Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 36. Křivoruký lovec

Od , 2.Čvc 2011 v 16:37 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                     Melodie na pozadí

36. Křivoruký lovec

Tsutey vyskočil na mohutnou větev, která se táhla šikmo směrem k jezeru.
Ještě v něm doznívala krása ladně odlétajících Atokirin, tak opět krátce pohlédl nad sebe,
kde se v otvoru nad jeskyní rýsoval jasný kruh modrofialového nebe, obrostlý hustou zelení.
Žádné opozdilé stoupající semínko už ale nespatřil.
Stejně to je záhada, jak se dokáží bez viditelných smyslů tak perfektně orientovat.
Ne nadarmo jim Naviové říkají Duch stromu.
Jsou opředena tajemstvím a jako duch se zjevují, kde je jich třeba.
Jako by Eywa jejich prostřednictvím tiše sledovala dění v lese i dávala znamení.

Rozhlédl se po okolí, aby odhadl, kde je.
Od země už byl vysoko jako na vrcholu vzrostlého stromu v lese.
Přitom vylezl teprve na první velkou větev asi tak ve čtvrtině Stromu duší.
Musí si dávat pozor!
Pod ním nejsou žádné popínavé rostliny s listy, které by ho ochránily před pádem.
Přeběhl kus rovně a odbočil na menší větev.
Odtud měl výhled dolů na břeh.
Chvíli hledal Thanatora a uviděl ho uprostřed řady koster.
Kolem něj jakoby světélkovala tráva.
Ležel tam bez hnutí, hlavu otočenou k němu nahoru.
Stále ho upřeně pozoroval!

Tsutey se usadil poblíž několika visících úponků.
Uchopil svůj copánek a něšťastně pohlédl na jeho konec.
Citlivá nervová vlákna stále schlíple visela a byla bez pohybu.
Nyní ho čeká zkouška.
Přitáhl si silný zářící úponek.
Pak si oblízl konec copánku a opatrně ho přiložil k úponku.
Nic se nestalo.
Tsutey nešťastně začal jednotlivá tenká vlákna prsty přikládat k úponku, ale necítil nic.
Stále není schopen Tsaheylu!
Už si začal zoufat, když se kousek před ním rozzářilo místo ve spleti větví a kořenů.
Popolezl blíže a všiml si drobných vlnících se vláken.
Bylo to jako pozvání, Eywa se mu snažila pomoci.
Přiložil konec copánku mezi vlnící se vlákna a sledoval, jak se k němu natahují.
Pak konečně uslyšel hlas.
Zpočátku byl slabý a nerozuměl mu, ale jak vlákna copánek obrůstala, postupně sílil.

„Vítej v místě věčného odpočinku. Už velmi dlouho se tu neukázal někdo tvého druhu.
Cítím tvůj smutek a bolest. Přišel jsi se odevzdat k věčnému spánku?“
„Nejsem ještě připraven zemřít. Chci se dostat ven z jeskyně.“
„Ukázala jsem ti cestu ven, cožpak jsi ji nenašel?“
„Našel, ale Thanator mě nepustil.“
„Ten, kterému říkáš Thanator, je také zde?“
„Ano, leží dole pod stromem.“
„U stromu cítím jen matku, která truchlí pro své mládě. Zabil jsi její mládě?“
„Ano, zabil.“
„Měl jsi snad hlad a proto jsi ho zabil?“
„Ne, neměl.“
„Tak proč jsi zabil její mládě?“
Tsutey se zpotil.
Mládě zákeřně zabil kamenem ve chvíli, kdy prolézalo závalem a bylo bezbranné.
Cítil vinu a dostal strach.
Eywa to na něm poznala, četla mu myšlenky.
„Zmařil jsi zbytečně život ve chvíli, kdy se nemohl bránit.
Kdo si neváží jiného života, sám si nezaslouží žít!“

Tsutey náhle ucítil prudkou bolest po celém těle!
Zhroutil se na větev a křečovitě se třásl.
Končetiny ho přestávaly poslouchat.
Cítil, jak se mu tělem šíří smrtící chlad.
Pokusil se zatáhnout za copánek a přerušit spojení.
Jenže bolest v copánku se proměnila v pálivý oheň!
Pustil copánek, jako by to byl žhavý uhlík a jeho pálení ustalo.
Nemohl přerušit Tsaheylu!
Tsutey nikdy neslyšel o tom, že by Eywa někoho trestala.
Vždy jen chránila život. Chránila ho … před ním!
Pochopení přišlo pozdě…

