Avatar FanFiction

Jake a Neytiri – 34. Tajemství jeskyně

Od , 18.Čer 2011 v 23:44 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                 Melodie na pozadí

34. Tajemství jeskyně

Tsutey obcházel plošinu a zoufale hledal cestu dolů.
Voda z lesa tudy za období dešťů puklinou ve skále vtékala do jeskyně.
Za předlouhou dobu si vymlela tento tunel.
Malá plošina byly vlastně usazeniny v místě, kudy voda vytékala ze skály.
Dál už jen padala do temné hloubky pod ním.
Tsutey ale nebyl jako voda, nemohl přežít pád z takové výšky.

Poklekl a ohmatával prostor pod nepravidelným okrajem.
Pomalu oblézal okraj. Přes převis pod sebe ale neviděl.
Hledal cokoli – pukliny, kořeny, výčnělky, čeho by se mohl zachytit a sešplhat dolů.
Marně.

Vstal a zase se vrátil k boční stěně vedle skalního tunelu.
Tentokrát nehledal cestu dolů, ale nahoru, ke kořenům, zářícím na klenbě jeskyně.
Na levé straně uviděl ve skále spáru, která začínala kus od plošiny a táhla se do boku.
Byla příliš daleko, nedosáhl na ni.
A i kdyby se tam dostal, nevěděl, jestli tudy vede cesta dál.
Kam až dohlédl, nahoru i dolů, nebyly ve skále žádné výčnělky.
Přešel na druhou stranu, ale zde nenašel ani to.

Vrátil se ke středu plošiny naproti vchodu a sedl si na zem, čelem ke světlu jeskyně.
Přitáhl si k tělu zraněnou nohu a ohmatával si rány po zubech Thanatora.
Nebyly tak hluboké, jak se zdály podle bolesti.
Jenže bez ošetření se mu zanedlouho noha zanítí a jeho přemůže horečka.
Potřeboval by ji omýt čistou vodou a obvázat léčivými bylinami.
Neměl tu ani jedno.
Plivl si tedy do dlaně a rány si čistil alespoň slinami.

Byl bezradný.
Rozhlížel se po obrovské jeskyni.
Její strop nádherně zářil do dáli, ale žádný kořen se mu nespustil na pomoc.
Nechtělo se mu věřit, že by ho Eywa dovedla až sem jen proto, aby tu zemřel.
Copak chtěla, aby se dostal tak daleko, kdyby tu jeho cesta plná utrpení měla skončit?
Asi nevěděla o Thanatorovi.
Nebo věděla a myslela si, že se spolu nějak domluví.
Při poslední myšlence se ušklíbl.
Thanator byl evidentně proti, jak potvrzovaly neutichající zvuky zezadu z tunelu.

Pohlédl před skrčené nohy na okraj plošiny.
Kdyby tu počkal jako návnada, naštvaný dravec na něj v rozběhu jistě skočí.
Mohl by v poslední chvíli zalehnout a Thanator ho setrvačností přeskočí.
Třeba spadne v té rychlosti dolů ze skály a on se bude moci vrátit přes zával na povrch.
Zavřel oči, zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl.
Opět myslel na svěží vítr v korunách stromů.

Náhlý rachot padajícího kamení ho donutil otočit se do temnoty za ním.
Z tunelu se hned na to ozval hlasitý řev, který přehlušil i zvuk kamenů.
Rozzuřený Thanator se dostal skrz zával!
Pak řev utichl a nastalo ticho.
Jen z dálky jeskyně se rozléhala vzdálená ozvěna dunění vodopádu.
Tsutey vstal a očekával smrtící útok.
Jeho postava byla v zářícím vchodu dobře viditelná.

Tsutey se napnul jako struna a očekával zuřivý výpad Thanatora.
Byl připraven zalehnout a v poslední chvíli tak uniknout jeho zubům.
Ale útok nepřicházel.
Třeba Thanatora uvěznil zával a proto tak řval, napadlo ho.
Jenže pak by se ani on nedostal touto cestou ven.

