Avatar FanFiction

Nolaah – 5. Strážce ohně 2

Od , 31.Pro 2011 v 23:55 , zařazeno v Klan Modrého ohně

Začátek příběhu

Nolaah – 5. Strážce ohně 2

Zdálo se mi, že slyším volání a nějaký rachot.
Nebo to nebyl sen ?
Prásk!
Ozvala se tak hlasitá rána, až mi zalehlo v uších!
Vmžiku jsem byl na nohou.
Rozespale jsem se rozhlížel po svém skromném stromovém obydlí.
Třebaže jsem stejně jako ostatní věnoval poslední dny vylepšením střechy,
voda se stejně dovnitř jen řinula a stékala po větvích a proutěných stěnách.
Po vzoru ostatních jsem si nad lůžkem udělal malou stříšku a nyní jsem ocenil její účel.
Střechou pronikající voda po ní stékala a má hebká teplá přikrývka tak zůstala suchá.
Asi i proto mě déšť dřív nevzbudil.
Vylezl jsem o větev výš, zvedl poklop z velkých listů a vykoukl ven.

Prásk!
Tentokrát jsem navíc na chvíli oslepl od blesku.
Zavřel jsem oči a počkal, až se mi vrátí oslněný zrak, uvyklý na přítmí stromového hnízda.
Na přizvednutém mokrém poklopu jsem zahlédl červený odlesk.
Počkal jsem, až odezní další hrom a vykoukl tím směrem.
V dálce hořel vysoký strom.
Blesk ho svým strašným žárem zapálil i za hustého deště.
Vyděsil jsem se! Možná hořel něčí strom v osadě!
Rychle jsem poklop utěsnil a seskočil na spodní podlaží.
Pokrývku jsem sroloval do nepromokavého vaku a rozčileně shledával své věci.

Ozvalo se vzdálené dunění obřího bubnu.
Na chvíli jsem se zarazil a zaposlouchal se.
Vnímal jsem rytmus a počítal jednotlivé údery.
Poznal jsem jeho význam. U všech klanů byl stejný.
Znamenal poplach a nebezpečí. Nevěstil nic dobrého.

Náhle se nadzvedl spodní poklop od visuté lávky vedoucí osadou.
Opět se zablesklo a já zahlédl něčí tvář, jak nakoukla dovnitř.
Když odezněl hrom, postava zakřičela:
„Vem si věci na přežití v lese, opouštíme osadu!”

Hned nato zmizela a zespodu se ozvaly další rozčílené hlasy, které se vzdalovaly.
Pak je přehlušil další úder hromu.
Slyšel jsem zdejší barvité příběhy o velkých povodních a bouřích.
U nás na severu jsou deště mírné a před povodní jsme v bezpečí vysoko ve skalách,
navíc v teple jeskyně vyhřívané Modrým ohněm.
Zde se klan již řadu dní připravoval na nadcházející deště, kdy je hlad.
Sušil si potraviny do zásoby a balil je do nepromokavých kožených vaků
nebo do hliněných nádob pocházejících od nás, jejichž víko po naplnění
zalili proti vlhkosti horkým voskem z úlu místních velikých bodavých vos.
Ale nikdo nikdy nemluvil o opouštění osady.

Rychle jsem popadl svůj nůž, tornu, luk s šípy a sekeru.
Ohlédl jsem se zpět a zaváhal jsem při pohledu na vak s pokrývkou.
Pak jsem se přece vrátil a přehodil si velký vak řemenem přes rameno.
Víc věcí až na pár ozdob a dárků od nových přátel z klanu jsem beztak neměl.
Seskočil jsem dolů a málem ztratil rovnováhu!
Silný vítr rozkýval i tak vzrostlý strom, jako byl ten můj.
Rychle jsem se protáhl dolů a seskočil na visutou lávku.
Okamžitě jsem zespodu zaslechl bouřící vodu. To kývání stromu, to nebyl vítr!
Přidržel jsem se opěrného lana a v prudkém dešti pohlédl dolů pod sebe.
Co jsem zahlédl, potvrdilo moje obavy.
Tam, kde jsem ještě nedávno pracně sbíral trus, už nebyla suchá země.
Do stromu se obrovskou silou opírala rozvodněná řeka, která se vylila ze břehů.
Proud divoce hučel a voda viditelně rychle stoupala!

Nyní jsem na vlastní oči viděl, jak bylo praktické postavit si obydlí vysoko
v korunách stromů, když jste chtěli bydlet v blízkosti velké řeky,
která o sobě dávala každý rok vědět záplavami.
Za tu chvíli, co jsem koukal dolů, voda stoupla o délku paže.
Ozval se výkřik a tak jsem se narovnal.
Na lávce u sousedního domu na mě někdo mával, ale nerozuměl jsem mu.
Lávka sebou divoce ve větru házela, tak jsem se pevně přidržoval
a ručkoval k dalšímu stromu.
Spadnout do rozbouřeného proudu vody by se rovnalo jisté smrti.

Byl to soused, který se pro mě vrátil. Jeho rodina už byla v bezpečí ve skalách.
„Strážce vody bubnuje na poplach, to je to tak zlé?” křičel jsem do větru.
„Horší,” odpověděl a pokynul mi, ať ho následuji.
Míjel jsem řadu temných stromů, osvětlovaných častými blesky.
Jejich záblesky podivně zkreslovaly známé stromy, pokaždé z jiné strany.
Lávky sebou házely a byly v nich zamotané větrem vyrvané větve.
Při každém záblesku byla lávka přede mnou díky větru pokaždé jinde a vypadala jinak.
Šli jsme pomalu téměř jen po hmatu, oslněni blesky, střídajícími se s mokrou tmou.
Jindy krátká cesta mi připadala dnes nekonečně dlouhá.

Konečně jsme dorazili k náčelníkovu stromu, kde se spojovaly četné vzdušné cesty.
Poslední opozdilci před sebou tlačili děti a soukali se dál od řeky.
Zbývající čekali, až přejdou, aby mokrá prověšená lana najednou nepřetěžovali.
„Jdi za Oloeyktanem!”
Soused mi ukázal směr vlevo po proudu řeky a zmizel v dešti za ostatními.
Obešel jsem strom a uviděl skupinku postav. Odváděli několik rodin do bezpečí.
Oloeyktan na mě krátce pohlédl a ukázal mezi stromy.
Pohlédl jsem tím směrem a srdce se mi sevřelo.
Linula se odtud jasná rudá záře.

Vyděšeně jsem přikývl a následoval Oloeyktana a další 2 muže.
Obešli jsme několik dalších obytných stromů.
Pohlédl jsem pod sebe a v záři blesku uviděl bouřící vodu.
Stoupající hladina se už nebezpečně přiblížila na dosah spodních lávek!
Náhle cestu před námi přehradila voda.
Provazová cesta byla stržená, zbytky jejích lan sebou házely ve větru.
Museli jsme se vrátit a obejít to jinudy.
Pak jsme obešli poslední strom a před námi se otevřelo ohnivé divadlo.
Okraj lesa hořel a s ním už i několik obytných stromů!

