Avatar FanFiction

Tsuteyova pomsta – 29. V pasti

Od , 30.Kvě 2011 v 1:21 , zařazeno v Tsuteyova pomsta

Obsah                 Melodie na pozadí

29. V pasti

Dvojice techniků sestupovala po prudkém svahu dolů podél potrubí.
Křivé schody, vytesané ve skále, byly částečně zasypané splavenou zeminou,
tak museli dávat pozor na každý krok, aby neuklouzli.
Nesli těžký rozvaděč pro vyřazené čerpadlo, který na základně konečně opravili.
Dělali na opravě celý poslední den a nechtěli, aby někdo jiný zmastil připojení.
Šéf si jejich názor vzal k srdci a měl tak 2 dobrovolníky, čehož nyní litovali.
Jejich kolegové to ale neměli o moc lepší, chystali se na opravu kombajnu.

Starší se naklonil k mladšímu a ukázal na jejich ozbrojený doprovod:
„Taky by je neubylo, kdyby nám páni důstojníci trochu pomohli.“
Vojáci dělali, že to neslyšeli a dál o pár kroků výš shora hlídali okolí.
Z dálky se ozvala střelba, doprovázená ozvěnou, ale s vojáky to ani nehlo.
Na to neustálé zabíjení si nikdy nezvykne jako oni.
Tady se pořád na něco střílelo.
Kdo si chtěl zastřílet na živé terče, nemohl si vybrat lépe než zdejší džungli.
Cokoliv se zde hýbalo, vám šlo po krku a bylo tak cílem.
Bezpečno bylo jen za vzduchovým uzávěrem.

Povzdychl si a pokračoval:
„Armáda má v dole stále ostrou akci, tak jsem myslel, že nám Selfridge dá volno,
ale satelit hlásí další bouřkové mraky a druhá pumpa právě taky vypadla.
Jestli aspoň jednu nerozjedeme, bude zítra kombajn pod vodou.“
„Jo, když se něco podělá, tak nás potřebují,“ povzdechl si mladší a noha se mu smekla.
„Počkej, je to těžký, musím si odpočinout,“ prohlásil hned poté.
„Tak jo, tady je dobré místo,“ odpověděl starší kolega.
Opatrně položili plastovou bednu na zem a vedle ní své příruční brašny s nářadím.
Vojáci na sebe významně pohlédli a opovržlivě si je měřili pohledem,
který říkal, že lidi v tak mizerné kondici ještě neviděli.
Technici usedli na rozvaděč, nadzvedli si masky a otřeli si z tváře pot.
Malé napití z příruční láhve přišlo vhod a vojáci je také napodobili.

Rozhlíželi se po dole.
Těžební jáma byla za ty roky obrovská!
Mnohem větší, než se zdála ze vzduchu.
Tenký pás zeleně se ztrácel nahoře v místech, kde se dotýkal oblohy.
Jen kousek odtud výš zanechali na cestě terénní vůz a už nebyl vidět.
Dolem se proháněl vítr a zvedal malá tornáda prachu,
která náhodně měnila směr a stejně rychle, jak vznikala, tak i zase mizela.

Ozval se hluk leteckých vrtulí.
Všichni pozvedli hlavy.
Nad dolem se ukázal trup nákladního Samsonu a pomalu si to namířil směrem k základně.
„Tak jdeme na to, už je to jen kousek,“ povzbuzoval starší technik.
Přesto počkali, až dozní hluk motorů, než znovu zvedli náklad.

Chtěli znovu vykročit po křivolakých schodech k nedaleké skále,
na které stála přečerpávací stanice, když uviděli něco, co je zmrazilo na místě.
Ve stanici se otevřely dveře a ven se protáhla vysoká modrá postava.
Taková drzost, vylezla si klidně ven, jako by tam snad byla doma!
Ohlížela se směrem, odkud přišla a snažila se za sebou opět zavřít dveře.
Pak hbitě vyšplhala po vedlejším žebříku na stěně stavby nahoru na potrubí a rozhlédla se.
A uviděla je!
Bylo vidět její překvapení, když je nedaleko nad sebou spatřila.
Obě strany stály chvíli na místě a hleděli na sebe.
Starší technik hned poznal, že toto je skutečný Navi, ne avatar některého z vědců.
Byl špinavý a od krve.
A o to více budil respekt!

