pocítil, že ho to vtahuje dolů, naposledy se zhluboka nadechl.
Pak se nad ním hladina zavřela a on zmizel v temném ústí tunelu.

(pokračování zde)


Napsat komentář

13 Komentářů k tomuto příspěvku