Ve světle plamenů jsem poprvé spatřil divokost vody pode mnou.
Kde řeka narazila na kmen stromu, divoce vířila a vysoko stříkala.
Na plameny vysoko do korun ale nedosáhla.
U okraje stromu čekalo několik postav a upřeně hleděli na hořící stěnu.
V dešti jsem nerozeznal, jestli jde o muže nebo ženy.
Naklonil jsem se k náčelníkovi:
„Na co čekáme?”
Váhal s odpovědí.
„Je tam ještě rodina, oheň je odřízl. Jenže toto je poslední visutá cesta, co vydržela.”
Pak jsem je uviděl, několik postav. Byli na vedlejším stromě a také váhali.
Aby se zachránili, museli přelézt na hořící strom, kam vedla lávka od nás.
Konečně se odhodlali a 2 velké postavy s dítětem začali ručkovat k ohni.
Jeho žár jsem už cítil až sem. Hladina ohnivě zářila odlesky ohně.
Ne, nezvládli to. Dítě se neudrželo v bičujícím větru na lávce a spadlo.
Zůstalo viset jen na rukou. Oba rodiče ho vytáhli a vrátili se zpět.

Náčelník něco zakřičel a naklonil se ke mě:
„Nezvládli to. Musíme odseknout lana a krajní větve, jinak oheň přeskočí na další obydlí.”
„Nepočkáme, až déšť oheň uhasí? Co oni?” ukázal jsem na rodinu,
choulící se u okraje lávky a koukající naším směrem.
„Ne, žár je příliš velký a stromová obydlí jsou plná léty vyschlého dřeva,
krytá střechou před deštěm. Shoří jako pochodeň. Toto se již kdysi dávno stalo.
Jen díky rozhodnosti Oloeyktana tehdy osada neshořela na popel. Je to jen na nich.”
Rychle ukázal na několik větví kolem sebe a mokré postavy se rozutekly po stromě.

Tedy až na jednu.
Ta rozčileně zastoupila cestu náčelníkovi, který se chystal odseknout poslední lávku.
S údivem jsem poznal mladou Minari, dosud jsem si jí v hustém dešti nevšiml.
Přiblížil jsem se na doslech:
„Co tu děláš? Nařídil jsem ti odejít s matkou.”
„Nemůžeš je tu nechat umřít, počkej ještě!”
Otočila se a mávala na rodinu v nadějí, že se znovu pokusí přejít.
Také na nás mávali, ale k hořícímu stromu si už netroufli přiblížit.
Oheň rostl a žár sílil. Oni byli ohni ještě blíže.
„Už není čas! Jestli nechceš odejít, pomož nám odříznout přesahující větve!”
Uchopil ji za ruku a strkal ji za sebe do bezpečí.

Dívka se mu ale vytrhla a skokem se přenesla na lávku vedoucí k hořícímu stromu.
Krátce se ohlédla na otce a odvážně postupovala k hořícímu stromu.
Se zatajeným dechem jsem ji sledoval a zapomněl na větev, kterou jsem měl odseknout já.
Když rodina uvidí, že cesta je bezpečná, třeba projde a zachrání se.
Lávka se pod ní napínala a mokré uvolněné provazy ji prověšovaly.
Náhle shora slétla velká useknutá větev a s ní i závěsná lana lávky.
Vzdušná cesta se v okamžiku zhroutila!

Oloeyktan vykřikl!
Dvě spodní lana naštěstí vydržela a Minari se jich pevně chytila.
Nohy už měla ve vodě, která ji táhla k hořícímu stromu.
I ohrožená rodina na druhé straně přestala mávat a upřeně ji sledovala.
Něco volali, ale na tu dálku v bouři nebyli slyšet.
Minari koukala střídavě sem a tam, zřejmě zvažovala své šance.
Vedle spadla další useknutá větev stromu a ihned ji strhnul proud.
Pak se v hořící koruně naproti utrhl kus hořící konstrukce obydlí a zřítil se dolů.
Lana okamžitě vzplála a po chvíli přehořela!

Dívka dosud visící ve vzduchu na prohlé lávce se rázem ocitla ve vodě.
Zbývající 2 provazy vedly od nás dolů do vody a napínal je proud rozvodněné řeky.
Minari se zoufale držela a snažila se překonat proud vody a ručkovat po laně k nám.
Marně. Neměla dost sil. Sotva se udržela, aby ji voda nestrhla.
Náčelník hlasitě hvízdl a hned na to se k nám přidali jeho synové.
Chytli jsme mokrá lana a začali dívku přitahovat ke stromu.
Najednou jsem upadl.
V ruce jsem držel volné lano. Přetrhlo se!

Vyskočil jsem a pohlédl na dívku ve vodě.
Držela se posledního lana a v očích měla strach.
Přiskočil jsem ke druhému lanu a pomáhal táhnout.
Oheň naproti se náhle rozzářil více. Vítr ho rozdmýchával.
Pohlédl jsem na sousední strom, oheň na něj přeskočil!
Pustil jsem lano a začal divoce mávat na rodinu naproti.
Pochopili a všimli si hrozícího nebezpečí.
Zespodu oheň nad sebou hned neviděli.
Vzdálili se na druhou stranu stromu, ale dál už nemohli.
Oheň se rychle šířil a zanedlouho hořela celá koruna stromu.
Rukama si zakrývali tváře před žárem. Nebylo úniku.
Rozhodli se, z obou stran uchopili za ruce dítě a skočili do vody.
Ihned zmizeli v temnotě.

Polkl jsem a vrátil se k ostatním vytahovat dívku.
A pak se to stalo. Dívka vykřikla a zmizela pod hladinou.
Vyděšeně jsem zíral na prázdné místo ve vodě.
A na přetržené lano, které jsme vytáhli ven.
Bylo prázdné…

„Ne! Ona ne! Nee..ee…” vykřikl mladší z bratrů a chtěl se za ní vrhnout do vody.
Starší bratr a starý muž ho ale strhli na plošinu a pevně zalehli,
aby se udrželi na mokré ploše, visící na větrem rozhoupaných větvích.
„Zakazuji ti jít za ní, jinak také zemřeš!” křičel mu Oloeyktan
zblízka do tváře a sotva se ovládal. Oči měl široce rozevřené, plné žalu a vody.
Těžko říct, zda to v jeho tvrdé tváři byly slzy nebo jen krůpěje deště.
Teď z něj nemluvil jen moudrý náčelník klanu, ale především vystrašený otec.
Právě byl svědkem smrti dcery a nejspíš už nikdy neuvidí ani její potlučené tělo.
Hledal již příliš mnoho přátel, které strhl obří vodopád a jen málokdy někoho našli.