Vojáci pozvedli své zbraně.
Modrá postava sklopila uši a vycenila zuby.
Koukala střídavě na ně a nahoru k lesu.
Pak se váhavě rozběhla k nim nahoru po potrubí.
Vojáci zařvali:
„K zemi!“ a vrhli se vpřed do útoku.
Technici upustili rozvaděč a bez váhání zalehli.
Ozvala se střelba a donutila domorodce zastavit se.
Chvíli váhal při pohledu nahoru a na druhou stranu.
Pak kupodivu seskočil sem.
„Je tam vysoký sráz,“ komentoval to starší technik mladšímu.
Cenný náklad se uvolnil a s rachotem řítil dolů přímo na toho domorodce.
Ten, zjevně překvapený vývojem situace a podivnou věcí,
co se na něj hlučně řítila, ztratil cenné sekundy.
Další střelba ho pak donutila skočit do nejbližší skrýše, která byla v dosahu.
A tou byly pootevřené dveře čerpací stanice…

* * *

Tsutey nečekal na další dopadající kulky, které hlasitě zabubnovaly do kovu vedle něj.
Ponechal za sebou malou plošinu, kam vylezl po žebříku ze zatopeného dolu,
rychle podběhl potrubí po vytesané cestě ve skále a pohlédl nahoru.
Obrovské trubky vedly strmě vzhůru k nedaleké vyvýšenině, kde končily uvnitř malé stavby.
Z ní zvolna šplhaly po svahu dolu až k jeho vzdálenému okraji.
K okraji, kde jeho ostrý zrak viděl vytoužený zelený les!
Místy mizely pod zemí a zase se objevovaly kousek výš nad takovým místem.
Jako dvojitý had obepínaly kamenitý pustý svah.
Tsutey si hlasitě oddychl.
Nikde neviděl nepřítele a cesta ke svobodě byla konečně volná!

Znovu se rozběhl do kopce a srdce mu radostí rychle bilo.
Konečně bude volný!
Měl už dost zabíjení, krve a utrpení.
Těšil se na klid a přítmí Rodného stromu, těšil se ke svým lidem.
Žaludek se mu hlasitě připomínal hlasitým kručením o své potřeby.
Představa čerstvé křupavé pečínky ho ještě více popoháněla v běhu.

Rychle doběhl k nízké stavbě, ve které mizely obě trubky.
Když na ně vyleze, bude cesta rychlejší a pohodlnější, než zdolávat vysoké kamenité terasy.
Uviděl na stěně stavby žebřík, vedoucí nahoru a rychle po něm vyšplhal.
Ohlédl se zpátky k dolu a uviděl létající stroj Nebešťanů, jak se chystá vzlétnout.
Opět prověřil šedé potrubí, vedoucí nahoru.
Shora by ho snadno uviděli a zaútočili by na něj.
Počká, až stroj odletí, bude to jen chvilka.
Slezl zpět po žebříku do stínu stavby a obešel ji.
Měla jen jediný malý boční vchod.
Vedle dveří byl otevírací mechanismus, ale nesvítil.
Vypadalo to tu mrtvě.
Zkusil otevřít dveře, zajištěné velkou pákou, silou.
S vrzáním se pootevřely a ven se ihned vyvalila voda.
Ustoupil stranou a počkal, až odteče.
Obezřetně se rozhlédl po okolí a vstoupil dovnitř.
Část stropu propouštěla denní světlo a trochu to tu osvětlovala.

Uvnitř byly 2 veliké stroje, oba zasazeny doprostřed trubek.
Jeden vypadal rozebraný a ve druhém zela veliká trhlina.
Právě z ní vytékala všechna ta voda.
Prohlížel si rozeklaný otvor, ze kterého trčely ohnuté kusy kovu směrem ven.
Pochopil, že právě zde explodovaly výbušné válečky utopeného vojáka
a strašnou silou trubku rozervaly.
V otvoru zřetelně viděl pravidelné lesklé lopatky, které byly na okraji zdeformované.
Před nimi byla potrhaná kovová mříž z plochých pásků.
V ní uvízly kousky rostlin a zbytky bílých malých koster.
Zřejmě živočichů, kteří neměli štěstí a trubka je pod vodou nasála.
Tsutey se otřásl při pomyšlení, co by ho tu čekalo, kdyby ho trubka pod vodou vcucla.
Také jeho bílá kostra by zdobila tuto mříž a Nebešťané by ji tu našli za kdoví jak dlouho.
Za strojem trubky mizely nahoru ve stropě této stavby.
Nad oběma stroji byla obrovská plochá vrata, která vypadala, že se dala otevírat.
K jejich okrajům vedly dlouhé lesklé tyče.
Tsutey stroje naposledy obešel a rozhlížel se, jestli nenalezne něco užitečného.
Brodil se přitom v kalné vodě, tak dával pozor na ostré předměty pod hladinou.
Po stěnách na policích ležela spousta věcí, jejichž účel neznal.
Ale nic vhodného pro život lovce.