„Ne! Je mi to moc líto, nechtěl jsem mládě zabít, ale musel jsem.
Bránil jsem jen svůj život. Jeho matka chtěla, aby mě mládě ulovilo.
Bylo silnější než já, i když bylo slepé. V přímém boji bych zesláblý nepřežil. A já chci žít!“
Bolest náhle zmizela, jako by nikdy nebyla.
„Cítím, že říkáš pravdu.
Budiž ti poučením, že život je třeba chránit a brát si ho smíš, jen abys sám žil.“
„Vždy jsem žil správně v harmonii s lesem,“ bránil se Tsutey.
„Ale přišli sem cizinci, Nebešťané, kteří životy nectí a stromy ve velkém kácí.“
„Vím o nich. Teče od nich otrávená voda a stoupá jedovatý vzduch.
Ztrácím z těch míst hlasy mnoha stromů i živých tvorů.
Přítomnost cizinců, kterým říkáš Nebešťané, necítím tak jako vás, svých dětí.
Jsou jiní, nejsou z našeho světa. Možná jen nevědí, co dělají.
Dosud se se mnou žádný z nich nespojil.“
„Oni nemají copánek a neznají Tsaheylu. Neumí se spojit. Musíme s nimi bojovat!“
„Ne, boj znamená smrt, mnoho smrti. Přijde čas, kdy se objeví někdo, kdo spojení naváže.“
Tsutey se neodvažoval odporovat moudrosti Velké matky.
Jen díky ní skončily dávné války klanů a všichni žijí v míru a rovnováze s přírodou.

„Cítím, že mě chceš požádat o pomoc.“
„Ano, rád bych, aby mě Thanator nechal odejít z jeskyně.“
„Pokusím se přesvědčit matku, aby zanechala hněvu k tobě.“
Tsutey shlédl dolů a sledoval Thanatora.
Světélkující koberec kolem něj začal intenzivněji zářit.
Thanator ho dosud jen klidně sledoval, ale najednou zneklidněl.
Několikrát zařval a drápy rozryl půdu kolem něj.
Pak vyskočil a zmizel mezi kostrami.
„Nepovedlo se. Matka stále truchlí pro své mládě a je také hladová.
Má právo ulovit si kořist, aby přežila. Je mi to líto, ale je už mimo můj dosah.
Můžeš ji zkusit najít a přesvědčit sám.“
„To bych rád věděl jak, leda že jí nebudu chutnat,“ pomyslel si prchavě Tsutey.
Eywa na poslední myšlenku nereagovala.

Po chvíli ticha se znovu ozvala:
„Cítím, že se chceš ještě na něco zeptat.“
„Ano. Proč jsou kolem stromu všechny ty kostry?“
„Oni sem přišli zemřít, aby žili dál ve mě.“
„Takže jsou tvou součástí?“
„Oni jsou já a já jsem oni.“
„Tomu úplně nerozumím.“
„Je mnoho míst, jako je tohle, mnoho klanů a také já mám mnoho jmen.
I tvůj klan zná takové místo a ctí ho.
Třebaže jsou tato místa ode sebe vzdálená, stromy je svými kořeny spojují v jedno.
Proto je třeba je chránit, jako vše živé.“
„Takže když někdo z klanu zemře, spojí se s tebou také tak, jako ty kostry dole?“
„Ano. Musel by přijít na místo, jako je toto, ale ta jsou daleko od sebe.
Proto má semena vyhledávají končící život, aby nezanikl.
Vy své mrtvé pohřbíváte do země, aby těla neroztrhali dravci a přidáte semínko, které
čeká nedaleko, protože cítím přítomnost živých tvorů a poznám, když některý zemře.
Nový strom pak ochrání vědění mrtvé bytosti a kořeny se spojí s ostatními.
Sem už ale dlouho nikdo nepřišel.
Od doby, co po velkých otřesech země voda zatopila jeskyni.
Mé kořeny ve vodě nemohou dýchat a umírají, stojí mě mnoho sil samotné přežití.
Je stále těžší udržet všechny hlasy kolem tohoto stromu naživu.“