Já seděl strnule na plošině na zadku, v ruce držel roztřepený konec lana,
ze kterého odkapávala voda a upřeně hleděl na prázdnou hladinu, ozařovanou ohněm.
Rodinný spor jsem téměř nevnímal.
Ne! To nemůže být pravda…
Musím něco udělat, ne tu jen sedět.
Statečná dívka chtěla zachránit tu rodinu před smrtí a nedbala na své bezpečí.
Konečně jsem se vzchopil a vstal. Přestalo mi záležet na životě.
Z vodopádu jsem skočil možná z hlouposti, ale tady už nešlo jen o můj život.
Všichni zmlkli a pohlédli na mě.
Pak nějaký vzdálený zoufalý hlas vykřikl:
„Zachraň ji!” Sotva jsem ho vnímal.
Oloeyktan mě ale chytil za ruku: „Ne! Nenajdeš ji a také zemřeš. Zakazuji to!”
Vytrhl jsem se mu ze sevření:
„Ty nejsi můj Oloeyktan, nemáš mi co zakazovat!”
Krátce jsem mu pohlédl do očí, ale místo rozkazu jsem v nich četl tichou prosbu.
Popadl jsem z mých věcí na plošině jen vak, nadechl se a skočil do vody.
Hladina se za mnou zavřela a proud mě ihned strhnul…

Ještě jsem nad sebou krátce zahlédl rudou záři a pak se mi do ruky zařízl popruh vaku.
Byl mou jedinou nadějí udržet se na hladině, proto jsem ho ještě pevněji sevřel.
Ve vířící vodě jsem ale nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
Několikrát do mě něco bolestivě udeřilo.
Měl jsem co dělat, abych pod vodou nevykřikl a zadržel dech.
Snažil jsem se za popruh vytáhnout na hladinu a nakonec se mi to podařilo.
Plovoucí vak jsem si přitáhl k hrudi a nalehl na něj.
Přestal jsem se točit, protože mě vak táhl po proudu.
A nestálo mě už tolik sil udržet hlavu nad vodou.
Teprve toto malé vítězství mě vrátilo do reality.

Zamrkal jsem, abych se zbavil vody z očí.
Pohlédl jsem nahoru a v jasu blesku zahlédl temné siluety okolních korun stromů.
Nepoznával jsem to tu ani po půl roce výprav do okolí.
Minul jsem již malé peřeje? Určitě i ty zmizely pod vysokou hladinou.
Oh, jak jsem byl pošetilý, doufat, že sám v bouři někoho zachráním.
Moudrý Oloeyktan měl pravdu, nemám šanci někoho najít a sám zahynu.
On byl ten, kdo už prožil spoustu záplav. Jistě věděl, o čem mluví.
Nevím ani, kde jsem. Neznám zdejší kraj tak jako místní.

Záblesky z nebe oslňovaly a tak jsem nic kromě kratičké doby trvání blesku neviděl.
Uši jsem měl plné vody.
Zatřepal jsem hlavou v naději, že se jí zbavím, marně.
Hřmění jsem tak vnímal jen vzdáleně.
Co chvíli jsem narazil do větve nebo kmene stromu a byl už samá modřina.

Najednou se popruh vaku o něco zachytil.
Proud vody mě ihned otočil a vak pod bradou se mi vysmekl.
Hlavou jsem ihned zajel pod hladinu a už nevím pokolikáté jsem se napil vody.
Ruce jsem instinktivně sevřel a ustál tak následující náraz řemenu.
Držel jsem se křečovitě oběma nataženýma rukama a měl strach, že mi vak uplave.
Opět se zablesklo.
To, co jsem krátce zahlédl, mě vylekalo…

Byla to tvář. Zakrvácená tvář.
Nehybná Navijská tvář se zavřenýma očima.
Vylekal jsem se, že vidím mrtvolu!
Pak jsem uviděl ruku, která držela můj vak.
Svaly na ní se napnuly a ruka se pohnula!
Přitahovala mě ke kmenu stromu, až jsem zahlédl spodní větev a zachytil se.
Vak jsem ale druhou rukou nepouštěl.
Táhl mě nahoru nad hladinu a já šplhal za ním.
Pak mě ruka pustila a já z posledních sil vytáhl nahoru i nohy.
Voda ze mě jen crčela.

Ulevilo se mi. Ten muž nebyl mrtvý, snažil se mi pomoci.
Následoval jsem ho nahoru do větví stromu.
Zablesklo se a já sebou cukl. Opět měl zavřené oči!
Pak mi to konečně došlo…
Chytře se vyhýbal oslnění, že oči otevíral jen na nezbytně dlouhou chvíli.
Počkal si na blesk, který viděl i přes víčka.
Potmě si tak zachoval ostrý zrak, zatímco já byl skoro slepý.

Posadil jsem se vedle něj a zhluboka oddechoval.
Rukama jsem si masíroval uši a snažil se zbavit vody.
Pustil jsem konečně vak, jehož řemen jsem dosud křečovitě svíral.
Muž naproti tiše seděl a hleděl na mě zavřenýma očima, jakoby spal.
Vysílen námahou odpočíval.
Všiml jsem si, že vedle něj leží ještě někdo.
Pojal jsem nejisté podezření. Žaludek se mi sevřel.
Zvedl jsem se a přiblížil se…

Naklonil jsem se nad druhou nehybnou postavu, také měla zavřené oči.
Byla to žena. Neznámá žena.
„Ano, jsme ti z hořícího stromu,” odpověděl na nevyslovenou otázku.
Najednou mě žena uchopila za ruku a chraptivě řekla:
„Naše dcera, neviděl jsi ji?”
Pohlédl jsem na muže, který měl nyní oči otevřené a hleděl na svou ženu.
Otevřela oči a oba na mě s nadějí pohlédli.
Sklonil jsem hlavu a zavrtěl jí. Pak jsem promluvil:
„Skočil jsem do vody, když se utrhlo lano s Minari. Neviděl jsem nikoho.”
Žena povzdychla a muž po chvíli navázal:
„Nemohli jsme se vrátil k lávce, hořelo nad ní stromové obydlí.
Z vaší strany jste to tak neviděli a ve větru jste nás neslyšeli.
Za chvíli se také utrhlo a spadlo. Oheň se blížil, museli jsme skočit do vody.
Několikrát jsme narazili do stromů a nárazy nás rozdělily.
Pak jsem zahlédl pohyb a zachránil ženu. O dcerce nevím.
Rozhlížel jsem se po okolí, jestli ji neuvidím a uviděl tebe.”
„A Minari jsi…” nedopověděl jsem otázku.
Mlčky zavrtěl hlavou.
Sklopil hlavu na hruď své ženy, která ji chlácholivě objala a plakala.