Pak zvenku zaslechl hluk létajícího stroje.
Přišel ke dveřím a pohlédl k obloze.
Uviděl stroj, který ho viditelně vůbec nehledal a odvážel jen vojáka do pevnosti.
Ulevilo se mu.
Když stroj zmizel, Tsutey vylezl ven a zase za sebou dveře přivřel.
Nechtěl, aby nepřátelé věděli, že byl uvnitř a prohlížel si zařízení na sání vody.
Pak rychle vyšplhal po žebříku nahoru a chtěl se rozběhnout po potrubí nahoru k lesu.

To, co uviděl, ho vyděsilo.
Ze svahu sestupovali dva ozbrojení vojáci a dva Nebešťané, co něco nesli.
Ihned si ho všimli a zastavili se.
Nad ním byli ve výborné střelecké pozici.
Tsutey si zoufal!
Zatnul zuby a zkřivil tvář.
Rozhlížel se, kudy by vojáky obešel, ale nešlo to.
Chvíli zvažoval proběhnout kolem nich, třeba ho nechají na pokoji.
Bylo to šílené, ale rozhodl se riskovat.
Neměl na výběr.
Na střeše stavby byl níže než oni.
Rozběhl se po trubkách nahoru jejich směrem.
Vojáci něco vykřikli a začali po něm střílet.
Tsutey zoufale pohlédl nahoru k lesu, ale musel se vrátit na střechu stavby.
Níže nemohl a na druhé straně byla propast.
Musel slézt zpátky na zem po žebříku.

Uslyšel rachot.
Ohlédl se a uviděl, jak ta věc, co nepřátelé nesli, padá přímo na něj.
Uhnout jí nebyl problém, ale vojáci na něj opět začali střílet.
Stačil sotva uskočit do pootevřených dveří a zavřít je za sebou.
Rozhlédl se po okolních strojích a došlo mu, že je v pasti.
Jiný východ odtud nebyl!

* * *

Plukovník Quaritch vydal rozkaz pro návrat.
Došlo hlášení o blížícím se dešti a nyní už také věděl, že čerpadla jsou v tahu.
Priority se změnily, museli zachránit kombajn před utopením.
Jestli se zatopí strojovna v jeho přízemí, dojde ke zkratu a kombajn se už nehne.
Čerpadla byla pro jistotu zdvojená a vadné se právě opravovalo.
Stroje to byly spolehlivé a běžely často nonstop celé měsíce.
Pravděpodobnost závady obou pump najednou byla malá, ale právě se stalo.
Plukovník správně tušil, že to má nějakou spojitost s jeho dnešní akcí.
Čeká ho nepříjemný rozhovor s šéfem základny.
Selfridge dnes zuřil a nějaký zatoulaný Navi v dole ho nyní naprosto nezajímal.
V takovémto případě nouze měl od společnosti právo nasadit do práce i jeho vojáky.
Vypadalo to, že dnes přijde o velení nad svými jednotkami.

Pilot nastartoval rotory a Samson se vznesl.
Pod sebou uviděl jednotku, která se vracela ke kombajnu.
Pak se ozvala vysílačka:
„Pane, hlásí se servisní četa, doprovázíme 2 techniky k čerpadlům.“
„Tady Quaritch, mluvte!“
„Pane, narazili jsme na osamělého domorodce. Schoval se do čerpací stanice.
Potřebujeme ho dostat ven a provést nutné opravy.“
„Rozumím, hned vám tam pošlu posily. Nemůže utéct?“
„Ne pane, stavba má jen malý servisní vchod a střešní hydraulika je bez proudu.“
„Dobře, držte ho uvnitř, ať vám neuteče, za chvíli jsme u vás. Quaritch konec.“
Pohlédl vítězoslavně na vědkyni sedící vedle něj a poznamenal:
„Jak vidíte, doktorko Augustinová, den ještě zdaleka neskončil!“
Pak nařídil změnit cíl letu.