„Takže není cesta odtud ven?“ ptal se zoufale Tsutey.
„Cesta ven vodou už nevede, proto jsem tě vedla k otvoru ve skále.“
Tsutey se zděsil.
Cesta ven z jeskyně je zasypaná!
Zpátky k otvoru do doupěte se nedostane, je příliš vysoko.
Navíc tu uvízl s naštvaným a hladovým Thanatorem!

Z chmurných myšlenek ho vyrušila Eywa.
„Je tu někdo, kdo ti odpoví na tvé otázky. Je první tvého druhu, který sem přišel.“
„On je tu ještě někdo?“ zeptal se Tsuety s nadějí v hlase.
„Je tu mnoho bytostí a mnoho hlasů. Pojď, ukážu ti cestu, aby jsi slyšel ten jediný.“

Kůra stromu začala v některých místech intenzívněji zářit.
Tsutey si rukou opatrně sáhl na copánek.
Ještě měl v živé paměti tu pálivou bolest.
Ale nic se nestalo, vlákna ho propustila.
Rychle vstal a sledoval světélkující cestu.
Vedla ho přes mnoho větví nahoru do koruny na opačnou stranu stromu.
Zde se strom šplhal po četných vznášejících se skaliscích a tvořil tak propletené části.
Balvany se líně pohupovaly ve vzduchu, spoutané kořeny.
Připomínaly mu jejich Hromové hory, jen tu bylo ticho a tma.
A necítil žádný vítr ve vlasech.
Pohlédl nad sebe, jestli nezahlédne kořeny vedoucí až k otvoru na vrcholu jeskyně.
Mohl by po nich vyšplhat ven.
Ale tak vysoko Strom duší nesahal.

Když Tsutey vylezl na osamělý balvan, poznal, že je u cíle!

Překvapeně zíral na 2 kostry, které tu ležely.
Kosti se již skoro rozpadly, ale zbylo dost na to, aby poznal, o koho jde.
Jedna byla navijská a druhá patřila ikranovi.
Obě lebky byly obaleny slabě svítícím kokonem.
„Ikran makto!“ ujelo mu z úst.
Jezdec a věrný ikran zůstali spolu i po smrti.
Dojalo ho to.
Těchto tajemných koster si všiml už z dálky, když sestupoval k podzemnímu jezeru.
Jen nevěděl, komu patří a jak se sem dostaly.
To se nyní vysvětlilo.

Poklekl a položil ruku na kokon u menší kostry.
Ten i úponky vedoucí od něj se intenzivně rozzářily.
Jeden úponek začal pulsovat a na jeho povrchu uviděl pohyb zářících vláken.
Bylo to pozvání k tsaheylu!
Tsutey rozechvělou rukou přiložil konec copánku k vláknům, která ho ihned přijala.
Již dříve se mnohokrát spojil s předky pohřbenými pod Stromy hlasů.
Pokaždé se musel silně soustředit, aby rozeznal jednotlivé hlasy od sebe.
Ale ještě nikdy ne s někým, jehož kostra ležela hned vedle něj.
Když zavřel oči, uslyšel hlas takové síly, až se lekl.
Bylo to, jako by mluvil s někým živým, stojícím hned vedle něho!
Až se mu zatočila hlava. Jeho copánek stále nebyl v kondici.
Musel si lehnout vedle koster na holý kámen obrostlý kořeny.

„Vítej ve světě mrtvých,“ mu udeřilo do mozku!