Chvíli jsem bezradně koukal a pak se zvedl k odchodu.
Muž políbil ženu a následoval mě.
„Vím, že musíš jít hledat dál, dokud je naděje.
Když mi slíbíš, že budeš hledat i mou dceru, povím ti pár užitečných rad.”
Nemohl jsem odmítnout.
„Ukaž ucho,” požádal mě.
Naklonil jsem na něj hlavu stranou a dostal jsem takovou facku, až mi v hlavě zazvonilo!
„Co to děláš?” ohnal jsem se po něm překvapeně.
„Vidíš? Ucho se ti bolestí a vztekem stáhlo dozadu, stejně tak zvukovod.
Nenateče ti do něj tolik vody a bolest uší tě udrží při vědomí pod vodou.”
Sáhl jsem si rukou na bolavé místo a opravdu, ucho bylo skloněné dozadu.
Nastavil jsem druhou stranu hlavy a dostal druhou facku hranou ruky shora dolů.
Bylo to horší, protože jsem to čekal. Zatnul jsem zuby a muž se usmál.
„Teď oči.” Chvíli jsme trénovali mrkání v rytmu blesků.
Dalo se to naučit a bolest uší mi nedovolila zapomenout.

Asi jsem se dost příšerně šklebil, protože mě napodobil.
„Určitě se někde zachytili a snaží se odolat proudu vody.
Nebo vylezli na strom jako my,” snažil se mě povzbudit.
„Jak to víš tak jistě?” obdivoval jsem jeho pevnou víru.
„Protože jinak by tohle všechno nemělo smysl.
Eywa by to nedopustila. A poznávám to tady.
Po proudu je druhá peřej vroubená hustou řadou mladých stromů.
Teď budou vyčnívat jen koruny. Proud tě k nim dovede.
Jsou jako vodní síto, jenže voda stále stoupá.
Budeš je muset proto prohledat pod vodou a sám neuváznout.
Já nemohu opustit ženu, tady to bude za chvíli také pod vodou
a ona má pohmožděná žebra, dýchá jen s bolestí.
Je slabá, nemůže lézt po kluzkých větvích…”
Po malém zaváhání dodal: „A také nechci, aby zůstala úplně sama.”

Přistoupil k mému vaku a zkontroloval, zda je dobře utěsněn:
„To byl dobrý nápad, vyrobit si do vody vzduchový vak, to mě nenapadlo.”
„Však mě také ne…” pomyslel jsem si pro sebe.
Odmotal si kolem pasu provaz a uvázal ho na řemen vaku.
Druhý konec pak přivázal kolem pasu mě.
„Vak na hladině ti pod vodou v proudu ukáže směr a pomůže vyplavat.”
Pak mě objal, jako bych byl člen rodiny, pevně stiskl a odstoupil.

Já dnes už podruhé stál nad hučící vodou a chystal se do ní skočit.
Jen počet zachraňovaných se zvýšil na dvě.
Ale další 2 přežili. I já zatím žiju. Nyní jsem věřil, že to dokážu.
Naposledy jsem se ohlédl, vyčkal záblesku a uviděl pokývnutí mokré postavy.
S lanem smotaným v ruce jsem pevně před sebe uchopil vak a skočil…

Tentokrát jsem byl na nápor vody připraven.
Pevně svíraje na hrudi vak jsem se proto neponořil.
Bolest v uších mě nutila přivírat oči a tak jsem si dával pozor na blesky,
aby mě neoslnily. A opravdu jsem v té tmě trochu viděl!
Myslel jsem si, že už znám vše potřebné pro přežití a přece je stále co se učit.
Počkal jsem, až odezní jas blesku a krátce se ohlédl.
Svého učitele ani strom, ze kterého jsem právě seskočil, jsem už nerozpoznal.
Nevadí, postarají se o sebe. Vylezou do bezpečí koruny stromu.

Opět jsem pohlédl před sebe a něco uviděl.
Ze tmy se vynořily větve, přímo proti mě!
Bylo to jen osamělé křoví nebo malý strom pod vodou.
„Ne, to nebude ještě ono,” říkal jsem si.
Rychle jsem zakopal nohama a podařilo se mi překážku včas obeplout.
Nechtěl jsem zde uváznout.
Jen jsem ucítil, jak mi něco drsně přejelo po břiše a nohou.
„Musím si dávat pozor na větve pod vodou,” uvědomil jsem si nebezpečí.
Minul jsem křoví a ještě několik dalších.
Pak jsem před sebou narazil na takové, které už obeplout nešlo.
Táhlo se to doleva i doprava.
Také proud vody se tu zrychloval, to bude ta peřej.
Než jsem se nadál, narazil jsem.

Rychle jsem se zachytil silné větve nad hlavou, ale proud mi nohy táhl dál.
Vytáhl jsem se proto do koruny stromu a za lano si přitáhl vak.
Prudce jsem oddechoval a odpočíval. Teda, to byla jízda.
Protřel jsem si oči a rozhlížel se po okolí.
Hladina se temně leskla a na ní pluly četné tmavé stíny.
Splavené dřevo. Jinak nic.
Přehodil jsem si vak přes rameno a nahmatal nůž u boku, jestli jsem jej neztratil.
Ne, byl na svém místě v koženém pouzdře.
Hbitě jsem přeručkoval po větvích na sousední strom a opět se rozhlížel.
Zase nic. Další strom. A další.
Jestli nic nenajdu, budu muset jít hledat pod vodu.
Děsil jsem se myšlenky, že bych tam fakt někoho našel…

Po chvíli jsem se přiblížil k volné řece, kde stromy končily.
Něco jsem zaslechl. Nezdálo se mi to jen?
A znovu. Krátký výkřik. Volání o pomoc!
Nedočkavě jsem sešplhal dolů k hladině a rozhlížel se.
Nikde nic.
A pak jsem pod sebou zahlédl tenkou ohnutou větev, která se cukala.
Přilezl jsem blíže a uviděl ruku, která se té větve drží.
Tyčila se osamoceně z vody, sama, bez těla.
Její prsty viditelně ochabovaly a větev pouštěly.
Rychle jsem se sehnul a tu ruku chytil.
Byla mnohem menší než má. Byla to ruka dítěte.
Tušil jsem, koho jsem právě našel.

Zatáhl jsem a nad hladinou se objevila hlava děvčete.
Lapala po dechu a kašlala.
Zavřené oči se otevřely a pohlédly vystrašeně na mě.
Chtěl jsem dívku vytáhnout nad hladinu, ale bolestivě vykřikla:
„Noha! Drží mi to pod vodou nohu!”
Přikývl jsem, že rozumím a uvolnil tah natolik, aby měla hlavu nad vodou.
„Udržíš se chvíli?” zakřičel jsem na dívku.
„Ne! Už nemůžu…” odpověděla a stále vykašlávala vodu.
Horečně jsem přemýšlel, co dělat…

Vak! Sundal jsem vak a podal ho dívce, aby se chytla řemene.
Provaz uvázaný na něm jsem jí přivázal i na ruku. Takto ji proud neodnese.
Druhý konec jsem měl já u pasu.
Přelezl jsem větev, které jsem se nad sebou držel a z druhé strany se spustil do vody.
Lano jsem držel napnuté a tím i vysílené děvče na vodou.
Ponořil jsem se podél jejího těla a nahmatal nohu.
Byla volná. Tak druhou.
Byla nad kotníkem zaklíněna do větví. Další na ně natlačil proud a svíral ji.
A voda stále stoupala. Až by děvče nedosáhlo na hladinu, utopilo by se.
Zapřel jsem se pod vodou nohama a zabral oběma rukama.
Nešlo to, větve byly do sebe pevně zaklesnuté.

