Jake seděl v oblíbené hospodě na Zemi. Po dlouhé době se potkal se svým bratrem Tomem, který seděl naproti němu. Vzduch byl těžký, filtrováním ochuzený o přirozenou vůni – cítil v něm kov, starý alkohol a ozón z přetížených čističek. Autonomní robot přinesl dvě syntetická piva. Jeho design nápadně připomínal zmenšenou verzi AMP exoskeletů RDA — jako by někdo vzal bojovou mašinu, ořezal ji na nejnutnější komponenty, zmenšil a nechal ji obsluhovat stoly. Měl čtyři paže, drobné a překvapivě jemné, zkonstruované ne pro ničení, ale pro manipulaci s třetinkami. Jeho kovový rám odrážel mdlé neonové světlo, které blikalo skrz zakouřený vzduch. Při každém pohybu tiše zavrněly servomotory – zvuk, který Jakeovi až příliš připomínal záznamy z výcviku. Jakeovi se vždycky zdál tak trochu směšný — v kontrastu s krutou realitou, kterou RDA jinak představovala. Oba odložili respirátory nové generace.
Tom se zadíval do pěny svého piva a promluvil jako první: „Konečně dole. Měl jsem pocit, že v tomhle krámu strávím celej život. Venku se bez toho udusíš… a s tím je to jen o trochu míň hrozný.“ Prstem pomalu kroužil po okraji sklenice, jako by si potřeboval ověřit, že je opravdu tady.
Jake jen přikývl. Neměl, co dodat. Tohle byla realita, se kterou se všichni smířili. Nebo se alespoň naučili ji nekomentovat.
Ještě dřív, než Tom pokračoval, Jakeovu pozornost upoutala reklama RDA, běžící na velkém hologramu uprostřed místnosti. Obraz se rozsvítil oslnivým světlem, a na okamžik přehlušil tlumený šum rozhovorů i bzukot ventilace, jako by se hospoda na chvíli proměnila ve vesmírný dok. Dvě Venture Star právě vstupovaly na orbitu Země — synchronizovaný průlet, který musel stát celé štáby kameramanů a spoustu peněz. RDA milovala efektní záběry. Země v pozadí byla nádherná, téměř idylická… čistší, než jak ji většina přítomných kdy viděla na vlastní oči — na rozdíl od skutečnosti.
Projekce se rozplynula a vystřídali ji dva mluvčí RDA. Starší, téměř plešatý muž s úsměvem profesionála. A vedle něj mladší — možná syn, možná jen cvičený následovník. Oba působili dokonale — až nepřirozeně.
Starší muž na hologramu začal: “Přivítejte domu hrdiny! Tito muži a ženy se vrací po sedmnácti letech, zestárli však jen o pět, skoro dvanáct let byli ve stázi. Nyní jsou zpět. Přivezli s sebou přes 700 tun unobtania, které změní náš svět…”
V hospodě nikdo nereagoval, jen několik málo jedinců se obtěžovalo zvednout hlavu směrem k projekci. Přesně takové projevy lidé slýchávají roky. A svět se nemění. Aspoň ne k lepšímu.
Mladší mluvčí se naklonil blíž k divákům: „Jste nejlepší z nejlepších? Přidejte se k nám. Odměna je víc než štědrá.“
Starší se zasmál. Arogantně, sebejistě: „Ale, Johne… i mezi nejlepšími si velmi pečlivě vybíráme.“
Mladší se přidal smíchem, nepřirozeným a nuceným. Jake se musel ušklíbnout — bylo to průhledné, skoro trapné.
Tom ale v té chvíli zasáhl. Položil ruku na stůl a tiše řekl: „Jakeu… přišel jsem se rozloučit.“
Jake se na něj překvapeně podíval. „Co blbneš, Tommy? Tady na Zemi není místo, kam by jses nedostal za pár hodin.“ Trochu se pousmál, aby situaci odlehčil. „Kam letíš? Co tajíš?“
Tom však zůstal tichý. Nepromluvil — jen ukázal na hologram. Jeho výraz byl zvláštně klidný, skoro smířený.
Jake se znovu zadíval na záběry z orbitu. V tu chvíli lodě vykládaly kontejnery s unobtaniem, v šachtách se pohybovali těžce obrnění operátoři. Vše s perfektní choreografií, jakou RDA uměla. Jakeovi to na okamžik strhlo pozornost — jako by se díval na něco nevyhnutelného.
A najednou to Jake pochopil.
Tom mířil na Pandoru!.
Jake se prudce otočil zpátky… ale jeho bratr už u stolu neseděl. Místo něho tam byla jen ještě se pohupující hladina v sklenici, v níž se odráželo světlo hologramu, jako němý důkaz, že tu před okamžikem skutečně byl.

 
(pokračování zde)