* * *

Tsutey nervózně pobíhal kolem čerpadel a hledal cestu ven.
Ale jiný východ tu jednoduše nebyl.
Zastavil se u vchodu a zaslechl hlasy.
Nebešťané hlídali jeho jedinou cestu ven.
Nebude trvat dlouho a dostanou další posily.

Znovu se zastavil u protržené trubky.
Kdyby trhlinu uvolnil, mohl by se protáhnout dovnitř a spustit se dolů do vody.
Jenže pod vodou byl na trubce pevný kovový koš, on by tam uvízl a nakonec se utopil.
Zoufale udeřil pěstí do trubky, která vydala dunivý zvuk.
Ozvěna ještě doznívala, když ho napadlo něco dalšího.
Trubka nahoru je přece také bez vody, mohl by vylézt uvnitř ní.
Na jejím konci nahoře třeba žádný koš nebude, neměl by tam smysl.

Nápad ho zaujal.
Obešel čerpadlo a začal zkoumat trubku vedoucí do stropu.
A skutečně za čerpadlem našel malá dvířka, vedoucí do trubky.
Věděl to!
Nebešťané musejí někudy trubku také kontrolovat a čistit.
Dvířka byla kovová a na několika místech po obvodu opatřená zahnutými malými kolíky.
Prohlížel si je, ale jejich účel mu nedával smysl.
Jenže už věděl, že u Nebešťanů má všechno svůj smysl.
Zkusil za jeden kolík táhnout, ale nic se nestalo.
Pak si vzpomněl na zálibu Nebešťanů v otáčejících se věcech.
Chytil nejspodnější kolík a vší silou jím otáčel doprava.
Nic.
Tak to zkusil na druhou stranu.
Pohnul se!
Stoupl si na něj a zkusil poskočit.
Kolík povolil a šel už otáčet pouhou rukou.
Po chvíli se uvolnil a spadl na podlahu do vody.
Povzbuzen úspěchem, zkusil další.
Když odstranil poslední, poklop se otevřel.

Otvor byl právě tak velký, aby se do něj nasoukal.
Stěny trubky byly kluzké.
Na dně byla vrstva bláta a písku.
A hlavně tu byla naprostá tma.
Tsutey zavřel oči a vybavil si svůj zážitek v temné kobce s hadem.
Otřásl se.
Trubka prudce zahýbala nahoru.
Vzepřel se proti stěnám a zkusil šplhat.
Jenže to klouzalo a sjel opět dolů.
Zkusil to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem.
Po chvíli to musel vzdát.
Vylezl zablácený ven.

Tiše přišel ke dveřím a zaslechl četné hlasy.
Posily dorazily.
Pak pohlédl na druhou trubku.
Přišel k ní a položil na ni ruku.
Na rozdíl od té první byla tato rozpálená sluníčkem.
Obešel čerpadlo, trčely z něj nějaké věci, vypadalo částečně rozebrané.
Vzpomněl si, že jedna trubka přece nenasávala.
Jestli je uvnitř suchá, bude moci snadněji prolézt.
Tsutey už věděl, co má hledat a také u této trubky nalezl poklop.
Jeho otevření byla jen otázka času.

Právě prohledával okolní police, jestli nenajde něco užitečného,
když se ozval zvuk ode dveří.
Vzal si kovovou tyč jako zbraň a přiblížil se ke vchodu.
Dveře se pootevřely a dovnitř něco vletělo.
Žbluňklo to do mělké vody na zemi.
Stačil ještě zahlédnout lesklý váleček a pochopil, co to je.
Výbušný váleček nebešťanů!
Rychle dveřmi prostrčil kovovou tyč a zapáčil.
Sáhl do vody a vyhodil váleček ven.
Hned na to se zvenku ozvala střelba a kolem štěrbiny ve dveřích zabubnovaly kulky.

Stáhl se zpět ke stěně a čekal ránu.
Ale nic neslyšel.
Pak se dveře opět pootevřely a dovnitř vlétl další váleček.
Zmizel pod vodu, která začala vzápětí bublat.
Z vody se začal valit hustý bílý kouř.
Kouřová zbraň lsti.
Chtějí ho odtud vykouřit jako z nory!
Když se Tsutey přiblížil ke dveřím, aby váleček vyhodil ven, vlétl dovnitř další.
Ucítil štiplavý kouř a začaly ho příšerně pálit oči.
Začal se dusit a kašlat!
Zvenku se jako odpověď ozval hlasitý smích vojáků.
Evidentně dosáhli, čeho chtěli.
Tsutey zavřel oči a zadržel dech.