Upřeně koukal do temnoty a zahlédl pohyb.
Viděl 2 veliké zelené oči, které se jen pomalu blížily.
Uvědomil si, že je něco špatně…
Thanator neútočil!
Byl v neznámém prostředí opatrný a neriskoval.
Tsuteye zamrazilo.
Jeho jediný plán selhal!
Jako náměsíčný sledoval, jak se oči přibližují.
Když byly skoro u vchodu, světlo dopadlo na hlavu dravce.
Thanator se zastavil a hlasitě větřil.
Podezřívavě sledoval svou kořist, která neutíkala.

Tsuteye nenapadlo nic jiného, než se pokusit dravce povzbudit k výpadu.
Začal mu hlasitě nadávat a divoce mával rukama.
Ale Thanator ho stále jen nehybně sledoval.
Tato kořist se nechovala jako kořist a byl proto ostražitý.
Tsutey zanechal marných pokusů.
Nepomohlo ani posměšné vypláznutí jazyka.

Thanator se opět pohnul.
Krok za krokem se pomalu blížil.
Také Tsutey o krok couvnul.
Pak o další, ale šlápl do prázdna.
Vyděšeně se ohlédl.
Dál už couvat nemohl.
Zamával rukama a vrátil se zpět.
Sotva udržel rovnováhu.

Pak jeho pohled padl na puklinu vedle tunelu.
Rychle se rozhodl, stejně nemá co ztratit.
Naposledy pohlédl na thanatora a rozběhl se.
V tom okamžiku dravec zaútočil!

Tsutey neodhadl správně kroky a skok mu vyšel na poraněnou nohu.
Pocítil prudkou bolest v levé noze a bolestí vykřikl.
Soustředil se na spáru před sebou a natáhl obě ruce.
Skok byl krátký, vypadalo to, že nedosáhne a spadne do hlubiny pod ním!
Pravačka mu sklouzla po skalní hraně…
Ale levačkou se přesto zachytil.
Rychle se vytáhl nahoru a do pukliny zastrčil i prsty pravé ruky.
Křečovitě se držel, aby nespadl a prudce oddechoval.

Ohlušující zařvání ho donutilo ohlédnout se.
Zuřící Thanator stál na okraji plošiny a drápy drásal skálu vedle tunelu.
Snažil se k němu dosáhnout tlapou, ale dosáhl jen do poloviny vzdálenosti.
Pak toho nechal a začal pobíhat po plošině sem a tam.
U okraje se co chvíli zastavil a na Tsuteye vztekle zařval.
Najednou přešel k vzdálenějšímu konci plošiny a přikrčil se.
Tsutey si uvědomil, že se Thanator chystá skočit s rozběhem jako on.
Rychle pohlédl na druhou stranu a začal ručkovat po spáře do bezpečí.
Pak opět pohlédl na Thanatora.
Ten se už rozběhl, ale na samotném okraji tak tak zastavil.
„Škoda, žes neskočil,“ pomyslel si Tsutey.
Mohl by se vrátit na plošinu a cesta by byla volná.
Když ale pohlédl na konec spáry, věděl, že tomu tak není.
Zpátky na plošinu bez rozběhu nikdy nedoskočí, je to daleko.

Thantor nadále pobíhal po plošině sem a tam.
Na Tsuteye nemohl a ani on se už nemohl vrátit zpět.
Opatrně ručkoval po puklině a co chvíli odpočíval.
Ostrá skalní hrana se mu bolestivě zarývala do prstů.
Jeskyní se ozýval divoký řev dravce, kterému unikla jistá kořist.

Tsutey právě stěží překonal úsek, kde spodní hrana pukliny byla odlomená.
Neměl se skoro čeho chytit a prsty mu klouzaly.
Puklina ve skále začala klesat dolů a pak náhle končila!
Tsutey marně hledal další úchyt pro své bolavé prsty.
Síly ho rychle opouštěly.
Pohlédl nahoru, ale kořeny byly příliš vysoko.
Zpátky se nemělo smysl také vracet.
Pod sebou viděl jen kolmou skálu.
Stěna se přede dnem klopila dovnitř jeskyně.
Kdyby se pustil, dopadne na šikmou skálu, která ho zbrzdí.
Když bude mít štěstí, třeba to přežije jen se zlomeninami…

Tsutey pohlédl zpátky k plošině.
Thanator už neřval.
Ležel tiše na plošině a upřeně ho pozoroval.
Viditelně čekal na jeho smrt pádem na skálu.
Tsutey se znovu a znovu snažil lépe zachytit prsty ve spáře, ale síly ho definitivně opustily.
Prsty se mu samy otevíraly a neposlouchaly ho.
Nejdříve povolila levá ruka a pravá už celou tíhu jeho těla neunesla.

