Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 20. Písek

Od , 13.Dub 2011 v 23:31 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                 Melodie na pozadí

20. Písek

Technici a vojáci jeli zády ke směru jízdy, aby jim déšť tolik nepadal na masku.
Nic pak neviděli a stále si otírat sklo masky už nikoho nebavilo.
Stejně za chvíli budou na místě.
V tom hluku se nemělo smysl bavit, tak mlčky sledovali vzdalující se základnu.
Její světla se rozmazávala v dálce v dešti.
Ještě byli myšlenkami u teplé snídaně v jídelně.

Když v tom se písek před nimi zavlnil a část písku se zvedla do výše.
Pak se z něj zhmotnila postava asi o metr vyšší než byli oni.
Upřeně všichni zírali na toto divadlo a pak si jako na povel začali otírat masky.
Postava se rozhlédla kolem a pak je také pozorovala.
Vypadala jako písek, ale měla tvar humanoida.
Čas plynul a obě strany na sebe mlčky koukaly.
Jeden z techniků konečně pozvedl ruku, aby ukázal na postavu.
„Pan…“ vydralo se mu z úst.
„Cože?“ vzpamatoval se vyšší z vojáků a odtrhl oči od zjevení a pohlédl na technika.
„Pandor….“ vykoktal technik znovu a ukázal konečně na postavu pokrytou pískem.
„Pandorský duch,“ dopověděla písečná postava s podivným přízvukem.
„Ono to mluví anglicky!” vydechl menší z vojáků.
Písečné zjevení tam stálo bez hnutí a pozorovalo je těma svýma žlutýma očima,
jaké mají všichni tvorové na této ďábelské planetě.

Větší voják byl starší zkušený mazák, tak se první vzpamatoval.
Byl cvičen pro boj a myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit.
Co neznal, pokládal za nepřítele a tento přístup mu už mnohokrát zachránil život.
A tento nepřítel nebyl viditelně ozbrojen.
Pomalu si sáhl na rameno k vysílačce.
„Pekelná bráno, taky doprovod náklaďáku na cestě k dolu. Máme tu mimořádku.“
„Slyším vás, co se děje?“
„Je tu s námi na korbě Pandorský duch. Co máme dělat?“
„Co … cože? Zopakujte to ještě jednou?“
„Právě koukáme na postavu, co by mohla být tím Pandorským duchem.
Veze se tu s námi. Jsme už téměř u dolu.“
„Vydržte, zavolám plukovníka.”
Chvíli byl slyšet jen řev motoru obřího stroje.
„Tady Quaritch! Zajeďte do středu dolu, co nejdál od lesa a za každou cenu ho zadržte.
Opakuji, ať vám neuteče do lesa. Letím osobně za vámi! Konec.”
„Slyšel jsi rozkazy!” pokynul větší voják menšímu a oba vytáhli zbraně.

* * *

Tsutey překvapeně hleděl na Nebešťany, kteří zase koukali na něj.
Bylo jich na něj moc.
Nikdo z nich se ale nehýbal. Zatím.
Nečekal tu na mokré hromadě písku nepřítele, v dešti a venku z Pevnosti.
Tak nebyl opatrný při vyhrabávání se z písku.
Nebo ještě nejsou venku za plotem?
Opatrně se rozhlédl kolem.
Z Pevnosti zbyla už jen slabá záře na obzoru.
Je venku!

Všiml si, že oba vojáci pečlivě drží své zbraně skryty pod nepromokavým oděvem.
Zřejmě jim déšť škodí, další jejich nevýhoda.
To by je mohlo zdržet.
Kdyby se mu podařilo seskočit na cestu, mohl by zmizet v blízkém lese.
Pohlédl k vytouženému okraji lesa.
Ale cesta byla moc široká.
Uvědomil si, že než by tam doběhl, zastřelili by ho.
Shora měli pěkný výhled do všech stran.
Druhá možnost byla seskočit a schovat se pod stroj.
Ale ten se pohyboval a musel by se ho tak držet jako minule.
Nebo s ním udržet skloněný krok, ale na běh tam nebyl dostatek místa.
A pak by ho stejně obklíčili a zase ho dostali.
Nebo stroj mohli jednoduše zastavit.
Tsuteye přepadlo zoufalství.
Tolik zkusil, než se mu podařilo dostat konečně ven na svobodu a teď tohle!