Po paměti dovrávoral k otvoru v trubce a i s kovovou tyčí se nasoukal dovnitř.
Pak za sebou přivřel poklop.
Konečně se mohl nadechnout, sem se kouř nestačil dostat.
Cítil shora horko, jak byla trubka rozpálená.
A měl pravdu, byla suchá.
Ještě chvíli si mnul oči a pak se pokusil vyšplhat přes kolmý úsek.
Zjistil, že kovová tyč je jen o kousek delší než průměr trubky.
Podařilo se mu ji nad hlavou vzpříčit do stěn a na vyšší konec se pověsil.
Tyč držela!
Vylezl na ni a pak už se mu podařilo vyšplhat až k ohybu.
Odpočíval.

Zespodu zaslechl střelbu.
Vojáci zaútočili!
Bylo to krátké a následovalo ticho.
Hledali ho.
Pak se ozval hluk z jeho trubky a pod sebou zahlédl světlo.
Po kolenou se začal plazit dál.
Dno trubky bylo pokryté zaschlým blátem a ostrým pískem.
Skřípalo to.
Ale aspoň neklouzalo.

Ozval se vítězoslavný výkřik, že ho našli a světlo zase zmizelo.
Pak znovu ucítil ten štiplavý zápach.
Stále sílil!
Snaží se ho vykouřit i v trubce a on nemá kam uniknout!
Jestli se kouře nadýchá, zadusí se tu!
Nedbal na bolest a rychle lezl dál.

Pak uslyšel příšerný zvonivý zvuk!
Nesl se trubkou sem a tam.
Jeho citlivé uši ho bolely.
Došlo mu, že někdo zvenku na trubku něčím mlátil.
Lomoz se ozval i z dalších míst.
Snaží se ho vyhnat ven, aby se vzdal.
Tsutey zatnul zuby a lezl dál v naprosté tmě.
Jenom doufal, že před ním nebude ohyb dolů.
Neměl čas opatrně zkoumat terén před sebou.
A pak na to narazil!

* * *

Desátník Wainfleet právě dorazil se svou četou k čerpadlu.
Oba vojáci ho pozdravili a na otázku, zda je Navi stále uvnitř, přikývli.
Pokynul ostatním a vytáhl polní láhev, aby se napil.
Uběhnuté kilometry si žádaly krátký odpočinek.
Pak vytáhl slzný granát a hodil ho jednomu z jeho vojáků.
Ten se zezadu přiblížil ke dveřím.
Ostatní ho jistili s namířenými zbraněmi.
Natáhl se a mezerou ho hodil dovnitř.
Pak se rychle stáhl zpět.
Jenže Navi zřejmě číhal za dveřmi a slzák vyhodil ven dřív, než se spustil.
Tak rychlou reakci nečekali!
Přesto jeden voják stihl zareagovat a krátce vystřelil.
Granát začal venku dýmit a vojáci se raději kousek stáhli.

Wainfllet přiskočil a horký kouřící granát odkopnul dolů po schodech.
Pak pokynul dvěma vojákům.
Odjistili a hodili.
Když další slzný granát vlétl dovnitř, oba vojáci hned na to dveře přirazili.
Desátník se spokojeně zašklebil, ven už nic nevyletí.
Chvíli čekali a ze škvíry dveří se vyvalil proužek dýmu.
Zevnitř zaslechli hlasité dávivé kašlání.
Vojáci na sebe spokojeně pohlédli a začali se smát.
Konečně toho domorodce dostali!

Wainflet sledoval hodinky a po minutě dal rozkaz k útoku.
Otevřeli dveře a nechali místnost trochu vyvětrat.
Očekávali, že domorodec vyvrávorá ven s rukama nad hlavou, ale nestalo se tak.
Když se dým trochu rozptýlil, s krycí palbou vpadli dovnitř.
Ale Naviho nenalezli.

Zadní trubka byla rozervaná explozí zevnitř.
Nyní bylo jasné, proč vypadlo druhé čerpadlo.
Pak se jeden z vojáků všiml otevřeného servisního průlezu v potrubí.
Posvítili dovnitř a uviděli čerstvé stopy v blátě na dně trubky.
Desátník luskl prsty a dostal do ruky další slzný granát.
Vhodil ho trubky a zavřel poklop na šroub.
Čekal hlasitou reakci domorodce.
Ale místo toho se dým vyvalil ven z rozervaného konce před čerpadlem.
Desátník zaklel a pokynul ostatním, aby se stáhli ven.
Pak mu na rameni poklepal jeden z techniků a ukázal na druhé čerpadlo.
I zde byl servisní poklop odšroubovaný, ale přivřený.
Když se nahnul dovnitř a posvítil nahoru, uviděl v trubce vzpříčenou tyč.