Padal!

Puklina ve skále mu rychle zmizela z dohledu.
Tsutey zoufale zakřičel a mával rukama a nohama ve vzduchu.
Cítil vítr ve vlasech a copánek mu vlál, jak se pád zrychloval.
Snažil se o něco zachytit na stěně, ale marně.
Nebylo zde nic, čeho by se mohl chytit!

Přišel první nevyhnutelný náraz a další rychle následovaly.
Snažil se rukama držet rovnováhu a nehty hrabal po stěně.
Zpočátku narážel do skály chodidly a koleny.
Prudké nárazy tak trochu tlumil.
Ale pak se nekontrolovatelně roztočil.
Nárazy už nemohl předvídat a přicházely naprosto nečekaně.
Nyní se už kutálel po šikmé stěně, která do něj bušila stále větší silou.
Zkusil se stočit do klubíčka a rukama si kryl hlavu.
Pád ho divoce roztočil a klenutá skála odrazila od stěny.

Když se dokutálel, uvědomil si, že leží na břiše.
Pustil si rukama hlavu a pohlédl před sebe.
Uviděl kamení.
Byl dole!
Chtěl se zvednout, ale vykřikl bolestí.
Opět padl na zem.
Bolelo ho celé tělo, jak byl potlučený.
Četné odřeniny pálily a také se praštil do hlavy.
Hlasitě zasténal a s vypětím všech sil se převrátil na záda.
Zářící strop jeskyně se klenul vysoko nad ním.
Ze shora zaslechl zařvání Thanatora, který jeho pád sledoval a nyní uviděl, že se hýbe.
Znovu se pokusil zvednout, ale zatmělo se mu před očima.

* * *

Thanator sledoval počínání nenáviděného tvora, který mu zabil jeho mládě.
Strašně moc chtěl cítit jeho krev na jazyku a roztrhat jeho tělo!
Představoval si, jak drtí v zubech jeho kosti a slyší jejich praskot.
Svůj vztek již světu kolem něj vykřičel a tak si lehl a odpočíval.
Překonání kamenů mu dalo zabrat a stálo ho hodně sil.

I když mu kořist těsně unikla, viděl, že je v koncích.
Sledoval, jak se ten dvounohý tvor marně snaží na stěně udržet.
Přál si jeho smrt a těšil se na ni.
Když se neudržel a konečně spadl, spokojeně zavrčel.
Viděl, jak ten tvor padá a zoufale se snaží zachytit.
Pak narazil dole na stěnu a odkutálel se stranou.
Je po něm…

Chtěl se zvednout a vrátit se závalem do doupěte, když si všiml, že se nepřítel hýbe.
Byl stále živý!
To ho tak rozzuřilo, že hlasitě zařval!
Nemůže dopustit, aby po tom, co mu zabil mládě, unikl a přežil.
Vstal a začal nervózně opět přecházet sem a tam.
Nepřítel se však více nehýbal, tak si opět lehl.
Nenávistně sledoval nehybné tělo, ležící dole v této podivné zářící jeskyni.
Kdyby se k němu jen mohl dostat, hned by se zuby ujistil, že je mrtvý.
Musí to vědět jistě.
Nyní má dost času čekat, jestli se ještě pohne.
Jeho mrtvé mládě ho už nepotřebuje.
Zavřel jedno oko a druhým stále hlídal tělo dole.
Co udělá potom, na to už Thanator nemyslel.
Lehce podřimoval…