Jeden z pracovníků na něj ukázal a něco koktal.
Pak pochopil, co chce asi říct a řekl to za něj nahlas:
„Pandorský duch.”
Už několikrát toto své označení slyšel v Pevnosti, jen nechápal jeho význam.
Nebeštany tím viditelně zaskočil.
Záleží teď jen na nich, jak se následující situace vyvine.
Nezbylo mu, než čekat, tak na ně jen nehybně koukal.

Vyšší z vojáků mluvil do krabičky na rameni a někdo mu odpovídal.
Pak oba vytáhli své zbraně!

To bylo znamení, na které Tsutey čekal.
Bleskově se sehnul a nabral oběma rukama písek.
Ještě sehnutý ho prudce vrhnul na Nebešťany.
I když měli masky, instinktivně si zvedli před obličej na obranu ruce.
Mokrý písek se jim přichytil na masky, které si museli otřít.
To mu získalo okamžik, kterého využil.
Vrhnul se na většího z vojáků a uchopil ho za zbraň, kterou proti němu zvedal.
Kdyby vystřelil, zemřel by.
Znal už dobře tyto zbraně Nebešťanů.
Využil své větší výšky i tělesné síly a pokusil se zbraň nepříteli vykroutit.
Voják se ale nedal a měl kupodivu na svou výšku značnou sílu.
Puška najednou vystřelila!
Byla nastavená na jednotlivé rány.
Menší voják zařval a chytl se za nohu.
Svou zbraň upustil.
Znovu se ozvala střelba a ostatní Nebešťané se dali na útěk.
U prázdného žebříku najednou nastala zácpa.
Jeden Nebešťan v panice druhého odstrkoval, aby se dostal pryč co nejdřív.
Postřelený voják se v tlačenici neudržel na nohou a spadl.

* * *

Chosé seděl za volantem a myslel na podivný rozkaz, který právě obdržel rádiem.
Měl zajet do středu dolu a tam počkat na plukovníka Quaritche.
Nic víc mu neřekli.
Navíc to bylo mimo plánovanou trasu.
Když tu se ozval výstřel!
To nebylo na Pandoře nic neobvyklého.
Pořád něco lezlo z džungle, aby si z nich kousek ukouslo.
Pak se ozval další.
Rozhlížel se, zda neuvidí důvod střelby, když něco dopadlo na kabinu.
Visel tam z korby voják a vyděšeně na něj zíral!
Prsty vojákovi sjížděly po kluzké mokré střeše kabiny, jak se stroj na nerovné cestě otřásal.
Pak se už neudržel a spadl dolů.
Na skle zůstala krvavá šmouha, kterou stěrače rychle rozmazávaly.
„Caramba!” zaklel Chosé a prudce dupnul na brzdy, aby ho náhodou nepřejel.
Ale zastavit obrovský a naložený náklaďák, rozjetý na rovince, nešlo na místě.
Řidič vyděšeně vylezl z kabiny a přimotal se tak do tlačenice na žebříku.
Tedy těch zbývajících, co se stihli udržet, když stroj prudce zastavil.
Konečně se mu podařilo slézt dolů a seskočit do bláta na zemi.
Za ním ze žebříku seskakovali vyděšení technici a utíkali stranou.
Další se sbírali zablácení ze země.
Jeden podpíral druhého, který silně kulhal.
Chosé pohlédl pod nápravu náklaďáku.
Za předním kolem uviděl ve vyjeté brázdě uniformu, kterou rychle zalévala kalná voda.
Vyděšeně koukal na přejeté tělo vojáka.
Bylo mu jasné, že ten už nemá jedinou kost pohromadě.

* * *

Tsutey pochopil, že narazil na fyzicky zdatného a zkušeného protivníka.
Přetahovali se o pušku, když tu náhle stroj prudce zastavil.
Oba upadli a zkutáleli se po písku k okraji stroje.
Tsutey se udeřil hlavou o okraj a zůstal ležet dole.
Voják mu tlačil oběma rukama zbraň na hrdlo a začal ho dusit.
Hleděli si zblízka vzájemně do očí a oba věděli, že je to boj na život a na smrt.
Tsutey na něj použil klasický trik Navi v nebezpečí.
Vycenil špičáky a zuřivě na něj zaprskal.
Voják se lekl a sevření uvolnil.
Tsutey pustil zbraň a chytil se rukama okraje stroje za hlavou.
Takto získal potřebnou stabilitu a nohama se vymrštil nahoru.
Překvapeného vojáka tak katapultoval přes sebe dolů na zem.
Ještě krátce zahlédl jeho ruce držící pušku a byl nahoře sám.
Zdola se ozval výkřik, jak voják z výšky tvrdě dopadl.