„Ty jsi skutečný živý z lidu Navi?“ pokračovala slova otázkou.
„Ano, jsem a doufám, že to tak ještě chvíli zůstane,“ odpověděl rozechvěle Tsutey.
Uvažoval, že by se měl asi představit.
„Mé jméno je…“ nedopověděl.
„Tsutey, ano já vím. Mě rodiče dali jméno Nolaah, ale později jsem si vysloužil jiné.“
„Jak to, že mě znáš?“
„Sledoval jsem tvé spojení s Eywou.
Už od chvíle, kdy jsi vstoupil do jeskyně, sleduji tvé kroky.
Poznal jsem tebe a viděl i tvůj příběh při prvním spojení s Eywou.
Když jsi prošel zkouškou, požádal jsem ji, aby tě ke mě přivedla.“

„Proč jsi mě sem zavolal?“
„Myslím, že ti dokážu zodpovědět některé otázky.
Nebyl jsem si jist, jestli se přímé spojení podaří, ale jak vidíš, povedlo se.
Mám velikou radost slyšet tvá slova tak jasně.
Už dlouho jsem s nikým takto přímo nemluvil.“

„Jak dlouho už tu jsi?“
„V této jeskyni? Sledoval jsem pohřby svých dětí, pak vnuků i pravnuků.
Od nich jsem se opožděně dozvídal jejich životní příběhy a osudy.
Potom jich už bylo tolik, že jsem ztratil přehled. A i to je už dávno.“
Tsutey polkl.
Nedokázal si vůbec představit, jak moc dlouho to bylo.
Možná i někdo z jeho rodiny, třeba Ateye takto čeká na zprávy o svém jediném synovi.
„Vidím v tvé mysli obraz tvého otce, chtěl bys s ním také takto mluvit.
Ale tak to nefunguje. Musíš počkat, až Strom hlasů na jeho hrobě vyroste a
propojí se kořeny s Eywou. Pak teprve uslyšíš jeho hlas.“
Tsutey pocítil výčitku, že již dlouho nebyl u hrobu svých rodičů.
Bylo toho tolik, co se poslední dobou stalo, že zapomněl na sebe a svůj život.

Zeptal se proto na oplátku:
„Mohu vidět, jak vypadáš ty? Promiň, jak jsi vypadal?“
„No sám sebe jsem zrovna často nevídal, ale něco mě napadlo.“
Tsutey náhle uviděl řeku a nad ní se naklánějící postavu.
Postava se sehnula, aby si nabrala do nádoby vodu.
Když se hladina uklidnila, spatřil tvář neznámého lovce.
Byla velmi mladá a docela hezká.
Vlasy měl vzadu za hlavou stažené řemínky do dvou volných svazků, mezi nimiž mu visel cop.
Ne jako si klan Omaticaya splétá vlasy do malých copánků.
Když lovec vstal, uviděl, že nemá na sobě pás muže, ale je celý oblečen do kůže.
Podobně jako se oblékají snivci, jen suknice byla přes obě nohy.
Jestli měl pod ní také roušku, to nepoznal.
Po stranách obou nohou měl na stehnech připevněna kožená pouzdra
s vyčuhujícím nožem a dalšími neznámými věcmi.

„Jsi překvapen mým oděvem? Můj klan žije daleko odsud na sever.
Větry jsou tam prudké a studené.
Voda dokonce někdy tuhne a přestává téct.
Proto žijeme na břehu řeky v teplých jeskyních, které nám vyhřívá oheň.“
Tsutey uviděl úbočí sopky, kolem které protékala řeka.
Nad řekou byly ve skále jeskyně, obestavěné dřevěnými stavbami.
Okolí se jen hemžilo lidem, stejně oděným jako před chvílí viděl u Nolaaha.

„Je to zvláštní oheň, hoří přímo ze země a nemusí se krmit dřevem.
Nesmí se ale nechat vyhasnout.
Naposledy, když se tak stalo za silného větru,
se jeden z nás musel obětoval a šel ho znovu zapálit.
Tehdy shořela celá jeskyně a přišli jsme o několik starších,
kteří v jeskyni usnuli a už se více neprobudili.“
Tsutey uviděl mohutný výbuch, který rozmetal dřevěné stavby u vchodu do jeskyní.