Vynořil jsem se a nadechl se.
Lano se uvolnilo a děvče mělo hlavu zase pod vodou.
Rychle jsem ji nadzvedl a opět napnul lano.
Lapala po dechu a já zatím marně přemýšlel, co dál.
Vytáhl jsem nad hladinu nůž a zakřičel jí do ucha:
„Nejde to. Budu muset řezat.” Pak se opět ponořil.
Její srdceryvný výkřik: “Néééee…” jsem už neslyšel…

Přitáhl jsem se k dívčině uvízlé noze, jenže ta druhá mě prudce nakopla.
A znovu. Pustil jsem napnuté lano a zachytil kopající nohu.
Chvíli se bránila a pak najednou ustala.
Cítil jsem její křeč a pak se náhle uvolnila.
Nechtěl jsem ani domyslet, co se právě stalo.
Nahmatal jsem osudnou vidlici a větev, která do ní nohu tlačila.
Byla silná asi jako má ruka.
Začal jsem ji z opačné strany nohy přeřezávat, ale šlo to pomalu.
Příliš pomalu.
Vynořil jsem se a chtěl vytáhl dívce hlavu z vody.
Už to nešlo, voda příliš stoupla.
Zoufale jsem se rozhlížel, co dál. Zahlédl jsem silnou zlomenou větev.
Odřízl jsem zbytek dřeva, co ji držel a znovu se ponořil.
Větev jsem použil jako páčidlo.
Zastrčil ji do spleti klacků těsně vedle vidlice a zabral.
Větev se prohnula, ale vydržela. Ne, rukama to nezvládnu.
Opřel jsem se do ní nohama a vystrčil si hlavu nad vodu.
Opakovaně jsem na ni skákal a nohama tlačil.
Ucítil jsem, jak povoluje.
Pak se větev pode mnou propadla a několik větví kolem mě odplulo.
Ponořil jsem se znovu k uvízlé noze a opět zabral.
Tentokrát se to povedlo a dívka vyplavala!
Proud ji ihned strhnul stranou, ale zadrželo ji mé lano.

Rychle jsem vylezl z vody na strom a vytáhl bezvládné tělo k sobě.
Uchopil jsem její tvář do dlaní, ale nehýbala se. Oči měla zavřené.
Hrdlo se mi sevřelo. Co teď?
Přehodil jsem ji v pase přes větev nade mnou a za vlasy jí zaklonil hlavu.
Z pusy jí vytékala voda. Zatřepal jsem jejím tělem a vody vytékalo více.
Udeřil jsem ji několikrát rukou přes tvář. Pohnula se a začala kašlat.
Žije! Ulevilo se mi.
Ještě chvíli vykašlávala vodu a pak na mě vylekaně pohlédla a vykřikla:
„Noha, moje noha!”
„Neboj, koukej, je v pořádku. Obě jsou.”
Sundal jsem ji z větve, sebral vak a v náručí ji přenesl po kluzké kůře
ke kmeni stromu na bezpečnější a vyšší místo.

Tiskla se ke mě a třásla se. Pak se konečně vzpamatovala.
„Rodiče? Neviděl jsi je?”
„Jsou v pořádku, vylezli do bezpečí na vysoký strom.
Podívej, tento provaz mi dal tvůj otec.”
Podal jsem jí konec lana, aby si ho mohla ohmatat.
Pevně ho stiskla. Pak mě objala a vděčně políbila na tvář.
Najednou se opět odtáhla, jako by si na něco důležitého nemohla vzpomenout.
„Minari!” vykřikla.
„Cože?” vyskočil jsem, jako by mě bodla vosa.
„Ty jsi ji viděla?”
„Ano. To ona mě zachránila a vytáhla na plovoucí kmen. Umí výborně plavat.
Chvíli jsme se vezly v divokém proudu a snažili se nespadnout do větví kolem něj.
Pak voda zrychlila a kmen narazil tady do těchto stromů.
Já spadla a uvízla za nohu. Víc si nepamatuji.
Když voda stoupla a já se už neudržela, chytil jsi mě. Ji to asi odneslo.”
„Takže žije?” ptal jsem se jí, jako by mohla znát odpověď.
Smutně pokrčila rameny.

Pohlédl jsem dolů.
Větev, na které jsem stál, když jsem dívku zachraňoval, už byla pod vodou.
Voda stále stoupá.
„Můžeš lézt?”
Stoupla si a vykřikla.
„Noha bolí, ale půjde to.”
„Pomůžu ti výš do koruny stromu.
Počkáš tam na den a pak za světla přelezeš na břeh. Zvládneš to?”
Přikývla na souhlas.
„Na břehu už rodiče najdeš, určitě také počkají na den a nebudou v dešti riskovat.”
Pohladil jsem ji po tváři.

„Ty ji jdeš hledat, viď. Máš ji moc rád?” zeptala se mě.
„No … mám. Ale nevím, jestli i ona mě,” odpověděl jsem rozpačitě.
Usmála se na mě.
„Povím ti tajemství. Minari už tu měla hodně nápadníků.
Byli to zkušení kupci z daleka i skvělí lovci a urostlí bojovníci.
Někteří se líbili i Minari, ale její matka na ni pokaždé moc křičela.
Jí se asi nelíbili. A pak jim tak znepříjemnila námluvy, že raději sami odjeli.
Její synové to chtěli udělat i nyní, ale matka jim to nedovolila.
Má v klanu značný vliv a i muži ji poslouchají. Bude naše nová Tsahik.
Je to podivná žena. Říká se, že ji přinesla voda a že není z našeho klanu.”

Naklonila se šibalsky ke mě.
„Oloeyktan sice vede klan, ale doma poslouchá svou ženu.
Ale neříkej nikomu, že to víš ode mě.”
Překvapeně jsem přikývl. To mi neřekli ani mí sousedé.
„Co jsi tady, tak na Minari matka nekřičela. Ani jednou.
Líbíš se jí a to se ještě nestalo. Máš v sobě něco, co ti druzí neměli.”
Smutně na mě hleděla a pak dodala:
„Zachraň ji. Viděla jsem, jak se na tebe Minari dívá.
Často tě z dálky pozoruje, když o tom nevíš.”
„A jak se na mě dívá?” byl jsem překvapen.
„No … jako žena. Taky tě má ráda.”
Nevěděl jsem, co říct…
Toto bylo poprvé, co jsem něco tak konkrétního slyšel tak přímo.

Raději jsem vstal a připomněl děvčeti, aby byla trpělivá.
Aby neriskovala a počkala na světlo.
Znovu jsem si smotal lano a zkontroloval svůj vak.
Odpočinek skončil a čekala mě nebezpečná cesta.
Doufal jsem, že se Minari udržela na kmenu stromu a nespadla.
Jestli ano, pak žije. Tato naděje mě hřála u srdce.
Dosud jsem plul zaplaveným břehem porostlým stromy.
Nyní jsem musel za svou láskou přímo do proudu divoké řeky.
Jen tak ji najdu, když poplavu stejnou cestou.