Tsutey ztěžka oddychoval.
Pak se obrátil a vytřel si oči od písku.
Zvedl hlavu, aby se podíval přes okraj, co se dole děje.
Ihned se ozvala střelba!
Těsně u jeho hlavy zajiskřily dopadající projektily, tak se zase skryl.
Přelezl na druhou stranu stroje a zase opatrně vyhlédl.
Voják to ale asi tušil a vynořil se po straně vozu.
Tsutey jen tak tak uhnul před další střelbou.
Byl v pasti!

Rozhlédl se kolem a uviděl pušku druhého vojáka.
Připlazil se k ní a setřel z ní písek.
Poznal tu zbraň.
Našel pojistku a přepnul pušku na souvislou střelbu.
Pak přilezl k okraji stroje, kde slyšel hlasy nepřátel.
Vystrčil pušku a vystřelil tím směrem.
Zbraň se mu cukala v rukou nad hlavou, jak střílela.
Bolestivý výkřik „Caramba“ mu prozradil, že někoho zasáhl.
Hned na to se ozvala střelba zezdola a tak se opět schoval.
Střely hlasitě zabubnovaly o kovový okraj stroje.
Pak nastalo ticho.

Chvíli se nic nedělo.
A najednou koutkem oka něco zahlédl.
Na písek zezdola přiletěl výbušný váleček Nebešťanů!
Jen tak se kutálel k němu a maličký vypadal naprosto neškodně.
Tsutey ale věděl, že za chvíli vybuchne!
Utéct nemůže.
Neváhal a sehnul se pro něj.
Hbitě ho hodil zpátky dolů, kde tušil nepřítele.
Ještě ani nedopadl a ozvala se hlasitá exploze!
Hned na to zaslechl bolestivý řev několika raněných.
Vyhlédl opatrně ven a uviděl 3 ležící postavy.
Jedna byla viditelně potrhaná a nehýbala se.
Druhá se plazila pryč a třetí křičela na místě bolestí.
V dálce pak zahlédl ještě 2 postavy, běžící k Pevnosti.
Vysoký voják mezi nimi ale nebyl.

Pak něco cinklo o kovový bok stroje.
Tsutey se ohlédl a uviděl další výbušný váleček!
Jenže tentokrát byl od něj příliš daleko, aby ho včas odhodil.
Vrhl se co nejdál od něj do písku a přikryl si rukama hlavu.
Ozval se ohlušující výbuch a záplava písku vyletěla do vzduchu.
Tsutey se bolestivě chytil za uši a pak ho obestřela temnota.

* * *

Plukovník Quaritch zuřil.
Před chvílí přistál se svým komandem na cestě u náklaďáku.
Ale tajemný nepřítel mu zase proklouznul mezi prsty.
Navíc mu nikdo nebyl schopen rozumně popsat, jak vlastně vypadal.
Takže si právě hledal oběť, na které by si vylil svůj vztek.
A zrovna ji našel!

„Idiote! Ty idiote! Rozkaz zněl dovézt do dolu a počkat na posily.
Ale ty ne, ty si musíš zastřílet. A výsledek? Dva mrtví a dva těžce ranění!“
Vysoký voják rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu.
Kromě pár oděrek a naraženého boku při pádu se mu nic nestalo.
„Když on na mě zaútočil první …“ bránil se.
„Technici říkali, že nebyl vůbec ozbrojen a na tebe se prý vrhnul, až jste vytáhli zbraně.
Tvůj prvořadý úkol byl chránil civilisty. A svěřil jsem ti výcvik nováčka.
Vlastně všichni mrtví i ranění to odnesli jen tvými vlastními zbraněmi!
Idiote! Grrr …“ vztekal se při pohledu, jak dva vojáci vytahovali z louže přejetého vojáka.
Další z nováčků, který pod jeho velením nepřežil.
Ten pohled nebyl vůbec hezký.
Tělo držela pohromadě jen pevná uniforma a vypadalo jako vymačkaný lusk.
Nezbylo dost ani na pitvu.
Jeden z přeživších techniků při pohledu na něj začal zvracet.
Odnesli ho ke druhému mrtvému, tomu technikovi.
Jeho střepinami roztrhané tělo už někdo naštěstí přikryl.

