Avatar FanFiction

Příběh nekončí – 2. Návrat (11.část)

Od , 2.Dub 2014 v 23:49 , zařazeno v Příběh nekončí

(začátek příběhu zde)

Neytiri se mi úplně ztratila z dohledu. I když mám velkou novou rodinu, tak jsem se najednou začal cítit úplně sám. Možná jsem i na chvilku zatoužil být sám. Poslední dny pro mě byly velmi náročné. Když mi zemřel bratr, respektive když byl zavražděn, měl jsem pocit, že se mi celý můj život rozpadl na prach. Byl poslední z rodiny, kdo mi zbyl. V ten moment jsem ztratil vůli žít, chtěl jsem dokonce zamřít, ale říkal jsem si, že jsem zakusil spoustu těžkých chvílí, tak zkusím jít dál. V mém případě jet dál na křesle. Neštěstí nechodí po horách. Někdy dokonce rádo pěkně podupe někoho, kdo moc štěstí v životě nenabral. V pokrytecké době 22. století není moc místa pro postižené. Lidí je stále více než unavená planeta Země dokáže uživit, tak proč by takovým lidem někdo pomáhal? Teď už se mi to zdá jako krátká kapitola mého minulého života. Někdy už to mám tak zamlžený, že zapomínám, odkud jsem vlastně přišel.
Potřebuji si trochu oddechnout. Rozhodl jsem se, že si zajdu do skoro všude přítomného lesa, vylezu na nějaký strom, na kterém si na chvilku odpočinu a pročistím si myšlenky. Stačilo pár kroků od místa s Ikranem a již vstupuji do pandorského lesa. Vyhlídl jsem si strom, na kterém se na chvíli uhnízdím. Neznám pro něj navijské ani lidské jméno, ale na tom nesejde. Není to teď pro mě ani trochu podstatné. Je obklopen fascinujícími listy, které mají skoro čtyři metry na délku. Právě jsem zahlédl jeden, který vypadá pevnější i o něco větší než ostatní. Při bližším pohledu pozoruji, že to jsou ve skutečnosti dva listy do sebe propletené a i prorostlé. Pomalu na něj šplhám. Snažím se o pomalé plynulé pohyby, protože si nejsem jist, jak hodně je pevný. A navíc není kam spěchat. Zatím mě jeho pevnost nezradila. Postupně si na něj pomalu lehám. Nikdy bych neřekl, že něco, co vytvořila sama příroda, bude tak nadmíru pohodlné. Snad i nejlepší pozemské pohovky či matrace se tomuhle jen tak nevyrovnají. Je to nádherný pocit cítit lehký vánek kolem sebe. V jeho rytmu se list dokonce i houpe. Je to velice uklidňující, možná i uspávající.
Vím, že jsem náčelník kmene. Mám povinnosti, odpovědnost i závazky k mému kmenu, ale potřebují i chvíli jen pro sebe. Momentálně se bojím, jestli to vše dokážu. Pandorru neznám tolik, kolik bych potřeboval, abych sám věděl, jak tu přežít. Přesto na mě necelé tři stovky mužů, žen i dětí plně spoléhají. Nemohu jim to mít za zlé. Ztratili svůj domov, který si mysleli, že tu pro ně bude vždy. Místní lid není zvyklý na tak velké katastrofy. A nyní jsem pro ně jistota, jako dříve býval rodný strom. Doufám, že mi Moat s Neytiri pomohou, co mám dělat, jinak to nezvládnu.
Nikdy mi nikdo ani pořádně nevysvětlil, jak hodně je avatar propracovaný. Ještě více by mě zajímalo, jak velkou má životnost. Nikdy jsme se o tom nebavili. Třeba bude něco vědět Max nebo Norm. Pochybuji o tom, že byl plánován, tak aby vydržel dost dlouho na celý život. Mám v hlavě i další otázky. Na některé se bojím ptát se i sám sebe. I když se považuji za jednoho z na’vi nemůžu lhát sám sobě, protože jsem stále člověk. Na’vi spolu žijí celý život narozdíl od lidí. Líbí se mi představa být s Neytiri celý život, ale co když ji přestanu milovat a zatoužím po jiné, jako to bývá u lidí dost obvyklé. Nebo co když mě přestane bavit život v souladu s přírodou a zatoužím se vrátit zase na Zem. To tedy není moc pravděpodobné, ale stejně musím myslet na všechno, co by se mohlo stát. Moje povaha je plná pochybností a nerozhodnosti, ale snažím se to skrývat. Vůdce má být sebevědomý. Takových otázek a starostí co se mi honí hlavou. Nejhorší je, že si o tom nemám s kým promluvit. Nebo to tak aspoň cítím.
Slyším pode mnou lovce. Kmen má jistě hlad. Dělám, že tu nejsem. Myslím že o mě stejně nevědí. Houpání listu mě začíná uspávat…

 


Napsat komentář

4 Komentářů k tomuto příspěvku

  • avatar
    Vlastik

    Marně čekám na pokračování, asi fakt zaspal.
    Anube, nechceš ho už vzbudit?
    Třeba sprškou vody z listů na ním :-)

  • avatar
    AnubisXXL

    Sám nevím co tam dám dále, ale to by mohlo být originální že něco zaspí :D Od začátku jsem vymyšlenou jen první kapitolu.

  • avatar
    DiGGiT

    Rád jsem se žačetl do dalšího pokračování tvé příběhové linie Anubisi. Jsem zvědavý jak se to vyvine. Jake to rozhodně nebude mít lehké. Jen doufám, že na tom stromě něco nezaspí :D

  • avatar
    Vlastik

    Po více než roce zde ke své radosti nacházím pokračování příběhu, přímo navazujícího (troufám si již nyní napsat) na první díl Avatara, jak film skončil. Autor do textu promítá své pocity a dává tušit, že se něco začne dít…
    Jake si konečně nachází trochu klidu v ústraní srovnat si myšlenky a zamyslet se nad tím, co bylo a co ho čeká. Pochybuje o svém vůdcovství a schopnosti dostát svým povinnostem oloeyktana. Asi v duchu proklíná Tsuteye, který se mu jistě za nejbližším stromem u všudepřítomné Eywy směje a ani po smrti svého těla mu nedá pokoje. Od počátku věděl, že z této cesty není návratu. Když je s Neytiri, je vše tak jasné. Ale z povzdálí, jako člověk v navijském těle cítí, že je stále částí pozemšťanem a není si jist, zda je toto tělo stejné, jako mají ostatní v jeho novém domově a časem ho nezradí. V krátkém čase dosáhl na vrchol zdejšího života, ale euforie z vítězství už vyprchává. Teď neví, co dál. Budoucnost je nejistá a oni na něj spoléhají, vidí jim to v očích. Ty pohledy ho utvrzují, že je jiný. Jak rád by zase byl jen řadovým lovcem klanu a těšil se na bezstarostné výpravy do lesa v přítomnosti své krásné učitelky Neytiri…
    Hezké, jsem zvědav, co bude dál :-)