Dívka si nedala říct a doprovodila mě po větvích na poslední strom.
Pokývl jsem jí na pozdrav, protože řev hučící vody přehlušil i hlasitý křik.
Pak už blesk ozářil jen prázdnou houpající se větev nízko nad vodou…

(pokračování zde)


Napsat komentář

21 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    AnubisXXL

    Vymyslel si hodne detajlu. Vypada ze vypraveni strazce ohne bude dlouhe. Parada

    • avatar
      Vlastik

      Představil jsem si, jak by to asi mohlo probíhat a snažil jsem se příběh rozvíjet logicky. Představte si osadu u velké řeky, která se občas rozvodní. Jak by asi mohla vypadat? Jak se zde Navi živí? Kde spí? Jaké mají zvyky? Začal jsem popisem obydlí a pak už to šlo samo. A když se námluvy konečně pohly, chtělo to dramatický zvrat. Náhlá noční povodeň vše mění a přichází tak druhá část dobrodružství…

  • avatar
    Vlastik

    Randomko, koulám, máš nový gravatar, vlastní kresba?

    Jinak i když nový spisovatel nebude moc ovládat gramatiku, nevadí, udělám před uveřejněním korekci, to jistě není omezení. Spoustě článků zde jsem opravoval chyby.

    Grafika webu je dána šablonou WordPressu a také tím, že stránky jsou směrem dolů nekonečné, pro dobrý kontrast černé. Černá je univerzální, dobře se ořezává grafika a hodí se k ní téměř vše. Nějaké inovace určitě budou, spíše drobné než vše úplně znova. Zvažoval jsem vyrazit na jaře na lov HD fotek do přírody, s pár triky by se mohlo líbit. No tolik čtenářů web zase nemá, aby se to vyplatilo pro 5-10 lidí předělávat. Naprogramovat nové vlastní super stránky “bez omezení čímkoliv”, tolik zase SW neumím.

    Výměna bannerů je dobrý nápad pro sledovanost, ale také první krok k reklamě na stránkách. Chcete zde reklamu? Reklama by mohla přinést peníze na provoz a autorské honoráře, tedy asi jedinou motivaci autorů, co dnes spolehlivě funguje. Nebo financovat dárkové předměty pro registrované čtenáře (s DiGGiTem jsme diskutovali o vánočním plakátu, o stolní hře a o textové hře).

    Kdyby bylo více čtenářů, zvážil bych i přístup k novinkám za členský poplatek fanklubu, což by znamenalo velký nárůst nových příběhů, když by za to autoři něco měli (dnes spousta příběhů nemá ani komentář, tak logicky není motivace psát). Ono se říká: Čas jsou peníze a nikdo nemá na psaní čas. Takže jde o to, jestli posunout web do další roviny nebo ponechat stávající stav, kdy už píšu jen já.

    Vzpomínám, jak se tu objevil Xiraxis se 2 originálními povídkami a zaujal tak, že vyvolal velkou diskusi. Kdepak asi skončil.

    AnubisXXL nastínil nový děj, jaké pikle kují vyhnaní Nebešťané na Venture Star (výborný nápad) a má rozepsané hledání nového domova pro Omaticaya klan, ale také už asi nemá čas (asi že už není single).

    DiGGiT se po delším váhání pustil do dlouho zvažovaného překladu scénáře. Jeho první přeložená část ale moc odezvy nedostala, tak nevím, jestli mu nadšení a trpělivost vydrží.

    Randomko, Ty jsi nezkoušela něco napsat… ? :-D

    • avatar
      Randomka

      Tak nějak. Je to výřez z narychlo spatlaného Vánočního přání, cizí kresbu bych si uzmout nedovolila.

      Jinak tou “renovací” jsem nemyslela nic extrémně rozsáhlého, jen nějakou menší, ale viditelnou změnu. Jak už jsem psala, vím, co dá každá drobnost práce.

      Ke psaní: Tak více než 2 roky zpět jsem z nudy v létě sepsala cosi jako povídku, ale nikdy jsem s výsledkem nebyla dvakrát spokojená, tak jsem psaní (v tom “příběhovém” slova smyslu) dávno nechala.

  • avatar
    Randomka

    Příběhy se dobře čtou a někoho, komu se líbil avatar jistě zaujmou. Já ve svém okolí bohužel nemám nikoho s podobnými zájmy, kterému bych mohla tenhle web doporučit. A pokud už na někoho takového narazím, pro změnu zas neovládá češtinu. Škoda.
    Možná by stálo za to web trochu “zrenovovat”, mohlo by to k němu přitáhnout více pozornosti. Tím myslím třeba změnu vzhledu, po tomhle tmavém by mu slušel nějaký světlejší. A třeba i zvážit výměnu odkazů s jinými stránkami. Ale to je jen myšlenka, sama vím, co to dá práce…

  • avatar
    Vlastik

    Jsem rád Randomko, že jsi zpět ;-)
    Máš pravdu. Nolaahovy příhody vesele přibývají, vytvořil jsem mu myslím zajímavou kulturu, škoda ji nerozvinout. Nechám proto vzniknout samostanou řadu příběhů Klanu modrého ohně a prvním krokem byla změna názvu. Po dopsání Strážce ohně se vrátím k Tsuteyovi a navážu na poslední příběh v jeskyni (název Křivoruký lovec zatím nebyl vysvětlen), už se dlouuuuho chýlí ke konci (snad se konce někdy dočkáte). Možná i tato řada dostane nový název: Tsuteyova pomsta. Tak nakonec zbude jen příběh Neytiri, kterým jsem začal a který stále čeká na pokračování. A také původní řada Sám mezi Navi (DiGGiT se už rok marně těší na pokračování), tak asi budu psaní prokládat mezi obě řady. Uvidíme, jak to vše nakonec dopadne a závisí to i od zájmu čtenářů (poslední půlrok zájem nebyl a tak se toho moc nevytvořilo). Vedle toho připravuji krátké vědecké články, naposledy jsem třeba studoval strukturu Navijských jmen. Tak aspoň přečkáme předlouhé období do dalšího filmového skvostu. Stále také doufám, že se objeví nějaký další autor…

  • avatar
    Randomka

    Jestli to nebude vadit (snad ne), vyjádřím se k příběhu. Jako vždycky napínavý a čtivě napsaný, jen se trochu “odvrací” od původního záměru, ale to vůbec nevadí. Jen si říkám, co asi dělá chudák Tsu’tey v jeskyni… ;-)

  • avatar
    Vlastik

    Využil jsem svých narozenin, udělal si volno a kousek pro Vás připsal.
    Snad se bude líbit. Jak to celé dopadne, se dozvíte ve třetím dílu ;-)