Náhle zaslechl slabý zvuk z tunelu, vedoucímu k jeho doupěti.
Uši mu vystřelily do pozoru!
Zvedl hlavu a ostražitě se ohlédl do temného tunelu.
Hlasitě zavětřil, jestli to není nepřítel, dělající si nárok na doupě.
Nebylo by to poprvé, co musel vybojovat bitvu o svůj domov.
Zvuk zesílil a změnil se v temné dunění.
Slabý vítr nepřinášel zvířecí pach, který by poznal.
Tohle nebyl nepřítel.
To bylo něco horšího…

* * *

Tsutey se probral a pozvedl hlavu.
Uvědomil si, že leží ve vodě.
Nevěděl, jak dlouho tu už tak leží.
Pohlédl nad sebe ke stropu, kde čekal Thanator na skalní plošině.
Neviděl ho.
Zřejmě se vrátil do svého doupěte.
Z plošiny ale stékal vodopád a hlasitě dopadal kousek od něj.
Okolní vzduch byl nasycen jeho vodní tříští.
Otočil hlavu a opatrně ochutnal vodu.
Byla čistá a dobrá!
Pořádně se napil.
Voda mu dodala sil a osvěžila ho.

Opatrně se posadil a chytil se za hlavu.
Na čele si nahmatal velikou bouli a odřená kůže nepříjemně pálila.
Ránu si omyl chladnou vodou a pálení polevilo.
Také noha v chladné vodě už tolik nebolela.
Ohmatal si zranění, nenašel nic zlomeného.
Toho se bál nejvíce.
Se zlomeninou by bez pomoci klanu sám v lese nepřežil.
Ruce a nohy měl hodně potlučené, kolena a lokty rozedřené do krve.
Naražená žebra ho bolela při každém nádechu.
Využil příležitosti a rány si důkladně vymyl.
Po koupeli se opatrně zvedl.
Celé tělo ho bolelo!

Belhavě udělal pár kroků z říčky a posadil se na nejbližší balvan.
Znovu pohlédl nahoru k vodopádu.
Snažil se vlevo od plošiny zahlédnout puklinu, po které šplhal, ale neviděl ji.
Podle místa, kde byl, mohl jen odhadovat, kam až došplhal a kde spadl.
Sledoval pohledem nedalekou šikmou stěnu a nechápal, jak to, že ještě žije.
Byl značný kus od stěny, která ho odhodila do boku.
Měl asi štěstí, že přistál v měkkém písečném dně říčky.

Pak pohled stočil po proudu a pohlédl do jeskyně.
Byla obrovská!
Zespodu vypadala ještě větší, než shora.
Její strop podpíralo několik mohutných pilířů zahnutých do oblouku.
Připomínaly mu skály rostoucí ze země v Hromových horách.
Sledoval je pohledem nahoru.
V jejich středu se zablesklo a ozval se vzdálený hrom.
Ve stropě jeskyně tam byla díra, viděl volné nebe!

Nejbližší pilíř mu zakrýval výhled dolů.
Když si odpočinul, vstal a malými krůčky sestupoval po prudkém svahu dolů do jeskyně.
Sledoval tok říčky a blížil se k pilíři.
Byl obrovský.
Když k němu dorazil, působil jako souvislá stěna než jako tenká skalní jehla.
Trvalo dlouho, než ho v kamenitém terénu obešel.
Bylo tu dost závalů, kde se strop zřítil.
Voda si cestu skrz balvany našla přímo, ale on je musel pracně obcházet.

Pak se mu naskytl výhled, který ho srazil na kolena.
Nevěřil, že někdy v životě něco takového uvidí!

Kolem středu jeskyně se v nepravidelných vzdálenostech tyčily zahnuté pilíře.
Podpíraly vysoký strop.
V místě, kde se nahoře dotýkaly, byl otvor, kterým viděl oblohu.
Přes jeho okraje visely dolů dlouhé zelené větve s kořeny, obtěžkanými balvany.
Celý prostor měl kulový tvar.
Pohlédl dolů.
Asi třetina dna jeskyně byla zatopená.
Viděl i další říčky, které se vlévaly do podzemního jezera.
Jedna z nich byla určitě otrávená voda z tunelu Nebešťanů.