„To jsem byl ještě malý, je to moje první silná vzpomínka.
Proto máme strážce ohně, který ho nepřetržitě hlídá.
Vchody do jeskyní jsme uzavřeli dřevěnými a kamennými stavbami.“
Tsutey viděl skupinu Naviů, jak prochází vchodem a dál přes několik chodeb,
které byly zdobeny malbami na stěnách.
Viděl, jak skupina vchází do obrovské jeskyně.
Uprostřed byla navršena hromada kamení, na jejímž vrcholu hořel veliký oheň.
Všichni seděli kolem ohně na velkých kamenech, pokrytých senem a kůžemi.
Jediné kusy dřeva, co viděl, byly po obvodu rozmístěné kůly, z nichž visela barevná pera.
„Ta pera slouží jako indikace průvanu. Smí na ně sáhnout jen strážce ohně.“
Zpoza ohně vyšel vysoký starší muž, který měl na sobě červeně zbarvený oděv.
V ruce držel dlouhou hůl, nahoře také zakončenou barevnými pery,
před kterou všichni uctivě uhýbali.

„Být strážcem ohně je veliká pocta, ale také prokletí.
Strážce ohně nikdy nesmí opustit jeskyni.
Ostatní z lidu mu přinášejí ty nejlepší potraviny a dary.
Pokud mu ale vyhasne oheň, je on zodpovědný a zemře.
Poslední provinilý strážce se pokusil uprchnout, ale chytili ho.
Pod hrozbou smrti se raději sám obětoval a šel vyhaslý oheň znovu zapálit.“
Tsutey uviděl jiného strážce, ještě mladého, kterého vlekli spoutaného ke vchodu.
Tam mu rozvázali pouta a dostal do ruky hořící pochodeň.
Před namířenými zbraněmi musel vejít s ohněm dovnitř.
Pak všichni utekli a schovali se.
Následoval mohutný výbuch a plameny se vyvalily z jeskyně ven.

„Náš klan vyniká ve výrobě hliněných nádob.
Není divu, když máme oheň ze země, který nepotřebuje dřevo.
Zkoušely to i jiné klany, ale bez našeho ohně nevypálí tak dobře nádoby,
ty časem propouštějí vodu a kazí se v nich jídlo.
V okolí sopky je místo u řeky, kde se ze země kope ta nejlepší hlína pro nádoby.”
Tsutey uviděl na břehu řeky mělké díry, kde pracovníci kopali hlínu
a nakládali ji na vor, kterým ji přiváželi k jeskyním.
Před jeskyněmi na světle pak řada umělců modelovala z hlíny různé nádoby
a nechávala je na slunci vyschnout.
Usušené je jiní odnášeli do jeskyně a vkládali mezi kameny u centrálního ohně.
Nádoby pak uzavřeli plochými kameny.
Když se dole odstranily jiné kameny, začal oheň hučet a
jeho červenožlutá barva se zbarvila do modra.
Na vše pečlivě dohlížel Strážce ohně a uděloval pokyny, které ostatní ihned plnili.

„Nádoby nemáme uskladněny v hlavní jeskyni, protože případné znovu zapálení
ohně by výbuchem vše zničilo a kdo vejde dovnitř, když je oheň vyhasnutý,
usne a už se neprobudí, takže už nic nejde zachránit.“
Objevil se obraz malé jeskyně úplně zaplněné nádobami nejrůznějších tvarů.
„Na co potřebujete tolik hliněných nádob?“ zeptal se Tsutey.
„Lidu je hodně a potravy málo. Často máme hlad.
U nás nejsou teplé lesy s hojností potravy jako má váš klan.
Nádoby směňujeme za jídlo a kůže, abychom přežili.“
Před Tsuteyem se otevřela zátoka na řece, kde právě přistával vor.
Byl naložený živými zvířaty, nádobami plnými ovoce a balíky dalších věcí.
Další karavana přijížděla podél břehu na několika koních, také obtěžkaná balíky.
V nedaleké jeskyni, kde byly v dlouhých řadách vyskládané nádoby,
pak probíhala vlastní směna za hlasitého křiku a dohadování.
Tsutey nikdy neviděl tolik tak odlišných klanů, jako bylo v té jeskyni.

„Jak vidíš, celý náš život se točí kolem ohně v jeskyni.
Nemáme koně, protože bychom je v období chladu neuživili.
A nahoře na sopce hnízdí veliký Toruk, kterého se všichni bojí.
I to je důvod, proč se skrýváme v bezpečí jeskyně.
Sem tam někoho neopatrného uloví, proto máme stálé hlídky.
A občas sem zavítají jeho menší příbuzní, aby odnesli třeba domácí zvíře nebo dítě.
Ale i ti se bojí velikého Toruka.“

Tsuteye překvapilo, že jezdec na ikranovi pochází z klanu, který nelétá!