  • avatar
    DiGGiT

    Aaa… je to napínavé. Docela adrenalinová noc. Úžasné to je! Styl máš pořád výborný a následuje jedno dobrodružství za druhým. Těším se na pokračování :-)

  • avatar
    Vlastik

    Randomko, asi Ti začínám rozumět. Chtěla jsi malý skromný blog pro pár přátel, kteří ocení Tvou snahu a to Ti přinese uspokojení. Nic pro veřejnost nebo pro rejpala jako já, kdo racionálně analyzuje každé slovo a ihned na ně tvrdě reaguje. Vyhovuje Ti více anonymita než popularita a proto ten odkaz bez budoucnosti zruším. Asi jsem fakt očekával příliš profesionální vzestup (jenže jsi tak působila), stále lepší kresby a odbornou kritickou diskusi… A neuvědomil si přitom, že na takové věci nemáš po prázdninách při škole čas, natož náladu. A kreslení vyžaduje odpočatou mysl a klid. Oceňuji, že jsi se ozvala, nelituj toho. A přijmi prosím mou omluvu.

    Kdyby jsi třeba souhlasila, obnovil bych Tvé články ze zálohy, udělalo by to radost více lidem. Kresby byly moc hezké a komentáře snad také na úrovni, škoda to zahodit.
    Třeba něco z Avatara ještě někdy pro tento web nakreslíš… ;-)

    • avatar
      Randomka

      Musím říct, že se mi dost ulevilo, že to dopadlo takhle a vše se vysvětlilo. Je mi jasné, že jsem před měsíci jednala zbrkle, ale bohužel jsem neměla tolik “internetových redaktorských zkušeností”, tak jsem nevěděla, jak z toho ven. A jak už jsem napsala, dost mne mrzelo, že to skončilo náhlým odchodem.

      Na příliš mnoho pozornosti zvyklá nejsem, natož na odborné diskuze, nebo velká očekávání. V létě mi ono “rejpání” až tak nevadilo, stejně jsem neměla nic na práci a dokopalo mne to alespoň k tomu, abych občas něco pořádného dělala.

      Jestli je příspěvky někde možné nějak “vydolovat”, jen do toho, vadit mi to nebude. Jen bych nerada, aby mne někdo záměrně hledal někde jinde na síti.

  • avatar
    Vlastik

    Milá Randomko, děkuji za opožděné vysvětlení, i když to bych čekal před vymazáním všech příspěvků bez jediného slova (dost nefér vůči všem, kdo Ti fandili a psali komentáře, tak se redaktor nechová). Tvé kresby se mi líbily a od začátku jsem je obdivoval, mrzí mě, že jsi to nepoznala. Chtěla jsi upřímnou kritiku a ne jen laciné pochlebování (to dlouhodobě neobstojí), tak jsem Ti ji dopřával a to jak kladnou tak zápornou rovným dílem a celkem obsáhle, no neustála jsi ji. Jestli se Tě to dotklo, tak to mě mrzí, myslel jsem, že je lepší inspirující upřímnost než pohodlná žádná reakce. Chtěl jsem Tě přivést k složitějším kresbám s pohybem postav a pozadím, vytvořit si vlastní styl (jako např.zde: http://www.stepanmares.cz/), což by mohlo vyvrcholit vytvořením “modrého” komixu s dějem jako další etapa tvorby. Potenciál jsi na to měla.

    Udělala jsi malou dírku do světa, tak jméno Randomka je známé a bude se tu dál objevovat, s tím nic nenaděláš, minimálně v článku o druhém roce webu.

    Odkaz na Tvůj blog jsem nechal (datum opravím), protože stále doufám, že se k blogování vrátíš, nechtěl jsem ho jednoduše smazat jako Ty a měla jsi zde dobrou reputaci. Tvůj blog jsem pravidelně četl a těšil se na Tvé nové zkušenosti s kreslením tabletem. Vypadalo to na inspirující seriál včetně grafiky “Jak na to”, což dalo také dost práce. Ne že Tvé kresby skončí se zkušební dobou programu SAI. Já talent na kreslení nemám (zkoušel jsem to), tak vím, co dá práce něco nakreslit a vyladit do finále. Třeba časem najdu svůj kostrbatý styl, zatím se snažím aspoň psát.

    Stalking – no to snad nemyslíš vážně. Pravidelně jsem četl až blog na Endoře, před kresbami z Avatara jsem Tě vůbec neznal a proti mým komentářům jsi nenamítala, že je nechceš. Naivně jsem si myslel, že má odezva Tě motivuje pokračovat, a ono Ti to zatím jen otravovalo život…

    Nemohu za to, že jsem byl prakticky jediným přispěvatelem na Tvém blogu v diskusi. Mé komentáře jsi mohla smazat (psala jsi, že jsou moderované) nebo mě požádat, abych zrovna já nepřispíval a bylo. Zrušit blog kvůli jedinému čtenáři, to mi připadá krátkozraké. Ale nemyslím, že to bylo jen kvůli mě. Stále častěji jsi polemizovala o nešvarech jiných blogů místo vlastní hezké tvorby (ono to dá práci, mě trvá napsat příběh i několik dnů), což mi připadalo jako plýtvání talentem a tak následovala má poslední kritika a blog skončil.

    “Nechte mě na pokoji” se snad časem změní v “Mám chuť kreslit a dělat radost ostatním”, zatím si třeba občas přečteš nějaký příspěvek na těchto stránkách a zlepší Ti špatnou náladu, která je v této zemi poslední dobou všude.

    • avatar
      Randomka

      Teď si říkám, že to možná byla chyba se k něčemu ještě vyjadřovat. Asi moje slova nebyla pochopena tak, jak jsem zamýšlela. Nemyslela jsem to jako útok, nenapsala to bezhlavě a dost váhala s odesláním. Moje chyba…
      Nechci tu obhajovat to, jak jsem se před několika měsíci zachovala. Ani by mne někdy předtím nenapadlo, že to může takhle skončit. Asi nejde o nic víc, než větší nedorozumění (čí je to chyba nemá smysl řešit, o to tu nejde). Vlastně mne to docela mrzí.
      Co se týče blogu na WordPressu, tam komentáře moderovány nebyly. Žádat tě, abys mi nepsal komentáře, nebo je smazat, mne nenapadlo. Ani by mi až tak nevadily, ovšem poznámky týkající se něčeho úplně jiného než příspěvků – například připomínky, že zas nefungují smajlíci (kteří se mi mimochodem vůbec nelíbili, neladily s modrým designem)… Chtěla jsem si blog zařídit dle svého vkusu.
      Vracet se k němu nehodlám, už několik měsíců si funguji někde jinde a jsem tam spokojená. I proto, že mi nikdo nevyčítá, pokud si do něčeho“rýpnu“. Fakt, že není „propojený“ s nějakým jiným webem mne dává jakousi „svobodu“.
      Co se týče kritiky, ze začátku to opravdu působilo tak, jak říkáš. Bohužel tvé očekávání asi bylo příliš velké. Navíc mne rozčiloval i fakt, že jsem se často setkávala s tím, že jiné lidé, kteří se kreslení tolik nevěnovali, pak najednou stvořili jednoduchou patlanici a sklízeli za to samou chválu a běda mi, řekla-li jsem něco proti.
      Pokud jde o „pochlebování“, mám na něj podobný názor. Komentáře typu „Jú, to je úžasné!“ také nemusím. Na druhou stranu, když přišlo na kritiku mého stylu – já prostě na kreslení pohybu a pozadí moc nejsem, raději si vyhraji s detaily – trochu se mne to dotklo.
      Ještě k tomu, že se své „známosti“ nezbavím – když to někomu udělá dobře, napsat, jak jsem zklamala svým odchodem a jak to bylo neprofesionální, krátkozraké, bla bla bla… – budiž.¨
      Místo toho, aby kritiku sklízeli ti, jež si jí opravdu zaslouží (mám na mysli například ty, co se zakládají stránky se spoustou zkopírovaných textů a obrázků, nebo slečny špulící malinově růžové rty do fotoaparátu a vystavující takové fotky na svých stránkách – „Podívejte se, jak jsem úžasná!“…) se jí dočkám já. Jako někdo, kdo se snažil tvořit vlastní obsah… Na jednu věc se dá dívat z různých úhlů pohledu a já se na to dívala takhle, proto jsem to jednoho dne „neunesla“.