Ale to nebylo to nejzajímavější.
Veškerý volný prostor dole byl pokrytý bílými kostrami!
Toto místo bylo pohřebiště.
Posvátné pohřebiště!
Z jeho středu se zvedal strom, který okamžitě poznal.

Strom duší!

Obří strom nádherně fialově zářil.
Jeho záře se odrážela od temné hladiny jezera a znásobovala tak úchvatnou podívanou.
Kmen se nad zemí různě větvil a obrůstal četné skály, které se vznášely ve vzduchu.
Zvedal se tak do značné výšky, téměř do poloviny jeskyně.
Mnohem výše, než kdyby rostl z jediného místa na zemi.
Připomínal mu obří Rodný strom, jak byl vysoký.
Kostry viděl i na vznášejících se skaliscích.
Jak se tam dostaly, mu bylo záhadou.

Tsutey s posvátnou úctou sledoval tu nádheru a málem zapomněl i dýchat.
Z vyprávění dalších klanů věděl, že existují i jiné Stromy duší.
Neznal ale nikoho, kdo by takový viděl.
Byly od sebe příliš daleko a každý klan takové místo pečlivě tajil.
Věděl, jak jsou tyto posvátné stromy mimořádně vzácné a prastaré.
Byly starší než pamatovaly písně klanu a ty pamatovaly opravdu hodně.
Nacházely se po celém jejich světě a všichni Navi je měli v mimořádné úctě.
Skrze ně s nimi promlouvala samotná Eywa!
Doposud si myslel, že jejich Strom duší v Hromových horách je ten největší a nejkrásnější.
Nyní na vlastní oči viděl strom ještě větší a nikdo o něm nevěděl.
Protože byl ukrytý pod zemí.
Naštěstí, jinak by ho Nebešťané zničili jako vše, čeho se dotkli, když to zkoumali.
On byl možná první Navi, který to tu kdy spatřil.
To mu nikdo z klanu neuvěří, jestli přežije a bude to v Rodném stromě vyprávět.

Napadlo ho, že není náhoda, že jen kousek odtud si Nebešťané vybudovali svůj důl.
Kulaté skály a šedý kámen spolu souvisí, to tušil už dávno.
Naštěstí Nebešťané nezkoumali jeskyni dál po proražení tunelu.
A z výtokového tvoru do jeskyně nebylo přes nosné sloupy vidět.
Jinak by tu také začali těžit šedý kámen.
Ani on nic o tajemství jeskyně do poslední chvíle netušil a to se dostal mnohem blíže.

Když se Tsutey dostatečně vynadíval, začal sestupovat dolů k jezeru.
Jeho hladina klidně odrážela fialovou záři Stromu duší a světlého otvoru nahoře.
Byl už skoro dole, když shora za sebou zaslechl nějaký zvuk.
Pohlédl tím směrem a uviděl lavinu kamení, která se na něj řítila!
Rychle se běžel schovat za nejbližší větší skálu.
Viděl, jak kameny s pleskáním dopadají do vody a víří hladinu.
Nádherný zářící odraz Stromu duší se rozbil do mnoha vlnek.
Když lavina kamenů ustala, Tsutey opatrně vyhlédl ven.
Další kameny již nepadaly, tak vyšel z úkrytu.

Instinkt ho náhle varoval před nebezpečím.
Koutkem oka zahlédl pohyb.
Rychle se ohlédl.
Na skále nad sebou uviděl vztyčeného Thanatora!
Nějak se také dostal dolů.
Zřejmě ho v doupěti překvapila záplava nebo dolů z plošiny spláchl vodopád.
Vypadal strašně potlučeně, asi i on sotva přežil pád z výšky.
Sám jistě nevypadá o mnoho lépe…

Dravec si uvědomil, že si ho nepřítel všiml.
Pozvedl kostěné destičky kolem hlavy a vycenil své dlouhé smrtící zuby.
Hlasitě na Tsuteye zařval!
Byl to řev plný bolesti, nenávisti a touhy po jeho krvi.
Ozvěna řevu ještě nedozněla do konce, když se jeho mohutné svaly prudce napjaly ke skoku.
Thanator zaútočil!

(pokračování zde)


Napsat komentář

16 Komentářů k tomuto příspěvku