Parchant mazanej!
Chtěl je zmást a otevřel i druhou trubku, aby si mysleli, že je v ní.
A málem mu to vyšlo!
Ale na něj si nepřijde.
I tuto trubku poctil slzným plynem a poklop opět zajistil šroubem.
Pak se všichni stáhli ven.
Ze dveří se pomalu líně valil bílý kouř.

Desátník s několika vojáky vyšplhal na střechu.
Lehl si a pokynul ostatním, aby byli zticha.
Položil ucho na trubku a naslouchal.
A co uslyšel, ho potěšilo!
Zevnitř se ozývalo kašlání a pak zaslechl lehký skřípavý zvuk.
Domorodec v trubce lezl.
Wainfleet se zvedl a ukázal na trubku:
„Je tam! Vyženeme tu krysu z díry!“
Pak otočil pušku a pažbou několikrát hlasitě udeřil do obří trubky.
Ozvalo se zvonivé dunění a ještě dlouho doznívalo.
Vojáky jeho nápad nadchl a rychle se sami přidali.
Chvíli naslouchali, až jeden ukázal na místo, kde Navi je.
A následovaly další rány okovanými pažbami.

* * *

Tato zábava by se asi protáhla, kdyby si plukovník nežádal hlášení.
Místnost už byla vyvětraná, tak se vrátili k poklopu a uvolnili šroub.
S namířenými zbraněmi otevřeli poklop a očekávali vyřízeného nepřítele.
Ale nikdo tam nebyl.
„Pane, vykouřili jsme slzákem potrubí a slyšeli nepřítele uvnitř.
Zpátky k průlezu se nevrátil a v trubce je už ticho. Myslím, že se udusil.
My se dovnitř přes kolmý ohyb nedostaneme. Co dál?“
„Dobře, oblast je bezpečná, zajistěte poklop a nechte pracovat techniky na čerpadle.
Quaritch konec.“
Plukovník pohlédl v kokpitu na Grace a řekl:
„Měl šanci se vzdát. Nebudu riskovat své lidi, aby ho hledali v potrubí, i kdyby ještě žil.
Až zapojíme čerpadlo, voda tělo nahoře vyplaví. Nechám tam někoho hlídat.“

Grace to nechápala.
Proč ho plukovník celý den honil, když mu teď nestojí ani za trochu špíny v potrubí?
Chtěl si jen něco dokázat?
Získat respekt před svými lidmi?
Nebo to možná bral jen jako vojenské cvičení a změnu každodenní rutiny?

Samson zakroužil nad dolem a zamířil k základně.
Mlčky hleděla dolů na důl a z oka jí ukápla slza.
Kam se to až dostali!
Přiletěli sem do toho krásného zeleného světa s nadějí na mírové soužití.
Jako jiní vědci, i ona doufala, že pandorský výzkum jim pomůže obnovit
zdevastovaný pozemský ekosystém.
Zdejší rostliny rostly v atmosféře nasycené plyny, které na Zemi brali jako jedy a znečištění.
Místní Naviové byli inteligentní a mírumilovní lidé, žijící v harmonii s přírodou.
Podle pozemských měřítek byli svým způsobem i krásní.
Připadali pozemšťanům zaostalí, přesto by se mohli od nich mnohé učit.
Jako jedna z mála pozemšťanů měla možnost vyzkoušet si jejich život a uchvátil ji.
Přijali je jako přátelé a poskytli jim místo pro život.
Místo toho je loví jako zvěř a honí se zde za zisky stejně jak na Zemi.
Dnešní akce nebyla nic jiného než hon na neozbrojeného Naviho.
Nakonec ho vykouřili v potrubí slzným plynem jako krysu.
To mělo k čestnému boji hodně daleko.
Zázrak, že vydržel tak dlouho, ale proti jejich technice neměl šanci.
Zbývá jen spláchnout…

Důl zmizel a pod nimi rychle ubíhala nádherná zelená džungle.
V dálce se zvedaly k obloze ošklivé komíny rafinerie, vypouštějící tmavý kouř.

(pokračování zde)


Napsat komentář

4 Komentářů k tomuto příspěvku