  • avatar
    DiGGiT

    Tak to je úžasné! Celou dobu napínavé, nemám slov. Snad jen Pokračovat! :-)

    • avatar
      Vlastik

      Díky za podporu. Až tak úžasné to asi není, klidně kritizuj, ale o napínavý děj se snažím. Jen škoda, že už píšu jen já…

  • avatar
    Randomka

    Myslela jsem, že tuhle “etapu” nechám za sebou a nebudu se k ní již více vracet. Ale když už tu o mne byla řeč, jak jsem si náhodou všimla… Asi bude lepší podat nějaké vysvětlení, i kdybych měla sklidit další kritiku.

    Začnu tímto: Doufala jsem, že tenhle web vede skupina fajn lidí se společnými zájmy a že přidat se bude zajímavá zkušenost. Ze začátku to tak skutečně vypadalo. Teprve postupem času mi došlo, že se ode mne asi očekává něco jiného, než asi budu schopná splnit a kritiky přibývalo. To, co mi ze začátku přišlo jako dobré rady, se postupně proměnilo v opravdovou kritiku, jako kdyby každý z mých příspěvků byl dalším zklamáním. Abych byla konkrétnější: Jestli Ti Vlastiku vadí, jak jsou mé kresby statické, stereotypní, bez výrazů ve tváři, připomínající spíše doby, kdy “jsme ve školce kreslili princezny” (cituji teď tvoje slova – mimochodem, já ve školce nic takového nekreslila), zkus si něco takového vytvořit sám. Vezmi si svůj tablet (někde jsi psal, že jej máš) a nakresli něco o minimálním rozměru 1000 x 1500 px, včetně pozadí, minimálně s jednou postavou v pohybu, s výrazem ve tváři… Uvidíš, kolik práce to je.

    Ne, nemám v úmyslu se hádat, i když nepředpokládám, že se mnou bude někdo souhlasit…

    Možná, že jsem udělala chybu už ve chvíli, kdy jsem vložila tehdy ještě černobílou kresbu Tsu’teye a obdržela komentáře (kritiku), které mne zarazily, a abych byla upřímná, zamrzely a nedala nijak najevo, že se mne to trochu dotklo.

    To všechno bych ale strpěla, opravdový “problém” nastal ve chvíli, kdy někdo začal skoro řekla bych “stalkovat” mé blogy. Těžko na ně někomu zakazovat přístup, ale netěšilo mne to.

    Když jsem se poté přesunula na skutečný web, začal ten samý “kolotoč” – nejdříve chvála, poté kritika a zklamání. Nevím, Vlastiku, jestli tohle je ten správný přístup ke druhým. Nikdo Ti neříkal, abys ten blog četl. I tvoje představa byla asi poněkud jiná, než moje. Byl to ovšem můj blog a ne tvůj. Jestli čekáš něco výrazně jiného, založ si vlastní, a neryj do druhých, když se Ti něco nelíbí.

    Proto jsem se jednoho dne (mimochodem došlo k tomu o den dříve, než tu tvrdíš v menu – tak nějak nepobírám význam nefunkčního linku, snad jen webhostingu endora zvyšuje počet zpětných odkazů)rozhodla “spálit za sebou mosty”.

    Toť vše. Už mne prosím nevyhledávejte a nechte na pokoji. Děkuji.

    • avatar
      DiGGiT

      Předem chci říci, že takový příspěvek patří spíše do diskuse nebo lépe, emailem odeslaný přímo adresátovi. ;-)
      Nechci stát na něčí straně, ale bylo to trochu překvapivé. Rozhodně bylo hezké, že jsi se s námi podělila o své výtvory. Nemůžu říci co bylo v názorech na ně jelikož moje paměť nesahá ani po včerejší oběd, ale podlě mně to nebylo směřováno jako hrubá kritika, nýbrž poznatky, kterými Tě někdo chtěl nasměrovat tak, aby se tvoje schopnosti zlepšovaly.
      Myslím si, že zdejší kolektiv čtenářů a autorů/tvůrců není zase tak špatný a rozhodně není důvod někoho odhánět.

      Rozhodla jsi se tak sama a nikdo Tě tu nedrží. Přeji mnoho úspěchu a inspirace. Třeba já Věřím, že o Tobě ještě uslyšíme. :-)

  • avatar
    Vlastik

    Díky za podporu. Uvidíme, jak se to vyvine dál, je jasné, že dívku nakonec zachrání, ale nebude to snadné. Škoda, že jste se lidi neozývali během podzimu, mohlo být napsaných příběhů více… ;-)

  • avatar
    Taja7

    Úžasné ! Zase jsi ve mně probudil nadšení, napětí a netrpělivost ! Když se tu dost dlouho nic neobjevovalo, chodila jsem sem už jen obden…. Tohle ale o 100% překonalo moje očekávání ! Budu kontrolovat každý den i jednu jedinou větičku ! :D :D

  • avatar
    Vlastik

    No moc toho nového dlouho nepřibylo, co Randomka za sebou spálila mosty a všechno smazala (nejen tady). Nebešťané si odvykli sem chodit a když se nikdo neozval, nebyla ani motivace psát. Jsem rád, že jsi zůstal věrný aspoň Ty.

  • avatar
    Kaskarin

    Zdravím, po dlouhé době kousek příběhu a je opět napínavý jak tomu bylo zvykem. Jsem zvědav jak na pokračování příběhu, tak i na to kolik příspěvků od jiných nebešťanů se zde objeví.
    Zatím to bohužel nevypadá slibně, když je to tu již více jak 33 hodin a nikdo jiný se neozval.