Plukovník vyšplhal po žebříku nahoru na korbu náklaďáku.
Uviděl v písku hluboký kráter po granátu a roztržený okraj korby.
Dva vojáci tam noži pročesávali písek.
„Máte něco?“ zeptal se jich.
„Nic tu není, pane,“ podali hlášení.
„Zřejmě využil zmatku po výbuchu a zmizel v lese. Našli jsme jen druhou pušku.“
A ukázali dopředu, kde zbraň ležela na plošině nad kabinou.
Plukovník zbraň zvedl a prohlížel si ji.
Vypadala nepoškozená a byla nastavená na dávky.
Vyndal zásobník, byl z poloviny plný.
Zajistil zbraň a hodil ji zpět na plošinu.
„Ok, balíme to tady, je po všem.
Odvezte to vysypat a náklaďák pak předejte do údržby,“ nařídil plukovník Quaritch.

Rozhlédl se kolem a jeho pohled skončil na blízkých stromech.
Určitě ho ten parchant právě pozoruje a směje se mu!
Naštvaně kopl vojenskou botou párkrát do mokrého písku, až se rozlétl kolem.
Pak zaslechl zvuk motoru.
Pohlédl k základně, odkud přijížděl vůz pro mrtvé a raněné.
Otočil se a slezl dolů na cestu.

Čeká ho nepříjemný rozhovor se Selfridgem na téma lidské zdroje a pak napsat hlášení společnosti.
A v něm se nebude dobře vyjímat, že se jeho lidi navzájem zabíjejí, protože prý vidí duchy.

* * *

Seřvaný starší voják se cítil ukřivděný.
Neudělal nic proti zásadám cti ani poctivé vojenské služby.
Sice jako jeden z mála přežil dnešek bez úhony, ale přesto.
Incident bude mít ještě dohru před vyšetřovací komisí.
Pušku mu zabavili na povinnou prohlídku, ale měl ještě osobní pistoli.
Na blížící se povýšení po skvělé dvouleté službě na Pandoře a
s tím spojený i vyšší plat tak může zapomenout!

Aby si vylepšil renomé a hlavně se vyhnul naštvanému plukovníkovi
na zpáteční cestě, nabídl se jako dobrovolník, že odveze náklaďák.
Byl jediný zájemce a tak mu vyhověli.
Převzal si klíčky od postřeleného Mexikánce a dostal i něco navíc.
Schytal od něj spoustu nadávek, kterým ale naštěstí nerozuměl.
Kývl na dvoučlenný pěší ozbrojený doprovod a vyšplhal se do kabiny.
Na displeji si našel mapku dolu a cíl skládky.
Nastartoval a zamířil pomalu k dolu, aby mu doprovod stačil.
Přece jen neměl s tímto strojem tolik naježděno jako nějaký civil.

Na místě se otočil a pomocí zadní kamery zacouval k místu vykládky.
Zasypávala se tu část vytěženého dolu, aby vznikla kratší příjezdová cesta.
Nechal si rezervu, kdyby to rozmočený okraj nevydržel a utrhl se.
Přijít ještě v tento den o náklaďák, degradace na vojína by ho neminula.
Předpisově zahoukal a spustil hydrauliku.
Korba se začala zvedat a hromada písku se sesunula z prudkého kopce dolů.
Párkrát pohnul pákou, aby setřásl přilepené mokré zbytky.
Pak zařadil a odjel k vojákům, co ho čekali u vjezdu k dolu, kde se otáčel.
Dnešní den se mu vůbec nepovedl a to bylo teprve ráno.

* * *

Mokrý písek se pomalu sesouval po erozí vymletých předchozích fůrách dolů.
Dešťová voda po něm stékala a podemílala čerstvou navážku.
Náhle se utrhla malá lavina a na odkrytém místě se objevila modrá ruka.
Její prsty se zachvěly a pak se pomalu sevřely v pěst.

(pokračování zde)


Napsat komentář

4 Komentářů k tomuto příspěvku