„Cítím tvé překvapení. Aby jsi pochopil, budu ti vyprávět svůj příběh.
Kdyby se můj život odvíjel jako u ostatních, nikdy bych nepoznal
vzrušení z letu na ikranovi, kterému se téměř nic nevyrovná,
nezískal svou ženu a asi bych také vyráběl hliněné nádoby jako ostatní.“

(pokračování zde)


Napsat komentář

18 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Vlastik

    Po delší době jsem začal psát pokračování.
    Bude trochu jiné něž dosud a snad dosavadní příběh trochu osvěží ;-)

  • avatar
    Vlastik

    Poslední dobou spíš řeším, z čeho zaplatím nájem,
    moc práce, tak na psaní nemám pomyšlení… :-(

  • avatar
    Helion

    Jak to vlastně vypadá s pokračováním ?

  • avatar
    Helion

    A kdy máme očekávat to pokračování já zítra odjíždím a vracím se až ve středu

  • avatar
    Vlastik

    Pokud jste zvědaví na příběh tajemné kostry, kousek jsem napsal.
    Snad se bude trochu líbit ;-)

  • avatar
    Vlastik

    Ano, copánkem mu prošel výboj blesku na té střeše.
    Tento orgán je složitá kombinace vlasů, kůže, nervů a svalových vláken.
    Svalová vlákna má popálena, tak než se mu zahojí,
    nemůže se aktivně spojovat, ale jen pasivně přijmout spojení.
    Bez svalových vláken se copánek sám neudrží s protistranou,
    může jen volně ležet nebo ho musí rukou přidržovat.

    Po příběhu Křivorukého lovce bude ještě honička s Thanatorem,
    kde plánuji zajímavý kousek, a pak ho čeká poslední velký úkol
    před návratem domů.

    I tak se příběh natáhnul na několikanásobek zamýšlené délky.

  • avatar
    Kaskarin

    Po 45 minutách od přečtení, kdy mě nenapadlo, co napsat do komentáře,
    abych se furt neopakoval :D
    Mi došlo: Co když ho náš kostlivec naučí, jak přivolat Ikrana na tak velkou vzdálenost.

    • avatar
      Randomka

      Jenže chudák Tsu’tey není schopen Tsaheylu. Uvidíme, co vymyslí autor…

    • avatar
      Vlastik

      To není špatná myšlenka, ale je tu problém, jak rozeznat na dálku právě svého ikrana,
      a navíc by musel být zrovna “on-line”.

      Asi vycházíš z toho, jak jsem psal v komentářích, že zpáteční cestu v příběhu neplánuji. Ale kdyby se vrátil na ikranovi, nemohl bych popsat uvítání v Rodném stromě tak jak zamýšlím, ale to nechme jako překvapení, jak to nakonec bude.

  • avatar
    Randomka

    Tak tento díl je hodně pěkný, těším se, až tu zase kus přibude – jsem zvědavá, co se od té “kostry” všechno dozví. Jen mám jeden dotaz, a to, od kdy vlastně Tsu’tey není schopen Tsaheylu? Je to od dílu 19, kdy strávil bouřku na střeše?
    Jinak už mám rozpracované nějaké kresby, tak je sem někdy v příštím týdnu vložím – podaří-li se mi dostat k internetu…

  • avatar
    Helion

    Kdy bude pokračování ?

  • avatar
    DiGGiT

    Zvláštní, tohle bych od Eywy nečekal. Vždy jsem si myslel, že Eywa je milosrdná a nikdy život nebere, nebo aspoň ne takhle přímo.

    • avatar
      Vlastik

      Asi si ještě nikdo nestěžoval a viník nebyl po ruce on-line :-)
      Jak ukázal film, Eywa umí brát životy, je-li to nutné, aby ochránila nevinné.
      A když umí přenést vědomí, umí ho jistě stejným způsobem i umlčet.
      Jinak bysme tu měli 2x Jakea Sullyho ve 2 tělech.