Avatar FanFiction

Poslední poselství – 3. Modrá

Od , 11.Lis 2010 v 8:25 , zařazeno v Poslední poselství

(začátek příběhu zde)

3. Modrá

Na druhý den jsem se probudil vedle své milované Neytiri, chovající v náruči naše dítě. Ona i Dayteie spokojeně podřimovali a já cítil, že takovou vlnu štěstí, která mě zaplavuje, jsem již dlouho nepocítil. Chvíli jsem ležel a naslouchal spokojenému oddechování. Ale stále ve mně něco hlodalo, a já nevěděl co. Nakonec jsem vstal a šel za Moat. Našel jsem jí, jak sedí na zemi napojená na Eyvu a podle všeho přemítala nad důvodem současného dění, stejně jako já. Když ukončila rozhovor s Eywou, otočila se ke mně: „Jsem ráda, že jdeš, Jacku, posaď se prosím.“ Bál jsem se toho, co mi řekne. Věděl jsem, že to nebude příjemné, poznám to podle tónu jejího hlasu, ale ať se mi chystala svěřit s čímkoliv, já to chtěl vědět. „Doufala jsem, že se to už nestane, že je to navždy za námi, ale zmýlila jsem se. A je to moje vina, měla jsem být připravená.“ Stále jsem nevěděl, o čem přesně mluví, ale cítil jsem, že se viní zbytčně. „Za nic nemůžeš Moat, to není tvoje vina!“ „Jacku…dnes ráno zemřel jeden ze členů rady, další 4 onemocněli a já…nevím, co mám dělat. Inkubační doba je 48 hodin a pokud nemocný usne, už se neprobudí…obávám se příchodu nového času smutku, který zapříčiní další války mezi klany. “Na pokraji všech sil se zhroutila, unavená a vyčerpaná. Očividně se bála usnout, jakoby si kladla vinu za vše, co se stalo a soucítila s nemocnými. „Jdi si lehnout,“ poprosil jsem ji.  „To nejde, musím se postarat o nemocné. Musím o Neytiriinu sestřenici!“ Netušil jsem, že někoho takového jako sestřenici moje milovaná má, ale vyrazilo mi to dech. „Nic jí ale zatím Jacku prosím neříkej, je po porodu, potřebuje se zotavit, tohle by ji jen přitížilo.“ A já bohužel věděl, že má pravdu.

Vrátil jsem se k Neytiri, už byla vzhůru a kojila našeho syna Dayteie. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že jsem je vůbec nemusel mít. Jen pomyšlení na to mi způsobilo neskutečnou bolest, musel jsem utéct z vesnice, přestat myslet na to, co se stalo, přestat se obviňovat. Poprvé po dlouhé době jsem si uvědomil, že jsem vlastně zabíjel svůj vlastní lid, svoji rasu. Jedinou útěchou mi byl fakt, že veškeré mé činy jsem konal pouze pro lásku a svobodu, pro svůj kmen, který je pro mě teď vším. Ocitl jsem se v lese Hellcoradlanů, přenádherná atmosféra oranžových květů, skrývajících se před jakýmkoliv dotekem, mi připomínala moji duši, schovávající se před minulostí.

Znovu jsem se vrátil na místo, kde leželo ZMP Millese. Ona podivná modrá látka již nebyla pouze ve zkumavce u jeho těla, ale pokrývala skoro celou oblast. Zřejmě jsem s ní neopatrně zacházel při své poslední návštěvě tohoto místa. Ale možná, že ne…na Zemi jsem našel i stopy dospělého Na’vi, které vedly k naší vesnici. Asi po 200 metrech se stopa ztratila a stejně tak i modré světlo vyzařující z ní. Vrátil jsem se tedy zpět a začal pátrat po něčem co by mi tu záhadu objasnilo. Prohrabával jsem se troskami a našel zdroj té modré tekutiny, rozbitá zkumavka, ležící pod ovládací místností, ze které vytékal malý potůček svítící tekutiny. Dříve, než jsem stačil odejít, mě zachvátila mdloba a já cítil, jak se padám k zemi. Pak už byla jen tma.

Když jsem se probudil, byla už noc. Vstal jsem a bez rozmyslu běžel do domů, Neytiri o mě již jistě musí mít strach. Vesnice byla po mém návratu temná a jen stráže na stromech projevovali základní známky života. V okamžiku, kdy jsem vystoupil z lesa a vešel na půdu kmenu, se spustil obrovský povyk. Jak jsem zjistil byl jsem celý pokrytý tou modrou hmotou. Moat ke mně přistoupila a zakázala každému se mě dotýkat. Poslala mě umýt se pod vodopády z pohoří Halelujah. Ponořen do svých myšlenek jsem doklopýtal k vodopádům. Jakmile jsem k nim ale došel, všichni tvorové ztichli. Nikde nebylo slyšet jediného tvora. Strašidelné ticho pronikalo do mé mysli a voda z nebeské řeky omývala mé tělo. Modrá tekutina pomalu odtékala pryč a mizela v hloubi země. Spolu s ní zmizela i moje starost. Stál jsem pod vodopády celé hodiny. Po čase přišla i Neytiri a z povzdálí mě pozorovala. Určitě tam byla dlouho, než jsem si ji všiml, uplynula již pěkná chvilka. Přisedl jsem si za ní a vyprávěl jí, co se mi událo. Z jejího obličeje jsem však vycítil hrůzu, která nevěstila nic dobrého.

Přišel jsem tedy za Moat a dočkal se nečekaného přivítá. První věc, kterou jsem uslyšel při mém příchodu byl proslov, říkající se při odevzdávání těla zesnulého zemi, v překladu do angličtiny to znělo asi nějak takhle:

„Zřím tě bratře,

a děkuji ti.

Tvá duše půjde za Eywou,

tvé tělo odevzdáme zemi,

vzpomínka na tebe tu však zůstane mezi námi.“

Jak jsem se dozvěděl, právě zemřel malý chlapec, zřejmě na spavou nemoc. Byl to jeden z chráněnců doktorky Agustinové. Na jeho těle se našly stopy modré tekutiny, stejné, kterou jsem na sobě přinesl i já. Stejné, která byla i na tělech dalších nemocných. Lék na tuto nemoc neexistuje, a tak se s ní lid Na’vi musí vypořádat po svém. Po mém nálezu zdroje modré tekutiny zakázala Moat s okamžitou platností přístup do zamořené oblasti. Dnešek byl moc únavný i na mě a asi začíná působit ta modrá věc. Doufám, že se ráno vzbudím, o možné spojitosti modré tekutiny a Spavé nemoci jsem Neytiri nic neřekl, nechci, aby se zbytečně stresovala. Mám strach…

(pokračování zde)


Napsat komentář

1 Komentářů k tomuto příspěvku